Kafkovská past🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-07.07
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Rétorické a dialogické taktiky
Druh	rétorická taktika
Anglicky	Kafkatrapping
Jiné názvy	kafkatrapping, past popření
Obecnější heslo	Nefalzifikovatelné tvrzení
Užití	převážně záměrná taktika
Riziko zneužití	vysoké
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Kafkovská past, anglicky kafkatrapping, je argumentační uspořádání, ve kterém se popření obvinění vykládá jako jeho potvrzení. Obviněný má na výběr jen mezi přiznáním a popřením, ale obojí vede k témuž závěru: přiznání vinu potvrzuje přímo, popření nepřímo, jako projev odporu, nevědomosti nebo zakrývání. Typické formulace zní „to, že to popíráš, ukazuje, jak hluboko to v tobě je“ nebo „kdyby to nebyla pravda, tolik by ses nebránil“. Tvrzení je tím nevyvratitelné, a to ne proto, že by bylo doložené, ale proto, že je postaveno tak, aby mu žádná představitelná odpověď nemohla odporovat. Popper popsal tento rys jako znak, který odlišuje tvrzení neschopná ověření od tvrzení, která o světě skutečně něco říkají: tvrzení, které nelze vyvrátit žádným možným pozorováním, nemá empirický obsah (Popper 1959). Z hlediska pravidel kritické diskuse kafkovská past ruší právo obviněného stanovisko zpochybnit, protože každá pochybnost se předem přičte k jeho tíži (van Eemeren a Grootendorst 2004). V katalogu patří pod širší heslo nefalzifikovatelného tvrzení.

Původ a souvislosti🔗

Název odkazuje k románu Franze Kafky Proces, jehož hrdina je obviněn, aniž by se dozvěděl, z čeho, a jehož každý pokus o obranu jen prohlubuje jeho zapletení do řízení. Označení kafkatrapping zavedl v internetovém eseji programátor a publicista Eric S. Raymond, který jím popsal způsob argumentace, kdy se odmítnutí obvinění bere jako jeho doklad. Struktura je ale mnohem starší. Lifton u programů myšlenkové reformy popsal kult zpovědi a požadavek čistoty: prostředí, ve kterém je vina předpokládána u každého a kde popření vlastní viny svědčí o nedostatečné upřímnosti (Lifton 1961). Popper uváděl psychoanalýzu jako příklad teorie, která dokáže vysvětlit jakékoli chování, a proto ji nelze vyvrátit; jeho obecné kritérium falzifikovatelnosti formuloval už dříve (Popper 1959). V teorii argumentace se kafkovská past dotýká rozdělení důkazního břemene. Walton zdůrazňuje, že v dialogu musí být zřejmé, kdo nese břemeno a co by ho mohlo unést, jinak se dialog stává nekonečným nebo předem rozhodnutým (Walton 2008). Kompendium příbuzný mechanismus popisuje u imunizace proti falsifikaci, kde se teorie upravuje tak, aby jí žádný doklad nemohl odporovat.

Struktura argumentu🔗

Argument lze rekonstruovat jako dvě větve, které se sbíhají. První větev: obviněný vinu přiznává; tedy je vinen. Druhá větev: obviněný vinu popírá; popření je projevem viny, protože vinný by popíral; tedy je vinen. Klam se skrývá v druhé větvi. Z toho, že vinný by popíral, neplyne, že kdo popírá, je vinný, protože popírat by stejně tak nevinný. Popření je tedy vzhledem k otázce viny neinformativní, a kafkovská past ho přesto počítá jako doklad. Pravděpodobnostní pojetí neformálních argumentů vyjadřuje totéž obecně: doklad posiluje hypotézu jen tehdy, je-li za její platnosti pravděpodobnější než za její neplatnosti (Hahn a Oaksford 2007). Jde o obdobu formálně neplatného potvrzení důsledku, jen převedenou do roviny psychologického výkladu.

Druhou složkou je přesun důkazního břemene. Obviněný by měl prokazovat, že není vinen, ale zároveň je mu odepřen jediný prostředek, kterým by to mohl udělat, totiž slovo. Výsledkem je uzavřený systém, ve kterém se tvrzení potvrzuje samo. Psychologický výzkum popisuje obecnou tendenci vykládat nejednoznačné doklady ve prospěch hypotézy, kterou už člověk zastává (Nickerson 1998); kafkovská past tuto tendenci institucionalizuje, protože předem určuje, že každý doklad, včetně opačného, se vyloží jako potvrzení. Na rozdíl od bulverismu, který vysvětluje názor protivníka jeho motivem, kafkovská past vysvětluje jeho odpor jeho vinou. Příbuzný vzorec Sleight of Mouth, meta-rámec, přesouvá pozornost od obsahu přesvědčení k jeho původu a může vést k podobnému zneplatnění.

Varianty🔗

Kafkovská past má několik podob, které sdílejí tutéž strukturu. Psychologizující podoba vykládá popření jako obranný mechanismus nebo odpor, takže každá námitka se stává příznakem. Skupinová podoba odvozuje vinu z příslušnosti ke kategorii lidí a popření vykládá jako doklad nevědomé účasti na tom, co se kategorii připisuje. Rámcová podoba jde o krok dál: za potvrzení se považuje už samo zpochybnění pojmu, kterým se obvinění vyjadřuje, takže nelze diskutovat ani o tom, zda je pojem vhodný. Institucionální podoba konečně vzniká tam, kde je přiznání podmínkou dalšího postupu, například přijetí zpět do skupiny nebo ukončení řízení, a popření se proto setkává s dalším tlakem (Lifton 1961). Všechny podoby se rozpoznávají stejnou otázkou: existuje odpověď, kterou by obviňující uznal za vyvrácení?

Detekční znaky🔗

Nejspolehlivějším znakem je otázka, co by obvinění vyvrátilo. Pokud žádná odpověď obviněného ani žádné představitelné pozorování obvinění nemůže oslabit, jde o kafkovskou past (Popper 1959). Dalším znakem je obrácení důkazní hodnoty emocí: rozrušení, rozhořčení nebo smutek obviněného se vykládají jako potvrzení, kdežto klid jako chlad nebo zakrývání. Typické jsou formulace, které popření přejmenovávají: „odpor“, „obranný mechanismus“, „fragilita“, „neschopnost se podívat na sebe“. Obvinění je často formulováno vágně, bez konkrétního činu nebo výroku, o který by se dalo opřít, takže obviněný nemá k čemu se vyjádřit. V uzavřených skupinách se past spojuje s požadavkem vyznání, při němž se popření setkává s větším tlakem než přiznání (Lifton 1961). V blízkých vztazích se objevuje jako součást gaslightingového vzorce, kde se nesouhlas s výkladem partnera interpretuje jako doklad duševní nestability. Dlouhodobé vystavení pasti vede k tomu, že člověk přestane popírat i obvinění, o kterých ví, že nejsou pravdivá, protože se naučil, že popření situaci jen zhoršuje.

Odlišení od platné argumentace🔗

Ne každé zpochybnění popření je kafkovská past. Vyšetřovatel, který proti popření postaví nezávislý doklad, například záznam nebo dokument, nepracuje s popřením jako s důkazem viny, ale posuzuje ho proti jiným údajům. Klinik, který u závislosti pracuje s pojmem popírání, neodvozuje diagnózu z toho, že pacient závislost popírá, ale z pozorovaných projevů, a popírání pak popisuje jako jeden z jevů, nikoli jako jediný doklad. Terapeut, který nabídne hypotézu, že silná reakce klienta může ukazovat na citlivé téma, postupuje legitimně, pokud ji předkládá jako hypotézu, kterou klient může odmítnout, a pokud odmítnutí bere vážně. Rozhodujícím kritériem je vyvratitelnost: platné tvrzení o vině nebo o vnitřním stavu připouští, že by mohlo být vyvráceno, a uvádí, čím (Popper 1959). Druhým kritériem je rozdělení břemene: v platné argumentaci nese břemeno ten, kdo obviňuje, a obviněný si ponechává právo stanovisko zpochybnit (van Eemeren a Grootendorst 2004). Třetím kritériem je konkrétnost: platné obvinění se týká určitého činu nebo výroku, nikoli neurčité vlastnosti, kterou lze najít u kohokoli.

Stav poznání🔗

Kafkovská past není samostatně empiricky zkoumaný jev, ale její součásti jsou dobře popsané. Filozofie vědy poskytuje kritérium, podle něhož nevyvratitelné tvrzení nemá empirický obsah (Popper 1959). Výzkum konfirmačního zkreslení dokládá, že lidé vykládají nejednoznačné údaje ve prospěch očekávání, které už mají (Nickerson 1998), a výzkum motivovaného uvažování ukazuje, že tato tendence sílí, když má člověk na závěru zájem (Kunda 1990). Klinická literatura o traumatu a donucující kontrole popisuje, jak dlouhodobé zneplatňování vlastních výpovědí rozkládá důvěru člověka v jeho vlastní vnímání (Herman 1992). Kvalitativní popisy uzavřených skupin dokládají systematické užití pasti v kultu zpovědi (Lifton 1961). Chybí však studie, které by měřily, jak často se past vyskytuje v běžných konfliktech a v institucích, a jak rozlišit její záměrné užití od situací, kdy obviňující strana sama upřímně věří, že popření je projevem viny. Kompendium proto doporučuje posuzovat strukturu argumentu, nikoli domnělý úmysl mluvčího.

Obrana a odpověď🔗

První odpovědí je pojmenovat strukturu: obvinění je formulováno tak, že ho žádná odpověď nemůže vyvrátit, a takové obvinění nic neříká. Lze se zeptat, co by podle obviňujícího ukazovalo na nevinu; pokud nic, je to patrné všem přítomným (Popper 1959). Druhou odpovědí je žádat konkrétnost: o jaký čin, výrok nebo chování se obvinění opírá. Konkrétní obvinění lze posoudit, vágní nikoli. Třetí odpovědí je vrátit důkazní břemeno tomu, kdo obviňuje, s odkazem na základní pravidlo kritické diskuse, podle něhož ten, kdo stanovisko předkládá, ho musí obhájit; pravidlo svobody zároveň chrání právo obviněného o stanovisku pochybovat (van Eemeren a Grootendorst 2004). Pro člověka, který se v pasti ocitl, je důležité vědět, že jeho rozrušení není doklad viny a že odmítnutí nevyvratitelného obvinění není odpor, ale rozumná reakce. V institucích, například na pracovišti, ve škole nebo ve vzdělávacích programech, chrání formální postupy, které oddělují obvinění od posouzení a dávají obviněnému právo vyjádřit se k dokladům. V klinické práci s lidmi, kteří byli pasti vystaveni dlouhodobě, je klíčová obnova důvěry ve vlastní výpověď, která podle Hermanové probíhá ve vztahu, kde je výpověď brána vážně (Herman 1992).

Literatura🔗

• Hahn, U., & Oaksford, M. (2007). The rationality of informal argumentation: A Bayesian approach to reasoning fallacies. Psychological Review, 114(3), 704–732.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. London: Hutchinson.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (2004). A Systematic Theory of Argumentation: The Pragma-Dialectical Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Rétorické a dialogické taktiky – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Nefalzifikovatelné tvrzení – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Otrávení studny – příbuzné heslo (Klamy relevance, Poisoning the well)
• Nefalzifikovatelné tvrzení – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Unfalsifiability)
• Přesun důkazního břemene – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Shifting the burden of proof)
• Nekonzistence – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Inconsistency)
• Myšlenkově ukončující klišé – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Thought-terminating cliché)
• Bulverismus – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Bulverism)
• Pravidlo svobody – příbuzné heslo (Principy kritické diskuse a teorie argumentace, Freedom rule)
• Meta-rámec – příbuzné heslo (NLP vzorce: Sleight of Mouth, Meta frame)

V kompendiu

• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Detekční signatura: Gaslighting vzorec – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.8 Rekurzivní spirála pochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.5.3 Pěstování sebepochybnosti – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Myšlenkově ukončující klišé – předchozí heslo rodiny
• Bulverismus – další heslo rodiny