Narativ – protokol rekonstrukce životního příběhu

Status: průřezový rekonstruktivní protokol; sjednocuje narativní práci, která je ve fázových protokolech rozdělena do více kroků. Fáze: subakutní až dlouhodobá. Cíl: příběh, který je vlastní, souvislý a otevřený revizi – ne nový „správný“ příběh.

1. Účel

Člověk rozumí sám sobě skrze příběh: co se stalo, proč, kým byl a kým je. Tento rozměr popisuje pojem narativní identity, systematicky rozpracovaný jako životní příběh integrující minulost, přítomnost a očekávanou budoucnost (McAdams, 1993). Manipulativní prostředí příběh přepisuje: minulost před vstupem do vztahu nebo skupiny je vykládána jako omyl či temnota, vlastní zkušenost je nahrazena oficiálním výkladem a rozpory jsou zamlčeny. Po odchodu zůstávají fragmenty a cizí výklad, který dál mluví hlasem pachatele – v knize internalizovaný pachatel.

Strukturální popis toho, jak k poškození dochází, je v kapitole Narativní trauma a v heslu Narrative trauma; tento protokol popisuje cestu zpět. Narušení soudržného vyprávění přitom není jen filozofickým problémem: fragmentace traumatické paměti a obtíž sestavit souvislý příběh patří k dobře doloženým rysům posttraumatického zpracování (van der Kolk, 2014).

2. Klinický obraz

Nejnápadnější je fragmentace: klient vypráví v útržcích, chronologie se rozpadá a chybějí přechody, což kniha zachycuje jako signaturu Fragmentace narativu a co odpovídá kognitivnímu modelu, podle nějž je traumatická vzpomínka špatně kontextualizovaná v autobiografické paměti (Ehlers a Clark, 2000). K ní se druží cizí hlas, kdy o sobě klient mluví slovníkem skupiny nebo partnera („byl jsem sobecký, neduchovní“), a kontaminace, při níž je dobré období života zpětně „otráveno“ tím, co následovalo. Typická je vymazaná minulost – období před vstupem chybí nebo je popsané jen negativně – a inverze zájmen s odcizením od vlastní historie, viz Inverze zájmen.

K pozorovatelným znakům patří i to, že klient nedokáže o klíčových obdobích vyprávět v minulém čase s odstupem, ale buď je přeskakuje, nebo je prožívá, jako by se děla teď; tato ztráta časové perspektivy je u traumatické paměti typická a odlišuje ji od běžné, kontextualizované vzpomínky (van der Kolk, 2014). Naopak zachovaná nebo obnovená schopnost vyprávět souvislý příběh s jasným koncem a poučením je známkou, že zkušenost byla integrována do životního příběhu, nikoli jen potlačena, a právě tuto integraci, nikoli úplnost vylíčení, protokol sleduje jako cíl (McAdams, 1993). Terapeut proto nikdy nedoplňuje chybějící části příběhu za klienta a spokojí se s tím, že některá místa zůstanou prázdná, protože poctivě přiznaná mezera je bezpečnější než dodatečně dosazený, ale nejistý obsah.

3. Cíle a postup

Protokol má pět cílů: obnovit chronologii s oporou v dokladech, externalizovat cizí výklad, znovu připojit vymazanou minulost a její zdroje, integrovat období expozice jako kapitolu, nikoli jako celý příběh, a udržet příběh revidovatelný, aby nová fakta mohla výklad měnit, aniž by se identita hroutila. Toto úsilí o soudržný, ale otevřený příběh odpovídá pojetí narativní identity jako průběžně přepisovaného, nikoli fixního vyprávění (McAdams, 1993).

Práce začíná časovou osou: klient s terapeutem sestaví osu života (místa, lidé, události) s oporou ve fotografiích, zprávách, dokumentech a výpovědích blízkých, metodicky podle Biographical timeline rekonstrukce, přičemž osa je pracovní a mezery se nevyplňují domněnkami. Následuje oddělení hlasů: ke klíčovým událostem klient zapisuje dvě vrstvy – co se stalo a jak to bylo vykládáno –, a často se ukáže, že výklad pochází z jediného zdroje. Externalizační postupy narativní terapie pomáhají pojmenovat cizí hlas jako postavu, s níž lze vést rozhovor, místo aby byl prožíván jako vlastní svědomí (White a Epston, 1990); navazuje Subakutní narativní externalizace.

Ve fázi vymazané minulosti se klient vrací k období před expozicí – k dovednostem, vztahům a hodnotám, které tehdy měl –, a často je překvapen, kolik z nich přežilo; tato fáze předchází zpracování nejtěžších událostí, protože poskytuje oporu, v souladu se zásadou stabilizace před expozicí (Herman, 1992). Teprve poté se zpracovávají klíčové scény, a to metodami s ověřenou účinností (traumaterapie zaměřená na trauma, EMDR) a jen v rozsahu, který klient snese, viz Trauma-focused CBT protokol; cílem je integrace, ne úplnost. Závěrečná syntéza spočívá v tom, že klient píše nebo vypráví svůj příběh tak, aby období expozice bylo jednou kapitolou mezi jinými; řízené psaní o těžké zkušenosti má doloženou hodnotu pro její zpracování (Pennebaker, 1997). Navazuje Integrace životního příběhu a dlouhodobě Středně-dobá rekonstrukce identity.

4. Hodnocení a rizika

Pokrok se pozná podle toho, že klient vypráví souvisle, s přechody a s jasnou časovou orientací, rozliší vlastní zkušenost od převzatého komentáře a umí ho pojmenovat, má přítomnou i pozitivní minulost před expozicí a při setkání s novou informací dokáže výklad upravit bez kolapsu sebeobrazu; taková schopnost revidovat vlastní příběh je znakem rekonstruované, nikoli jen nahrazené identity (Neimeyer, 2001). Hlavním rizikem jsou indukované vzpomínky: terapeut nesmí naznačovat obsahy, které klient nepopsal, protože historie hnutí za „znovuobjevené vzpomínky“ ukazuje, jak sugestivní postupy mohou vytvořit falešné vzpomínky (Loftus, 1993), viz Hnutí znovuobjevených vzpomínek.

Dalším rizikem je nový oficiální příběh, tedy nahrazení výkladu skupiny výkladem terapeuta, což je tatáž struktura s jiným obsahem, a předčasná konfrontace s nejtěžšími scénami před stabilizací, před níž varuje protokol Sekvence. Ve forenzním kontextu, bude-li klient svědčit, je nutné koordinovat terapii s právním postupem, aby nevznikla námitka ovlivnění výpovědi (Loftus, 1993), viz Rekonstrukce časové osy.

5. Kazuistika (anonymizovaný kompozit)

Žena po odchodu z terapeutické skupiny popisuje dětství jako „období ega a temnoty“ – tak to skupina nazývala. Při sestavování časové osy se objeví fotografie z gymnázia, divadelní kroužek a přátelství, které skupina označila za „nízké vibrace“. Ve fázi oddělení hlasů klientka zjistí, že všechny negativní výklady dětství pocházejí od jediné osoby – vedoucí skupiny –, čímž se cizí hlas odděluje od vlastní zkušenosti (White a Epston, 1990). Po roce práce vypráví příběh, v němž je skupina pětiletou kapitolou, chybou, z níž se poučila, ne definicí celého života.

6. Meze a otevřené otázky

Narativní soudržnost není totéž co pravdivost: příběh může být souvislý a přesto zkreslený, a proto protokol spojuje narativní práci s doklady, aby koherence nesloužila jako náhrada za pravdu (Loftus, 1993). Otevřené zůstává, jak pracovat s lidmi, kteří v uzavřeném prostředí vyrostli a nemají „minulost před expozicí“, k níž by se mohli vrátit; u nich jde spíše o první vytvoření životního příběhu než o jeho obnovu (McAdams, 1993).

Literatura

• Ehlers, A., a Clark, D. M. (2000). A Cognitive Model of Posttraumatic Stress Disorder. Behaviour Research and Therapy, 38(4), 319–345.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Loftus, E. F. (1993). The Reality of Repressed Memories. American Psychologist, 48(5), 518–537.
• McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self. New York: Guilford Press.
• Neimeyer, R. A. (2001). Meaning Reconstruction and the Experience of Loss. Washington, DC: APA.
• Pennebaker, J. W. (1997). Opening Up: The Healing Power of Expressing Emotions. New York: Guilford Press.
• van der Kolk, B. (2014). The Body Keeps the Score. New York: Viking.
• White, M., a Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. New York: Norton.

Související

Pojmy a techniky

• Narativní trauma (kapitola 05) – jak je příběh poškozen.
• Narrative identity – teoretický rámec identity jako příběhu.
• Internalizovaný pachatel – cizí hlas, který protokol externalizuje.
• Narrativní rekonstrukce – klinická technika rekonstrukce.

Sesterské protokoly

• Subakutní narativní externalizace – fázový modul externalizace.
• Trauma – zpracování epistemického traumatu.
• Sekvence – pořadí kroků.

Nástroje

• Biographical timeline rekonstrukce – metodika časové osy.
• Časové sešívání já – svépomocná práce s kontinuitou.