Klam rovnováhy důkazů🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-08.08
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy hodnot, přírody a vědy
Druh	neformální klam
Anglicky	Balance-of-evidence fallacy
Jiné názvy	sčítání studií, důkazy jsou na obou stranách
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Klam rovnováhy důkazů je chyba v hodnocení dokladů, při níž se z pouhé existence dokladů na obou stranách sporu vyvozuje, že jsou doklady v rovnováze, že je otázka nerozhodnutá nebo že obě stanoviska jsou stejně oprávněná. Má i druhou podobu, při níž se doklady počítají místo toho, aby se vážily: rozhoduje počet studií, expertů nebo svědectví na každé straně, a ne jejich kvalita, velikost, nezávislost a soulad. V obou podobách se zaměňuje otázka, zda nějaký doklad pro tvrzení existuje, s otázkou, kam ukazuje celková váha dokladů. Bayesovský přístup k neformální argumentaci tento rozdíl dobře osvětluje: síla dokladu se měří tím, nakolik mění pravděpodobnost hypotézy, a dva doklady proti sobě se navzájem neruší, pokud mají různou sílu (Hahn a Oaksford 2007). Klam je příbuzný falešné ekvivalenci, která staví na roveň věci nesouměřitelné, a falešné vyváženosti, rétorické a mediální taktice, která dává oběma stranám stejný prostor. Zatímco falešná vyváženost je způsobem prezentace, klam rovnováhy důkazů je chybou úsudku, kterou taková prezentace u posluchače vyvolává a kterou se mluvčí může sám dopouštět. Heslo popisuje, jak se chyba pozná a jak se váha dokladů posuzuje správně.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení mezi počítáním a vážením dokladů je staré. Právní tradice zná pravidlo, že svědci se váží, a ne počítají, a v civilním řízení řady zemí rozhoduje převaha důkazů, nikoli jejich počet. Mill v Systému logiky rozebíral, jak se z pozorování a pokusů vyvozují obecné závěry a jak se rozhoduje mezi konkurujícími vysvětleními, a zdůrazňoval, že o síle závěru rozhoduje kvalita srovnání, nikoli množství nahromaděných případů (Mill 1843). V metodologii výzkumu se kritika počítání studií prosadila s nástupem metaanalýzy, která výsledky jednotlivých studií slučuje podle jejich přesnosti; prosté sčítání studií s významným a nevýznamným výsledkem se ukázalo jako zavádějící, protože malé studie často nenajdou ani skutečný účinek. Ve veřejné debatě získal klam mimořádný význam ve sporech o zdravotní a environmentální rizika. Interní dokument tabákového průmyslu z konce šedesátých let označil pochybnost za produkt, který firma prodává, protože pochybnost konkuruje souboru faktů v myslích veřejnosti. Boykoff a Boykoff analyzovali zpravodajství předních amerických deníků o globálním oteplování a ukázali, že novinářská norma vyváženosti vedla k tomu, že většina článků podávala obě stanoviska jako zhruba rovnocenná, ačkoli vědecký konsenzus byl jednoznačný; norma, která má zaručit nestrannost, tak vytvořila zkreslení (Boykoff a Boykoff 2004). Kompendium popisuje cílené využití tohoto mechanismu u techniky zesilování pseudokontroverze.

Struktura argumentu🔗

V první podobě má argument dvě viditelné premisy, že existují doklady pro X a že existují doklady proti X, a závěr, že otázka X je nerozhodnutá nebo že pravděpodobnost X je zhruba poloviční. Skrytá premisa tvrdí, že existence dokladů na obou stranách znamená jejich rovnováhu. Ve druhé podobě zní premisa „n studií je pro X a m proti, přičemž n je větší než m“ a závěr „X je prokázáno“, případně opačně. Skrytá premisa tvrdí, že každá studie má stejnou váhu. Obě podoby přehlížejí tytéž faktory: velikost a přesnost studií, kvalitu designu, nezávislost zdrojů, soulad výsledků s jinými liniemi dokladů, publikační zkreslení a možný střet zájmů. Deset malých studií s nevhodným designem, které financoval jeden výrobce, neváží víc než jedna velká nezávislá studie, a sto podpisů pod peticí neváží víc než soulad odborných společností, které výzkum soustavně hodnotily. Toulminův model ukazuje, že závěr má nést kvalifikátor odpovídající síle podpory; klam rovnováhy nastavuje kvalifikátor podle počtu hlasů, nikoli podle síly oprávnění a jeho podpory (Toulmin 1958). Častým pokračováním je falešný kompromis: když je spor údajně vyrovnaný, nabízí se pravda „někde uprostřed“. Jiným pokračováním je nečinnost, protože „dokud se vědci neshodnou“, není podle mluvčího důvod jednat.

Detekční znaky🔗

Typické formulace zní „existují studie pro i proti“, „vědci se v tom neshodnou“, „názor proti názoru“, „je to sporné“ nebo „každý si najde studii, jakou potřebuje“. Varovné je, když mluvčí nepřipojí žádný údaj o tom, kolik a jakých dokladů je na které straně, a když nezmíní systematické přehledy ani stanoviska odborných institucí, které doklady soustavně posoudily. Dalším znakem je seznam jmen: na jedné straně stojí „vědci“, na druhé „jiní vědci“, bez rozlišení, zda jde o odborníky v daném oboru, a bez ohledu na to, kolik je jich na které straně. Mediální podobou je formát rozhovoru nebo debaty, kde proti sobě stojí jeden zástupce konsenzu a jeden zástupce okrajového stanoviska, takže posluchač nabude dojmu vyrovnaného sporu. U počítací podoby je znakem výčet studií bez rozlišení jejich velikosti a kvality, často doplněný tvrzením, že „většina studií“ něco prokázala. Walton připomíná, že argument z odborného názoru se posuzuje i podle toho, zda je tvrzení odborníka v souladu s tím, co tvrdí jiní odborníci v témže oboru (Walton 2008); klam rovnováhy tuto kritickou otázku obchází tím, že nesoulad sám prohlásí za doklad nerozhodnosti. V kompendiu je příbuzným mechanismem vytváření pseudokonsenzu, které stejným způsobem pracuje s dojmem shody, a ne nesouhlasu.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každé tvrzení, že je otázka otevřená, je klamem. Existují skutečně nerozhodnuté otázky, v nichž doklady ukazují různými směry a jejich váha je srovnatelná, a poctivé konstatování nejistoty je ctností. Rozdíl spočívá v tom, zda se nejistota zdůvodňuje vážením, nebo jen existencí protichůdných dokladů. Kdo uvede, které studie ukazují kterým směrem, jak se liší kvalitou a proč je nelze dnes rozhodnout, argumentuje platně, i když dospěje k závěru, že spor je otevřený. Legitimní je také upozornit, že menšinové stanovisko může být správné; dějiny vědy znají případy, kdy se ukázalo, že pravdu měla menšina. Menšinové stanovisko však nezíská váhu tím, že je menšinové, ale jen svými doklady, a heslo Galileův gambit rozebírá, proč odkaz na pronásledované objevitele sám nic nedokazuje. Platná je i kritika konsenzu, která ukazuje na konkrétní společnou vadu dokladů, například na shodnou chybu měření ve všech studiích. Konečně je legitimní rozlišit nejistotu v jádru otázky od nejistoty v podrobnostech. Spor o velikost účinku nebo o jeho rychlost nijak nezpochybňuje, že účinek existuje, a kdo z nejistoty v detailech vyvozuje nejistotu v jádru, dopouští se klamu, i když jsou doklady o detailech skutečně vyrovnané (Hahn a Oaksford 2007).

Stav poznání🔗

Klam rovnováhy důkazů patří k nejlépe prozkoumaným mechanismům dezinformace. Boykoff a Boykoff doložili, že novinářská norma vyváženosti vedla k soustavnému zkreslení obrazu vědeckého poznání o klimatu (Boykoff a Boykoff 2004). Cook, Lewandowsky a Ecker experimentálně ukázali, že podání sporu ve vyváženém formátu snižuje vnímanou míru vědecké shody, a že tento účinek lze neutralizovat, pokud se čtenářům předem vysvětlí, jak technika falešné vyváženosti funguje; podobně tomu bylo u techniky falešných expertů (Cook, Lewandowsky a Ecker 2017). Souhrn výzkumu dezinformací popisuje předběžné vystavení oslabené podobě manipulativní techniky, spojené s vysvětlením, jak technika funguje, jako účinný způsob, jak budovat odolnost vůči ní (van der Linden 2023). Výzkum konfirmačního zkreslení doplňuje, že lidé, kteří chtějí určitý závěr, mají sklon přeceňovat doklady na své straně a podceňovat doklady opačné (Nickerson 1998), takže klam rovnováhy se snadno spojí s vlastním přáním: každý si „najde svou studii“ a vyrovnanost sporu je pak dojmem vytvořeným výběrem. Bayesovský přístup ukazuje, že posuzování síly dokladů je racionální činnost, kterou lze popsat a naučit, a že intuice o tom, co je silný doklad, lze zpřesnit (Hahn a Oaksford 2007).

Obrana a odpověď🔗

Odpověď začíná otázkou po vážení: co říkají systematické přehledy a odborné instituce, které doklady soustavně posoudily? Kolik studií je na které straně, jak jsou velké a jak kvalitní? Jsou zdroje na obou stranách nezávislé, nebo pochází jedna strana od několika málo autorů či od jednoho zadavatele? Pokud mluvčí na tyto otázky nemá odpověď, jeho tvrzení o vyrovnanosti nemá základ. Druhou odpovědí je rozlišit jádro otázky od podrobností a ptát se, které z nich je ve skutečnosti sporné. Třetí odpovědí je připomenout, že kritické otázky k argumentu z odborného názoru zahrnují i soulad s ostatními odborníky v oboru (Walton, Reed a Macagno 2008), a že nesoulad jednoho odborníka s ostatními je tedy důvodem posoudit jeho doklady, ne důvodem pokládat spor za vyrovnaný. Pravidla kritické diskuse žádají, aby se strany nepokoušely vydávat za společné východisko něco, co jím není (van Eemeren a Grootendorst 1992), a tvrzení, že „věda neví“, je často právě takovým pokusem. V institucích a médiích je obranou podávat informaci o míře shody spolu s dílčími spory, nikoli místo nich, a zvát do debat odborníky v poměru, který odpovídá stavu poznání. Pro čtenáře, který se setká s tvrzením, že „existují studie pro i proti“, je nejjednodušší obranou hledat souhrnný přehled a podívat se, kam ukazuje celek, a ne jednotlivosti.

Literatura🔗

• Boykoff, M. T., & Boykoff, J. M. (2004). Balance as bias: Global warming and the US prestige press. Global Environmental Change, 14(2), 125–136.
• Cook, J., Lewandowsky, S., & Ecker, U. K. H. (2017). Neutralizing misinformation through inoculation: Exposing misleading argumentation techniques reduces their influence. PLoS ONE, 12(5), e0175799.
• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Mill, J. S. (1843). A System of Logic, Ratiocinative and Inductive. London: John W. Parker.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van der Linden, S. (2023). Foolproof: Why Misinformation Infects Our Minds and How to Build Immunity. London: 4th Estate.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy hodnot, přírody a vědy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Výběr třešniček – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Cherry picking)
• Falešná ekvivalence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, False equivalence)
• Zamlčení důkazů – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Suppressed evidence)
• Falešný kompromis – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Argument to moderation)
• Falešná vyváženost – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, False balance)
• Argument jedinou studií – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Single-study fallacy)

V kompendiu

• EA-2.3.5 Zesilování pseudokontroverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.1.9 Vytváření pseudokonsenzu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.2.2 Falešná ekvivalence – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Odvolání na anekdotu – předchozí heslo rodiny
• Klam placeba – další heslo rodiny