Výzva k relevanci🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-08.11
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Reframing a rámce
Druh	vzorec
Anglicky	Relevancy challenge
Jiné názvy	otázka po relevanci, test relevance
Obecnější heslo	Rámec výsledku
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Výzva k relevanci je komunikační tah, kterým se u příspěvku do rozhovoru ověřuje, jak souvisí s cílem, na němž se účastníci dohodli. V typické podobě zazní otázka, jakým způsobem poznámka, námitka nebo nové téma přispívá k dosažení dohodnutého výsledku. Pokud se souvislost ukáže, příspěvek se začlení. Pokud ne, odloží se, přesune jinam nebo se vyřadí. Vzorec je úzce svázán s rámcem výsledku: bez předem stanoveného cíle nemá relevance měřítko a otázka po ní se stává čistým výkonem moci. V NLP se uvádí jako nástroj pro vedení porad, vyjednávání a koučovacích rozhovorů, kde má bránit rozptýlení pozornosti, a opírá se přitom o obecnou konverzační normu, podle níž má příspěvek souviset s účelem rozhovoru (Grice 1975). Pro kompendium je důležitý proto, že kdo rozhoduje o relevanci, rozhoduje i o tom, které skutečnosti se vůbec dostanou do úvahy.

Původ a souvislosti🔗

NLP od svých počátků zdůrazňovalo, že rozhovor má být vztažen k výsledku, který je možné popsat a ověřit, a úvodní učebnice proto stavějí řadu komunikačních nástrojů na předem formulovaném cíli (O'Connor a Seymour 1990). Výzva k relevanci je v tomto smyslu ochranou rámce výsledku: připomíná cíl ve chvíli, kdy se rozhovor začne vzdalovat. V aplikacích NLP na porady a vyjednávání se objevuje spolu s rámcem zpětného shrnutí, který shrnuje, kam rozhovor dospěl, a s otevřeným rámcem, který naopak vymezuje čas pro témata mimo program.

Samotný princip, že příspěvek do rozhovoru má souviset s jeho účelem, je ovšem mnohem starší a lépe prozkoumaný mimo NLP. Grice ho formuloval jako jednu z maxim kooperativní konverzace: účastníci očekávají, že to, co druhý říká, má k probíranému tématu vztah, a když se zdá, že nemá, hledají skrytou souvislost (Grice 1975). Lingvistická pragmatika ukázala, že právě toto očekávání dovoluje sdělovat mnoho nepřímo, ale také, že posuzování relevance je vždy závislé na tom, jaký účel rozhovoru účastníci sdílejí (Levinson 1983). Výzva k relevanci tedy není neutrální technikou. Opírá se o běžnou konverzační normu a dává jedné straně pravomoc ji vymáhat.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně má vzorec tři prvky. Prvním je referenční cíl, vůči kterému se relevance měří: program porady, zakázka koučinku, dohodnutý problém. Druhým je posuzovaný příspěvek. Třetím je rozhodovatel, tedy ten, kdo otázku klade a kdo také hodnotí odpověď. Pro analýzu je klíčový třetí prvek. Watzlawick a spolupracovníci rozlišovali v každé komunikaci obsahovou a vztahovou rovinu: sdělení vždy kromě obsahu definuje i vztah mezi mluvčími (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Výzva k relevanci na obsahové rovině řeší téma, na vztahové rovině ale potvrzuje, kdo má právo vymezit, co do rozhovoru patří.

V legitimní podobě je referenční cíl sdílený a známý předem, otázka je skutečná, tedy připouští odpověď, která souvislost ukáže, a nerelevantní téma se neruší, jen přesouvá. V manipulativní podobě se měřítko relevance mění podle potřeby rozhovoru. Cíl se formuluje úzce právě tehdy, když se objeví nepohodlná námitka, otázka je řečnická a odpověď se nehodnotí, a vyřazené téma se už nikdy nevrátí. V pragma-dialektickém pojetí kritické diskuse takový tah porušuje základní pravidlo, podle něhož strany nesmějí jedna druhé bránit vznést námitku nebo zpochybnit stanovisko (van Eemeren a Grootendorst 2004). Strukturálně se tak vzorec blíží tematické diverzi, s tím rozdílem, že diverze rozhovor odvádí jinam, kdežto výzva k relevanci ho od nepohodlného tématu brání. V obou případech se kontrola tématu stává kontrolou toho, co lze vědět.

Detekční znaky🔗

Manipulativní výzvu k relevanci prozrazuje několik znaků. Otázka po relevanci zazní selektivně: u námitek, které ohrožují mluvčího nebo jeho plán, ale ne u odboček, které mu vyhovují. Je to obdoba motivovaného uvažování, při kterém lidé přísněji prověřují to, co ohrožuje žádoucí závěr (Kunda 1990). Cíl rozhovoru nebyl předem výslovně dohodnut, nebo se jeho vymezení během rozhovoru zúží. Námitka se nezapíše a nedostane jiné místo ani čas. Otázka je položena tónem, který odpověď nečeká, a když přesto přijde, není posouzena. Typickou oblastí jsou varování před riziky, upozornění na porušení pravidel a osobní zkušenosti, které se nehodí do obrazu: všechny tři lze snadno prohlásit za „mimo téma“.

V mentorských a akademických vztazích se vzorec objevuje jako opakované vymezování oboru: otázky, metody nebo zdroje, které by mohly zpochybnit směr práce, se odmítají jako „nerelevantní pro náš obor“. Kompendium tento mechanismus podrobně popisuje u vynucování oborových hranic. Ve skupinách s vysokou kontrolou se relevance měří vztahem k doktríně: zkušenost člena, která s doktrínou nesouhlasí, se neprohlašuje za nepravdivou, ale za nepodstatnou. Lifton popsal podobný princip jako nadřazení doktríny člověku, ve kterém se zkušenost jednotlivce přizpůsobuje učení, a ne naopak (Lifton 1961). Znakem u člověka, na kterého je výzva uplatňována dlouhodobě, je, že sám začne předem vyřazovat své postřehy jako nepodstatné a přestane je vůbec vyslovovat.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití chrání čas a pozornost skupiny a činí to průhledně. Moderátorka porady, která odkazuje na schválený program a otevřený bod zapíše na příští schůzku, používá výzvu k relevanci v souladu s konverzační normou, kterou účastníci sdílejí (Grice 1975). V terapii nebo koučinku může otázka po relevanci pomoci klientovi všimnout si, že se vyhýbá tématu, kvůli kterému přišel; i zde však platí, že o cíli rozhoduje klient a že odpověď „souvisí to takto“ je přijatelná. Motivační rozhovor pracuje s podobným zaměřením na cíl, ale zaměření rozhovoru hledá společně s klientem, zdůrazňuje jeho autonomii a varuje před postojem, ve kterém terapeut ví lépe, co je podstatné (Miller a Rollnick 2013).

Manipulativní užití slouží k vyřazení informace, která by mohla změnit rozhodnutí. Rozlišuje se podle tří otázek. Byl cíl dohodnut předem a všemi, nebo ho vymezil ten, komu námitka vadí? Uplatňuje se výzva na všechny odbočky stejně? A co se s vyřazeným tématem stane: dostane jiné místo, nebo zmizí? Kritické zhodnocení NLP pro organizační praxi zdůrazňuje, že u jeho nástrojů je třeba posuzovat nejen deklarovaný účinek, ale i účel a etiku jejich použití (Tosey a Mathison 2009); u výzvy k relevanci to znamená sledovat, v čí prospěch se kontrola rozhovoru vykonává.

Stav důkazů🔗

Výzva k relevanci nebyla jako samostatná technika NLP empiricky zkoumána a o jejím účinku nelze tvrdit nic na základě kontrolovaných studií. Lze ji posuzovat jen nepřímo. Norma relevance v rozhovoru je dobře popsána pragmatikou a není objevem NLP (Grice 1975; Levinson 1983). Obecná tvrzení NLP o účinnosti jeho komunikačních nástrojů v organizacích a v koučinku kritické přehledy nepodporují: nacházejí málo kvalitních studií, převahu kazuistik a nedostatečně definované intervence (Passmore a Rowson 2019). Witkowski po průchodu databází výzkumů NLP konstatoval, že kontrolované studie klíčová tvrzení oboru většinou nepotvrzují (Witkowski 2010). Pro čtenáře z toho plyne, že výzvu k relevanci je třeba chápat jako pojmenování běžné konverzační praxe, nikoli jako ověřenou techniku, a hodnotit ji podle toho, kdo ji používá a k čemu.

Obrana a zotavení🔗

Nejúčinnější obranou je trvat na tom, aby měřítko relevance bylo výslovné. Kdo je vyzván, aby obhájil souvislost svého příspěvku, může se zeptat, podle jakého cíle se relevance posuzuje a kdo ho stanovil. Pragma-dialektika obdobně žádá, aby se strany na výchozích bodech a pravidlech diskuse shodly předem, v takzvané úvodní fázi (van Eemeren a Grootendorst 2004). Druhou obranou je zajistit dohledatelnost: požádat o zápis námitky do zápisu porady, poslat ji písemně nebo ji předložit tam, kde se o daném riziku rozhoduje. Informace, která byla vyřazena jako nerelevantní, ale je zapsaná, zůstává k dispozici pro pozdější posouzení a chrání i toho, kdo ji vyslovil. Třetí obranou je hledat druhé fórum, tedy jinou osobu nebo orgán, který může nezávisle posoudit, zda námitka k věci patří. U bezpečnostních a etických upozornění to bývá oddělená linka nebo pověřená osoba.

V klinické práci s lidmi, jejichž postřehy byly dlouhodobě prohlašovány za nepodstatné, se pracuje s obnovou důvěry ve vlastní úsudek o tom, co je důležité. Pomáhá vracet se k vynechaným tématům a výslovně jim přiznávat místo, a postupně klientovi umožnit, aby sám určoval, o čem se bude mluvit. Herman zdůrazňuje, že u lidí po dlouhodobé kontrole patří k zotavení obnova autonomie, ve které člověk znovu rozhoduje o tom, co je pro něj podstatné (Herman 1992). Terapeut nebo kouč, který s výzvou k relevanci pracuje, by měl hlídat, zda ji neuplatňuje právě na témata, která jsou nepohodlná jemu samému.

Literatura🔗

• Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. In P. Cole & J. L. Morgan (Eds.), Syntax and Semantics 3: Speech Acts (pp. 41–58). New York: Academic Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Reframing a rámce – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Rámec výsledku – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Červený sleď – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Red herring)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Tone policing)
• Irelevantní závěr – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Ignoratio elenchi)
• Meta-model – příbuzné heslo (Meta-model, Meta Model)
• Jiný výsledek – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Another outcome)
• Rámec zpětného shrnutí – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Backtrack frame)
• Otevřený rámec – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Open frame)
• Dodatečné rámcování – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Post-framing)

V kompendiu

• EA-1.3.3 Tematická diverze – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.2.9 Vynucování oborových hranic – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Kontrastní rámec – předchozí heslo rodiny
• Otevřený rámec – další heslo rodiny