Esencialistický klam v kategoriích EA

Okruh: metodologická kritika. Jádro námitky: „použil manipulativní techniku“ je pozorování, „je manipulátor“ soud o podstatě.

Věta „je to gaslighter“ zní jako zkratka věty „opakovaně popíral, co jsem zažila“. Ve skutečnosti říká víc: tvrdí, že popírání vychází z trvalé povahy člověka, že se bude opakovat a že k němu patří i jinde. Stejně funguje „narcis“, „psychopat“ nebo „toxický člověk“. Kritika esencialismu tvrdí, že tento posun od činu k podstatě je u kategorií epistemické anihilace (EA) častý, zřídka doložený a pro všechny zúčastněné škodlivý; výzkum sociálních kategorií přitom ukazuje, že lidé snadno připisují skupinám lidí pevnou, přirozenou a neměnnou podstatu (Haslam, Rothschild a Ernst, 2000).

Původ pojmu

Psychologický esencialismus je sklon chápat kategorie, jako by měly skrytou neměnnou podstatu, která určuje vlastnosti a chování jejich členů. Douglas Medin a Andrew Ortony jej popsali jako heuristiku lidského kategorizování: lidé nemusejí vědět, v čem podstata spočívá, stačí jim přesvědčení, že nějaká existuje (Medin a Ortony, 1989). Susan Gelman doložila, že tento sklon se objevuje už u malých dětí a že se týká nejen přírodních druhů, ale i kategorií lidí (Gelman, 2003).

Nick Haslam a kolegové rozlišili dvě dimenze esencialistického myšlení o sociálních kategoriích: představu, že kategorie je přirozeným druhem s ostrými hranicemi a neměnným členstvím, a představu, že je soudržnou jednotkou, jejíž členové sdílejí hlubokou podobnost (Haslam, Rothschild a Ernst, 2000). Obě se mohou vztahovat k nálepkám, jako je „manipulátor“ nebo „oběť“: první říká, že člověk do kategorie patří natrvalo, druhá, že všichni v ní jsou si v podstatě podobní.

Námitka v nejsilnější podobě

Esencialismus se spojuje se známou chybou atribuce: pozorovatelé přeceňují vliv povahy a podceňují vliv situace, když vysvětlují chování druhých (Ross, 1977). Walter Mischel už dříve vyvolal spor o to, nakolik je chování napříč situacemi konzistentní, a ukázal, že korelace mezi chováním v různých situacích bývají nižší, než předpokládá běžná představa o povahových rysech (Mischel, 1968). Sociologie nálepkování ukázala, že nálepka sama mění to, jak s člověkem zacházejí ostatní, a tím i jeho další jednání (Becker, 1963; Scheff, 1966).

Ian Hacking přidal pojem smyčkových efektů (looping effects): kategorie lidí nejsou jako kategorie nerostů. Když se lidé dozvědí, do jaké kategorie patří, mění se – přijímají ji, bojují s ní, přizpůsobují se jí – a tím se mění i kategorie samotná. Ve studii o mnohočetné osobnosti ukázal, jak se diagnóza, odborná literatura, terapeutická praxe a sebepopis pacientů vzájemně utvářely (Hacking, 1995). Později takové kategorie nazval interaktivními druhy (interactive kinds) a odlišil je od indiferentních druhů přírodních věd (Hacking, 1999). Pro rámec EA to znamená: označení „manipulátor“ nebo „oběť EA“ není neutrální popis, ale zásah, který ovlivňuje to, co popisuje.

Kde zasahuje tuto knihu

Kniha je převážně postavena na technikách, tedy na činech – to je silná stránka. Esencialismus ale vstupuje jinými dveřmi: v kazuistikách a protokolech se mluví o „pachatelích“, „působících“ a „obětech“ jako o stálých rolích; v kapitolách o kultech a vůdcích se popisují typy osob; a některé převzaté pojmy, jako psychopatie nebo narcistická porucha, jsou samy osobnostní kategorie. Esencialismus má také druhou stranu: i „oběť EA“ se může stát identitou, která člověku znesnadní vidět vlastní sílu a změnu. Bruce Link a Jo Phelan připomínají, že nálepka působí nejsilněji tam, kde ji provází mocenská nerovnost, například v soudním nebo zdravotnickém dokumentu (Link a Phelan, 2001).

Kniha popisuje narativní identitu (narrative identity) jako to, co manipulace narušuje. Nálepka – ať „pachatel“, nebo „oběť“ – je cizí vypravěč, který do této identity vstupuje. Michael White a David Epston na tom postavili narativní terapii: problém má být „vyexternalizován“, tedy oddělen od člověka, protože identita, která se s problémem ztotožní, přestane vidět možnosti, jak s ním naložit (White a Epston, 1990; srov. narativní terapie).

Ilustrační případ

Obecný kompozit: v rozvodovém sporu jedna strana předloží znalci seznam situací a označí druhého rodiče za „narcistického manipulátora“. Esencialistický posudek by kategorii převzal a vyvodil z ní riziko pro dítě. Posudek v jazyce činu postupuje jinak: popíše konkrétní doložené situace, jejich četnost a kontext (všechny se odehrály v posledním roce vyhroceného rozchodu), ověří, jak se rodič choval dříve a jak se chová k dítěti, a odliší vzorec vázaný na konflikt mezi rodiči od trvalého rysu. Mischel a Shoda (1995) popsali osobnost jako soubor podmíněných vzorců „jestliže–pak“, tedy jako stabilní, ale na situaci vázané způsoby reakce; posudek, který tento vzorec popíše, je přesnější než posudek, který jej nahradí nálepkou.

Závěr pak může být přísný i mírný, ale je opřený o to, co se stalo, ne o to, kým člověk „je“ (srov. Rodinné právo). Pro rozhodování soudu je to podstatné i právně: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, staví úpravu poměrů dítěte na zájmu dítěte, a ten se posuzuje podle skutečného jednání rodičů vůči dítěti a jejich schopnosti o ně pečovat, nikoli podle psychologické nálepky, kterou si strany sporu navzájem přisuzují.

Co námitka neprokazuje

Neprokazuje, že by lidé neměli stabilní rysy. Metaanalýza Brenta Robertse a Wendy DelVecchio ukázala, že pořadová stálost osobnostních rysů s věkem roste a v dospělosti je poměrně vysoká (Roberts a DelVecchio, 2000), a navazující práce doložila, že rysy se současně v průběhu života v průměru mění (Roberts, Walton a Viechtbauer, 2006). Stálost i změna jsou tedy empiricky doložené; nálepka problém nevytváří tím, že by stálost předpokládala, ale tím, že ji předpokládá bez dokladu.

Pro plánování bezpečí je navíc opatrné předpokládat, že se doložený vzorec bude opakovat; postižený nemusí čekat, až se působící „změní“. Hodnocení rizika v partnerském násilí se opírá právě o doložené vzorce minulého jednání, například o eskalaci hrozeb a kontroly (Campbell, 1986). Jazyk činu tedy nemá vést k naivitě. Má vést k přesnosti: trvalost vzorce je hypotéza, kterou je třeba doložit, ne výchozí předpoklad.

Pojistky pro praxi

První pojistkou jsou slovesa místo podstatných jmen. Místo „je gaslighter“ se píše „v uvedených situacích zpochybňoval její vnímání“, místo „je oběť EA“ „zažila dlouhodobou kontrolu“. Gelman a Heyman (1999) experimentálně ukázali, že už pouhé vyjádření vlastnosti podstatným jménem („je mrkvojed“) místo slovesné vazby („jí hodně mrkve“) vede děti k závěru, že vlastnost je stálejší a hlubší; jazyk sám tedy esencializuje.

Druhou pojistkou je časový a situační index. Každé zjištění se opatří obdobím a kontextem, v nichž bylo pozorováno. Model podmíněných vzorců (Mischel a Shoda, 1995) dává tomuto požadavku teoretický základ: chování je srozumitelné jen spolu se situací, která ho vyvolává.

Třetí pojistkou je, že trvalost je samostatné tvrzení. Pokud posudek tvrdí, že jde o trvalý rys, musí to doložit chováním v různých obdobích a vztazích. Údaje o stálosti rysů (Roberts a DelVecchio, 2000) se týkají populací, nikoli jednotlivce, a z nich nelze bez dalšího vyvodit, že konkrétní vzorec konkrétního člověka je trvalý.

Čtvrtou pojistkou je prostor pro změnu. Záznamy o jednání mají mít možnost revize a nálepka nemá přežívat v dokumentech déle než její důvod. Carol Dweck ukázala, že lidé, kteří chápou lidské vlastnosti jako neměnné, soudí druhé rychleji a příkřeji a méně věří v jejich změnu (Dweck, 1999); dokument, který nálepku zakonzervuje, tento postoj institucionalizuje.

Pátou pojistkou je respekt k sebepopisu postiženého. Respektuje se, jak se člověk sám nazývá („přeživší“, „člověk, který prošel…“, nebo bez označení), a kategorie se mu nevnucuje. Herman (1992) chápe zotavení jako znovuzískání moci nad vlastním životem a příběhem, a vnucené označení by bylo v rozporu právě s tímto cílem (srov. Integrace životního příběhu).

Šestou pojistkou je jazyk v týmu. I v interní komunikaci odborníků se vyhýbá zkratkám typu „náš narcis“ nebo „ta oběť“, protože neformální jazyk se snadno přenese do zpráv a rozhodnutí. Becker (1963) ukázal, že nálepka nejvíc působí ve chvíli, kdy ji převezmou instituce, a interní slang je první krok k tomuto převzetí.

Co zůstává otevřené

Jak psát o opakovaném, nebezpečném vzorci jednání tak, aby text varoval, ale neodsoudil člověka k roli? A jak zacházet s převzatými osobnostními kategoriemi, které mají v klinice i forenzní praxi své místo? Mezinárodní klasifikace nemocí v jedenácté revizi nahradila u poruch osobnosti dřívější kategoriální typy hodnocením závažnosti a výraznými rysy (World Health Organization, 2019); tento posun od typů k dimenzím může být pro knihu vzorem i pro její vlastní kategorie.

Jak zachytit smyčkové efekty knihy samotné – kolik lidí se po jejím přečtení začne vidět jako „oběti“ nebo vidět druhé jako „pachatele“ –, když je nikdo neměří? Hackingova analýza (Hacking, 1995) naznačuje, že kategorie, které se šíří populárními texty, mění sebepopis lidí rychleji, než je odborná literatura stačí popsat. Kniha by měla takový efekt alespoň předpokládat a sledovat, jak její slovník používají čtenáři mimo odbornou praxi.

Literatura

• Becker, H. S. (1963). Outsiders: Studies in the Sociology of Deviance. Free Press.
• Campbell, J. C. (1986). Nursing assessment for risk of homicide with battered women. Advances in Nursing Science, 8(4).
• Dweck, C. S. (1999). Self-Theories: Their Role in Motivation, Personality, and Development. Psychology Press.
• Gelman, S. A. (2003). The Essential Child: Origins of Essentialism in Everyday Thought. Oxford University Press.
• Gelman, S. A., & Heyman, G. D. (1999). Carrot-eaters and creature-believers: The effects of lexicalization on children's inferences about social categories. Psychological Science, 10(6).
• Hacking, I. (1995). Rewriting the Soul: Multiple Personality and the Sciences of Memory. Princeton University Press.
• Hacking, I. (1999). The Social Construction of What? Harvard University Press.
• Haslam, N., Rothschild, L., & Ernst, D. (2000). Essentialist beliefs about social categories. British Journal of Social Psychology, 39(1).
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Link, B. G., & Phelan, J. C. (2001). Conceptualizing stigma. Annual Review of Sociology, 27.
• Medin, D. L., & Ortony, A. (1989). Psychological essentialism. In S. Vosniadou & A. Ortony (Eds.), Similarity and Analogical Reasoning. Cambridge University Press.
• Mischel, W. (1968). Personality and Assessment. Wiley.
• Mischel, W., & Shoda, Y. (1995). A cognitive-affective system theory of personality. Psychological Review, 102(2).
• Roberts, B. W., & DelVecchio, W. F. (2000). The rank-order consistency of personality traits from childhood to old age. Psychological Bulletin, 126(1).
• Roberts, B. W., Walton, K. E., & Viechtbauer, W. (2006). Patterns of mean-level change in personality traits across the life course. Psychological Bulletin, 132(1).
• Ross, L. (1977). The intuitive psychologist and his shortcomings. In L. Berkowitz (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology, Vol. 10. Academic Press.
• Scheff, T. J. (1966). Being Mentally Ill: A Sociological Theory. Aldine.
• White, M., & Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. Norton.
• World Health Organization (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11). World Health Organization.

Související

Kritické perspektivy

• Stigmatizace skrze kategorie EA – sociální důsledky nálepky.
• Procesuální filosofie – filozofická alternativa: jednání jako proces, ne podstata.
• Patologizace normálních variací – dimenze místo kategorie.

Kapitoly a postupy

• Rodinné právo – prostředí, kde nálepky mají největší váhu.
• Ricoeur: Trojí mimésis a narativní identita – identita jako vyprávění, ne esence.
• Sebe-obrana: Integrace životního příběhu – jak postižený získává zpět vlastní vyprávění.

Pojmy

• Narativní identita – co nálepka přepisuje.
• Redukcionismus – obecnější podoba chyby.
• Narativní terapie – externalizace problému jako protiváha nálepce.