Potřebujete pomoc hned?

Potřebujete pomoc hned?

Tísňové volání 112

Záchranná služba 155

Linka první psychické pomoci 116 123 (nonstop, zdarma)

Pokud jste v ohrožení nebo máte strach, že si někdo ublíží, nemusíte číst dál: zavolejte některé z čísel výše. Zbytek této stránky ze sekce Proč tato kniha není pro každého je určen pro chvíli, kdy je čas přemýšlet. Vysvětluje, k čemu jednotlivé linky slouží, kdy je volat, jak rozpoznat akutní ohrožení a co dělat, když jde o někoho jiného. Vychází z obecných zásad psychologické první pomoci, nikoli z klinických postupů (World Health Organization 2011).

Shrnutí: V ohrožení života nebo zdraví volejte 112 nebo 155; když jste zaplaveni tísní, ale život bezprostředně ohrožen není, je tu Linka první psychické pomoci 116 123 (World Health Organization 2011). Kniha žádnou z těchto linek nenahrazuje a v krizi není místem, kde hledat odpovědi; pomoc poskytují lidé, ne text (Herman 1992).

Tísňové volání 112🔗

Číslo 112 je jednotné číslo tísňového volání, jak ho uvádějí i akutní intervenční protokoly knihy. Hodí se tehdy, když je ohrožen život, zdraví nebo bezpečí a nevíte, kterou službu potřebujete, když hrozí víc věcí najednou, například zranění a násilí, nebo když se situace rychle mění. World Health Organization (2011) v příručce psychologické první pomoci řadí na první místo bezpečí: zjistit, zda někomu nehrozí bezprostřední nebezpečí, a pokud ano, zajistit odbornou pomoc. Pokud váháte, zda je situace dost vážná, je to důvod zavolat, ne čekat. Operátor se ptá, co se děje a kde jste, a podle toho zajistí potřebnou pomoc (World Health Organization 2011).

Záchranná služba 155🔗

Číslo 155 je zdravotnická záchranná služba. Je určeno pro zdravotní ohrožení: zranění, bezvědomí, požití léků nebo jiných látek ve větším množství, sebepoškození, které vyžaduje ošetření, nebo stav, kdy člověk nereaguje přiměřeně a nedokáže se o sebe postarat. Akutní protokoly knihy, například protokol akutní suicidální riziko, shodně uvádějí, že při bezprostředním ohrožení života se volá 155 nebo 112. World Health Organization (2011) mezi lidi, kteří potřebují okamžitou pokročilou pomoc, řadí ty se závažným nebo život ohrožujícím zraněním. U zdravotního ohrožení rozhoduje čas; vysvětlování souvislostí může počkat. Pokud nevíte, zda volat 155, nebo 112, můžete zavolat kterékoli z nich (World Health Organization 2011).

Linka první psychické pomoci 116 123🔗

Linka první psychické pomoci 116 123 je dostupná nonstop a zdarma. Hodí se zejména pro chvíle, kdy život bezprostředně ohrožen není, ale člověk je zaplaven úzkostí, smutkem, zmatkem nebo beznadějí a potřebuje s někým mluvit hned. Psychologická první pomoc podle World Health Organization (2011) spočívá v praktické a nevtíravé podpoře, v naslouchání bez nátlaku a ve zklidnění, nikoli v terapii. Na linku můžete zavolat i tehdy, když nevíte, co přesně chcete říct. Jak pracovníci linek postupují u volajících po dlouhodobé manipulaci, popisuje protokol krizová linka (World Health Organization 2011).

Linka je vhodná i ve chvíli, kdy vás rozrušil text, včetně této knihy. Substance Abuse and Mental Health Services Administration (2014) zdůrazňuje, že retraumatizaci mohou vyvolat i podněty, které připomenou strukturu původní zkušenosti. Pokud vás čtení vrací do minulosti, nemůžete spát nebo se cítíte odpojení od reality, přerušte ho a řekněte to někomu, kdo vás vyslechne. Silná reakce na čtení je dostatečný důvod zavolat. Pro děti a dospívající existují další linky, které uvádí oddíl Pomoc v krizi v sekci populační zdraví a prevence (Substance Abuse and Mental Health Services Administration 2014).

Jak poznat akutní ohrožení🔗

World Health Organization (2011) uvádí čtyři skupiny lidí, kteří potřebují okamžitou pokročilou pomoc: lidé se závažným, život ohrožujícím zraněním; lidé tak rozrušení, že se nemohou postarat o sebe nebo o své děti; lidé, kteří mohou ublížit sobě; a lidé, kteří mohou ublížit druhým. Každá z těchto situací je důvodem volat 112 nebo 155, ne pokračovat v rozhovoru o samotě. Pro kliniky tyto situace podrobně rozvádí protokol akutní dekompenzace (World Health Organization 2011).

V běžném životě se akutní ohrožení často ohlásí slovy. Člověk může mluvit o tom, že nechce žít, že je pro ostatní přítěží, nebo že má k dispozici prostředky, jak si ublížit; může se loučit nebo náhle uspořádávat své věci; podrobněji tyto signály rozebírá protokol akutního suicidálního rizika. Dazzi a kol. (2014) v přehledu studií nenašli doklad, že by přímý dotaz na sebevražedné myšlenky tyto myšlenky vyvolával nebo zesiloval. Zeptat se přímo je bezpečnější než mlčet. Pokud odpověď zní ano, nebo si nejste jistí, volejte 112 nebo 155, případně se poraďte na Lince první psychické pomoci 116 123 (Dazzi a kol. 2014).

Když jde o někoho jiného🔗

Psychologická první pomoc není vyhrazena odborníkům. World Health Organization (2011) ji shrnuje do tří kroků: dívat se, tedy ověřit bezpečí a naléhavé potřeby; naslouchat, tedy nabídnout klidnou přítomnost bez nátlaku; a propojit, tedy pomoci člověku dostat se k pomoci a informacím. Příručka zároveň varuje, abyste nikoho nenutili vyprávět, co se stalo, a nedávali sliby, které nemůžete splnit. Nemusíte vědět, co říct; stačí zůstat a pomoci najít pomoc. Pamatujte i na vlastní bezpečí, které příručka řadí na první místo (World Health Organization 2011).

Hobfoll a kol. (2007) na základě výzkumu shrnuli pět prvků, které po ohrožení podporují zotavení: pocit bezpečí, zklidnění, vědomí vlastní schopnosti jednat, spojení s druhými a naději. Pro laického pomocníka z toho plyne, že nemá podávat výklady, ale vytvářet podmínky: být nablízku, mluvit klidně, nechat druhého rozhodovat o tom, co se dá rozhodnout, a pomoci mu spojit se s lidmi a službami. Pomoc posiluje schopnost člověka jednat, nepřebírá ji. Jak podpořit izolovaného člověka dlouhodobě, popisuje návod prevence izolace (Hobfoll a kol. 2007).

Když člověk žije v kontrolujícím vztahu nebo ve skupině🔗

U lidí v kontrolujícím vztahu nebo ve skupině s vysokou mírou kontroly má volání o pomoc zvláštní rozměr. Stark (2007) popsal coercive control jako vzorec, jehož součástí bývá dohled nad komunikací a pohybem; člověk proto nemusí moci volně mluvit. Protokol krizová linka uvádí, že pracovník linky se ptá, zda volající může volně mluvit, a může s ním dohodnout signál pro náhlé ukončení hovoru. Pokud nemůžete volně mluvit, řekněte to hned na začátku; pracovník s tím počítá. Při bezprostředním ohrožení platí 112 a 155 i v této situaci (Stark 2007).

Pro člověka, který ze skupiny právě odešel, bývají první dny zvlášť zranitelné. Lalich (2004) popsala, jak skupina s vysokou mírou kontroly vytváří uzavřený systém přesvědčení, mimo který se člověk po odchodu dočasně nemá o co opřít. Vnější pomoc je v této fázi důležitější než jakékoli vysvětlení toho, co se ve skupině dělo. Po odchodu je nejprve třeba bezpečí a lidé, porozumění přijde později. Odborníci najdou postup v protokolu akutní odchod z kultu (Lalich 2004).

Pro jednotlivé čtenáře🔗

Klinik, který se s akutním ohrožením setká v praxi, postupuje podle pravidel svého pracoviště a podle akutních intervenčních protokolů, které kniha pro takové situace obsahuje. Tato stránka mu nedává klinický postup, ale připomíná, že zásady psychologické první pomoci platí i pro odborníka, který je nečekaně v roli prvního kontaktu. Bezpečí pacienta má přednost před výkladem jeho zkušenosti. World Health Organization (2011) v tomto smyslu zdůrazňuje, že první pomoc není terapie ani rozbor události.

Vyšetřovatel se s akutním ohrožením může setkat během rozhovoru se svědkem nebo poškozeným. World Health Organization (2011) řadí bezpečí a propojení s pomocí před jakýkoli další cíl rozhovoru. Pokud člověk během výpovědi mluví o tom, že si chce ublížit, nebo se rozpadá do té míry, že se o sebe nemůže postarat, rozhovor se přeruší a zajistí se pomoc. Žádná výpověď není důležitější než život toho, kdo ji podává. Právní souvislosti práce s poškozenými uvádí sekce forenzní a právní rozměr (World Health Organization 2011).

Výzkumník, jehož participant se během rozhovoru dostane do akutní tísně, má mít kontakty na pomoc připravené předem. Dickson-Swift a kol. (2008) upozorňují, že výzkum citlivých témat zatěžuje i badatele a že by měl mít možnost o takové situaci po jejím skončení mluvit v supervizi. Plán, co dělat při akutní tísni participanta, patří do přípravy výzkumu, ne do improvizace. Etický rámec výzkumu uvádějí etické aspekty (Dickson-Swift a kol. 2008).

Čtenář, kterého se téma týká osobně a kterého čtení rozrušilo, nemusí nic dokazovat ani vysvětlovat. Herman (1992) zdůraznila, že zotavení se neodehrává v izolaci, ale ve vztazích, které obnovují bezpečí a důvěru. Zavolat je krok k bezpečí, ne selhání. Pokud nejste v akutním ohrožení, ale potřebujete vědět, kdy a jak se ke knize případně vrátit, pokračujte stránkou Kdy knihu teď nečíst (Herman 1992).

Kniha pomoc nenahrazuje🔗

Text knihy popisuje vzorce, ale nemůže se zeptat, jak vám je, nemůže přijet a nemůže zůstat na telefonu. Herman (1992) ukázala, že po dlouhodobém ohrožení je prvním úkolem obnovit bezpečí a že to se děje ve vztahu s lidmi, kteří jsou dosažitelní. V krizi je správnou odpovědí člověk na druhém konci linky, ne další kapitola. Proč kniha není náhradou odborné péče, vysvětluje stránka K čemu kniha neslouží; komu je určena, stránka Pro koho je kniha (Herman 1992).

Literatura🔗

• Dazzi, T., Gribble, R., Wessely, S., Fear, N. T. (2014). Does Asking About Suicide and Related Behaviours Induce Suicidal Ideation? What Is the Evidence? Psychological Medicine, 44(16), 3361–3363.
• Dickson-Swift, V., James, E. L., Kippen, S., Liamputtong, P. (2008). Risk to Researchers in Qualitative Research on Sensitive Topics: Issues and Strategies. Qualitative Health Research, 18(1), 133–144.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Hobfoll, S. E., Watson, P., Bell, C. C., Bryant, R. A., Brymer, M. J., Friedman, M. J. a kol. (2007). Five Essential Elements of Immediate and Mid-Term Mass Trauma Intervention: Empirical Evidence. Psychiatry, 70(4), 283–315.
• Lalich, J. (2004). Bounded Choice: True Believers and Charismatic Cults. University of California Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Substance Abuse and Mental Health Services Administration (2014). SAMHSA's Concept of Trauma and Guidance for a Trauma-Informed Approach. HHS Publication No. (SMA) 14-4884.
• World Health Organization, War Trauma Foundation, World Vision International (2011). Psychological First Aid: Guide for Field Workers. World Health Organization.

Související🔗

Proč tato kniha není pro každého

• Přehled sekce – dvojí užití a zátěž čtení.
• Pro koho je kniha – profil připraveného čtenáře.
• Kdy knihu teď nečíst – kdy čtení odložit.
• K čemu kniha neslouží – proč text nenahrazuje péči.

Akutní protokoly

• Akutní intervenční protokoly – přehled postupů pro odborníky.
• Akutní suicidální riziko – přímý dotaz a plán bezpečí.
• Krizová linka – jak linky pracují s volajícími po manipulaci.
• Akutní odchod z kultu – první dny po odchodu.

Opora

• Uzemňovací techniky – návrat do přítomnosti při panice nebo odpojení.
• Etické aspekty a upozornění – etický rámec knihy.