Posuzování věrohodnosti

Kapitola patří do části o forenzním posouzení. Vysvětluje, jak se v řízení hodnotí věrohodnost výpovědi osoby, která tvrdí, že byla vystavena epistemickému zneužívání, a proč je to v těchto kauzách zvlášť náchylné k omylu. Je určena znalcům z oboru psychologie, státním zástupcům, soudcům a advokátům obou stran. Výchozí teze kapitoly je, že epistemické zneužívání útočí právě na ty vlastnosti výpovědi, podle nichž se věrohodnost tradičně posuzuje, a že hodnotitel, který to nebere v úvahu, reprodukuje nespravedlnost, kterou popisuje Fricker (2007).

Právní a forenzní kontext

Je třeba rozlišit dvě věci, které se v praxi často zaměňují. Věrohodnost osoby (obecná důvěryhodnost svědka) je otázkou hodnocení důkazů a patří soudu. Věrohodnost výpovědi (zda konkrétní výpověď vykazuje znaky prožitého, nebo spíše vykonstruovaného obsahu) může být předmětem znaleckého zkoumání, ale znalec nerozhoduje o tom, co se skutečně stalo. Znalecký posudek podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, má odpovídat na odborné otázky, nikoli na otázku viny, a v trestním řízení hodnotí důkazy podle vnitřního přesvědčení orgán činný v trestním řízení podle zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.

V zahraniční literatuře je nejznámější metodou Statement Validity Assessment (SVA) s jádrem v kriteriální analýze obsahu (Criteria-Based Content Analysis, CBCA), kterou systematizovali Steller a Köhnken (1989). Metoda hodnotí přítomnost obsahových kritérií, například logickou strukturu, množství detailů, nečekané komplikace nebo spontánní opravy, a doplňuje je kontrolním seznamem alternativních vysvětlení. Přehled možností a mezí detekce klamu podává Vrij (2008); jeho dřívější přehled empirických studií CBCA ukazuje, že kritéria rozlišují pravdivé a vymyšlené výpovědi lépe než náhoda, ale zdaleka ne dostatečně pro samostatný závěr (Vrij, 2005).

Specifika epistemického zneužívání

Hodnocení věrohodnosti vychází z předpokladu, že pravdivá výpověď o prožité události je bohatá na detaily, logicky soudržná, obsahuje nečekané komplikace, spontánní opravy a zmínky o vlastních duševních stavech (Steller a Köhnken, 1989). U obětí epistemického zneužívání jsou tyto vlastnosti systematicky oslabeny, a to nikoli náhodou, ale jako důsledek mechanismu, který se posuzuje.

Snížená sebedůvěra ve výpověď. Osoba po gaslightingu se často opravuje, zpochybňuje a dodává „možná to tak nebylo“. Laik i nezkušený odborník to čte jako nejistotu lháře. Gudjonsson (2003) přitom ukazuje, že nízká sebedůvěra a očekávání negativní zpětné vazby zvyšují sklon měnit odpověď pod tlakem, což s pravdivostí obsahu nesouvisí.

Chudoba na periferní detaily a proměnlivý afekt. Opakované, splývající epizody produkují schematickou paměť („vždycky to bylo tak, že…“), nikoli bohatý popis jedné události. Ploché vyprávění může být důsledkem otupění, chaotické důsledkem aktivace traumatu; Herman (1992) popisuje obě podoby jako součást obrazu komplexního traumatu, takže ani jedna není spolehlivým ukazatelem pravdivosti.

Pachatelova sebeprezentace a obrácení rolí. Osoby vykonávající coercive control bývají v institucionálním prostředí klidné, souvislé a sympatické; kontrast s rozrušenou obětí vytváří iluzi asymetrie věrohodnosti. Stark (2007) ukazuje, že instituce zaměřené na jednotlivé incidenty a viditelná zranění vzorec kontroly snadno přehlédnou. Vzorec DARVO, který pojmenovala Freyd (1997), přenáší pochybnost na oběť ještě před tím, než je vyslechnuta. Výsledkem je riziko epistemické nespravedlnosti ve smyslu, který rozpracovala Fricker (2007): svědectví je oslabeno kvůli předsudku vůči mluvčímu, nikoli kvůli obsahu.

Klíčové principy

Hodnotí se výpověď, ne osobnost. Diagnóza, temperament ani „dojem“ nejsou kritériem pravdivosti. Bond a DePaulo (2006) v rozsáhlé metaanalýze ukázali, že lidé rozpoznávají klam z chování jen málo nad úrovní náhody, a že profesionálové v tom nejsou výrazně lepší než laici.

Alternativní hypotézy. Každý závěr musí vyloučit nebo zvážit alternativy: sugesci, nedorozumění, záměrné zkreslení a vliv třetích osob. SVA tuto povinnost výslovně zahrnuje do kontrolního seznamu validity (Steller a Köhnken, 1989) a Vrij (2008) ji pokládá za nejdůležitější část celého postupu.

Kontext vzniku výpovědi. Hodnotitel zjišťuje, kdo s osobou mluvil před výslechem, co četla a jaké otázky slyšela. Ceci a Bruck (1995) doložili, že předchozí rozhovory mohou do výpovědi vnést detaily, které pak vykazují stejné obsahové znaky jako prožité vzpomínky.

Proporcionalita závěru a transparentnost metody. Formulace „výpověď vykazuje znaky…“ je namístě místo „výpověď je pravdivá“, spolu s popisem použité metodiky, jejích známých chyb a mezí. Kassin, Dror a Kukucka (2013) ukazují, že forenzní hodnotitelé podléhají konfirmačnímu zkreslení zvlášť tehdy, když znají jiné důkazy v kauze, a doporučují dokumentovat pořadí, v němž se s podklady seznamovali.

Procedurální postup

Analýza zadání a sběr kontextu. Na začátku je třeba ujasnit, na co se soud nebo orgán ptá; otázky typu „mluví pravdu?“ je třeba přeformulovat na odborně zodpověditelné, jak požaduje zákon č. 254/2019 Sb. Poté hodnotitel shromáždí okolnosti prvního sdělení (disclosure traumatu), předchozí výpovědi a kontakty s médii, terapií či svépomocnými skupinami.

Hodnocení kvality záznamu a obsahová analýza. Klíčová otázka zní, zda byl rozhovor veden nesugestivně (viz Forenzní rozhovor) a zda existuje doslovný záznam. Kriteriální hodnocení obsahu se provádí s vědomím, že kritéria byla vyvinuta převážně pro jednorázové události a pro výpovědi dětí (Vrij, 2005).

Posouzení výpovědní způsobilosti. Hodnotitel posuzuje kognitivní kapacitu, paměť, sugestibilitu a disociativní symptomatiku. Gudjonsson (2003) zdůrazňuje, že sugestibilita je měřitelná vlastnost, která se má posoudit samostatně, nikoli vyvodit z obsahu výpovědi.

Konfrontace s nezávislými zdroji a formulace závěru. Listiny, zprávy a výpovědi třetích osob se posuzují podle toho, zda podporují vzorec, ne jen jednotlivé detaily. Závěr se formuluje s výslovným uvedením mezí; Vrij (2008) varuje, že závěr bez popisu chybovosti metody působí na soud jistěji, než odpovídá stavu poznání.

Markery a diferenciální úvahy

Výpověď podporuje konzistentní popis vzorce chování napříč časem i přes nejisté datování, zmínky o vlastních pochybnostech a o tom, jak je pachatel vyvolával, a detaily, které nejsou pro vyslýchaného výhodné, jako vlastní podíl, ambivalence nebo období usmíření. Steller a Köhnken (1989) řadí přiznání vlastních chyb a sebeobviňující detaily mezi motivační kritéria CBCA. Výpověď dále podporuje shoda s nezávislými stopami, jako jsou zprávy, finanční výpisy nebo výpovědi blízkých.

Opatrnost naopak vyžaduje výpověď formulovaná odbornými pojmy, které osoba převzala z literatury nebo od terapeuta, náhlé rozšiřování obsahu po kontaktu s jinými údajnými oběťmi a výpověď, která se v klíčových bodech mění podle toho, kdo se ptá. Loftus (2005) ukazuje, jak snadno se do paměti dostávají informace z vnějších zdrojů, které pak osoba upřímně pokládá za vlastní.

Žádný z těchto markerů nerozhoduje sám. Nekonzistence je třeba posoudit ve světle disociace a traumatické paměti, nikoli automaticky jako lež; Herman (1992) popisuje fragmentaci výpovědi jako typický rys traumatu, nikoli jako známku vymýšlení.

Riziková místa

Mýtus „pravé oběti“. Očekávání, že skutečná oběť pláče, je souvislá a nikdy pachatele nebránila, je hluboce zakořeněné. Oběti epistemického zneužívání tomuto obrazu zřídka odpovídají, protože loajalita k pachateli je součástí obrazu zneužívání, jak vysvětluje teorie traumatu ze zrady (Freyd, 1996).

Přecenění neverbálních signálů a přenesení klinického závěru. Rozpoznávání klamu z chování je jen málo lepší než náhoda (Bond a DePaulo, 2006). Diagnóza posttraumatické stresové poruchy nedokazuje, že se událost stala, a její absence nedokazuje opak; klinický nález popisuje stav, nikoli jeho příčinu (Herman, 1992).

Halo efekt pachatele a zpětné ovlivnění. Profesní status, klid a výřečnost nejsou důkazem pravdivosti. Znalec, který zná výsledek jiného důkazu, ho nevědomky promítá do hodnocení výpovědi (konfirmační zkreslení); Kassin, Dror a Kukucka (2013) proto doporučují postupné odkrývání podkladů a záznam toho, co hodnotitel v jaké fázi věděl.

Modelová situace (anonymizovaná)

V opatrovnickém sporu muž tvrdí, že mu bývalá partnerka léta zpochybňovala vnímání a izolovala ho od rodiny. Jeho výpověď je nesouvislá, plná oprav a vrací se k drobnostem. Partnerka vystupuje klidně a předkládá přehlednou časovou osu. Hodnotitel, který by se řídil dojmem, by snadno přehlédl vzorec, na který upozorňuje Stark (2007): donucující kontrola se neprojevuje v jednom incidentu, ale v soustavné regulaci každodenního života – a může postihnout i muže.

Znalkyně se nespokojí s dojmem. Analyzuje záznamy rozhovorů, všímá si, že muž opakovaně popisuje stejný vzorec („ona vždycky věděla líp, co jsem řekl“), a dohledá zprávy, v nichž partnerka přepisuje dříve dohodnutá fakta. V posudku neuvádí, kdo mluví pravdu, ale že výpověď muže vykazuje znaky výpovědi o opakovaně prožívaném vzorci a že styl podání sám o sobě nesnižuje její hodnotu; drží se tak hranice, kterou pro znalce vymezuje zákon č. 254/2019 Sb.

Doporučení pro praxi

Pro dotčenou osobu. Nejistota není slabina; je lepší říct „nevím přesně kdy“ než si datum domýšlet, protože domyšlené detaily se do paměti vtisknou stejně pevně jako prožité (Loftus, 2005). Uchovávejte původní zprávy a záznamy; jejich hodnota je v tom, že vznikly v čase událostí.

Pro znalce. Odpovídejte jen na odborně zodpověditelné otázky a hranice výslovně pojmenujte. Uveďte, jak byla zvážena hypotéza sugesce i hypotéza záměrného zkreslení, a nepoužívejte nástroje validované pro jinou populaci bez poučení o tomto omezení (Vrij, 2005).

Pro právníka a soud. Vyžadujte doslovný záznam výslechů, protože parafráze v protokolu znehodnocuje obsahovou analýzu (Steller a Köhnken, 1989). Při hodnocení svědka oddělujte styl projevu od obsahu a mějte na paměti, že intuitivní dojem z chování je slabým vodítkem (Bond a DePaulo, 2006).

Limity a otevřené otázky

Kriteriální analýza obsahu vznikla pro výpovědi dětí o sexuálním zneužívání a její přenositelnost na dospělé oběti dlouhodobého psychického zneužívání není dostatečně ověřena (Vrij, 2005). Chybějí také metody, které by zohlednily, že epistemické zneužívání přímo útočí na vlastnosti, podle nichž se věrohodnost měří.

Otevřená zůstává otázka, zda by znalec měl soud výslovně poučovat o typických rysech výpovědí obětí epistemického zneužívání. Takové poučení může zvýšit férovost hodnocení ve smyslu testimoniální spravedlnosti, jak ji chápe Fricker (2007), ale zároveň může posunout znalce do role obhájce jedné strany a oslabit jeho nestrannost.

Literatura

• Bond, C. F., a DePaulo, B. M. (2006). Accuracy of deception judgments. Personality and Social Psychology Review.
• Ceci, S. J., a Bruck, M. (1995). Jeopardy in the Courtroom: A Scientific Analysis of Children's Testimony. American Psychological Association.
• Freyd, J. J. (1996). Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse. Harvard University Press.
• Freyd, J. J. (1997). Violations of power, adaptive blindness, and betrayal trauma theory. Feminism & Psychology.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Gudjonsson, G. H. (2003). The Psychology of Interrogations and Confessions: A Handbook. Wiley.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kassin, S. M., Dror, I. E., a Kukucka, J. (2013). The forensic confirmation bias: Problems, perspectives, and proposed solutions. Journal of Applied Research in Memory and Cognition.
• Loftus, E. F. (2005). Planting misinformation in the human mind: A 30-year investigation of the malleability of memory. Learning & Memory.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Steller, M., a Köhnken, G. (1989). Criteria-based statement analysis. In D. C. Raskin (Ed.), Psychological Methods in Criminal Investigation and Evidence. Springer.
• Vrij, A. (2005). Criteria-based content analysis: A qualitative review of the first 37 studies. Psychology, Public Policy, and Law.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities. Wiley.

Související

V této sekci

• Forenzní rozhovor – kvalita rozhovoru určuje, co lze z výpovědi vyčíst.
• Detekce simulace – opačná strana téhož problému.
• Znalec v kauzách EA – hranice znaleckých závěrů.
• Křížový výslech – kde se věrohodnost zpochybňuje nejostřeji.

Glosář

• Epistemická nespravedlnost – předsudek vůči mluvčímu jako zdroj chyby.
• DARVO – obrácení role oběti a pachatele.
• Konfirmační zkreslení – riziko na straně hodnotitele.

Klinika a kritika

• Diferenciální diagnostika EA – klinické rozlišení, které posudek nenahrazuje.
• Riziko obětování oběti – jak se hodnocení věrohodnosti mění v obviňování.
• Kruhové uvažování v EA detekci – když se z rysů výpovědi vyvozuje vzorec, který se tím teprve dokazuje.