Odvolání na sílu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-02.16
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy relevance
Druh	neformální klam
Anglicky	Appeal to force
Jiné názvy	argumentum ad baculum, argument holí
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Odvolání na sílu je neformální klam relevance, v němž mluvčí místo důvodů pro své stanovisko naznačí nebo vysloví hrozbu, že posluchač utrpí újmu, pokud stanovisko nepřijme nebo nepřestane namítat. Latinský název argumentum ad baculum, argument holí, vystihuje podstatu: o sporu nemá rozhodnout lepší důvod, ale silnější ruka. Učebnice logiky řadí tento apel mezi klamy relevance, protože hrozba nemá s pravdivostí stanoviska žádnou souvislost; trest za nesouhlas neříká nic o tom, kdo má pravdu (Copi, Cohen a McMahon 2014). Jiné příručky mluví o apelu na sílu nebo hrozbu jako o irelevantním apelu, který nahrazuje přesvědčování nátlakem (Damer 2009). Hrozba nemusí být fyzická. Může se týkat ztráty zaměstnání, doporučení, přízně, bydlení, kontaktu s dětmi nebo pověsti, a může být vyslovena přímo i jen naznačena. Od příbuzného odvolání na strach se liší tím, že hrozbu ovládá sám mluvčí. Pro kompendium patří heslo k nejzávažnějším, protože popisuje přechod od sporu o pravdu k mocenskému podřízení.

Původ a souvislosti🔗

Seznamy klamů v novověkých učebnicích obsahovaly ad baculum spolu s dalšími argumenty ad a historický rozbor ukazuje, že výklad těchto klamů byl často povrchní a omezoval se na několik zjednodušených příkladů (Hamblin 1970). Teprve teorie argumentace dvacátého století nabídla přesnější vysvětlení, proč je apel na sílu chybou. Pragma-dialektika ho chápe jako porušení pravidla svobody, podle něhož strany nesmějí jedna druhé bránit v předložení nebo zpochybnění stanoviska; hrozba sankcí je typickým způsobem, jak tuto svobodu omezit (van Eemeren a Grootendorst 1992). Tím se apel na sílu odlišuje od klamů, které jsou chybou úsudku: nejde o špatný argument, ale o zrušení podmínek, za nichž lze vůbec argumentovat. Neformální logika zároveň upozorňuje, že ne každá zmínka o sankci je klam, protože v jednání o pravidlech a dohodách je informace o důsledcích porušení legitimní (Walton 2008). Kompendium rozebírá institucionální podobu klamu u nátlaku doporučením.

Struktura argumentu🔗

Struktura je prostá: pokud nepřijmeš stanovisko S nebo nepřestaneš namítat, způsobím ti újmu U; proto přijmi S. Teorie argumentačních schémat popisuje argument z hrozby jako samostatné schéma, které má smysl v praktickém vyjednávání, ale které nikdy nemůže podpořit pravdivost tvrzení (Walton, Reed a Macagno 2008). Klam se projevuje ve dvou hlavních podobách. Otevřená podoba hrozbu vysloví. Skrytá podoba ji jen naznačí, například připomínkou, kdo rozhoduje o prodloužení smlouvy, nebo otázkou, zda si posluchač „opravdu chce kazit vztahy“. Skrytá podoba je v institucích častější, protože umožňuje hrozbu popřít. Teorie komunikace rozlišuje mezi obsahovou a vztahovou rovinou sdělení a ukazuje, že vztahová rovina určuje, jak se má obsah chápat (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Apel na sílu přesouvá spor z obsahové roviny do vztahové: otázka už nezní, co je pravda, ale kdo je nahoře.

Detekční znaky🔗

Prvním znakem je, že na věcnou námitku nepřichází věcná odpověď, ale připomínka moci nebo závislosti. Druhým znakem je vazba sankce na názor, ne na jednání: hrozba se netýká porušení pravidla, ale nesouhlasu. Třetím znakem je nejasnost, kdy hrozba zůstává nevyslovená, ale obě strany jí rozumějí, a pokus ji pojmenovat se odmítá jako přecitlivělost. Čtvrtým znakem je postupné rozšiřování oblasti, v níž hrozba platí, až posluchač předem cenzuruje vlastní názory. Výzkum donucující kontroly v partnerských vztazích popsal, jak se zastrašování, izolace a drobná regulace každodenního života spojují v systém, v němž oběť jedná podle očekávání druhého, aniž by hrozba musela být pokaždé vyslovena (Stark 2007). Kompendium tento rámec rozvádí v hesle o Starkově rámci donucující kontroly. U člověka, na kterého apel na sílu působí dlouhodobě, se objevuje předběžná sebecenzura, nejistota ve vlastním úsudku a sklon souhlasit dřív, než je hrozba vyslovena.

Vztah k technikám kompendia🔗

Apel na sílu je v systémech epistemické anihilace méně viditelný, než by se dalo čekat, protože jeho nejúčinnější podoba hrozbu nevyslovuje. Školitel, který ovládá doporučující dopisy, vedoucí, který rozhoduje o prodloužení smlouvy, nebo partner, který kontroluje finance, nemusí hrozit. Stačí, že obě strany vědí, co je ve hře, jak ukazuje výzkum donucující kontroly, v níž oběť jedná podle očekávání druhého i bez vyslovené hrozby (Stark 2007). Spor o fakta se tak nevede vůbec, protože slabší strana ho raději nezahájí. Tím se apel na sílu spojuje s technikami, které kompendium popisuje jako institucionální vyloučení, publikační blokaci nebo kontrolu zdrojů. V rodinném prostředí se k hrozbě často přidává obrácení odpovědnosti: kdo se nepodřídí, ten „si za následky může sám“. Kompendium tento vzorec podrobně rozebírá v protokolu pro domácí násilí. Pro odborníka je důležité vnímat, že souhlas získaný pod hrozbou nevypovídá o přesvědčení člověka a nemá se jako přesvědčení vykládat.

Odlišení od platné argumentace🔗

Oznámení důsledků porušení pravidla není klam, pokud splňuje tři podmínky. Sankce se vztahuje k jednání, ne k názoru; pravidlo je předem známé a jeho účel lze zdůvodnit; a oznámení sankce se nevydává za důkaz, že mluvčí má ve sporu pravdu (Walton 2008). Bezpečnostní technik, který upozorní na postih za práci bez ochranných pomůcek, nebo soudce, který poučí svědka o trestnosti křivé výpovědi, neargumentují silou, ale vymáhají dohodnutou normu. Praktická analýza argumentu tento rozdíl vystihuje otázkou, zda premisa přispívá k přijatelnosti závěru, nebo jen k ochotě ho navenek přijmout (Govier 2010). V jednání a vyjednávání je oznámení vlastních alternativ, například odchodu od jednacího stolu, legitimní součástí procesu, pokud se netvrdí, že z něj plyne pravdivost stanoviska. Klam začíná tam, kde hrozba vstupuje do sporu o to, co je pravda. Hraniční případy vznikají tam, kde je pravidlo formálně známé, ale jeho uplatnění je výběrové. Vedení, které disciplinárně stíhá jen ty zaměstnance, kteří kritizovali rozhodnutí, a stejné porušení u ostatních přehlíží, formálně vymáhá normu, ve skutečnosti však trestá názor. Rozbor proto nemá zůstat u otázky, zda sankce existuje v předpisech, ale má se ptát, komu a kdy se ukládá. Podobně je třeba posuzovat varování, které zní jako starostlivá rada, například „na tvém místě bych to radši nepublikoval, víš, jak to tu chodí“. Forma rady nemění funkci sdělení, pokud mluvčí sám rozhoduje o tom, jak to „tu chodí“, a jeho slova mají nesouhlas umlčet, ne informovat.

Stav poznání🔗

Empirická literatura o apelu na sílu pochází hlavně z výzkumu donucení v blízkých vztazích, v uzavřených skupinách a v institucích. Výzkum donucující kontroly ukázal, že ve vztazích, kde je kontrola trvalá, se poškození projevuje nejen strachem, ale i ztrátou schopnosti samostatně rozhodovat a hodnotit (Stark 2007). Klinická literatura o traumatu popisuje, jak opakované hrozby spolu s nepředvídatelnými projevy laskavosti vytvářejí závislost, v níž se oběť přizpůsobuje vnímání pachatele (Herman 1992). Studie myšlenkové reformy dokládají, že tlak, hrozby a vyčerpání mohou vést k vnějšímu přiznání i k dočasné změně přesvědčení, ale že změna vynucená nátlakem bývá křehká a po odeznění tlaku se často rozpadá (Lifton 1961). Popis manipulativních skupin ukazuje, jak se hrozby vyloučení a ztráty vztahů stávají nástrojem udržení členů (Singer a Lalich 1995). Teorie kognitivní disonance rozebírá situace vynuceného veřejného souhlasu a předpovídá, že čím menší je vnější tlak, který k souhlasu vedl, tím silnější je následná změna soukromého postoje (Festinger 1957). Tyto nálezy společně ukazují, že apel na sílu může vynutit poslušnost, ale přesvědčení vytváří jen nepřímo a nespolehlivě.

Obrana a odpověď🔗

První obranou je pojmenovat strukturu: zaznamenat, že na věcnou otázku nezazněl věcný důvod a že místo něj přišla hrozba. Teorie kritické diskuse dává k tomu přesný jazyk, protože apel na sílu není silný argument, ale porušení podmínek diskuse (van Eemeren a Grootendorst 1992). Druhou obranou je dokumentace. Zápis toho, kdy, kým a v jaké souvislosti byla hrozba vyslovena nebo naznačena, je podkladem pro ombudsmana, etickou komisi, odborovou organizaci nebo soud. Výzkum donucující kontroly zdůrazňuje, že jednotlivé incidenty působí bagatelně a že teprve vzorec v čase ukazuje rozsah kontroly (Stark 2007). Třetí obranou je hledat posouzení mimo mocenský vztah, u nezávislých konzultantů, kolegů z jiných pracovišť nebo specializovaných služeb. V klinické práci je prvním cílem bezpečí, protože bez něj nelze od člověka čekat, že bude své stanovisko hájit (Herman 1992). U lidí, kteří dlouho žili pod hrozbou, je součástí zotavení obnova vědomí, že nesouhlas je oprávněný a že jeho cena nevypovídá o jeho správnosti.

Literatura🔗

• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Damer, T. E. (2009). Attacking Faulty Reasoning: A Practical Guide to Fallacy-Free Arguments (6. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Singer, M. T., & Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. San Francisco: Jossey-Bass.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Walton, D., Reed, C., & Macagno, F. (2008). Argumentation Schemes. Cambridge: Cambridge University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy relevance – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Odvolání na strach – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to fear)
• Odvolání na důsledky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Appeal to consequences)
• Kontrola tónu – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tone policing)
• Personalizace sporu – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Personalising the dispute)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Symetrická a komplementární interakce – příbuzné heslo (NLP vzorce: Základní pojmy NLP, Symmetrical and complementary interaction)

V kompendiu

• EA-8.2.5 Starkův rámec coercive control – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.2.5 Nátlak doporučením – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-6.4.6 Domácí násilí (DV) protokol – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Odvolání na soucit – předchozí heslo rodiny
• Odvolání na přirozenost – další heslo rodiny