Odvolání na starobylost🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-08.04
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy hodnot, přírody a vědy
Druh	neformální klam
Anglicky	Appeal to antiquity
Jiné názvy	moudrost předků, argumentum ad antiquitatem
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Odvolání na starobylost je argument, který tvrzení, učení, léčebný postup nebo praxi pokládá za pravdivé, účinné nebo dobré proto, že je staré, že pochází od dávných mudrců nebo že se užívá po staletí. Od příbuzného odvolání na tradici se liší důrazem: tradice zdůrazňuje, že se něco v určitém společenství stále dělá, kdežto starobylost zdůrazňuje stáří a dávný původ, často spojený s představou ztracené nebo tajné moudrosti. Zrcadlovou chybou je odvolání na novost, které za doklad kvality pokládá naopak to, že je něco nové, a chronologický snobismus, který staré myšlenky odmítá jen pro jejich stáří. Jeremy Bentham zařadil dovolávání se moudrosti předků mezi klamy autority, které v parlamentní debatě nahrazují posouzení návrhu úctou k těm, kdo žili dříve (Bentham 1824). V terminologii teorie argumentace jde o argument, v němž stáří stojí na místě dokladu, ačkoli mezi stářím tvrzení a jeho pravdivostí není obecná souvislost. Heslo popisuje, jak tento argument rozpoznat a kdy naopak dlouhá zkušenost nese skutečnou informaci.

Původ a souvislosti🔗

Kritika úcty ke starobylosti je téměř tak stará jako novověká věda. Francis Bacon připomínal, že to, čemu se říká starověk, bylo ve skutečnosti mládím světa, a že pozdější generace mají k dispozici víc zkušeností než ty dřívější. Bentham tuto myšlenku rozvinul ve své knize o politických klamech: předkové podle něj žili v době, kdy měli k dispozici méně poznatků, a dovolávat se jejich moudrosti v otázce, o níž dnes víme víc, znamená obracet poměr zkušenosti na hlavu (Bentham 1824). Latinský název argumentum ad antiquitatem budí dojem starobylé klasifikace, ačkoli patří k pozdějším přírůstkům. Hamblin ukázal, že mnoho latinsky pojmenovaných argumentů „ad“ se do seznamů klamů dostalo až v novověku a že tradiční výklad klamů tyto seznamy spíš opakoval, než vysvětloval (Hamblin 1970). Samo latinské jméno tak paradoxně slouží jako drobná ukázka toho, jak zdání stáří propůjčuje autoritu. V moderní době se odvolání na starobylost nejčastěji objevuje v marketingu léčebných postupů a doplňků stravy, v duchovních a esoterních hnutích, které se hlásí ke starověkým zdrojům, a v politické rétorice, která se dovolává dávných kořenů národa nebo řádu. Historici také popsali jev takzvaných vynalezených tradic, kdy se nedávno vzniklým praktikám dodatečně připisuje dávný původ. Pro kompendium je důležitá souvislost se vzorcem guru a adepta, v němž vůdce opírá svou autoritu o údajnou linii předávání starého učení, kterou žák nemá jak ověřit.

Struktura argumentu🔗

Argument má viditelnou premisu, že tvrzení nebo praxe X je stará, a závěr, že X je pravdivé, účinné nebo správné. Mezi nimi stojí jedna ze dvou nevyslovených premis. První tvrdí, že co přetrvalo dlouhou dobu, muselo obstát ve zkoušce času, a tedy funguje. Druhá tvrdí, že dávní lidé měli zvláštní přístup k pravdě, který jsme ztratili. Obě premisy mají odlišnou slabinu. První premisa je skrytým argumentem z výběru: předpokládá, že o tom, co přetrvá, rozhoduje pravdivost nebo účinnost. To může platit tam, kde neúspěch měl rychlé a viditelné následky, ale v mnoha oblastech se praxe udržují z jiných důvodů, například pro svou kulturní hodnotu, pro prestiž svých nositelů nebo proto, že jejich neúčinnost nebyla vidět. Druhá premisa je odvoláním na autoritu, jejíž odbornost nelze ověřit; kritické otázky ke schématu argumentu z odborného názoru, například zda je zdroj v dané oblasti skutečně odborníkem a zda je jeho tvrzení v souladu s tím, co tvrdí jiní odborníci, na ni nelze uspokojivě odpovědět (Walton, Reed a Macagno 2008). Často se obě premisy kombinují s výběrem. Ze starověkého myšlení se uvádí to, co se hodí, kdežto tytéž zdroje, které doporučovaly bylinu, doporučovaly i pouštění žilou nebo věštění z vnitřností, a o tom se mlčí. Toulminův model pomáhá vidět, že stáří tvrzení může nanejvýš sloužit jako podpora oprávnění, nikoli jako údaj o tom, co tvrzení popisuje (Toulmin 1958).

Detekční znaky🔗

Typické jsou formulace „tisíciletá tradice“, „starověká moudrost“, „ověřeno staletími“, „věděli to už naši předkové“ nebo „dávno předtím, než to objevila věda“. Datace bývá neurčitá a nepodložená, takže tvrzení o stáří samo nelze ověřit. Častým doprovodem je exotika, kdy vzdálený původ v čase splývá se vzdáleností v prostoru a obojí má budit úctu. Dalším znakem je protiklad, v němž se proti stáří učení staví mládí vědy, která je „stará jen pár desetiletí“, a vědecké ověřování se tak předem znevažuje jako móda. Varovná je i představa ztraceného nebo tajného vědění, k němuž má přístup jen učitel nebo skupina, protože tím se učení stává nedostupným pro vnější kontrolu. Walton zdůrazňuje, že argumenty se posuzují podle kritických otázek, které na ně lze klást, a podle typu dialogu, do kterého vstupují (Walton 2008). U odvolání na starobylost je klíčovou otázkou, jak by doba trvání praxe dokázala odlišit účinek od náhody, přirozeného průběhu nebo očekávání. Pokud mluvčí na tuto otázku nemá odpověď a reaguje na ni rozhořčením nad neúctou ke starým, je to silný znak, že stáří slouží jako štít. V kontextu politické rétoriky, kterou rozebírá kapitola o politické a ideologické epistemické anihilaci, se odvolání na dávné kořeny často spojuje s nárokem na výlučnost a s vyloučením těch, kdo k „odvěkému“ společenství údajně nepatří.

Odlišení od platné argumentace🔗

Dlouhá zkušenost nese skutečnou informaci tehdy, když byla soustavně vyhodnocována. Pravidlo, jehož účinky se po desetiletí měří, nebo lék, jehož bezpečnost se sleduje v registrech, nemají váhu proto, že jsou staré, ale proto, že jejich stáří znamená velké množství zaznamenaných pozorování. Rozhodující je, zda existuje mechanismus, který by neúspěšné praxe vyřazoval, a zda je známo, co se sledovalo. Tradiční užití rostlin a látek bylo také legitimním zdrojem hypotéz, a některé dnešní léky byly nalezeny právě při systematickém zkoumání tradičních léčiv; jejich účinek však prokázaly teprve kontrolované testy, ne tradice sama. Popper zdůrazňuje, že způsob, jakým myšlenka vznikla, je pro její logické posouzení bez významu a že o jejím postavení rozhodují zkoušky, kterým se podrobí (Popper 1959). Starý původ tedy myšlenku nediskvalifikuje ani neospravedlňuje. Legitimní je i hodnotový argument pro stabilitu: dlouho platné právní pravidlo může mít hodnotu jen proto, že se na ně lidé spoléhají, a jeho změna má náklady. Takový argument netvrdí, že je pravidlo pravdivé, ale že změna musí být zdůvodněna, a je proto otevřeně argumentem z důsledků. Konečně je třeba odlišit historickou otázku, co si lidé v minulosti mysleli, pro kterou jsou staré texty správným zdrojem, od otázky, zda to, co si mysleli, je pravda.

Stav poznání🔗

Empirický výzkum vysvětluje, proč neúčinné praxe mohou přetrvávat po dlouhou dobu, a tím i proč jejich stáří není dokladem účinnosti. Gilovich rozebírá, jak víru v neúčinné léčebné postupy udržuje přirozený průběh nemocí, které často odezní samy, návrat k průměru po období nejhorších obtíží, sklon pamatovat si úspěchy a přehlížet neúspěchy a sociální předávání příběhů o vyléčení (Gilovich 1991). Každý z těchto mechanismů působí v každé generaci znovu, takže praxe se může udržet staletí, aniž by kdy byla účinná. Lilienfeld, Lynn a Lohr řadí mezi varovné znaky pseudovědy nedostatek sebekorekce, tedy to, že se tvrzení oboru v čase nemění ani tváří v tvář protidokladům (Lilienfeld, Lynn a Lohr 2015). Učení, které se chlubí tím, že se za tisíce let nezměnilo, tento znak nevědomky vystavuje na odiv: neměnnost je u empirických tvrzení spíš důvodem k podezření než ke zvláštní důvěře. Výzkum sociálního vlivu doplňuje, že symboly autority působí i tehdy, když s věcnou odborností nesouvisejí (Cialdini 2009), a dávný původ je takovým symbolem. Pro filozofii vědy je klíčové, že poznání je v principu otevřené revizi a že jeho síla spočívá právě ve schopnosti opravovat se (Popper 1959). Opačná chyba, chronologický snobismus, je méně prozkoumaná, ale logicky symetrická: ani stáří, ani novost nejsou samy o sobě důkazem.

Obrana a odpověď🔗

Odpověď začíná oddělením stáří od ověření. Užitečnou otázkou je, jakým způsobem byla praxe za dobu své existence vyhodnocována a co by se stalo, kdyby nefungovala: všiml by si toho někdo, a jak? Pokud neúspěch nemohl být rozpoznán, doba trvání o účinnosti nic neříká. Druhou otázkou je, zda je historické tvrzení vůbec pravdivé; tvrzení o tisícileté tradici bývají přehnaná a některé „starobylé“ praktiky jsou nedávného data. Třetí otázkou je, zda se stejné měřítko uplatňuje důsledně: pokud by stáří bylo dokladem, platilo by i pro staré omyly, které dnes nikdo nehájí. Pravidla kritické diskuse žádají, aby se argumentační schéma použilo správně a aby se na kritické otázky k němu odpovědělo (van Eemeren a Grootendorst 1992). Ve zdravotnictví je obranou trvání na srovnávacích datech bez ohledu na původ postupu; tradiční užití může být důvodem, proč postup zkoumat, nikoli důvodem, proč mu věřit. Ve skupinách, které staví svou autoritu na starém učení, je pro člověka důležité vědět, že zpochybnění není neúctou k tradici, ale běžnou součástí poznávání, a že učení, které zkoumání zakazuje, tím o sobě vypovídá víc než svým stářím. Odborník, který s takovým člověkem pracuje, může úctu k tradici respektovat jako hodnotu a zároveň oddělit otázku, co je pro člověka kulturně důležité, od otázky, co je prokazatelně účinné.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Cialdini, R. B. (2009). Influence: Science and Practice (5. vyd.). Boston: Pearson.
• Gilovich, T. (1991). How We Know What Isn't So: The Fallibility of Human Reason in Everyday Life. New York: Free Press.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Lilienfeld, S. O., Lynn, S. J., & Lohr, J. M. (Eds.) (2015). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology (2. vyd.). New York: Guilford Press.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy hodnot, přírody a vědy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Odvolání na většinu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to popularity)
• Odvolání na tradici – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to tradition)
• Odvolání na novost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to novelty)
• Odvolání na přirozenost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to nature)
• Chronologický snobismus – příbuzné heslo (Klamy relevance, Chronological snobbery)
• Klamné odvolání na precedent – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Fallacious appeal to precedent)
• Etymologický klam – příbuzné heslo (Klamy jazyka a dvojznačnosti, Etymological fallacy)

V kompendiu

• EA-1.6.1 Vzorec guru a adept – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Moralistický klam – předchozí heslo rodiny
• Vědecký žargon jako argument – další heslo rodiny