Politická instrumentalizace EA

Okruh: metodologická kritika. Jádro námitky: slovník, který umí pojmenovat manipulaci, umí také umlčet nesouhlas.

Pojmy jako manipulace, gaslighting nebo psychopatie dnes volně kolují ve veřejné debatě. Oponent „manipuluje“, kritik „gaslightuje“, nepohodlný politik je „narcis“. Kniha, která tyto pojmy systematizuje a dodává jim odbornou autoritu, nese odpovědnost za to, co se s nimi stane mimo ni. Kritika politické instrumentalizace tvrdí, že rámec epistemické anihilace (EA) je k takovému zneužití zvlášť náchylný, protože odborný slovník o manipulaci může sám fungovat jako propaganda: jazyk, který se dovolává hodnot rozumu a svobody, a přitom jim podkopává půdu (Stanley, 2015). Historie podobných zneužití je dobře doložená.

Námitka v nejsilnější podobě

Nejznámějším příkladem je sovětská represivní psychiatrie. Od šedesátých do osmdesátých let byli disidenti v Sovětském svazu diagnostikováni a hospitalizováni ve speciálních psychiatrických léčebnách; zvlášť užívanou diagnózou byla tzv. „pomalu probíhající“ schizofrenie, široce pojatá kategorie spojovaná se školou Andreje Sněžněvského. Případy podrobně zdokumentovali Sidney Bloch a Peter Reddaway (Bloch a Reddaway, 1977) a ve druhé knize popsali, jak se zneužívání stalo předmětem sporu uvnitř světové psychiatrie a vedlo k odchodu sovětské psychiatrické společnosti ze Světové psychiatrické asociace (Bloch a Reddaway, 1984). Klíčové na tom není jen zlá vůle jednotlivců, ale struktura: kategorie byla dost pružná, aby nesouhlas s režimem šlo číst jako příznak, a instituce měla moc výklad vynutit.

Robert van Voren, který se na dokumentaci a mezinárodní kampani proti zneužívání sám podílel, ukázal, že systém nestál jen na cynických lékařích. Část psychiatrů byla o diagnózách upřímně přesvědčena, protože rozšířená teorie jim umožňovala vidět v nesouhlasu s „zjevnou pravdou“ narušený úsudek (van Voren, 2010). Pro knihu je to nejdůležitější poučení: ke zneužití nestačí špatní lidé, ale stačí kategorie, která nesouhlas převádí na symptom, a dobře míněný odborník, který jí věří.

Starší příklad je „drapetomanie“, kterou v roce 1851 popsal americký lékař Samuel Cartwright jako duševní poruchu, jež měla vysvětlovat útěky zotročených lidí (Cartwright, 1851). Touha po svobodě se v ní stala symptomem a medicínský jazyk propůjčil otroctví zdání přirozeného řádu. Thomas Szasz z podobných případů vyvodil radikální tezi, že psychiatrická diagnóza může plnit tutéž funkci sociální kontroly jako dřívější pronásledování čarodějnic: označit odchylku za nemoc a tím ospravedlnit zásah proti jejímu nositeli (Szasz, 1970). Tezi nemusí kniha přijmout v celé šíři, aby uznala, že mechanismus, na nějž upozorňuje, je skutečný.

Rámec EA má rysy, které ho činí podobně zranitelným. Definičním znakem je „odolnost vůči korekci“: kdo nepřijímá argumenty, může být popsán jako postižený. Kniha popisuje delegitimizaci jako manipulační vzorec – a označení oponenta za „oběť“ nebo „pachatele EA“ je samo účinnou delegitimizací, protože místo s argumentem se pracuje s osobou. Douglas Walton tento posun popsal jako argument ad hominem, který místo obsahu tvrzení napadá důvěryhodnost mluvčího (Walton, 1998). Takové použití by bylo přesně tím, co kniha v rodině technik EA-2.1 popisuje.

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha má části, které se politickému prostoru přímo věnují: politickou a ideologickou EA a řadu historických případů od monstrprocesů po současné dezinformační kampaně. Kapitola diagnostických indikátorů obsahuje pravidlo R5, podle něhož klinik nesmí používat diagnostiku EA k patologizaci politických, náboženských či filozofických přesvědčení per se. To je správná pojistka a odpovídá zásadě, kterou Světová psychiatrická asociace přijala v Havajské deklaraci na témž kongresu, na němž odsoudila sovětské zneužívání psychiatrie: psychiatr nesmí své odborné možnosti použít k porušení důstojnosti a lidských práv a nesmí použít prostředky své profese, jakmile je zjištěno, že duševní nemoc není přítomna (World Psychiatric Association, 1977). Kniha ale nemá stejně výslovné pravidlo pro publicisty, analytiky a výzkumníky, kteří s jejím slovníkem pracují mimo kliniku – a právě tam ke zneužití dochází nejčastěji.

V psychiatrii je pro tuto situaci zavedeno takzvané pravidlo Goldwater, pojmenované po senátorovi Barrym Goldwaterovi, o jehož duševním stavu se během prezidentské kampaně v roce 1964 veřejně vyjadřovali psychiatři, kteří ho nikdy nevyšetřili. Americká psychiatrická asociace v roce 1973 zakotvila do svých etických zásad, že psychiatr nemá veřejně vyslovovat odborný názor na duševní stav veřejné osoby, kterou nevyšetřil a od níž nemá souhlas (American Psychiatric Association, 1973). Pravidlo je předmětem sporu: sborník The Dangerous Case of Donald Trump argumentoval povinností varovat (Lee, 2017). Spor ukazuje, že hranice není samozřejmá – ale i kritici pravidla obvykle netvrdí, že lze stanovit diagnózu na dálku.

Ilustrační případ

Obecný kompozit: komentátor publikuje text, v němž označí představitele opoziční strany za „mistra epistemické anihilace“ a jeho voliče za „oběti EA“. Text cituje kódy technik z knihy. Odborně je to několikanásobné selhání: posouzení osoby, kterou autor nevyšetřil; užití kategorie k diskreditaci názoru místo jeho věcného vyvrácení, tedy argument ad hominem v odborném převleku (Walton, 1998); a patologizace milionů lidí, kteří volí jinak. Druhá strana sporu navíc může stejný slovník obrátit proti autorovi, a odborné pojmy se tak stanou zbraní, kterou používají všichni a které nikdo nevěří.

Legitimní analýza téhož tématu by vypadala jinak. Rozebrala by konkrétní komunikační produkty – kampaň, sérii projevů, koordinované účty –, doložila by jejich strukturní znaky a ověřitelné nepravdy a o lidech by mluvila jen jako o adresátech. Takový postup odpovídá tomu, jak Stanley (2015) odlišuje analýzu propagandy od pouhého označení protivníka za propagandistu: předmětem je řeč a její účinek na veřejný rozum, nikoli psychika mluvčího.

Co námitka neprokazuje

Neprokazuje, že by politická manipulace neexistovala nebo že by se nedala zkoumat. Propaganda, dezinformační kampaně a represe vůči nezávislému myšlení jsou dobře doložené jevy a kniha je popisuje právem; Hannah Arendt ukázala, že totalitní hnutí stavěla na systematickém rozkladu schopnosti rozlišovat fakt a fikci (Arendt, 1951). Mlčení o politice by nebylo neutralitou, ale vzdáním se úkolu, který si kniha vytkla.

Námitka nevyžaduje mlčení o politice; vyžaduje, aby se analyzovaly činy a produkty, ne duševní stavy osob, a aby se metoda používala symetricky, bez ohledu na to, na které straně sporu stojí analytik. Sovětská zkušenost to ukazuje z opačné strany: zneužití psychiatrie odhalili a doložili lidé, kteří pracovali s pečlivou dokumentací jednotlivých případů, ne s nálepkami (Bloch a Reddaway, 1977).

Pojistky pro praxi

První pojistkou je, že obsah přesvědčení není marker. To, co si člověk myslí o politice, náboženství nebo vědě, samo o sobě nikdy nesvědčí o EA; svědčí o ní jen to, jak bylo přesvědčení utvářeno a udržováno. Lifton (1961) ostatně ideologický totalismus nevymezil obsahem ideologie, ale znaky prostředí, v němž se přesvědčení vnucuje: kontrolou komunikace, nárokem na posvátnou vědu, jazykem, který ukončuje myšlení. Stejné měřítko musí uplatňovat i čtenář této knihy.

Druhou pojistkou je zákaz diagnózy na dálku. O konkrétních veřejných osobách se nevyslovují závěry o jejich psychice; analyzuje se veřejně dostupné jednání a komunikace. Pravidlo převzaté z psychiatrické etiky (American Psychiatric Association, 1973) platí v knize i pro neklinické čtenáře, protože autorita kategorií EA se neodvíjí od toho, kdo je používá, ale od toho, že vypadají odborně.

Třetí pojistkou je test symetrie. Před publikací si analytik položí otázku, zda by stejnou metodou a stejnými slovy posoudil srovnatelné jednání politického spojence. Metaanalýza Pettera Ditta a kolegů ukázala, že stranická zaujatost při hodnocení informací je přítomna srovnatelně u liberálů i konzervativců (Ditto a kol., 2019), a Dan Kahan doložil, že ji neodstraňuje ani vyšší schopnost reflektivního myšlení, která ji naopak může posílit (Kahan, 2013). Nikdo tedy není vůči ní imunní.

Čtvrtou pojistkou je oddělit fakta od nálepek. Nepravdivé tvrzení se vyvrací doklady; označení mluvčího za manipulátora důkaz nenahrazuje. Walton (1998) připomíná, že útok na osobu může být za určitých podmínek relevantní, například u svědka, jehož věrohodnost je předmětem sporu, ale v politické debatě o obsahu tvrzení je téměř vždy odvedením pozornosti.

Pátou pojistkou je zveřejnění střetu zájmů. Kdo analyzuje politickou komunikaci, uvádí vlastní politické nebo finanční vazby (srov. Conflict of Interest ve výzkumu). Zpráva Institute of Medicine o střetu zájmů v medicíně vymezila střet zájmů jako okolnosti, které vytvářejí riziko, že profesní úsudek bude nepatřičně ovlivněn druhotným zájmem, bez ohledu na to, zda k ovlivnění skutečně došlo (Lo a Field, 2009). Pro politickou analýzu platí totéž.

Co zůstává otevřené

Kde přesně leží hranice mezi analýzou propagandy a delegitimizací protivníka, když je propaganda vedená konkrétními lidmi? Stanley (2015) i Arendt (1951) ukazují, že propaganda má autory a že mlčet o nich může být také selháním. Kniha zatím neříká, jak pojmenovat odpovědnost konkrétních aktérů za kampaň, aniž by se analýza produktů změnila v posudek osob; tato hranice se bude muset hledat případ od případu.

Jak má kniha reagovat, když její slovník převezme stát nebo platforma k označování „nebezpečných“ uživatelů? Tarleton Gillespie ukázal, že moderace obsahu na platformách je vždy rozhodováním o hranicích přijatelné řeči, které platformy činí převážně mimo veřejnou kontrolu (Gillespie, 2018). A kdo má rozhodovat o tom, že konkrétní kampaň je anihilační, a ne jen tvrdá? Na tyto otázky kniha zatím odpovídá jen principy, ne postupem (srov. Dual-use poznání).

Literatura

• American Psychiatric Association (1973). The Principles of Medical Ethics With Annotations Especially Applicable to Psychiatry. American Psychiatric Association.
• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace.
• Bloch, S., & Reddaway, P. (1977). Russia's Political Hospitals: The Abuse of Psychiatry in the Soviet Union. Gollancz.
• Bloch, S., & Reddaway, P. (1984). Soviet Psychiatric Abuse: The Shadow over World Psychiatry. Gollancz.
• Cartwright, S. A. (1851). Report on the diseases and physical peculiarities of the Negro race. New Orleans Medical and Surgical Journal, 7.
• Ditto, P. H., Liu, B. S., Clark, C. J., Wojcik, S. P., Chen, E. E., Grady, R. H., Celniker, J. B., & Zinger, J. F. (2019). At least bias is bipartisan: A meta-analytic comparison of partisan bias in liberals and conservatives. Perspectives on Psychological Science, 14(2).
• Gillespie, T. (2018). Custodians of the Internet: Platforms, Content Moderation, and the Hidden Decisions That Shape Social Media. Yale University Press.
• Kahan, D. M. (2013). Ideology, motivated reasoning, and cognitive reflection. Judgment and Decision Making, 8(4).
• Lee, B. X. (Ed.). (2017). The Dangerous Case of Donald Trump. St. Martin's Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Lo, B., & Field, M. J. (Eds.). (2009). Conflict of Interest in Medical Research, Education, and Practice. National Academies Press.
• Stanley, J. (2015). How Propaganda Works. Princeton University Press.
• Szasz, T. (1970). The Manufacture of Madness. Harper & Row.
• van Voren, R. (2010). Cold War in Psychiatry: Human Factors, Secret Actors. Rodopi.
• Walton, D. N. (1998). Ad Hominem Arguments. University of Alabama Press.
• World Psychiatric Association (1977). Declaration of Hawaii. World Psychiatric Association.

Související

Kritické perspektivy

• EA jako mocenský nástroj – obecnější podoba téhož rizika.
• Mocenská asymetrie v aplikaci EA – kdo má moc výklad vynutit.
• Kritická psychiatrie – tradice, která zneužití psychiatrie analyzovala nejdůkladněji.

Kapitoly a případy

• 7.8 Politická a ideologická EA – kde kniha politiku analyzuje.
• 6.1 Diagnostické indikátory – pravidlo R5 o přesvědčeních.
• Československá normalizace – historický případ represe nezávislého myšlení.

Pojmy a techniky

• Delegitimizace – vzorec, kterým se nálepka EA sama stává.
• Dual-use poznání – obecný rámec zneužitelnosti.
• Propaganda – předmět legitimní analýzy, ne nálepka na osoby.