Stigmatizace skrze kategorie EA

Okruh: etická kritika · Jádro námitky: kategorie, která má chránit, může označeného člověka trvale poškodit

Stigma je podle Ervinga Goffmana znak, který jeho nositele v očích ostatních diskvalifikuje z plného sociálního přijetí a redukuje ho „z celé a obyčejné osoby na poskvrněnou a znevýhodněnou“ (Goffman, 1963). Bruce Link a Jo Phelanová rozložili stigma na složky, které se vyskytují společně: nálepku, stereotyp spojený s nálepkou, oddělení „nás“ od „nich“, ztrátu statusu a diskriminaci, a zdůraznili, že stigma vzniká jen tam, kde ten, kdo nálepkuje, má sociální moc ji prosadit (Link a Phelan, 2001). Kategorie epistemické anihilace nejsou formální diagnózy, ale mohou mít všech pět složek, ať je člověk označen jako působící, nebo jako postižený.

Původ námitky: teorie nálepkování

Kritika navazuje na sociologii deviace šedesátých let. Howard Becker tvrdil, že deviace není vlastností činu, ale důsledkem toho, že ostatní na čin a jeho původce uplatní pravidla a sankce; deviantem je ten, komu byla nálepka úspěšně přidělena (Becker, 1963). Thomas Scheff na tomto základě popsal, jak se z přechodného a nejasného chování stává stabilní role duševně nemocného, jakmile je chování veřejně pojmenováno a okolí začne očekávat jeho pokračování (Scheff, 1966). Scheffova silná teze byla později kritizována jako přehnaná, ale její jádro, že nálepka mění očekávání okolí i sebepojetí označeného, se v pozdějším výzkumu stigmatu udrželo (Link a Phelan, 2001).

Patrick Corrigan a Amy Watsonová rozlišili veřejné stigma, tedy postoje okolí, od sebestigmatizace, kdy označený člověk stereotyp přijme za svůj a začne podle něj snižovat vlastní hodnotu i očekávání (Corrigan a Watson, 2002). U EA je toto rozlišení zvlášť důležité, protože rámec se týká právě toho, jak člověk důvěřuje vlastnímu úsudku. Nálepka „poškozeného úsudku“ může tuto důvěru dál oslabit.

Námitka v nejsilnější podobě

Stigma EA má tři adresáty. Prvním je člověk označený za působícího. „Manipulátor“ je dnes jedna z nejsilnějších sociálních diskvalifikací: nese stereotyp záměrné zlovůle, vede k vyloučení z kolektivu a přetrvává i tam, kde se obvinění neprokázalo (srov. Goffman, 1963). Ztráta pověsti je u falešně pozitivních případů (viz Riziko falešně pozitivních detekcí) trvalá a obtížně napravitelná, protože nálepka podle Beckera žije v očekávání ostatních, ne v aktech, které ji vyvolaly (Becker, 1963).

Druhým adresátem je člověk označený za postiženého. „Oběť EA“ zní soucitně, ale nese stereotyp člověka s narušeným úsudkem. To má přímý dopad na jeho věrohodnost jako svědka, rodiče nebo zaměstnance; Miranda Frickerová by takové snížení věrohodnosti na základě stereotypu označila za testimoniální nespravedlnost (Fricker, 2007). Paradoxně tak nálepka, která měla uznat křivdu, může postiženému upřít hlas.

Třetím adresátem jsou skupiny. Označení komunity za „sektu“ nebo „anihilační prostředí“ stigmatizuje všechny její členy včetně těch, kteří v ní žijí spokojeně a svobodně. Sociologický výzkum nových náboženských hnutí ukázal, že představa „vymývání mozků“ neodpovídá zkušenosti většiny lidí, kteří s nimi přišli do styku: Eileen Barkerová ve studii Církve sjednocení zjistila, že většina účastníků úvodních seminářů se nepřidala a mnoho členů později samo odešlo (Barker, 1984; srov. Moonies). Goffman k tomu popsal i „stigma ze spojení“ (courtesy stigma): stigma přechází na rodinu, přátele a spolupracovníky označeného (Goffman, 1963).

Silná verze námitky zní: protože stigma podle Linka a Phelanové vyžaduje moc, a odborný slovník moc dodává, každé šíření kategorií EA mimo kontrolovaný klinický a právní rámec vytváří nový nástroj delegitimizace (Link a Phelan, 2001).

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha si riziko uvědomuje: v kapitole diagnostických indikátorů výslovně stanoví, že diagnóza nesmí být použita k delegitimizaci pacienta jako svědka. Kniha také popisuje techniky delegitimizace, například útok na kredibilitu, které pracují přesně se stigmatem. Rámec, který tyto techniky rozebírá, musí hlídat, aby jeho vlastní kategorie nebyly použity stejným způsobem (srov. Goffman, 1963).

Slabým místem jsou prostředí, kam se kategorie dostávají bez klinické disciplíny: organizace, média, rodinné spory a online komunity. Tam neplatí pravidla, která kniha stanoví pro kliniky, a nálepka se šíří jako soud o osobě, ne jako hypotéza o vzorci jednání (Link a Phelan, 2001). Kniha k tomu nabízí kapitolu o pomluvě v kontextu EA, která ukazuje, že neopodstatněné nálepkování může mít i právní důsledky.

Ilustrační případ

Obecný kompozit: doktorandka oznámí, že ji školitel dlouhodobě izoloval od kolegů a přivlastňoval si její výsledky. Šetření dá jejím obavám zčásti za pravdu a fakulta jí přidělí jiného školitele. O dva roky později se v neformálních rozhovorech na katedře o ní mluví jako o „té, co byla obětí manipulace“, a při rozhodování o postdoktorandské pozici se objeví poznámka, že „může být křehká“. Školitel mezitím na jiné univerzitě čelí pověsti „manipulátora“, ačkoli šetření jeho jednání popsalo jako závažné pochybení ve vedení, ne jako systematickou anihilaci. Obě nálepky přerostly to, co bylo zjištěno, a obě se chovají přesně tak, jak Becker popsal: žijí v očekáváních okolí (Becker, 1963).

Znaky, že kategorie začíná stigmatizovat

Stigmatizaci lze rozpoznat dřív, než způsobí škodu. Kategorie se začne používat jako podstatné jméno pro osobu („je to manipulátor“, „je to oběť“) místo popisu jednání (Link a Phelan, 2001). Nálepka se šíří k lidem, kteří ji k ničemu nepotřebují, a zůstává v oběhu i po skončení šetření. Označený člověk ztrácí příležitosti, které s doloženým jednáním nesouvisejí. A u postiženého se objevují známky sebestigmatizace: přestává se ucházet o role, k nimž je způsobilý, protože „po tom všem“ sám sobě nevěří (Corrigan a Watson, 2002).

Co námitka neprokazuje

Neprokazuje, že by se o manipulaci nemělo mluvit nebo že by doložené jednání nemělo mít následky. Ochrana lidí před někým, kdo opakovaně škodí, je legitimní a někdy vyžaduje, aby se o jeho jednání vědělo. John Braithwaite rozlišil zahanbení, které jednání odsoudí a člověku nechá cestu zpět do společenství, od stigmatizace, která z něj udělá trvalého vyděděnce; první podle něj opakování škodlivého jednání spíš snižuje, druhá spíš zvyšuje (Braithwaite, 1989). Stigma je tedy problém tehdy, když přesahuje doložené jednání, když se přenáší na osobu jako celek a když přetrvává bez ohledu na změnu.

Námitka také neprokazuje, že by pojmenování bylo pro postižené vždy škodlivé. Pro mnoho lidí je slovo, které popisuje jejich zkušenost, první oporou proti sebeobviňování (Fricker, 2007). Rozhodující je, kdo slovo použije, v jakém kontextu a s jakou mocí.

Pojistky pro praxi

První pojistkou je šířit jen to, co je nutné. Informace o jednání se předává jen těm, kdo ji potřebují k ochraně nebo rozhodnutí, a v rozsahu, který je nutný (Link a Phelan, 2001); podrobnosti rozvádí esej Důvěrnost v detekci EA.

Druhou pojistkou je popis jednání, ne osoby. Ve zprávách, rozhodnutích a komunikaci se popisují doložené činy, nikoli vlastnosti člověka (Becker, 1963); jazykovou stránku rozvádí esej Esencialistický klam.

Třetí pojistkou je ochrana věrohodnosti postižených. Klinické poznatky o následcích manipulace nesmí sloužit jako argument proti výpovědi postiženého; následky a věrohodnost se posuzují odděleně, jinak se odborný poznatek stane nástrojem testimoniální nespravedlnosti (Fricker, 2007).

Čtvrtou pojistkou je zákaz veřejného nálepkování skupin. O komunitách se mluví skrze doložené praktiky, ne skrze souhrnné označení, protože souhrnné označení dopadá i na členy, kteří praktiky nesdílejí (Barker, 1984).

Pátou pojistkou jsou lhůty a revize. Interní záznamy o zjištěních mají mít dobu platnosti a možnost přezkumu, aby nálepka nepřežila jednání, které ji vyvolalo; Braithwaitova reintegrační logika vyžaduje, aby existovala cesta zpět (Braithwaite, 1989).

Šestou pojistkou je jazyk postiženého. Odborník nabízí slova, ale nevnucuje je, a respektuje, pokud člověk o sobě nechce mluvit jako o oběti; tím se snižuje riziko sebestigmatizace (Corrigan a Watson, 2002).

Sedmou pojistkou je ohled na stigma ze spojení. Je třeba myslet na rodinu, děti a spolupracovníky označeného; informace o jednání jednoho člověka nesmí poškozovat lidi, kteří s ním jen žijí nebo pracují (Goffman, 1963).

Co zůstává otevřené

Jak varovat potenciální budoucí oběti před někým, kdo opakovaně škodí, a zároveň mu neupřít možnost změny, je otázka, na kterou Braithwaitovo rozlišení odpovídá jen v principu (Braithwaite, 1989). Jak uznat skupinové praktiky za škodlivé, aniž by se stigmatizovali všichni členové, kniha zatím neřeší systematicky. A jak měřit, zda popularizace pojmů EA snižuje stigma obětí, protože jim dává jazyk, nebo ho zvyšuje, protože z nich dělá „poškozené“, je empirická otázka, na kterou podle všeho dosud chybějí data (srov. Corrigan a Watson, 2002).

Literatura

• Barker, E. (1984). The Making of a Moonie: Choice or Brainwashing? Blackwell.
• Becker, H. S. (1963). Outsiders: Studies in the Sociology of Deviance. Free Press.
• Braithwaite, J. (1989). Crime, Shame and Reintegration. Cambridge University Press.
• Corrigan, P. W., & Watson, A. C. (2002). Understanding the impact of stigma on people with mental illness. World Psychiatry, 1(1).
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Goffman, E. (1963). Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity. Prentice-Hall.
• Link, B. G., & Phelan, J. C. (2001). Conceptualizing stigma. Annual Review of Sociology, 27.
• Scheff, T. J. (1966). Being Mentally Ill: A Sociological Theory. Aldine.

Související

Kritické perspektivy

• Esencialistický klam v kategoriích EA – jazyk, který stigma umožňuje.
• Riziko obviňování oběti – stigma na straně postižených.
• Důvěrnost v detekci EA – kdo se o nálepce dozví.
• Riziko falešně pozitivních detekcí – stigma bez opory v realitě.

Kapitoly a případy

• 6.1 Diagnostické indikátory – zákaz delegitimizace pacienta jako svědka.
• EA-2.1.3 Credentialing Attack – technika, která pracuje se stigmatem.
• Pomluva v kontextu EA – právní důsledky neopodstatněné nálepky.
• Moonies – případ, na kterém se spor o „vymývání mozků“ vedl.

Pojmy

• Delegitimizace – nálepka jako nástroj umlčení.
• Epistemická injustice – snížená věrohodnost jako křivda.
• Testimoniální nespravedlnost – stereotyp, který snižuje důvěryhodnost svědka.