Most: Ultramární techniky → Teoretické reflexe

Z: 05 – Ultramární techniky → Do: 07 – Teoretické a metakonceptuální reflexe Druh mostu: od modelu nejhlubší vrstvy k tradicím, z jejichž pojmů je model postaven.

Oddíl 05 je ze všech částí knihy nejvíce závislý na filosofii. Jeho kapitoly mluví o reflexi, o transcendentálních podmínkách zkušenosti, o kontinuitě poznávajícího, o sebevztažných paradoxech a o předpojmové vrstvě vnímání – tedy pojmy, které nevznikly v klinice, ale ve fenomenologii, v transcendentální filosofii, ve filosofii mysli, v logice a v kognitivních vědách. Bez znalosti těchto zdrojů se oddíl 05 čte buď jako nesrozumitelný, nebo jako metafora. Tento most ukazuje, ze kterých stránek oddílu 07 jednotlivé kapitoly čerpají, co jim teorie dává a kde naopak teorie přestává nést to, co by od ní čtenář mohl čekat.

Co pokrývají Ultramární techniky

Kapitola 6 popisuje epistemickou singularitu – kolaps schopnosti dívat se na vlastní poznání zvenčí. Kapitola 7 se zabývá narušením apriorních podmínek zkušenosti, jako je prožívání času, prostoru, kauzality a identity. Kapitola 8 popisuje vynucenou transformaci identity poznávajícího. Kapitola 9 rozebírá sebevztažné paradoxy, které destabilizují rámce hodnocení, a Kapitola 10 procesy pod prahem pojmového zachycení, často zprostředkované tělem. Úvodní stránka oddílu sama odkazuje na fenomenologii a hermeneutiku jako na tradice, které tyto struktury rekonstruují jako podmínky srozumitelnosti.

Co pokrývají Teoretické reflexe

Pro tento most jsou v oddílu 07 klíčové stránky o fenomenologii a filosofii mysli: Heidegger a bytí-ve-světě, Merleau-Ponty a vtělená percepce, Metzinger a tunel ega, Varela a enaktivismus, Thompson a mysl v životě, Friston a aktivní inference, Ricœur a narativní identita, Wittgenstein a jazykové hry a Quine a síť přesvědčení. Rámec dávají přehledové stránky filosofický rámec EA a kognitivní vědy.

Proč přecházet z oddílu 05 k teorii

Prvním důvodem je srozumitelnost. Pojem „transcendentální podmínky poznání“ má v knize přesný smysl, který pochází z Kantovy Kritiky čistého rozumu (Kant 1781): jde o struktury, které zkušenost nečerpá ze světa, ale které jsou předpokladem toho, aby se svět vůbec mohl zkušeností stát. Husserlova fenomenologie (Husserl 1913) tyto struktury zkoumala jako strukturu vědomí a jeho intencionality, Heidegger (1927) jako strukturu bytí-ve-světě. Kdo tento původ nezná, čte Kapitolu 7 jako mlhavou metaforu; kdo jej zná, vidí v ní konkrétní tvrzení, které lze posuzovat.

Druhým důvodem je kritičnost. Filosofické pojmy jsou v oddílu 05 použity k popisu psychologických jevů, a takový přenos není samozřejmý. Kantovy kategorie nejsou empirické mechanismy a nelze je „narušit“ ve stejném smyslu, v jakém lze narušit spánek. Teoretické reflexe proto pomáhají rozlišit, kdy kniha mluví o změně prožívání těchto struktur – což je empiricky zkoumatelné – a kdy o samotných strukturách, což je tvrzení filosofické a v klinice nepoužitelné.

Třetím důvodem je ochrana před zneužitím. Mnohé skupiny, které popisuje oddíl 05, používají filosofický jazyk jako zdroj autority („to je nondualita, to nemůžeš pochopit rozumem“). Čtenář, který prošel teoretickými zdroji, rozpozná, kdy je filosofie použita poctivě a kdy jako terminologická mystifikace ve větším měřítku.

Kapitoly a jejich teoretické opory

Kapitola 6 o epistemické singularitě se opírá především o současnou filosofii mysli a psychopatologii. Metzingerova teorie fenomenálního modelu já (Metzinger 2003) chápe zkušenost „já“ jako model, který mozek vytváří a který je pro svého nositele průhledný – nevidíme jej jako model, ale jako sebe sama. Kolaps reflexe lze v tomto rámci popsat jako stav, v němž model přestává plnit svou orientační funkci. Psychopatologickou paralelu nabízí pojem hyperreflexivity, jak jej rozpracovali Sass a Parnas (2003): zvýšené, odcizující sebepozorování, v němž se ztrácí samozřejmost vlastní zkušenosti.

Kapitola 7 o apriorních podmínkách čerpá z transcendentální a fenomenologické tradice (Kant 1781; Husserl 1913; Heidegger 1927). Pro psychologické použití je nejužitečnější fenomenologie prožívání času, prostoru a těla, jak ji rozvinul Merleau-Ponty (1945): zkušenost času a prostoru není abstraktní rámec, ale je ukotvena v tělesném jednání. Narušení těchto struktur se tak nemusí projevovat jako myšlenkový omyl, ale jako změna toho, jak se člověk ve světě orientuje.

Kapitola 8 o identitě poznávajícího se vztahuje k filosofii osobní identity. Ricœur (1990) rozlišuje identitu jako stejnost (idem) a identitu jako sebestejnost (ipse), tedy jako schopnost dostát slibu a zůstat sám sebou v proměně. Parfit (1984) naopak zpochybnil, že osobní identita je tím, na čem v posledku záleží, a zdůraznil psychologickou spojitost a kontinuitu. Most doporučuje číst Kapitolu 8 s oběma pohledy: první ukazuje, co je ohroženo, druhý připomíná, že identita je odstupňovaná a obnovitelná.

Kapitola 9 o paradoxech má oporu v logice a teorii komunikace. Sebevztažné konstrukce jako paradox lháře, Russellův paradox nebo Gödelovy věty o neúplnosti (Gödel 1931) ukazují meze formálních systémů; Hofstadter (1979) je zpřístupnil jako obecný vzorec „podivných smyček“. Pro psychologii je podstatnější teorie dvojné vazby (Bateson et al. 1956), která popisuje komunikaci, v níž si dvě sdělení odporují na různých úrovních a člověk nemůže situaci opustit ani ji komentovat. Viz heslo dvojná vazba.

Kapitola 10 o předpojmové vrstvě se opírá o fenomenologii vtělení (Merleau-Ponty 1945) a o enaktivní přístup ke kognici (Varela, Thompson a Rosch 1991; Thompson 2007), podle něhož poznání vzniká v tělesné interakci se světem dřív, než se ustálí v pojmech. Teorie prediktivního zpracování a principu volné energie (Friston 2010) nabízí formální rámec, v němž lze narušení tělesných a smyslových očekávání popsat jako změnu predikcí na nejnižších úrovních (srov. heslo prediktivní zpracování).

Příklad průchodu mostem

Recenzentka grantové agentury posuzuje návrh výzkumu, který chce pomocí pojmů Kapitoly 7 popsat zkušenosti lidí po odchodu z komunit zaměřených na „rozpouštění času a já“. Návrh je napsán jazykem oddílu 05 a recenzentka si klade otázku, zda je jeho předmět vůbec zkoumatelný.

V prvním kroku si v oddílu 07 ujasní původ pojmů – transcendentální podmínky podle Kanta a fenomenologie prožívání času podle Husserla a Merleau-Pontyho – a rozliší, že výzkum může zkoumat jen prožívání času a já, nikoli samotné transcendentální struktury. Ve druhém kroku ověří, zda autoři navrhují metodu, která prožívání zachytí bez sugesce; oddíl výzkumné metodologie k tomu nabízí fenomenologický rozhovor a interpretativní fenomenologickou analýzu. Ve třetím kroku zkontroluje, zda návrh počítá s alternativními vysvětleními, například s obtížnými stavy spojenými s intenzivní meditací, které doložili Lindahl a kolegové (2017). Nakonec doporučí autorům přepsat cíle z jazyka „anihilace transcendentálních podmínek“ do jazyka „změn prožívání času, těla a já“, což výzkum zpřesní a zároveň zachová vazbu na model knihy.

Časté omyly

Prvním omylem je přesvědčení, že citovaní filosofové popisovali manipulaci. Kant, Husserl, Heidegger ani Merleau-Ponty o technikách oddílu 05 nepsali; kniha jejich pojmy používá jako nástroje k popisu toho, co může být zasaženo. Tvrdit, že „Husserl popsal epistemickou anihilaci“, je chyba, která pojmům vnucuje cizí smysl.

Druhým omylem je záměna filosofické a empirické roviny. Výrok, že technika „ruší transcendentální podmínky poznání“, nelze v klinice ani u soudu použít doslova. Použitelné je tvrzení o změně prožívání, které se dá popsat, pozorovat a doložit.

Třetím omylem je představa, že složitá teorie dokládá hloubku jevu. Čím abstraktnější pojmy, tím snáze se dají přiložit k čemukoli. Proto most doporučuje teorii používat k přesnějšímu kladení otázek, nikoli k potvrzení předem přijatého závěru.

Čtvrtým omylem je odmítnutí oddílu 05 jako „pouhé filosofie“. Fenomenologické a enaktivní přístupy mají v současné psychopatologii a kognitivní vědě pevné místo; jejich použití k popisu narušení prožívání není spekulací samo o sobě, spekulací se stává teprve bez empirické kontroly.

Meze a otevřené otázky

Oddíl 05 je teoretickým modelem a most mezi ním a oddílem 07 je mostem mezi dvěma teoretickými rovinami. Chybí třetí pilíř – systematická empirie, která by ukázala, jak často a za jakých podmínek se popsané změny prožívání vyskytují a jak se liší od známých psychopatologických stavů. Otevřené otázky tuto mezeru přiznávají. Pro čtenáře z toho plyne zásada, že teorie oddílu 07 dává oddílu 05 srozumitelnost, nikoli platnost; platnost musí přijít z kliniky a z výzkumu.

Literatura

• Bateson, G., Jackson, D. D., Haley, J., & Weakland, J. (1956). Toward a theory of schizophrenia. Behavioral Science, 1(4), 251–264.
• Friston, K. (2010). The free-energy principle: A unified brain theory? Nature Reviews Neuroscience, 11(2), 127–138.
• Gödel, K. (1931). Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systeme I. Monatshefte für Mathematik und Physik, 38, 173–198.
• Heidegger, M. (1927). Sein und Zeit. Halle: Max Niemeyer.
• Hofstadter, D. R. (1979). Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid. New York: Basic Books.
• Husserl, E. (1913). Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie. Halle: Max Niemeyer.
• Kant, I. (1781). Kritik der reinen Vernunft. Riga: J. F. Hartknoch.
• Lindahl, J. R., Fisher, N. E., Cooper, D. J., Rosen, R. K., & Britton, W. B. (2017). The varieties of contemplative experience. PLoS ONE, 12(5), e0176239.
• Merleau-Ponty, M. (1945). Phénoménologie de la perception. Paris: Gallimard.
• Metzinger, T. (2003). Being No One: The Self-Model Theory of Subjectivity. Cambridge, MA: MIT Press.
• Parfit, D. (1984). Reasons and Persons. Oxford: Clarendon Press.
• Ricœur, P. (1990). Soi-même comme un autre. Paris: Seuil.
• Sass, L. A., & Parnas, J. (2003). Schizophrenia, consciousness, and the self. Schizophrenia Bulletin, 29(3), 427–444.
• Thompson, E. (2007). Mind in Life: Biology, Phenomenology, and the Sciences of Mind. Cambridge, MA: Harvard University Press.
• Varela, F. J., Thompson, E., & Rosch, E. (1991). The Embodied Mind: Cognitive Science and Human Experience. Cambridge, MA: MIT Press.

Související

Kapitoly

• Metzinger: Ego Tunnel – teorie modelu já pro Kapitolu 6.
• Merleau-Ponty: vtělená percepce – opora Kapitol 7 a 10.
• Varela: enaktivismus – předpojmová kognice.
• Otevřené výzkumné otázky – co teorie nedokáže.

Pojmy

• Dvojná vazba – komunikační protějšek Kapitoly 9.
• Intencionalita – fenomenologický základ Kapitoly 7.

Sousední mosty

• Most: Ultramární techniky → Klinika – klinické důsledky téže vrstvy.
• Most: Terminální protokoly → Teorie – teorie o vrstvu výš.
• Most: Ultramární techniky → Přílohy – rejstřík a bibliografie.