Okolnostní útok na osobu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.02
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Circumstantial ad hominem
Jiné názvy	ad hominem circumstantiae, námitka zájmu, útok poukazem na zájem
Obecnější heslo	Útok na osobu
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Okolnostní útok na osobu je podoba útoku na osobu, při které se tvrzení neodmítá kvůli povaze mluvčího, ale kvůli okolnostem, v nichž se nachází: kvůli jeho zaměstnavateli, finančnímu zájmu, politické příslušnosti, profesi, životní situaci nebo skupině, do níž patří. Typická podoba zní tak, že mluvčí „to přece musí říkat“, protože z toho má prospěch, a proto jeho tvrzení není třeba brát vážně. Klamem je tento tah tehdy, když se z existence zájmu vyvozuje nepravdivost tvrzení, aniž by se ukázalo, kde je tvrzení chybné (Copi, Cohen a McMahon 2014). Podoba úzce souvisí s obecným útokem na osobu, od něhož se liší tím, že nenapadá charakter, ale postavení, a proto působí věcněji a hůře se rozpoznává. Walton v ní rozlišuje dvě příbuzné varianty: námitku nekonzistence mezi slovy a životem mluvčího a námitku zaujatosti, která tvrdí, že mluvčí není nestranný (Walton 2008).

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení mezi urážlivým a okolnostním útokem se v učebnicích logiky ustálilo ve dvacátém století a Hamblin ukázal, že se v něm mísí dva odlišné historické významy: starší lockovský význam, kdy se argument opírá o přesvědčení a ústupky protivníka, a novější význam, kdy se tvrzení zpochybňuje kvůli zájmům toho, kdo ho hájí (Hamblin 1970). Starší význam je patrný už u Whatelyho, který argument ad hominem chápal jako úvahu přizpůsobenou okolnostem a vyznávaným názorům konkrétního člověka, tedy jako argument, který zavazuje jen toho, komu je určen (Whately 1826). Bentham naopak upozorňoval na parlamentní praxi, v níž se místo posouzení návrhu poukazuje na domnělé zájmy a motivy navrhovatele (Bentham 1824).

Současná teorie argumentace popisuje okolnostní útok jako schéma s kritickými otázkami. Ptá se, zda je zájem doložený, zda je natolik silný, aby mohl ovlivnit úsudek, zda tvrzení stojí jen na slovu mluvčího, nebo na ověřitelných datech, a zda se ze zájmu vyvozuje nepravdivost, nebo jen potřeba opatrnosti (Walton, Reed a Macagno 2008). Pragma-dialektika řadí okolnostní útok mezi nepřímé podoby porušení pravidla svobody: strana, která protivníka označí za zaujatého, mu upírá právo účastnit se diskuse jako rovnocenný partner (van Eemeren a Grootendorst 1992). V kompendiu se tento tah objevuje v technikách, které místo výsledků odborníka napadají jeho zdroje financování a institucionální vazby, jak ukazuje heslo útok na financování.

Struktura argumentu🔗

Argument má tři části. Osoba O tvrdí T. Osoba O má z přijetí T prospěch, případně patří ke skupině, od níž se očekává, že bude T hájit. Proto T neplatí, nebo proto T nelze brát vážně. Chybná je přechodová premisa, podle níž zájem na pravdivosti tvrzení svědčí o jeho nepravdivosti. Zájem vysvětluje, proč mluvčí tvrzení předkládá, ale neříká nic o tom, zda je pravdivé. Firma, která tvrdí, že její výrobek je bezpečný, může mít pravdu i nepravdu, a to nezávisle na tom, že na tvrzení vydělává (Damer 2009). Varianta nekonzistence má podobu „O tvrdí T, ale sám jedná v rozporu s T, proto T neplatí“ a katalog ji popisuje zvlášť jako námitku ty taky.

Okolnostní útok bývá zabalen do zdánlivě analytického jazyka. Neříká „je to lhář“, ale „je třeba vidět, kdo za tím stojí“ nebo „podívejme se, komu to prospívá“. Otázka po prospěchu je sama o sobě legitimní nástroj vyšetřování. Klamavou se stává tehdy, když odpověď na ni nahradí posouzení důkazů a když se položí jen jedné straně sporu, protože zájem zvyšuje nárok na důkaz, ale tvrzení nezamítá (Walton 2008). Jde o příbuzný jev bulverismu, kde se místo prokázání chyby rovnou vysvětluje, proč se odpůrce mýlí.

Varianty🔗

Okolnostní útok má několik rozpoznatelných podob, které se liší tím, jakou okolnost mluvčího využívají. Finanční podoba poukazuje na plat, zakázku nebo grant a tvrdí, že kdo je placen, nemůže mluvit pravdu. Skupinová podoba odvozuje zaujatost z příslušnosti k profesi, generaci, národnosti nebo straně a z jednotlivého mluvčího dělá pouhého zástupce skupinového zájmu. Životní podoba využívá osobní situaci: rodič „to vidí citově“, nemocný „to nemůže posoudit objektivně“, oběť „je zaujatá svým zážitkem“. Tato podoba je v kontextu kompendia zvlášť závažná, protože dokáže zneplatnit svědectví právě těch lidí, kteří mají o věci nejpřímější zkušenost; klinická literatura o traumatu popisuje zpochybňování věrohodnosti oběti jako běžnou obranu pachatele (Herman 1992). Ve všech podobách zůstává společné jádro: okolnost se nepoužívá jako důvod k pečlivějšímu ověření, ale jako důvod, proč ověřovat není třeba.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že po poukazu na zájem nenásleduje žádný věcný rozbor. Mluvčí nepřichází s jinými daty ani s výpočtem, který by ukázal chybu, a zájem považuje za konečnou odpověď. Druhým znakem je asymetrie. Zájem se zkoumá jen u protistrany, kdežto zájmy vlastní strany nebo spojenců zůstávají stranou. Třetím znakem je zobecnění na celou skupinu: tvrzení všech zaměstnanců jedné firmy, všech členů jedné profese nebo všech lidí jedné politické orientace se považují za předem zkreslená. Čtvrtým znakem je, že zájem nebyl doložen, ale jen domyšlen, často z pouhé příslušnosti ke skupině. Kunda ukázala, že lidé hodnotí důkazy přísněji, když jsou v rozporu s tím, čemu chtějí věřit, a že si pro odmítnutí nepohodlného závěru snadno najdou zdánlivě rozumný důvod (Kunda 1990). Poukaz na zájem odpůrce takovým důvodem často je: působí kriticky, ale slouží k ochraně vlastního přesvědčení.

Odlišení od platné argumentace🔗

Poukaz na zájem je oprávněný, když tvrzení stojí na slovu mluvčího a nelze ho ověřit jinak. Svědek, který má na výsledku sporu finanční podíl, si zaslouží přísnější posouzení výpovědi, a soudy i odborné komise proto střety zájmů zjišťují a zveřejňují. Platný je také požadavek, aby studie financovaná výrobcem byla nezávisle replikována dřív, než se na ní postaví doporučení. V obou případech zájem zvyšuje nárok na důkaz, ale nezamítá tvrzení (Walton 2008). Govier popisuje podmínky, za nichž je rozumné přijmout tvrzení na základě svědectví nebo odbornosti, a mezi nimi uvádí i to, zda zdroj nemá důvod tvrzení zkreslit (Govier 2010). Hranicí tedy je, zda se ze zájmu vyvozuje opatrnost a požadavek na ověření, nebo nepravdivost. Druhou hranicí je otevřenost vůči datům. Pokud zaujatý zdroj zveřejní metody, vstupy a výpočty, lze je posoudit bez ohledu na jeho zájem, a odmítnutí jen kvůli zájmu je klamem. Pokud zdroj data skrývá, zájem je legitimním důvodem k nedůvěře, protože nic jiného, o co by se důvěra mohla opřít, k dispozici není.

Stav poznání🔗

Normativní teorie považuje okolnostní útok za typický kontextový klam, jehož chybnost závisí na tom, zda tvrzení stojí na svědectví, nebo na přezkoumatelných důvodech (Walton 1995; Woods a Walton 1989). Bayesovské pojetí dodává, že informace o zájmu zdroje je legitimním vstupem do odhadu, jak pravděpodobné je jeho tvrzení, ale její váha klesá, když je k dispozici přímý důkaz (Hahn a Oaksford 2007). Psychologický výzkum přesvědčování ukazuje, že vnímaná zaujatost zdroje snižuje přesvědčivost jeho sdělení zvláště tam, kde posluchač argument podrobně nezpracovává a rozhoduje podle vodítek o zdroji (Petty a Cacioppo 1986). Argumentační teorie uvažování vysvětluje, proč je námitka zájmu tak oblíbená: lidé jsou citliví na slabiny cizích argumentů a jejich motivů, ale k vlastním argumentům jsou podstatně shovívavější (Mercier a Sperber 2011). Poznatky o tom, jak se lidé naučí rozlišovat oprávněnou a neoprávněnou námitku zájmu, zatím pocházejí hlavně z výuky kritického myšlení a jsou spíše popisné než experimentální.

Obrana a odpověď🔗

Odpověď na okolnostní útok nemusí zájem popírat. Lze připustit, že zájem existuje, a zároveň trvat na tom, že tvrzení je třeba posoudit podle dat a důvodů, které jsou k dispozici. Užitečné je nabídnout cestu ověření, která na zájmu nezávisí: zveřejnění vstupů, nezávislý přepočet, posudek jiného pracoviště. Tím se námitka mění z konečného verdiktu v pracovní hypotézu, kterou lze otestovat. Damer doporučuje, aby se strana sporu vždy pokusila odpovědět na nejsilnější podobu protiargumentu, a ne na otázku, kdo ho předložil (Damer 2009). Pro posluchače je ochranou symetrie: pokud se zájem zkoumá u jedné strany, stejně se má zkoumat i u druhé. Pro instituce je obranou předem stanovené a zveřejněné pravidlo o střetu zájmů, které se uplatní stejně na všechny a které odvádí spor od osob k postupu. Odpověď by se neměla sama měnit v protiútok na zájmy útočníka, protože tím by spor přešel do podoby, kterou katalog popisuje jako ty taky, a k věci by se nevrátil.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. New York: Springer.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• Whately, R. (1826). Elements of Logic. London: J. Mawman.
• Woods, J., & Walton, D. (1989). Fallacies: Selected Papers 1972–1982. Dordrecht: Foris.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Útok na osobu – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem
• Bulverismus – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Útok na osobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Ad hominem)
• Ty taky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tu quoque)
• Genetický klam – příbuzné heslo (Klamy relevance, Genetic fallacy)
• Otrávení studny – příbuzné heslo (Klamy relevance, Poisoning the well)
• Odvolání na bohatství nebo chudobu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to wealth or poverty)
• Bulverismus – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Bulverism)

V kompendiu

• EA-2.1.6 Útok na financování (funding attack) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.1.3 Útok na kvalifikaci (credentialing attack) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.3 Sociální epistemologie EA — Goldman, Fricker, Longino, Anderson – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Útok na osobu – předchozí heslo rodiny
• Ty taky – další heslo rodiny