Moralistický klam🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-08.03
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy hodnot, přírody a vědy
Druh	neformální klam
Anglicky	Moralistic fallacy
Jiné názvy	opačný naturalistický klam
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Moralistický klam je chyba, při níž se z hodnotového nebo normativního tvrzení vyvozuje tvrzení o faktech. Má dvě hlavní podoby. V první se z ideálu vyvozuje skutečnost: protože lidé by měli být laskaví, spravedliví nebo rovni, předpokládá se, že takoví jsou, a zprávy o opaku se pokládají za přehnané. Ve druhé se faktické tvrzení odmítá proto, že by jeho pravdivost byla morálně nežádoucí, nebezpečná nebo zneužitelná: co by vedlo ke špatným důsledkům, nemůže být pravda. Jde o zrcadlový obraz naturalistického klamu, který naopak z faktů vyvozuje hodnoty, a obě chyby porušují rozlišení, které popisuje heslo o problému „je“ a „má být“. Druhá podoba se překrývá s odvoláním na důsledky, ale je užší: týká se výslovně morálních důsledků faktického tvrzení. Walton ukazuje, že argument z důsledků je přiměřený tam, kde se rozhoduje o jednání, a stává se klamem, když se z porady o tom, co dělat, nepozorovaně přenese do sporu o tom, co je pravda (Walton 1995). Moralistický klam je v kompendiu důležitý zejména proto, že umožňuje instituci nebo skupině popírat doložené zneužití jen tím, že se odvolá na vlastní hodnoty.

Původ a souvislosti🔗

Termín vznikl ve sporech sedmdesátých let o biologické základy lidského chování, kde se jím označovala reakce kritiků, kteří některé výzkumné závěry odmítali nikoli pro metodické vady, ale pro jejich možné politické zneužití. Pojmenování mělo zdůraznit symetrii s naturalistickým klamem: zatímco ten z toho, co je, vyvozuje, co má být, moralistický klam postupuje opačně. Struktura chyby je však mnohem starší. Odpovídá úsudku, kterému se tradičně říká zbožné přání, a příbuzné je i to, co Bentham ve své knize o politických klamech popisoval u řečníků, kteří místo věcného posouzení návrhu varovali před jeho údajně zhoubnými následky (Bentham 1824). Moore svůj pojem naturalistického klamu formuloval jen jedním směrem, ale jeho argument otevřené otázky lze obrátit: ani z toho, že něco je dobré, neplyne, že to existuje (Moore 1903). Pro pragmaticko-dialektickou teorii je moralistický klam porušením pravidla relevance, podle něhož se stanovisko smí hájit jen argumenty, které se k němu skutečně vztahují; morální premisa je pro faktické stanovisko irelevantní, i když může být pravdivá a důležitá (van Eemeren a Grootendorst 1992). Souvislost s tématy knihy je přímá. Kapitola o politické a ideologické epistemické anihilaci popisuje systémy, v nichž je závazný ideál nadřazen pozorování a zpráva, která mu odporuje, se pokládá za útok, nikoli za informaci.

Struktura argumentu🔗

V první podobě má argument tvar: má být Y; tedy je Y, nebo aspoň je nepravděpodobné, že by Y nebylo. Nevyslovená premisa tvrdí, že svět se řídí tím, jak by měl být. Ve druhé podobě zní argument takto: kdyby X bylo pravda, vedlo by to k něčemu špatnému, například k diskriminaci, k panice nebo ke ztrátě důvěry; tedy X není pravda. Skrytá premisa tvrdí, že pravdivost tvrzení závisí na jeho morálních důsledcích. Obě premisy jsou po vyslovení zjevně neudržitelné, a proto se v řeči objevují jen v náznaku. Častý je přesun pozornosti od tvrzení k motivům toho, kdo ho přináší: kdo zjištění uvádí, musí podle mluvčího sledovat špatné cíle, a proto se o zjištění samotném nemluví. Druhá podoba může mít i institucionální variantu. Organizace, která se definuje svými hodnotami, například péčí, spravedlností nebo vzděláváním, vyvozuje ze svého poslání, že se v ní určité věci nedějí, a stížnosti proto posuzuje podle toho, zda se hodí k obrazu organizace, a ne podle důkazů. Toulminovým slovníkem jde o případ, kdy hodnotové přesvědčení zaujímá místo oprávnění, které má spojovat údaje se závěrem, ačkoli s údaji nemá žádnou souvislost (Toulmin 1958).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je věta typu „to nemůže být pravda, protože by to znamenalo…“, v níž následuje popis nežádoucího důsledku, a ne protidoklad. Druhým znakem je odmítnutí posuzovat metodu: kritik nežádoucího zjištění nemluví o vzorku, měření ani o alternativních výkladech, mluví jen o tom, kam by výsledek mohl vést. Třetím znakem je přesun k motivům, kdy se o autorovi zjištění tvrdí, že ho vede zlá vůle, a o tvrzení se tím přestane jednat. Čtvrtým znakem je ideální popis lidí nebo institucí použitý jako důkaz, například „naši zaměstnanci jsou profesionálové, takže k ničemu takovému dojít nemohlo“. Pátým znakem je asymetrie důkazního standardu: zjištění, která odpovídají hodnotám mluvčího, se přijímají bez námitek, kdežto zjištění opačná se odmítají při jakékoli nejistotě. Damer považuje za podmínku dobrého argumentu, aby jeho premisy byly relevantní k pravdivosti závěru a aby argument odpověděl na nejsilnější protiargumenty (Damer 2009); moralistický klam selhává v obou, protože morální premisa k pravdivosti nemá vztah a protidoklady se místo vyvracení přehlížejí. V kompendiu se tento vzorec objevuje u technik, které převracejí morální měřítka skupiny, jak je popisuje heslo inverze morálních os: oběť, která mluví o zneužití, se v nich stává tím, kdo ohrožuje dobro společenství.

Odlišení od platné argumentace🔗

Morální úvahy mají v poznávání legitimní místo, jen ne na místě důkazu. Je oprávněné rozhodovat podle hodnot o tom, co zkoumat, jakými metodami a s jakou ochranou účastníků výzkumu. Je oprávněné zvažovat, jak zjištění komunikovat, aby nebyla snadno zneužita, a doplnit je o výklad, co z nich neplyne. Je také oprávněné požadovat vyšší míru jistoty, než se podle sporného zjištění začne jednat, pokud by omyl měl vážné důsledky; to je argument o rozhodování za nejistoty, ne o pravdivosti. Walton, Reed a Macagno uvádějí ke schématu argumentu z důsledků kritické otázky, které se ptají, jak pravděpodobné důsledky jsou a zda nejsou vyváženy jinými (Walton, Reed a Macagno 2008); schéma je tedy nástrojem porady o jednání, a právě tam je namístě. Odlišit je třeba i oprávněnou apriorní pravděpodobnost. Pokud někdo pochybuje o obvinění proti člověku, kterého dlouho zná, nepáchá klam, dokud jeho důvěra vstupuje jako jedna z informací a nevylučuje prošetření. Moralistickým klamem se stává teprve tehdy, když hodnotové přesvědčení slouží k tomu, aby se doklady vůbec nemusely posoudit. Konečně je chybou i opak: označit za moralistický klam každý argument, v němž se objeví hodnoty, a tak umlčet oprávněnou debatu o tom, jak s poznatky naložit.

Stav poznání🔗

Empirický výzkum uvažování nabízí dobré vysvětlení, proč je moralistický klam rozšířený. Výzkum motivovaného uvažování ukazuje, že přání dospět k určitému závěru ovlivňuje, jaké doklady lidé hledají, jak přísně je posuzují a jaká pravidla usuzování použijí; lidé přitom zůstávají vázáni potřebou zdůvodnit svůj závěr tak, aby se jevil racionálně (Kunda 1990). Teorie kognitivní disonance popisuje, jak lidé snižují napětí mezi svými přesvědčeními a nepohodlnou informací, mimo jiné tím, že informaci odmítnou nebo zpochybní její zdroj (Festinger 1957). Přehled výzkumu konfirmačního zkreslení ukazuje, že sklon vyhledávat a upřednostňovat doklady podporující dosavadní přesvědčení je obecný a projevuje se i u odborníků (Nickerson 1998). Moralistický klam lze chápat jako zvlášť silnou podobu těchto jevů, protože morální přesvědčení bývají součástí identity a jejich ohrožení se prožívá jako ohrožení sebe sama. Teorie argumentace nabízí doplňující pohled: Walton chápe klam jako použití argumentační techniky, které brání cíli dialogu (Walton 1995), a u moralistického klamu je tím cílem právě rozhodnutí faktické otázky. Výzkum však neopravňuje k závěru, že ten, kdo argumentuje morálně, uvažuje špatně; ukazuje jen, že na místě, kde se rozhoduje o faktech, je třeba hodnoty z důkazní úvahy vědomě vyčlenit.

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí je rozdělit spor na dvě otázky a vést je odděleně: zda je tvrzení pravdivé a co z něj plyne, pokud pravdivé je. První otázka se řeší doklady, metodou a opakováním, druhá hodnotami, právem a politikou. Tím se zároveň uznává oprávněná obava druhé strany a nežádá se po ní, aby se svých hodnot vzdala. Pravidla kritické diskuse žádají, aby se stanovisko hájilo argumenty, které se k němu vztahují, a aby se strany neuchylovaly k útoku na osobu ani k vyhrožování důsledky (van Eemeren a Grootendorst 2004). Užitečnou otázkou je, jaký doklad by mluvčího přiměl změnit názor; pokud žádný, jde o hodnotové přesvědčení, ne o faktický soud. V institucích je obranou procedura, která prošetření neváže na obraz organizace: stížnost se posuzuje podle dokladů, ne podle toho, jak dobře se hodí k poslání instituce, a ten, kdo zjištění přináší, je chráněn před odvetou. Pro člověka, kterému okolí opakovaně odpovídá, že to, co zažil, „u nás není možné“, je důležité vědět, že taková odpověď nic nevyvrací; říká jen, jak by si okolí přálo, aby svět vypadal. Odborník, který s takovým člověkem pracuje, může jeho zkušenost posoudit podle dokladů a vlastního ověření, aniž by ji předem podřídil ideálu prostředí, z něhož přichází.

Literatura🔗

• Bentham, J. (1824). The Book of Fallacies. London: John and H. L. Hunt.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Moore, G. E. (1903). Principia Ethica. Cambridge: Cambridge University Press.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D. N. (1995). A Pragmatic Theory of Fallacy. Tuscaloosa: University of Alabama Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy hodnot, přírody a vědy – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Odvolání na přirozenost – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to nature)
• Odvolání na důsledky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to consequences)
• Argument z neuvěřitelnosti – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Argument from incredulity)
• Naturalistický klam – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Naturalistic fallacy)
• Problém „je“ a „má být“ – příbuzné heslo (Klamy hodnot, přírody a vědy, Is–ought problem)
• Motivované uvažování – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Motivated reasoning)

V kompendiu

• EA-5.3.22 Morální osy inverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Problém „je“ a „má být“ – předchozí heslo rodiny
• Odvolání na starobylost – další heslo rodiny