Falešná analogie🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-03.21
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy předpokladu
Druh	neformální klam
Anglicky	False analogy
Jiné názvy	chybná analogie, vadná analogie, nepřípadná analogie
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Falešná analogie je argument z podobnosti, v němž se ze shody dvou případů v některých rysech vyvozuje, že se shodují i v dalším rysu, ačkoli uvedené podobnosti s tímto rysem nesouvisejí nebo je převažují podstatné rozdíly. Argument má stavbu: případ A a případ B sdílejí vlastnosti F, G a H; A má navíc vlastnost X; tedy i B má vlastnost X. Tindale posuzuje argumenty z analogie podle toho, zda jsou uvedené podobnosti relevantní pro závěr a zda je nevyvažují podstatné rozdíly; vadná podoba tedy nevzniká ze samotného srovnání, ale z toho, že podobnost, na níž závěr stojí, nebyla prokázána (Tindale 2007).

Od falešné analogie je třeba odlišit analogii, která nic nedokazuje a jen vysvětluje. Obraz „buňka je jako továrna“ pomáhá žákovi pochopit dělbu práce mezi organelami, ale nikdo z něj nevyvozuje, že buňka platí daně. Učebnice logiky proto rozlišují mezi analogií jako ilustrací a analogií jako argumentem a hodnotí jen tu druhou (Copi, Cohen a McMahon 2014). Klam vzniká ve chvíli, kdy se ilustrace začne používat jako doklad: kdy se z obrazu, který měl něco přiblížit, vyvozuje závěr, který obraz neunese.

Původ a souvislosti🔗

Úvahu z podobnosti zná logika od antiky, soustavná pravidla pro její hodnocení však podal teprve Mill. V knize o indukci tvrdil, že váha analogie závisí na poměru mezi zjištěnou podobností a zjištěným rozdílem a na tom, jak velká část vlastností obou případů zůstává neprozkoumaná (Mill 1843). V knize o klamech pak zařadil falešné analogie mezi klamy zobecňování: chyba podle něj spočívá v tom, že se z podobnosti v nepodstatných rysech usuzuje na podobnost v rysu, který s nimi nesouvisí (Mill 1843).

Současná teorie argumentace zachází s analogií jako s jedním z argumentačních schémat. Walton, Reed a Macagno ji popisují spolu se souborem kritických otázek, které se k ní váží: zda jsou oba případy podobné právě v tom ohledu, o který jde, zda mezi nimi nejsou rozdíly, které by závěr zvrátily, a zda neexistuje jiný podobný případ s opačným výsledkem (Walton, Reed a Macagno 2008). Pragma-dialektika řadí argumentaci srovnáním mezi tři základní typy argumentačních schémat, vedle argumentace symptomatické a kauzální, a vyžaduje, aby bylo schéma použito správně (van Eemeren a Grootendorst 1992).

Blízko k analogii má metafora, kterou Lakoff a Johnson nepokládají za ozdobu řeči, ale za způsob, jímž lidé chápou jednu oblast zkušenosti pomocí jiné. Upozorňují, že každá taková metafora některé stránky věci zvýrazňuje a jiné zakrývá (Lakoff a Johnson 1980). Kniha se jejich teorii a jejímu politickému čtení věnuje v kapitole o konceptuální metafoře. Katalog NLP popisuje příbuzný jazykový tah jako analogii ve vzorcích Sleight of Mouth; tam slouží analogie k tomu, aby posunula přesvědčení posluchače (Dilts 1999).

Struktura argumentu🔗

Úplná podoba argumentu z analogie má čtyři části: zdrojový případ, cílový případ, výčet společných rysů a vlastnost, kterou se navrhuje přenést. Vadný je argument tehdy, když společné rysy nejsou relevantní pro přenášenou vlastnost, když se přehlíží rozdíl, na němž přenášená vlastnost závisí, nebo když závěr tvrdí víc, než podobnost dovoluje. Copi, Cohen a McMahon uvádějí kritéria, podle nichž se síla analogie posuzuje: počet srovnávaných případů, jejich rozmanitost, počet ohledů, v nichž se shodují, relevance těchto ohledů, závažnost rozdílů a skromnost závěru vzhledem k premisám (Copi, Cohen a McMahon 2014).

V praxi se objevují čtyři obvyklé podoby. Povrchní analogie srovnává věci podle nápadného, ale nepodstatného rysu. Natažená analogie začíná u oprávněného srovnání a postupně přenáší další a další vlastnosti, které už společné nejsou. Zatížená analogie popisuje zdrojový případ slovy, která již obsahují hodnocení, a to se pak přenese na cíl. Vybraná analogie volí ze všech možných srovnání to, které vede k žádanému závěru, a mlčí o srovnáních s opačným výsledkem. Toto čtvero je pracovní rozlišení katalogu: každá podoba porušuje jedno z kritérií uvedených výše, relevanci, závažnost rozdílů, skromnost závěru nebo rozmanitost srovnávaných případů (Copi, Cohen a McMahon 2014). Poslední podoba se blíží ukvapenému zobecnění, protože i zde závěr stojí na vybraném případu místo na celku.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je silný zdrojový obraz. Srovnání s nemocí, válkou, rodinou nebo domácností nese s sebou emoce a hotové hodnocení, které se pak přenášejí na cílový případ dřív, než se kdokoli zeptá, zda je přenos oprávněný. Lakoff a Johnson ukazují, jak metafora sporu jako války ovlivňuje i to, jak lidé o sporu mluví a jak v něm jednají (Lakoff a Johnson 1980). Druhým znakem je, že mluvčí rozdíly mezi případy nepojmenuje a na otázku po nich odpovídá opakováním podobnosti („je to přece úplně stejné“).

Třetím znakem je nepoměr mezi podobností a závěrem: podobnost v jednom rysu, závěr o zásadním rozhodnutí. Čtvrtým znakem je, že z analogie vyplývá závěr přesně opačný, než by vyplynul z jiné, stejně přirozené analogie. Kritická otázka po protianalogii slouží právě k tomu, aby se tento znak ukázal (Walton, Reed a Macagno 2008). Pátým znakem je posun od ilustrace k důkazu v průběhu rozhovoru: obraz, který se zprvu nabízel jen jako přiblížení, se později cituje jako to, co věc dokazuje (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Falešná analogie má blízko k falešné ekvivalenci, tedy ke srovnávání věcí nesrovnatelné závažnosti. Rozdíl je v tom, že ekvivalence tvrdí rovnocennost dvou věcí, kdežto analogie z jedné na druhou přenáší vlastnost. Přehledy klamů vedou chybnou analogii jako samostatný typ s vlastními znaky (Damer 2009).

Odlišení od platné argumentace🔗

Analogie je legitimní a často nezbytná. Právo stojí na zásadě, že podobné případy se mají posuzovat podobně, medicína zkouší léky na zvířecích modelech, jejichž příslušná fyziologie se lidské podobá, a technika přenáší poznatky z modelů na skutečné stavby. Ve všech těchto případech se podobnost dokládá právě v tom rysu, na němž závěr závisí, a závěr se podává jako pravděpodobný, ne jistý (Mill 1843). Govier rozlišuje analogie, které stojí na požadavku důslednosti a ukazují, že dva případy, které se v relevantních ohledech neliší, nelze hodnotit různě, a analogie induktivní, které z pozorovaných případů předpovídají vlastnost nového případu (Govier 2010). Obě mohou být silné i slabé.

Výtka „falešné analogie“ je sama oprávněná jen tehdy, když kritik ukáže konkrétní rozdíl, který závěr ruší. Odmítnout každé srovnání proto, že žádné dva případy nejsou totožné, je stejná chyba z opačné strany. Walton zdůrazňuje, že o tom, zda je argument klamem, rozhoduje jeho užití v konkrétním dialogu: tatáž analogie může v jednom rozhovoru posouvat diskusi k řešení a v jiném ji blokovat (Walton 1995).

Stav poznání🔗

Výzkum lidského usuzování dokládá, že intuitivní úsudek se řídí podobností. Tversky a Kahneman popsali, že lidé odhadují pravděpodobnost podle toho, jak se případ podobá typickému představiteli třídy, a přitom zanedbávají jiné relevantní informace (Tversky a Kahneman 1974). Kahneman shrnuje, že rychlé intuitivní myšlení vytváří soudržné příběhy z dostupných asociací a jejich přesvědčivost neodvozuje od kvality podkladů (Kahneman 2011). Analogie s živým zdrojovým obrazem těmto sklonům vychází vstříc. Bayesovský přístup k neformálním argumentům dodává, že síla takového argumentu není dána jeho formou, ale obsahem, tedy tím, jak dobře uvedené podobnosti předpovídají přenášenou vlastnost (Hahn a Oaksford 2007).

Teorie konceptuální metafory podporuje předpoklad, že srovnání neutvářejí jen jednotlivé argumenty, ale i rámec, ve kterém se o věci uvažuje (Lakoff a Johnson 1980). Jejich doklady jsou ovšem převážně jazykové a míra, v jaké metafora mění úsudek, je předmětem další diskuse. Argumentační teorie uvažování naproti tomu ukazuje, že lidé jsou přísnější při posuzování argumentů druhých než vlastních (Mercier a Sperber 2011); lze proto očekávat, že vadná analogie bude snáze odhalena ve skupině, kde zazní protiargument, než v hlavě jednotlivce. Výzkum, který by měřil četnost falešných analogií ve veřejné debatě, kniha ve své bibliografii nemá; přesné míry výskytu neuvádí.

Obrana a odpověď🔗

Odpovědí na podezřelou analogii je rozepsat ji na její části: co je zdrojový případ, co cílový, ve kterých rysech se shodují a na kterém rysu závisí závěr. Pak se lze ptát, zda právě tento rys oba případy sdílejí a zda mezi nimi není rozdíl, který by závěr zvrátil. Kritické otázky argumentačního schématu analogie dávají této prověrce pevnou podobu (Walton, Reed a Macagno 2008). Účinnou odpovědí bývá i protianalogie, která ze stejně přirozeného srovnání vyvodí opačný závěr a ukáže tak, že rozhoduje volba srovnání, ne věc sama (Tindale 2007).

Kde je analogie podána jako obraz, pomáhá se zeptat, zda má jen vysvětlovat, nebo i dokazovat; mluvčí, který ji nabízí jen jako přiblížení, obvykle přizná, že důkaz musí přijít odjinud (Copi, Cohen a McMahon 2014). U člověka, kterému okolí vykládá jeho situaci prostřednictvím jediného silného obrazu, je obranou hledat, co obraz zakrývá, a popsat situaci i bez něj. Psychologické očkování proti dezinformacím stojí na tom, že předem poznaná struktura zavádějícího argumentu se pak snáze pozná i v nové podobě (van der Linden 2023).

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lakoff, G., & Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By. Chicago: University of Chicago Press.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Tindale, C. W. (2007). Fallacies and Argument Appraisal. Cambridge: Cambridge University Press.
• Tversky, A., & Kahneman, D. (1974). Judgment under uncertainty: Heuristics and biases. Science, 185(4157), 1124–1131.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van der Linden, S. (2023). Foolproof: Why Misinformation Infects Our Minds and How to Build Immunity. London: 4th Estate.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy předpokladu – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Klamné odvolání na precedent – zvláštní případ tohoto hesla

Příbuzná hesla

• Ukvapené zobecnění – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Hasty generalisation)
• Falešná ekvivalence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False equivalence)
• Kluzký svah – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Slippery slope)
• Analogie – příbuzné heslo (NLP vzorce: Sleight of Mouth, Analogy)
• Izomorfní metafora – příbuzné heslo (NLP vzorce: Jazykové vzorce, Isomorphic metaphor)

V kompendiu

• 7.46 Lakoff: Konceptuální metafora a politické rámce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.2 Falešná ekvivalence – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Důkaz tvrzením – předchozí heslo rodiny
• Klamné odvolání na precedent – další heslo rodiny