Vzdělávání soudců

Kapitola z části o soudním svědectví se zabývá tím, jaké znalosti potřebují soudci, státní zástupci a justiční čekatelé, aby kauzy epistemického zneužívání dokázali rozpoznat a spravedlivě posoudit. Výzkum rozhodování soudců ukazuje, že profesionální rozhodovatelé podléhají týmž heuristikám jako laici, i když v některých úlohách méně (Guthrie, Rachlinski a Wistrich, 2001), a vzdělávání proto není otázkou prestiže, ale kvality rozhodování. Kapitola je určena lektorům justičního vzdělávání, soudcům, státním zástupcům, advokátním komorám a organizacím, které se na vzdělávání podílejí.

Právní a forenzní kontext

Soudce hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností. Toto přesvědčení je však utvářeno znalostmi a zkušenostmi – a také mýty o tom, jak se chovají „skutečné“ oběti. V České republice zajišťuje vzdělávání soudců a státních zástupců zejména Justiční akademie, jejíž postavení upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Kahneman (2011) popisuje, jak rychlé intuitivní úsudky vyplňují mezery v informacích a působí přesvědčivě právě proto, že si je rozhodovatel neuvědomuje.

Směrnice 2012/29/EU o právech obětí ukládá členským státům zajistit, aby úředníci, kteří přicházejí do styku s oběťmi, včetně pracovníků justice, byli odpovídajícím způsobem proškoleni; u soudců s respektem k nezávislosti justice. Obdobné požadavky na vzdělávání profesionálů obsahuje Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, přijatá v Istanbulu roku 2011. Epstein a Goodman (2019) dokládají, že bez takového vzdělávání mají instituce sklon soustavně podceňovat věrohodnost obětí domácího násilí a zlehčovat jejich zkušenost.

Specifika epistemického zneužívání

Kauzy EA narážejí na řadu intuitivních předpokladů, které jsou v běžném životě rozumné, ale v těchto kauzách vedou k omylu. Předpoklad „kdyby to bylo tak hrozné, odešla by“ ignoruje trauma bonding, závislost, strach a postupnost kontroly; Dutton a Painter (1981) popsali, jak střídání týrání a smíru vytváří silné citové pouto, které odchod ztěžuje.

Předpoklad „pravdivá výpověď je konzistentní“ přehlíží, že výpovědi o dlouhodobém zneužívání jsou přesné ve vzorci a nepřesné v datech (viz Výpověď oběti). Brewer a kol. (1999) ukázali, že nekonzistence jen slabě předpovídá nepřesnost, ačkoli ji právníci považují za silný ukazatel. Předpoklad „klidný člověk mluví pravdu“ naráží na to, že pachatelé coercive control bývají v institucích klidní a přesvědčiví, zatímco oběti rozrušené nebo naopak disociativně ploché; Bond a DePaulo (2006) doložili, že lidé odhalují klam podle projevu jen o málo lépe než náhodou.

Předpoklad „bez fyzického násilí to není závažné“ podceňuje psychickou kontrolu, která podle Stark (2007) zasahuje svobodu oběti hlouběji než jednotlivé napadení. Předpoklad „obě strany se obviňují, je to vztahový konflikt“ může zakrýt jednostrannou kontrolu a vzorec DARVO. Fricker (2007) by tyto předpoklady označila za zdroj testimoniální nespravedlnosti, kdy je výpovědi přisouzena menší věrohodnost kvůli předsudku o mluvčím, nikoli kvůli jejímu obsahu.

Zároveň platí opačné riziko: soudce, který se o EA naučí příliš zjednodušeně, může začít v každé nekonzistenci vidět důkaz traumatu a v každém klidném obviněném manipulátora. Nickerson (1998) popisuje konfirmační zkreslení jako sklon hledat a vážit informace tak, aby potvrzovaly již přijatou hypotézu, a nový rámec výkladu mu podléhá stejně jako starý mýtus.

Klíčové principy

Vzdělávání má poskytovat poznatky o mechanismech a o výzkumu, nikoli předjímat výsledek konkrétních kauz. Má být symetrické – učit, jak rozpoznat EA, i jak rozpoznat jeho zneužití jako obvinění – a mezioborové: psychologie paměti, traumatologie, sociální práce a digitální forenzika vždy ve vztahu k procesnímu právu. Guthrie, Rachlinski a Wistrich (2007) navrhují, aby vzdělávání soudců vedlo k vědomému zpomalení úsudku v situacích, kde intuice nejčastěji selhává.

Vzdělávání má být praktické – pracovat s modelovými situacemi, záznamy výpovědí a rozborem rozhodnutí – a nezávislé: jeho obsah nesmí sloužit zájmům jedné strany sporu ani lobbistickým cílům. Kolb (1984) popsal učení z prožité zkušenosti jako cyklus konkrétní zkušenosti, reflexe, zobecnění a vyzkoušení, a tento model odpovídá potřebě soudců propojit poznatky s vlastní rozhodovací praxí.

Procedurální rámec

Doporučený vzdělávací blok začíná pojmy a mechanismy: coercive control, gaslighting, izolace, ekonomická kontrola a post-separační kontrola, s důrazem na to, co lze pozorovat (Stark, 2007). Druhou částí je paměť a výpověď – jak trauma a dlouhodobý stres ovlivňují paměť, sugestibilita, disociace a vývoj výpovědí v čase –, kde je vhodné vycházet z rozlišení podstaty a detailu, které popsal Neisser (1981).

Třetí částí je rozbor intuitivních předpokladů a toho, co o nich říká výzkum, a čtvrtou hodnocení důkazů: vzorcový důkaz, nezávislé zdroje, digitální stopy a znalecké posudky s jejich mezemi (viz Znalec v kauzách EA). Englich, Mussweiler a Strack (2006) ukázali, že i zkušení soudci byli při úvaze o trestu ovlivněni zjevně náhodnou výchozí hodnotou, a tento typ experimentu je pro demonstraci heuristik zvlášť účinný.

Pátou částí je řízení jednání – ochranná opatření, křížový výslech a rozpoznání krize svědka (viz Dekompenzace u soudu) –, šestou riziko chyb na obou stranách: falešně pozitivní i falešně negativní závěry, konfirmační zkreslení a zneužití pojmů. Blok uzavírá péče o sebe, protože McCann a Pearlman (1990) popsali vikarizující traumatizaci u profesionálů dlouhodobě vystavených traumatickému materiálu, k nimž soudci rozhodující takové věci patří.

Markery a diferenciální úvahy

Vzdělávání funguje, pokud se soudci ptají na vzorce a kontext, nikoli jen na poslední incident, pokud odůvodnění rozhodnutí rozlišuje mezi stylem projevu a obsahem výpovědi, pokud soudy využívají ochranná opatření častěji a cíleněji a pokud se rozhodnutí vyjadřují k alternativním hypotézám, nikoli jen k té, kterou přijímají. Kaufmann a kol. (2003) ukazují, proč je oddělení obsahu od projevu měřitelným a nikoli samozřejmým ukazatelem kvality.

Varovnými znaky špatného vzdělávání jsou jednostranné materiály, které prezentují jednu skupinu jen jako oběti a druhou jen jako pachatele, „kontrolní seznamy“, podle nichž lze rozhodnout bez hodnocení důkazů, a používání sporných pojmů bez upozornění na jejich spornost. Tuerkheimer (2017) popisuje „srážku věrohodnosti“ (credibility discount) vůči obětem; její náprava však musí spočívat v hodnocení důkazů, nikoli v obráceném předsudku.

Riziková místa

Vzdělávání vnímané jako aktivismus ztrácí důvěru justice, a mechanismy EA podané jako jednoduché vzorce vedou k automatickým závěrům. Jednorázový seminář bez navazující praxe a supervize má malý účinek a program, který nebere v úvahu práva obviněného, je pro soudce nepoužitelný. Rychlý vývoj digitálních forem kontroly a syntetických médií navíc vede k zastarání obsahu; Woodlock (2017) dokládá, jak rychle pachatelé přebírají nové technologie, a vzdělávání proto potřebuje pravidelnou aktualizaci.

Modelová situace (anonymizovaná)

Na semináři pro soudce opatrovnických oddělení lektoři – soudkyně, klinická psycholožka a odborník na digitální forenziku – pracují s anonymizovaným záznamem výpovědi otce, který popisuje kontrolu ze strany matky dětí, a s jejím klidným, souvislým vyjádřením. Účastníci nejprve zapíší svůj první dojem. Poté analyzují záznam podle obsahu, nikoli podle projevu, a srovnají ho s předloženými zprávami. Diskuse se vede i o tom, jaké okolnosti by podporovaly opačnou hypotézu, a seminář končí rozborem, jak by vypadalo odůvodnění, které obstojí před odvolacím soudem. Struktura semináře sleduje cyklus zkušenosti a reflexe, jak jej popsal Kolb (1984).

Doporučení pro praxi

Justiční vzdělávání staví programy mezioborově a s důrazem na metodu hodnocení důkazů, učí rozpoznávat EA i jeho zneužití jako obvinění a zahrnuje práci s reálnými, anonymizovanými záznamy a rozhodnutími. Soudci a státní zástupci vědomě oddělují dojem z projevu od obsahu výpovědi, vyžadují od znalců metodickou transparentnost a pečují o vlastní psychohygienu (Guthrie, Rachlinski a Wistrich, 2007).

Advokátní komory a podpůrné organizace nabízejí vzdělávání advokátům obou stran, protože kvalita řízení závisí na všech jeho účastnících. Epstein a Goodman (2019) zdůrazňují, že podceňování věrohodnosti obětí se šíří celým systémem – od policie po advokacii –, a změna jen u soudců proto nestačí.

Limity a otevřené otázky

Účinnost justičního vzdělávání v oblasti psychického zneužívání je málo zkoumána a není jasné, nakolik mění rozhodovací praxi. Napětí mezi nezávislostí soudců a potřebou specializovaných znalostí se řeší různě – někde specializací senátů, jinde povinným vzděláváním. Otevřenou otázkou je i to, kdo má legitimitu obsah vzdělávání určovat a jak zajistit, aby odrážel výzkum, a nikoli aktuální veřejnou debatu; Nickerson (1998) připomíná, že i vzdělavatelé podléhají konfirmačnímu zkreslení při výběru dokladů pro vlastní program.

Literatura

• Bond, C. F., & DePaulo, B. M. (2006). Accuracy of deception judgments. Personality and Social Psychology Review.
• Brewer, N., Potter, R., Fisher, R. P., Bond, N., & Luszcz, M. A. (1999). Beliefs and data on the relationship between consistency and accuracy of eyewitness testimony. Applied Cognitive Psychology.
• Dutton, D. G., & Painter, S. L. (1981). Traumatic bonding: The development of emotional attachments in battered women and other relationships of intermittent abuse. Victimology.
• Englich, B., Mussweiler, T., & Strack, F. (2006). Playing dice with criminal sentences: The influence of irrelevant anchors on experts' judicial decision making. Personality and Social Psychology Bulletin.
• Epstein, D., & Goodman, L. A. (2019). Discounting women: Doubting domestic violence survivors' credibility and dismissing their experiences. University of Pennsylvania Law Review.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Guthrie, C., Rachlinski, J. J., & Wistrich, A. J. (2001). Inside the judicial mind. Cornell Law Review.
• Guthrie, C., Rachlinski, J. J., & Wistrich, A. J. (2007). Blinking on the bench: How judges decide cases. Cornell Law Review.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. Farrar, Straus and Giroux.
• Kaufmann, G., Drevland, G. C. B., Wessel, E., Overskeid, G., & Magnussen, S. (2003). The importance of being earnest: Displayed emotions and witness credibility. Applied Cognitive Psychology.
• Kolb, D. A. (1984). Experiential Learning: Experience as the Source of Learning and Development. Prentice-Hall.
• McCann, I. L., & Pearlman, L. A. (1990). Vicarious traumatization: A framework for understanding the psychological effects of working with victims. Journal of Traumatic Stress.
• Neisser, U. (1981). John Dean's memory: A case study. Cognition.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Tuerkheimer, D. (2017). Incredible women: Sexual violence and the credibility discount. University of Pennsylvania Law Review.
• Woodlock, D. (2017). The abuse of technology in domestic violence and stalking. Violence Against Women.
• Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (2002).

Související

V této sekci

• Poučení poroty v kauzách EA – obdobný problém u laických rozhodovatelů.
• Posuzování věrohodnosti – nejčastější zdroj intuitivních chyb.
• Vzorcový důkaz – hodnocení vzorce místo incidentu.

Glosář

• Konfirmační bias – riziko na straně rozhodovatele.
• Testimoniální nespravedlnost – předsudek vůči svědkovi.
• Coercive control – klíčový pojem vzdělávání.

Kritika a jurisdikce

• Riziko falešně pozitivních detekcí – opačná strana vzdělávání.
• Politická instrumentalizace EA – riziko ideologizace.
• EU právo – EA rámec – evropské požadavky na proškolení.