Patologizace normálních variací

Okruh: metodologická kritika. Jádro námitky: rámec, který nerozliší vliv od anihilace, patologizuje společenský život.

Lidé se navzájem ovlivňují neustále. Učitel vybírá, co žákům ukáže a co vynechá. Obhájce zdůrazňuje fakta příznivá klientovi. Rodič mluví pevným hlasem, aby dítě poslechlo. Vyjednavač drží informace v záloze. Erving Goffman popsal, že běžný společenský život je plný řízení dojmu: lidé volí, co ukážou, co zamlčí a jakou roli před druhými sehrají, a nejde přitom o patologii, ale o podmínku soužití (Goffman, 1959). Každá z těchto situací by se dala popsat slovníkem knihy – selektivní expozice, prozodická dominance, strategické rámování – a každá je přitom běžnou, často legitimní součástí lidského soužití. Kritika patologizace se ptá, co přesně odlišuje epistemickou anihilaci od toho, jak lidé normálně jednají.

Námitka v nejsilnější podobě

Rámec, který popisuje techniky ovlivňování na úrovni struktury, je nutně širší než jev, který chce zachytit. Struktura „vybírám, co druhý uvidí“ je stejná u manipulátora i u redaktora, struktura „mluvím s autoritou“ stejná u kultovního vůdce i u chirurga na operačním sále. Psychologie přesvědčování to dokládá: Robert Cialdini popsal principy vlivu, jako je reciprocita, sociální důkaz nebo autorita, které používají prodejci, učitelé i přátelé (Cialdini, 1984), a Richard Petty s Johnem Cacioppem ukázali, že lidé běžně mění postoje i periferní cestou, přes vnější znaky sdělení místo jeho argumentů (Petty a Cacioppo, 1986). Pokud se technika pozná podle struktury, pozná se všude.

Psychiatrie zná tento problém z vlastní historie. Jerome Wakefield navrhl, aby se za poruchu považoval jen „škodlivý dysfunkční stav“ – tedy kombinace skutečné škody a selhání nějaké přirozené funkce (Wakefield, 1992). Spolu s Allanem Horwitzem pak ukázal, jak diagnostická kritéria deprese, která přestala brát ohled na kontext, začala zachycovat normální zármutek (Horwitz a Wakefield, 2007). Dimenzionální přístupy, například hierarchická taxonomie psychopatologie HiTOP, vycházejí z poznatku, že většina psychických charakteristik tvoří kontinuum bez ostré hranice mezi „normálním“ a „patologickým“ (Kotov a kol., 2017).

Námitka má i sociologickou podobu. Peter Conrad popsal medikalizaci jako proces, jímž se běžné lidské stavy a obtíže převádějí do jazyka léčitelných poruch, často bez nového poznání, jen díky novým kategoriím a zájmům, které je prosazují (Conrad, 2007). Allen Frances, který vedl přípravu čtvrtého vydání diagnostického manuálu DSM, později varoval před „diagnostickou inflací“, kdy se hranice poruch posouvají tak, že zachytí stále větší část běžného života (Frances, 2013). Nick Haslam pro obecnější jev zavedl pojem „plíživého rozšiřování pojmů“ (concept creep): pojmy škody, jako je šikana, trauma nebo zneužívání, se rozšiřují do stále mírnějších a stále vzdálenějších jevů (Haslam, 2016).

Pro rámec EA z toho plyne: lidé se liší v tom, jak moc jsou dominantní, strategičtí, přesvědčiví nebo citově naléhaví. Pokud kniha tyto rozdíly popisuje jako techniky, každá výrazná osobnost se stane „subklinickým případem“ a každý ostrý spor „expozicí“. Haslamův rozbor naznačuje, že takové rozšíření nemusí nikdo zamýšlet; stačí, že pojem nabízí silný morální jazyk a nemá pevnou dolní mez (Haslam, 2016).

Kde zasahuje tuto knihu

Námitka míří hlavně na nižší úrovně taxonomie. Techniky jako selektivní expozice, prozodická dominance nebo strategická proxemika popisují chování, které se v běžné komunikaci vyskytuje denně. Samy o sobě nejsou anihilací; stávají se jí teprve ve spojení s dalšími znaky. Podobně Evan Stark u donucující kontroly zdůraznil, že jednotlivý čin bývá banální a závažnost vzniká teprve ze vzorce, který omezuje svobodu druhého v čase (Stark, 2007).

Kniha tuto hranici formálně má: definice vyžaduje systematičnost, kumulativnost, autoamplifikaci, metaepistemickou povahu a odolnost vůči korekci. Kapitola diagnostických indikátorů mezi limity výslovně uvádí riziko falešné pozitivity u „legitimních hlubokých přesvědčení“ a kulturní podmíněnost některých markerů. Problém je v tom, že definiční znaky jsou formulované kvalitativně a hranice mezi „silným vlivem“ a „systematickou destrukcí“ zůstává na úsudku hodnotitele. Přesně tam vzniká to, co Frances popsal u diagnostických manuálů: kategorie bez pevné hranice se v rukou mnoha uživatelů rozšiřuje (Frances, 2013).

Odlišení vlivu od anihilace

Filozofie manipulace nabízí několik kritérií, která pomáhají hranici zpřesnit. Robert Noggle navrhl chápat manipulaci jako snahu přimět druhého, aby jeho přesvědčení, touhy nebo emoce selhaly vůči měřítkům, která by on sám považoval za správná, tedy jako vědomé „svádění z cesty“ (Noggle, 1996). Sborník, který sestavili Christian Coons a Michael Weber, ukazuje, že vedle tohoto pojetí existují teorie obcházení racionality, skrytosti a porušení zájmů ovlivňovaného, a že žádná z nich nemá obecný souhlas (Coons a Weber, 2014).

Pro praxi knihy z toho plynou tři otázky, které se kladou vedle sebe. Zda vliv pracuje s důvody, které může ovlivňovaný posoudit, nebo je obchází. Zda ovlivňovaný může vliv rozpoznat, pojmenovat a odmítnout bez trestu. A zda se jeho schopnost poznávat, ověřovat a revidovat přesvědčení v čase rozšiřuje, nebo zužuje. Teprve souběh negativních odpovědí, trvalý vzorec a asymetrie moci odpovídají tomu, co Stark u kontroly ve vztazích popsal jako zásah do svobody, ne jen do pohodlí (Stark, 2007; srov. nepřípustný vliv).

Znaky patologizující aplikace

Riziko patologizace se v praxi pozná podle několika znaků. Hodnotitel nachází techniky ve všech vztazích, které zkoumá; jeho zprávy popisují jednotlivé projevy bez časového vzorce; chybí v nich popis toho, co by bylo v daném prostředí běžné; a závěr „jde o EA“ nemění nic, co by šlo ověřit. Paul Meehl a Albert Rosen ukázali, že znak, který se vyskytuje i u mnoha lidí bez zkoumaného stavu, vede při nízkém základním výskytu k převaze falešných nálezů, ať je hodnotitel jakkoli zkušený (Meehl a Rosen, 1955; viz Riziko falešně pozitivních detekcí).

Dalším znakem je, že slovník rámce začne nahrazovat popis. Místo „na poradách mluví nejdéle a nesnáší odmlouvání“ se píše „aplikuje prozodickou dominanci“. Odborný termín tím dodá pozorování váhu, kterou samo nemá, a otevře cestu konfirmačnímu biasu: kdo hledá techniky, najde je. Haslam upozorňuje, že rozšiřování pojmů škody má právě tuto podobu – silné slovo se přenese na slabší jev a nese s sebou morální soud (Haslam, 2016).

Ilustrační případ

Obecný kompozit: v týmu si dva pracovníci stěžují, že vedoucí „manipuluje“ – na poradách mluví nejdéle, rozhoduje rychle, informace o rozpočtu sděluje až po schválení a nesnáší odmlouvání. Hodnotitel, který má v hlavě katalog technik, najde prozodickou dominanci, selektivní expozici i tlak na konformitu. Pečlivější rozbor ale ukáže, že vedoucí se chová stejně ke všem, rozhodnutí lze zpětně dohledat, nesouhlas nevede k trestům ani k izolaci a nikdo z týmu neztratil schopnost posuzovat fakta – jen je nespokojený se stylem řízení. Jde o manažerský problém, který si zaslouží zpětnou vazbu, ne o epistemickou anihilaci. Kdyby se k témuž přidalo zpochybňování vnímání konkrétních lidí, odřezávání od informací a trestání pochybností, obraz by se změnil – a právě tento rozdíl má hodnotitel výslovně zapsat, jak to Stark požaduje u rozlišení konfliktu od kontroly (Stark, 2007).

Co námitka neprokazuje

Z toho, že hranice je neostrá, neplyne, že neexistuje. Soumrak nevyvrací rozdíl mezi dnem a nocí. Wakefield sám trval na tom, že neostrá hranice pojmu poruchy neznamená, že pojem je libovolný; znamená jen, že hraniční případy vyžadují pečlivý úsudek (Wakefield, 1992). Dlouhodobé soustavné popírání cizí paměti, izolace od nezávislých zdrojů a trestání každé pochybnosti se od redakční práce nebo rodičovské autority liší kvalitativně – cílem, trváním, asymetrií a dopadem.

Kritika také neprokazuje, že by bylo bezpečnější o technikách mlčet. Lidé, kteří vzorec nepoznají, jsou vůči němu bezbranní, a Stark ukázal, že právě nepřítomnost pojmu pro vzorec kontroly vedla instituce k tomu, že jednotlivé „drobné“ incidenty přehlížely (Stark, 2007). Opatrnost proti patologizaci a ochrana před skutečnou anihilací proto nejsou protiklady, ale dvě strany téže diagnostické kázně.

Pojistky pro praxi

U každého pozorovaného chování se nejprve ptát, zda by bylo přijatelné podle běžných norem daného prostředí – vyjednávání, výuky, advokacie, rodičovství nebo politické kampaně. Teprve odchylka od této normy je relevantní. Goffmanův rozbor každodenní interakce připomíná, že strategické jednání je normou společenského života, ne jeho poruchou (Goffman, 1959).

Jednotlivá technika je pozorování, ne nález. Nález vyžaduje vzorec v čase, asymetrii moci nebo závislosti a doložitelný dopad na poznávací schopnosti postiženého. Toto pravidlo odpovídá Starkovu pojetí kontroly jako souhrnného vzorce, v němž žádný jednotlivý čin nerozhoduje (Stark, 2007).

Analogicky k Wakefieldovu kritériu platí požadavek škody: bez doložitelné škody na schopnosti druhého poznávat, ověřovat a revidovat přesvědčení nejde o EA, ať je styl jednání jakkoli nepříjemný (Wakefield, 1992). Nepříjemnost, nespravedlnost nebo neschopnost vedení jsou skutečné problémy, ale patří do jiného slovníku.

Popisovat míru a kontext („v pracovních poradách výrazně dominuje a přerušuje“) místo zařazení osoby do kategorie. Dimenzionální popis lépe odpovídá tomu, co víme o povaze psychických charakteristik, a brání tomu, aby se z rozdílu v míře stal rozdíl v druhu (Kotov a kol., 2017; k tomu Esencialistický klam).

U hraničních případů přizvat kolegu, který s rámcem EA nepracuje, a zeptat se, jak by situaci popsal on (viz peer konzultace). Meehl a Rosen ukázali, že úsudek o vzácném stavu potřebuje vnější kontrolu, protože vlastní zkušenost hodnotitele ho před chybou ze základního výskytu nechrání (Meehl a Rosen, 1955).

Co zůstává otevřené

Filozofie dodnes nemá shodu, co přesně odlišuje manipulaci od legitimního přesvědčování: zda obejití racionality, skrytost, úmysl, nebo porušení zájmů ovlivňovaného (Coons a Weber, 2014). Kniha se o žádnou z těchto teorií výslovně neopírá. Otevřené je i to, zda lze definiční znaky převést na pozorovatelná kritéria s ověřenou shodou hodnotitelů; metodologické poznámky stanoví cílový práh shody, ale jde o cíl, ne o naměřený výsledek. Dokud data chybějí, je každé zařazení na rozhraní normality a EA úsudkem, který se má jako úsudek také označit – podle Noggleho měřítka nejde o to, zda vliv existuje, ale zda svádí z cesty, kterou by ovlivňovaný sám uznal (Noggle, 1996).

Literatura

• Cialdini, R. B. (1984). Influence: How and Why People Agree to Things. William Morrow.
• Conrad, P. (2007). The Medicalization of Society: On the Transformation of Human Conditions into Treatable Disorders. Johns Hopkins University Press.
• Coons, C., & Weber, M. (Eds.). (2014). Manipulation: Theory and Practice. Oxford University Press.
• Frances, A. (2013). Saving Normal: An Insider's Revolt Against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life. William Morrow.
• Goffman, E. (1959). The Presentation of Self in Everyday Life. Doubleday.
• Haslam, N. (2016). Concept creep: Psychology's expanding concepts of harm and pathology. Psychological Inquiry, 27(1).
• Horwitz, A. V., & Wakefield, J. C. (2007). The Loss of Sadness. Oxford University Press.
• Kotov, R., et al. (2017). The Hierarchical Taxonomy of Psychopathology (HiTOP). Journal of Abnormal Psychology, 126(4).
• Meehl, P. E., & Rosen, A. (1955). Antecedent probability and the efficiency of psychometric signs, patterns, or cutting scores. Psychological Bulletin, 52(3).
• Noggle, R. (1996). Manipulative actions: A conceptual and moral analysis. American Philosophical Quarterly, 33(1).
• Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). Communication and Persuasion: Central and Peripheral Routes to Attitude Change. Springer.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Wakefield, J. C. (1992). The concept of mental disorder: On the boundary between biological facts and social values. American Psychologist, 47(3).

Související

Kritické perspektivy

• Medikalizace morálního selhání – sesterská námitka o přesunu z etiky do medicíny.
• Riziko falešně pozitivních detekcí – statistická podoba téhož problému.
• Esencialistický klam v kategoriích EA – proč popisovat čin, ne osobu.
• Kulturní zaujatost kategorií EA – norma prostředí se liší mezi kulturami.

Kapitoly a techniky

• 6.1 Diagnostické indikátory a markery EA – limity diagnostiky, které kniha sama přiznává.
• 2.4 Metodologické poznámky k taxonomii – validační kritéria včetně shody hodnotitelů.
• EA-1.1.1 Selektivní expozice – příklad techniky, jejíž struktura se vyskytuje i v legitimní komunikaci.

Pojmy

• Konfirmační bias – proč hodnotitel, který hledá techniky, je najde.
• Coercive control – závažnost ze vzorce, ne z jednotlivého činu.
• Heuristika – status, který kategorie EA mají mít.