Náboženské výjimky

Kapitola z části o specializovaných oblastech práva se zabývá napětím mezi svobodou vyznání a ochranou před epistemickým zneužíváním v náboženském kontextu. Svoboda víry je základním právem a právo nesmí hodnotit pravdivost náboženských přesvědčení. Zároveň nesmí být víra štítem pro jednání, které by jinak bylo protiprávní. Bielefeldt, Ghanea a Wiener (2016) zdůrazňují, že svoboda náboženství chrání lidi, ne náboženství jako taková, a že z ní proto nelze dovodit právo ovládat svědomí jiných.

Kapitola je určena advokátům, soudcům, pracovníkům OSPOD, zdravotníkům, duchovním a bývalým členům náboženských skupin. Nepracuje s pojmem „sekta“ jako s právní nebo diagnostickou kategorií; Richardson (1993) ukázal, že populární užití tohoto slova nese negativní hodnocení, které v řízení nahrazuje posouzení skutků. Rozhodující je jednání, nikoli učení – a epistemická kontrola se může vyskytnout ve velké církvi stejně jako v malém hnutí.

Právní a forenzní kontext

Listina základních práv a svobod, vyhlášená jako usnesení č. 2/1993 Sb., zaručuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 15) a právo projevovat své náboženství (čl. 16); výkon těchto práv lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Obdobně je formulován čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené jako sdělení č. 209/1992 Sb. Evans (1997) a Taylor (2005) popisují, že vnitřní svoboda přesvědčení (forum internum) je chráněna bezvýhradně, kdežto vnější projev (forum externum) podléhá omezením.

Postavení církví a náboženských společností upravuje zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Žádné náboženské pravidlo nezbavuje odpovědnosti za trestné činy podle zákona č. 40/2009 Sb. – například týrání svěřené osoby (§ 198), vydírání (§ 175), útisk (§ 177) nebo ohrožování výchovy dítěte (§ 201) – ani za civilní delikty. Evropský soud pro lidská práva ve věci Kokkinakis proti Řecku z roku 1993 odlišil přípustné šíření víry od nepřípustného proselytismu, který využívá nátlak nebo zneužívá postavení; tento rozdíl je pro epistemickou kontrolu užitečným vodítkem (Taylor, 2005).

Pro srovnání: v USA existuje federální zákon o obnovení svobody náboženství (Religious Freedom Restoration Act, RFRA) z roku 1993, který omezuje zásahy státu do výkonu víry, a řada států má výjimky z povinností týkajících se zdravotní péče o děti; právě ty bývají předmětem kritiky (Hamilton, 2005). Asser a Swan (1998) zdokumentovali úmrtí dětí, jimž byla z náboženských důvodů odepřena léčba běžně dostupných nemocí, a jejich studie se stala hlavním argumentem proti těmto výjimkám. Nejvyšší soud USA ve věci Prince proti Massachusetts z roku 1944 vyslovil zásadu, že svoboda rodičů jednat podle víry nezahrnuje právo vystavit dítě vážné újmě.

Specifika epistemického zneužívání

Náboženský kontext dává epistemickému zneužívání zvláštní sílu, protože pracuje s nejvyšší autoritou a s nejhlubšími otázkami smyslu. Božská autorita výkladu znamená, že vedoucí mluví „jménem Boha“ a zpochybnění vedoucího se stává zpochybněním víry. Lifton (1961) tento mechanismus popsal jako „posvátnou vědu“ a „mystickou manipulaci“: učení je prohlášeno za nezpochybnitelné a události jsou vykládány jako projev vyššího záměru, který zná jen vedení.

Zneplatnění vlastní zkušenosti se projevuje tím, že pochybnost je „pokušení“, bolest „zkouška“ a odpor „hřích“ (viz spiritual bypassing, spirituální obcházení). Člověk se tak učí nedůvěřovat vlastním signálům a podřizovat je výkladu autority. Lifton (1961) pro to užívá pojem „nadřazenost doktríny nad osobou“: kde se zkušenost s učením neshoduje, je chybná zkušenost.

Kontrola informací zahrnuje zákaz vnějších zdrojů a vyloučení kritiků jako „odpadlíků“; vyloučení jako sankce znamená ztrátu rodiny a komunity při odchodu. Hassan (1988) tyto prvky zachycuje v BITE modelu jako kontrolu chování, informací, myšlení a emocí. Další formou je zneužití tajemství a zpovědi k nátlaku a výchova dětí bez přístupu k jinému výkladu světa, někdy s omezením vzdělání nebo zdravotní péče (Langone, 1993).

Je důležité nezaměňovat náročnou víru – přísná pravidla, asketismus, oddanost – se zneužíváním. Barker (1984) ve své studii Církve sjednocení ukázala, že i v hnutí obviňovaném z „vymývání mozků“ většina oslovených členství odmítla nebo skupinu později opustila, což zpochybňuje představu neodolatelné manipulace. Rozhodující je, zda člověk může odejít, mít přístup k informacím a zda nedochází k jednání, které je protiprávní bez ohledu na víru.

Klíčové principy

Prvním principem je neutralita státu vůči víře: právo nehodnotí pravdivost učení (Bielefeldt, Ghanea a Wiener, 2016). Druhým je jednání, ne přesvědčení – hodnotí se konkrétní skutky, tedy násilí, výhrůžky, podvod, zanedbání a omezení svobody. Třetím je zájem dítěte, který má přednost před náboženskou výchovou tam, kde je ohroženo jeho zdraví, vývoj nebo bezpečí; to odpovídá zásadě, kterou ve věci Prince proti Massachusetts formuloval americký soud a kterou rozvádí Hamilton (2005).

Čtvrtým principem je svoboda odchodu: dospělý má právo opustit skupinu bez sankcí, které jsou protiprávní, a i jeho vlastní rozhodnutí – například odmítnout léčbu – je třeba respektovat, je-li svobodné a informované. Evropský soud pro lidská práva ve věci Svědkové Jehovovi v Moskvě proti Rusku z roku 2010 zdůraznil, že odmítnutí krevní transfuze dospělým je věcí osobní autonomie; k autonomii jednotlivce jako jádru svobody vyznání srov. Bielefeldt, Ghanea a Wiener (2016). Pátým principem je rovnost: náboženská organizace odpovídá stejně jako jiné organizace, například za ochranu dětí v programech, které provozuje.

Postup v praxi

Postup začíná identifikací jednání: popsat konkrétní skutky, nikoli učení, a posoudit, zda naplňují znaky trestného činu, deliktu nebo ohrožení dítěte. Následuje posouzení dobrovolnosti – zda mohla osoba odmítnout, odejít a mít informace zvenčí; BITE model lze užít jako popisný nástroj, nikoli jako právní test (Hassan, 1988). U ohrožení dětí je na místě oznámení OSPOD podle zákona č. 359/1999 Sb., případně návrh soudu na předběžné opatření k zajištění nezbytné zdravotní péče (viz Ochrana dětí).

U zneužívání v rámci organizace je třeba zkoumat odpovědnost organizace – zda vedení vědělo a jak reagovalo. Pro odcházející je podstatná podpora: právní pomoc s majetkovými nároky, bydlením a péčí o děti a psychologická podpora (viz post-cult protokol). Langone (1993) popisuje, že bývalí členové často potřebují nejprve obnovit schopnost samostatně se rozhodovat a teprve potom zpracovávat obsah zkušenosti.

Celým postupem prochází respekt k víře oběti: oběť může zůstat věřící a pomoc nesmí být podmíněna odvrácením od víry. Taylor (2005) připomíná, že svoboda náboženství zahrnuje i svobodu víru změnit nebo si ji ponechat; pomáhající, kteří by tlačili oběť k opuštění víry, by nahradili jednu vnější autoritu druhou. Historické zkušenosti s násilným „deprogramováním“ ukazují, kam taková snaha vede (viz Právní aspekty deprogramování).

Markery a diferenciální úvahy

Na zneužití náboženské autority ukazuje zákaz kontaktu s bývalými členy a vnějšími zdroji, trestání pochybností, požadavek odevzdat majetek nebo příjmy pod nátlakem, utajování zneužívání „pro dobro komunity“ a omezení přístupu dětí ke vzdělání nebo zdravotní péči. Lifton (1961) upozorňuje, že jednotlivé prvky se vyskytují i v běžných institucích; o totalismu lze mluvit až při jejich souběhu a uzavřenosti systému.

Diferenciálně je třeba odlišit dobrovolnou askezi a oddanost, přísnou komunitu s možností odchodu, konflikt v rodině kvůli konverzi nebo odchodu z víry a předsudky vůči menšinovým vyznáním. Richardson (1993) i Barker (1984) varují, že nálepka „sekty“ může vést ke kolektivnímu podezření vůči celé skupině, a tím k porušení svobody vyznání jejích členů, kteří žádné škodě nečelí (viz Kulturní zaujatost EA kategorií).

Riziková místa

Rizikem je hodnocení víry místo jednání, které ohrožuje svobodu vyznání i důvěryhodnost řízení, a opačně náboženská výjimka jako štít pro protiprávní jednání (Hamilton, 2005). Dalším rizikem je stigmatizace menšinových vyznání, jejíž mezinárodní rozměr sleduje kapitola Náboženské menšiny – EA, a interní řešení zneužívání uvnitř organizace bez oznámení. Bielefeldt, Ghanea a Wiener (2016) upozorňují, že náboženská autonomie organizací nezahrnuje právo skrývat trestné činy před státem.

Zvláštním rizikem je oběť bez komunity: odchod znamená ztrátu všech vztahů, a proto oběť často zvažuje, zda vůbec mluvit. Langone (1993) popisuje období po odchodu jako zranitelné, s rizikem izolace, deprese a nového závislého vztahu. Instituce, které s obětí pracují, by měly počítat s tím, že výpověď může přijít pozdě a postupně (viz Disclosure traumatu).

Modelová situace (anonymizovaná)

Matka, členka uzavřeného náboženského společenství, odmítá souhlasit s léčbou vážné nemoci dítěte, protože vedoucí komunity tvrdí, že nemoc je trestem a léčba „projevem nedůvěry“. Nemocnice informuje OSPOD a soud rozhodne předběžným opatřením o zajištění nezbytné péče. Matka je zároveň pod tlakem komunity, které se bojí. Sociální pracovnice s ní mluví o její víře s respektem a odděleně o zdraví dítěte. Po čase matka popíše, jak vedoucí kontroloval její kontakty a hrozil vyloučením. Advokátka posuzuje, zda jednání vedoucího vůči ní naplňuje znaky útisku. Kompozit ilustruje rozlišení, které rozvádí Hamilton (2005): stát chrání dítě, aniž by soudil víru matky.

Obrana a zotavení

Pro dotčenou osobu platí, že její víra je její a pomoc nemusí znamenat její opuštění; má právo odejít ze skupiny a mít přístup k informacím, lékaři a právníkovi. Zotavení po odchodu z vysoce kontrolujícího společenství popisuje Langone (1993) jako obnovu schopnosti kriticky myslet, budování nových vztahů a zpracování ztráty komunity, která byla zároveň zdrojem smyslu; tuto cestu sleduje i kazuistika Odchod z vysoce kontrolujícího náboženského společenství.

Soudy, OSPOD a zdravotníci mají hodnotit jednání a jeho dopad, ne víru, u dětí chránit zdraví a vývoj a jednat s rodiči s respektem k jejich přesvědčení. Náboženské organizace by měly mít postupy ochrany dětí a nezávislé kanály pro stížnosti a advokáti mají stavět nároky na konkrétních skutcích. Bielefeldt, Ghanea a Wiener (2016) připomínají, že ochrana jednotlivce před nátlakem uvnitř náboženské komunity je součástí svobody vyznání, nikoli jejím omezením.

Limity a otevřené otázky

Hranice mezi náročnou vírou a epistemickým zneužíváním není ostrá a její posouzení vyžaduje citlivost na náboženský kontext (Barker, 1984). Otevřenou otázkou zůstává ochrana dětí vyrůstajících v uzavřených komunitách, které jim neposkytují přístup k jinému výkladu světa, aniž by docházelo k jednání, které by bylo samo o sobě protiprávní; americká debata o rozhodnutí Wisconsin proti Yoderovi z roku 1972, které amišským rodičům umožnilo ukončit školní docházku dětí dříve, ukazuje, jak obtížně se zde váží práva rodičů a dětí (Hamilton, 2005). Diskutuje se i o tom, zda by náboženské organizace měly mít povinnost oznamovat zneužívání, o němž se dozví při zpovědi.

Literatura

• Asser, S. M., & Swan, R. (1998). Child fatalities from religion-motivated medical neglect. Pediatrics, 101(4).
• Barker, E. (1984). The Making of a Moonie: Choice or Brainwashing? Blackwell.
• Bielefeldt, H., Ghanea, N., & Wiener, M. (2016). Freedom of Religion or Belief: An International Law Commentary. Oxford University Press.
• Evans, M. D. (1997). Religious Liberty and International Law in Europe. Cambridge University Press.
• Hamilton, M. A. (2005). God vs. the Gavel: Religion and the Rule of Law. Cambridge University Press.
• Hassan, S. (1988). Combating Cult Mind Control. Park Street Press.
• Langone, M. D. (Ed.). (1993). Recovery from Cults: Help for Victims of Psychological and Spiritual Abuse. W. W. Norton.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Richardson, J. T. (1993). Definitions of cult: From sociological-technical to popular-negative. Review of Religious Research, 34(4).
• Taylor, P. M. (2005). Freedom of Religion: UN and European Human Rights Law and Practice. Cambridge University Press.

Související

V této sekci

• Právní aspekty deprogramování – co rodiny a stát dělat nesmějí.
• Ochrana dětí – zájem dítěte.
• Kriminální konspirace – organizované zneužívání.

Glosář

• Spiritual bypassing – zneplatnění zkušenosti duchovním výkladem.
• High-control group – vysoce kontrolující skupina.
• BITE model – popis mechanismů kontroly.

Případy, jurisdikce a kritika

• Religiózní leadership – anonymizovaný případ.
• Náboženské menšiny – EA – riziko stigmatizace menšin.
• Kulturní zaujatost EA kategorií – meze univerzálních kategorií.