Riziko obviňování oběti

Okruh: etická kritika · Jádro námitky: kdo popisuje, proč někdo manipulaci podlehl, snadno naznačí, že se měl ubránit

Kniha popisuje nejen techniky, ale i to, kdo je vůči nim zranitelnější, a nabízí desítky návodů sebeobrany. To je nezbytné: bez znalosti rizikových faktorů nelze předcházet a bez dovedností se nelze bránit. Kritika obviňování oběti (victim blaming) upozorňuje na vedlejší sdělení, které takový text nese: pokud existují způsoby, jak se ubránit, pak ten, kdo se neubránil, něco zanedbal (Ryan, 1971). Esej zkoumá, jak se toto sdělení do textu o epistemické anihilaci dostává, podle čeho se pozná a jak psát o zranitelnosti tak, aby odpovědnost zůstala u toho, kdo jednal.

Námitka v nejsilnější podobě

Psycholog William Ryan pojmenoval v roce 1971 ideologii, která vysvětluje sociální problémy vlastnostmi těch, kdo jimi trpí, jako „obviňování oběti“; podle něj se tak děje i s dobrými úmysly, v textech, které chtějí pomáhat (Ryan, 1971). Melvin Lerner experimentálně doložil, že lidé mají sklon věřit ve „spravedlivý svět“ a že tváří v tvář nezaslouženému utrpení často přehodnotí oběť, aby víra zůstala zachována: oběť musela být nějak neopatrná, naivní nebo slabá (Lerner, 1980). Víra ve spravedlivý svět chrání pozorovatele před vědomím vlastní zranitelnosti, a proto je tak odolná.

Jennifer Freydová popsala obranný vzorec DARVO, v němž obviněný popírá, útočí a obrací role oběti a pachatele (Freyd, 1997). Kniha, která nepozorně píše o „spoluúčasti“ obětí, může takovému obratu nechtěně dodat odborné krytí. Freydová také ukázala, proč lidé zůstávají ve vztazích, které je poškozují: při traumatu zrady (betrayal trauma) je nevidění zrady adaptivní, protože udržuje vztah, na němž je člověk závislý (Freyd, 1996). Z vnějšku to vypadá jako naivita; zevnitř jde o strategii přežití.

U epistemické anihilace je riziko zvlášť vysoké. Definiční znak „autoamplifikace“ v definici popisuje, že postižený se v pokročilých fázích na destrukci aktivně podílí. Klinicky to vystihuje skutečný jev, který kniha jinde popisuje jako internalizovaného pachatele; morálně to může být čteno jako spoluvina (srov. Lerner, 1980). A pojmy jako „naivita“, „sugestibilita“ nebo „potřeba autority“ přesouvají pozornost od toho, kdo jednal, k tomu, kdo byl jednáním zasažen.

Sebeobviňování: dvojí podoba

Obviňování oběti nepřichází jen zvenčí. Ronnie Janoff-Bulmanová rozlišila u lidí po traumatu sebeobviňování behaviorální, které se týká konkrétního jednání („měla jsem odejít dřív“), od charakterového, které se týká toho, kým člověk je („jsem hloupá, nechám si všechno líbit“), a doložila, že charakterové sebeobviňování souvisí s horším zvládáním (Janoff-Bulman, 1979). Později popsala, jak trauma rozbíjí základní předpoklady o světě jako místě smysluplném a o sobě jako člověku hodnotném (Janoff-Bulman, 1992).

Pro knihu z toho plyne, že text o zranitelnosti dopadá na čtenáře, který si výčitky často dělá sám. Popis „rizikových osobnostních rysů“ může charakterové sebeobviňování posílit; popis situačních podmínek, které manipulaci usnadnily, ho naopak může rozpustit, protože ukazuje, že by v nich obstál málokdo (srov. Janoff-Bulman, 1979).

Kde zasahuje tuto knihu

Riziko se týká kapitol o vulnerabilních populacích, individuální mapy rizik, preventivních programů a návodů sebeobrany. Žádná z nich oběť výslovně neobviňuje. Ale text, který je psán převážně pro potenciální oběti a o jejich vlastnostech, zatímco o odpovědnosti působících a institucí mluví méně, vytváří asymetrii, kterou čtenář snadno přetaví ve výčitku (Ryan, 1971).

Riziko má i forenzní podobu. V rodinných sporech se ukázalo, jak snadno může pojem sloužit proti tomu, kdo upozorňuje na násilí: koncept rodičovského odcizení byl v některých řízeních použit proti rodiči, který oznamoval zneužívání dítěte, jako by oznámení samo bylo manipulací (Meier, 2009). Kategorie EA mohou být použity podobně, zvlášť pokud kniha popisuje „indoktrinaci“ dítěte bez stejně podrobného popisu toho, jak se ověřuje, zda obava rodiče není oprávněná. Souvislosti rozvádí kapitola o rodinném právu.

Ilustrační případ

Obecný kompozit: žena, která po letech odešla z partnerského vztahu s rysy koercivní kontroly, slyší od úřednice, od kamarádky i od odborníka variace téže otázky: „Jak to, že jste odešla až teď?“ – „Nevšimla jste si varovných signálů?“ – „Nečetla jste o tom?“ Každá otázka má nevinnou podobu, ale všechny dohromady sdělují, že řešení bylo v jejích rukou. Evan Stark upozornil, že otázka „proč neodešla“ přehlíží, jak koercivní kontrola odchod systematicky znemožňuje (Stark, 2007).

Klinicky správně položená otázka se ptá jinak: „Co vám dlouho bránilo odejít a co vám nakonec pomohlo?“ Odpověď pak nevypráví o selhání, ale o překážkách, jako je ekonomická závislost, izolace, strach o děti a postupné posouvání hranic, a o síle, kterou odchod vyžadoval (srov. Herman, 1992).

Znaky obviňování oběti v textu a v rozhovoru

Obviňování oběti lze rozpoznat podle několika znaků. Prvním je gramatika: věty, v nichž je postižený podmětem a působící chybí („nechala se izolovat“, „podlehl vlivu“), přesouvají aktivitu na toho, kdo byl zasažen (Ryan, 1971). Druhým je otázka „proč ne dřív“, která předpokládá, že odchod byl kdykoli dostupný (Stark, 2007). Třetím je výčet osobnostních rysů postiženého bez výčtu jednání působícího. Čtvrtým je pochybnost o výpovědi odůvodněná tím, že postižený „zůstával“ nebo se k působícímu vracel, přestože právě to Freydová vysvětluje jako adaptaci (Freyd, 1996). Pátým je pozorovatelova potřeba najít chybu, kterou on sám „by neudělal“, tedy projev víry ve spravedlivý svět (Lerner, 1980).

Co námitka neprokazuje

Neprokazuje, že by se o zranitelnosti nemělo mluvit. Prevence bez znalosti rizik je slepá a lidé, kteří vědí, na co si dát pozor, jsou lépe chráněni. Neprokazuje ani, že by postižení neměli žádné jednání ve svých rukou; popírat jejich jednání by je zbavilo i schopnosti se zotavit. Judith Hermanová stavěla zotavení po traumatu na obnovení moci a kontroly postiženého (Herman, 1992). Janoff-Bulmanová dokonce zjistila, že behaviorální sebeobviňování, tedy pocit, že příště lze jednat jinak, může být pro zvládání užitečné (Janoff-Bulman, 1979). Námitka žádá oddělit vysvětlení od přičítání viny: popis toho, proč manipulace působila, nesnižuje odpovědnost toho, kdo manipuloval.

Pojistky pro praxi

První pojistkou je, že odpovědnost je u působícího. Každý text o zranitelnosti má obsahovat výslovnou větu, že zranitelnost nezakládá spoluvinu, protože bez ní čtenář mezeru doplní podle víry ve spravedlivý svět (Lerner, 1980).

Druhou pojistkou je popis zranitelnosti jako situace. Popisují se podmínky, jako je izolace, závislost, krize a mocenská asymetrie, ne vady osoby; tím se snižuje riziko charakterového sebeobviňování (Janoff-Bulman, 1979).

Třetí pojistkou je prevence i směrem nahoru. Vedle dovedností jednotlivce se vždy jmenují povinnosti institucí, organizací a okolí, jak to vyžaduje Ryanova kritika individualizace sociálních problémů (Ryan, 1971); příklady nabízí sekce organizační obrany.

Čtvrtou pojistkou je, že dovednosti jsou možnosti, ne povinnosti. Návody sebeobrany se rámují jako nástroje, které pomáhají, ne jako standard, jehož nesplnění je chybou; Hermanová připomíná, že zotavení nelze nikomu nařídit ani za něj vykonat (Herman, 1992).

Pátou pojistkou jsou otázky bez výčitky. V rozhovoru se odborník ptá na překážky a zdroje, ne na „proč ne dřív“ (Stark, 2007); forenzní stránku rozvádí kapitola Disclosure traumatu.

Šestou pojistkou je pozornost k obracení rolí. Pokud obviněný tvrdí, že on je obětí manipulace oznamovatele, posoudí se to stejně pečlivě, ale nepřijímá se to jako automatická protiváha; vzorec DARVO je třeba znát, aby nebyl odměněn (Freyd, 1997).

Sedmou pojistkou je revize textů očima postižených. Preventivní a obranné kapitoly se dávají přečíst lidem, kteří manipulaci zažili, s otázkou, zda v nich slyší výčitku; vnější pozorovatel ji kvůli víře ve spravedlivý svět často nevidí (Lerner, 1980).

Co zůstává otevřené

Jak psát preventivní texty, které dávají lidem sílu, a přitom nenaznačují, že kdo je nepoužil, je vinen, je úloha, kterou Ryanova kritika klade každé osvětě (Ryan, 1971). Jak zacházet se znakem autoamplifikace, aby zůstal klinicky přesný a nebyl morálně zneužitelný, kniha zatím neřeší. A jak chránit oznamovatele, aniž by se z každého protiobvinění stal automaticky DARVO, zůstává otevřené, protože i obvinění bývají někdy nepravdivá a pojem, který by to vylučoval, by sám sloužil jako zbraň (srov. Freyd, 1997).

Literatura

• Freyd, J. J. (1996). Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse. Harvard University Press.
• Freyd, J. J. (1997). Violations of power, adaptive blindness and betrayal trauma theory. Feminism & Psychology, 7(1).
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Janoff-Bulman, R. (1979). Characterological versus behavioral self-blame: Inquiries into depression and rape. Journal of Personality and Social Psychology, 37(10).
• Janoff-Bulman, R. (1992). Shattered Assumptions: Towards a New Psychology of Trauma. Free Press.
• Lerner, M. J. (1980). The Belief in a Just World: A Fundamental Delusion. Plenum.
• Meier, J. S. (2009). A historical perspective on parental alienation syndrome and parental alienation. Journal of Child Custody, 6(3–4).
• Ryan, W. (1971). Blaming the Victim. Pantheon.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.

Související

Kritické perspektivy

• Stigmatizace skrze kategorie EA – nálepka „oběti“ a ztráta věrohodnosti.
• Mocenská asymetrie v aplikaci EA – proč odpovědnost neleží rovnoměrně.
• Trauma-informovaný rámec – péče, která obnovuje kontrolu postiženého.

Kapitoly

• Praktické návody sebeobrany – texty, jejichž rámování pojistky upravují.
• 6.5 Práce s vulnerabilní populací – zranitelnost jako klinický pojem.
• Výpověď oběti – forenzní práce s výpovědí bez výčitky.
• Rodinné právo – kde se pojmy obracejí proti oznamovateli.

Pojmy

• DARVO – obracení rolí, kterému nesmí kniha dodat krytí.
• Betrayal trauma – proč oběti zůstávají ve vztazích, které jim škodí.
• Internalizovaný pachatel – klinický jev, který nelze číst jako spoluvinu.