7.44 Varela: Enaktivismus a embodied cognition🔗

Francisco J. Varela (1946–2001), chilský biolog, neurovědec a filozof, patří k zakladatelům dvou vlivných teorií: teorie autopoiesis, kterou vytvořil se svým učitelem Humbertem Maturanou (Maturana a Varela, 1980), a enaktivního přístupu ke kognici, který formuloval s Evanem Thompsonem a Eleanor Roschovou v knize The Embodied Mind (Varela, Thompson a Rosch, 1991). Po vojenském převratu v Chile roku 1973 odešel do zahraničí, později dlouho působil v Paříži a patřil k zakladatelům dialogů mezi kognitivními vědci a Dalajlamou.

Kapitola vykládá Varelovy pojmy podle jeho prací, shrnuje současné varianty enaktivismu a jejich kritiku a v samostatném oddíle nabízí interpretaci kompendia. Varela se manipulací ani epistemickou anihilací nezabýval; vztažení jeho rámce k technikám kompendia je výkladem (srov. Varela, Thompson a Rosch, 1991). Další kognitivněvědní rámce kapitoly uvádí rozcestník 7. Teoretické a metakonceptuální reflexe.

Autopoiesis a autonomie🔗

Maturana a Varela definovali živý systém jako autopoietický: jde o síť procesů, která neustále vytváří komponenty, jež tuto síť opět vytvářejí, a tím i hranici, která systém odlišuje od okolí (Maturana a Varela, 1980). Organizace takového systému je operačně uzavřená: jeho stavy jsou určeny jeho vlastní strukturou, nikoli přímo vnějšími vlivy. Varela tuto myšlenku zobecnil v teorii biologické autonomie, podle níž je autonomní každý systém, jehož operace vytvářejí a udržují jeho vlastní identitu (Varela, 1979).

Důležitým důsledkem je strukturní determinismus: okolí může systém „perturbovat“, tedy spustit v něm změnu, ale jakou změnu, určuje struktura systému, nikoli podnět. Maturana a Varela v populárním výkladu The Tree of Knowledge tuto myšlenku shrnují tvrzením, že živý systém nelze „instruovat“ zvenčí, a že každé konání je poznáváním a každé poznávání konáním (Maturana a Varela, 1987).

Strukturní spřažení🔗

Opakované interakce mezi autonomním systémem a jeho okolím vedou ke strukturnímu spřažení (structural coupling): obě strany se navzájem perturbují a jejich struktury se v čase sbíhají, aniž by jedna druhou řídila (Maturana a Varela, 1987). Organismus tak nese v sobě historii svých interakcí; nikoli jako uložený obraz okolí, ale jako strukturu, která se v interakcích vyvinula. Stejný mechanismus Maturana a Varela uplatňují i na vztah mezi organismy, z něhož podle nich vzniká jazyk jako koordinace koordinací jednání.

Enakce: kognice bez předem daného světa🔗

V The Embodied Mind Varela, Thompson a Roschová vymezili enaktivní přístup proti kognitivismu, podle něhož je kognice výpočtem nad symbolickými reprezentacemi nezávislého světa, i proti konekcionismu, který reprezentace hledá v emergentních stavech neuronových sítí (Varela, Thompson a Rosch, 1991). Podle enaktivního přístupu kognice není reprezentací předem daného světa předem danou myslí, ale ztvárňováním (enaction) světa a mysli na základě historie rozmanitých činností, které bytost ve světě vykonává.

Autoři to ilustrují na barevném vidění: barvy nejsou ani hotovou vlastností předmětů, ani čistě subjektivní projekcí, ale vznikají ve spřažení vnímajícího organismu s prostředím, jak ukazuje srovnání barevného vidění různých živočišných druhů (Varela, Thompson a Rosch, 1991). Kniha se zároveň obrací k buddhistické filozofii madhjamaky a k meditační praxi všímavosti jako k metodě zkoumání zkušenosti z první osoby a vyvozuje z ní pojetí já, které nemá pevný základ. Pojmy vtělené kognice a tělesného schématu v kompendiu vycházejí z této linie a z Merleau-Pontyho.

Neurofenomenologie a etická dovednost🔗

V pozdních pracích navrhl Varela neurofenomenologii jako metodologickou odpověď na těžký problém vědomí: místo hledání teoretického mostu mezi mozkem a prožitkem systematicky propojovat disciplinované popisy zkušenosti z první osoby s měřeními z třetí osoby (Varela, 1996). V knize Ethical Know-How pak tvrdil, že většina etického jednání není výsledkem úvahy podle pravidel, ale dovedného bezprostředního jednání v situaci, které se pěstuje podobně jako jiné dovednosti, a opíral se přitom o konfuciánského myslitele Mencia (Varela, 1999). Důraz na dovednost, kterou nelze beze zbytku převést na pravidla, je blízký Polanyiho pojetí tiché znalosti (Polanyi, 1966), které rozebírá kapitola 7.13 Polanyi: Tichá znalost a osobní poznání.

Varianty enaktivismu🔗

Současná literatura rozlišuje několik variant enaktivismu (Ward, Silverman a Villalobos, 2017). Autopoietický enaktivismus Varely, Thompsona a Di Paola klade důraz na autonomii živého systému a na vznik významu z jeho sebeudržování (Thompson, 2007). Senzomotorický enaktivismus O'Regana a Noëho vykládá vnímání jako zvládání zákonitostí, podle nichž se vjem mění s pohybem těla (O'Regan a Noë, 2001; Noë, 2004). Radikální enaktivismus Hutta a Myina tvrdí, že základní formy kognice nemají reprezentační obsah vůbec (Hutto a Myin, 2013). Na sociální rovinu přenesli enaktivismus De Jaegherová a Di Paolo pojmem participativního sense-makingu: v interakci dvou lidí vzniká autonomní proces, který spoluutváří význam, jejž by žádný z nich nevytvořil sám (De Jaegher a Di Paolo, 2007).

Recepce a kritika🔗

Kritika přichází ze tří směrů. Zastánci reprezentačních teorií namítají, že enaktivismus neumí vysvětlit kognici odpoutanou od přítomné situace – plánování, abstraktní uvažování, vzpomínání – a že rozšiřování kognice na tělo a prostředí stírá rozdíl mezi kognitivním procesem a jeho kauzálními podmínkami (Adams a Aizawa, 2008). Radikální enaktivisté naopak vyčítají Varelově linii, že význam a normativitu připisuje i jednobuněčným organismům příliš snadno (Hutto a Myin, 2013).

Třetí linie se týká přenosu biologických pojmů na sociální systémy. Luhmann pojem autopoiesis použil pro systémy komunikace (Luhmann, 1984), kdežto Maturana a Varela popisují sociální jevy jako spřažení organismů třetího řádu, nikoli jako autopoietické systémy, protože společnost nevytváří své komponenty v témže smyslu jako buňka (Maturana a Varela, 1987). Neurofenomenologie je kritizována za spoléhání na introspekci; Dennett navrhuje zacházet s výpověďmi o prožitku jako s heterofenomenologickými daty, tedy jako se záznamem toho, co subjekt tvrdí (Dennett, 1991). Integraci buddhismu s kognitivní vědou později kriticky přehodnotil i Varelův spoluautor Thompson (Thompson, 2020).

Interpretace pro kompendium EA🔗

Následující oddíl je interpretací kompendia. Strukturní spřažení nabízí pojmový popis toho, proč dlouhodobý pobyt v kontrolujícím prostředí mění člověka hlouběji než jednotlivá sdělení: opakované interakce se skupinou nebo partnerem vytvářejí strukturu, v níž se některé podněty stávají významnými a jiné přestávají být vnímány (srov. Maturana a Varela, 1987). Kurátorované informační prostředí, které kompendium popisuje jako epistemickou bublinu, lze v tomto čtení chápat jako prostředí, jež spřažení zužuje na úzký repertoár interakcí (srov. Nguyen, 2020). Enaktivní pohled zároveň zpochybňuje představu, že propaganda působí jen vkládáním „obrazů do hlavy“, jak to formuloval Lippmann (Lippmann, 1922); v enaktivním čtení působí spíš přetvářením prostředí, v němž člověk jedná a z něhož si vytváří smysl.

Strukturní determinismus má i obranný význam: protože živý systém nelze přímo instruovat, změnu nelze „nainstalovat“ ani při manipulaci, ani při terapii. Zotavení proto podle tohoto výkladu spočívá ve změně prostředí a v nových, opakovaných a bezpečných interakcích, nikoli v pouhém předání správných informací; kompendium tento princip rozvádí v průvodci informační dietou (srov. Maturana a Varela, 1987). Participativní sense-making zároveň umožňuje popsat vztah, v němž jedna strana soustavně přebírá kontrolu nad společně utvářeným významem, jako narušení interakční autonomie druhé strany (srov. De Jaegher a Di Paolo, 2007).

Tělesně orientované terapeutické přístupy, například somatic experiencing (Levine, 1997) nebo senzomotorická psychoterapie (Ogden, Minton a Pain, 2006), nevycházejí přímo z enaktivismu, ale jsou s jeho důrazem na tělo slučitelné. Meditační praxe, kterou The Embodied Mind doporučuje jako metodu, vyžaduje u lidí po traumatu opatrnost, protože soustředění na vnitřní prožitek může bez přizpůsobení vyvolat zahlcení; Treleaven proto popisuje zásady všímavosti citlivé k traumatu (Treleaven, 2018).

Meze a otevřené otázky🔗

Enaktivismus je filozofický rámec, nikoli klinická teorie, a z pojmu strukturního spřažení neplyne žádný diagnostický postup (Ward, Silverman a Villalobos, 2017); přenos do klinické péče je úkolem, který rozvíjí Sekce 06 – Klinické aplikace. Analogie mezi buňkou a člověkem v kontrolujícím prostředí je heuristická a nesmí zakrýt, že lidé jednají v prostoru důvodů, odpovědnosti a práva. Otevřenou otázkou zůstává, jak propojit enaktivní popis vzniku významu s normativní otázkou, kdy je vliv druhých na náš sense-making legitimní a kdy už je manipulací; právě tuto otázku klade filozofie epistemické integrity.

Literatura🔗

• Adams, F., a Aizawa, K. (2008). The Bounds of Cognition. Blackwell.
• De Jaegher, H., a Di Paolo, E. (2007). Participatory sense-making: An enactive approach to social cognition. Phenomenology and the Cognitive Sciences.
• Dennett, D. C. (1991). Consciousness Explained. Little, Brown.
• Hutto, D. D., a Myin, E. (2013). Radicalizing Enactivism: Basic Minds without Content. MIT Press.
• Levine, P. A. (1997). Waking the Tiger: Healing Trauma. North Atlantic Books.
• Lippmann, W. (1922). Public Opinion. Harcourt, Brace.
• Luhmann, N. (1984). Soziale Systeme: Grundriß einer allgemeinen Theorie. Suhrkamp.
• Maturana, H. R., a Varela, F. J. (1980). Autopoiesis and Cognition: The Realization of the Living. D. Reidel.
• Maturana, H. R., a Varela, F. J. (1987). The Tree of Knowledge: The Biological Roots of Human Understanding. Shambhala.
• Nguyen, C. T. (2020). Echo chambers and epistemic bubbles. Episteme.
• Noë, A. (2004). Action in Perception. MIT Press.
• O'Regan, J. K., a Noë, A. (2001). A sensorimotor account of vision and visual consciousness. Behavioral and Brain Sciences.
• Ogden, P., Minton, K., a Pain, C. (2006). Trauma and the Body: A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. W. W. Norton.
• Polanyi, M. (1966). The Tacit Dimension. Doubleday.
• Thompson, E. (2007). Mind in Life: Biology, Phenomenology, and the Sciences of Mind. Belknap Press.
• Thompson, E. (2020). Why I Am Not a Buddhist. Yale University Press.
• Treleaven, D. A. (2018). Trauma-Sensitive Mindfulness: Practices for Safe and Transformative Healing. W. W. Norton.
• Varela, F. J. (1979). Principles of Biological Autonomy. North Holland.
• Varela, F. J. (1996). Neurophenomenology: A methodological remedy for the hard problem. Journal of Consciousness Studies.
• Varela, F. J. (1999). Ethical Know-How: Action, Wisdom, and Cognition. Stanford University Press.
• Varela, F. J., Thompson, E., a Rosch, E. (1991). The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. MIT Press.
• Ward, D., Silverman, D., a Villalobos, M. (2017). Introduction: The varieties of enactivism. Topoi.

Související🔗

Teoretické reflexe

• 7.43 Thompson: Mind in Life a kontinuita biologie/mysli – soustavné rozvinutí Varelova programu.
• 7.16 Merleau-Ponty: Vtělená percepce a tělesný subjekt – fenomenologický zdroj enaktivismu.
• 7.41 Clark: Rozšířená mysl a kognitivní artefakty – příbuzná teze o hranicích mysli.
• 7.48 Hutchins: Distribuovaná kognice – kognice v sociálních systémech.
• 7.40 Friston: Active Inference – formální model samoorganizace.
• 7.5 Kognitivní vědy a EA – širší kontext kognitivních věd.

Glosář a platforma

• Embodied cognition – kognice jako vtělené jednání.
• Epistemic bubble – zúžené informační prostředí.
• Fenomenologie – metoda popisu zkušenosti z první osoby.

Zotavení

• Informační dieta – změna prostředí jako podmínka změny.