Self-report (sebevýpověď)

Definice

Self-report (sebevýpověď) je způsob získávání údajů, při němž člověk sám podává informace o svých prožitcích, myšlenkách, chování, symptomech nebo minulých událostech – v dotazníku, posuzovací škále, deníku, rozhovoru nebo opakovaném krátkém hodnocení v běžném životě. Je to nejrozšířenější metoda klinické psychologie a psychiatrie, protože k mnoha jevům, jako je bolest, úzkost, pocit nereality nebo stud, nemá nikdo jiný přímý přístup (Stone a kol., 2000).

Sebevýpověď není jediný homogenní nástroj: odpověď na tutéž otázku závisí na jejím znění, na pořadí otázek i na nabídnutých možnostech, takže metoda spoluurčuje výsledek. Schwarz shromáždil doklady o tom, že formát otázky systematicky mění získaná čísla, a vyvodil z toho, že sebevýpověď je třeba vykládat spolu s jejím zadáním (Schwarz, 1999).

V kontextu epistemické manipulace je sebevýpověď zároveň nejcennějším a nejzranitelnějším zdrojem: jev, který se hodnotí, může narušit právě tu schopnost, o kterou se výpověď opírá – vnímat, pamatovat si a pojmenovat vlastní zkušenost (interpretace knihy); že takové prostředí odnímá člověku nezávislé ověření, je doloženo v literatuře o nátlakové kontrole (Stark, 2007).

Původ a kontext pojmu

Sebevýpověď provází psychologii od introspektivní metody konce 19. století. Behaviorismus ji odmítl jako nevědeckou, psychometrie ji v průběhu 20. století vrátila standardizací otázek, normami a ověřováním reliability a validity, a klinické inventáře začaly obsahovat validizační škály zachycující nekonzistentní nebo tendenční odpovídání (Stone a kol., 2000).

Zásadní teoretickou výhradu formulovali Nisbett a Wilson: lidé často nemají introspektivní přístup k příčinám svého chování a místo toho podávají věrohodné, ale nepřesné vysvětlení odvozené z běžných představ o tom, co chování způsobuje (Nisbett a Wilson, 1977). Od té doby se rozlišuje, na co se sebevýpověď hodí – na prožitek, intenzitu příznaku, subjektivní význam – a na co méně, tedy na příčiny a na frekvenci dávných událostí.

Metodologický rozbor doplnili Tourangeau, Rips a Rasinski modelem čtyř úkonů, které musí respondent provést: porozumět otázce, vybavit si relevantní informaci, vytvořit úsudek a převést jej do nabídnuté stupnice; chyba v kterémkoli z nich se projeví jako zkreslení (Tourangeau a kol., 2000). Vedle jednorázových dotazníků se proto rozšířilo opakované měření v běžném životě, u něhož je vybavování nahrazeno hlášením v okamžiku prožívání (Shiffman a kol., 2008).

Jak se projevuje

Prvním rozpoznatelným zdrojem zkreslení je sociální žádoucnost. Paulhus ukázal, že se skládá ze dvou složek – ze sebeobelhávání a z úmyslného řízení dojmu –, které se měří různě a mají různé důsledky pro výklad odpovědi (Paulhus, 1984).

Druhým je paměť. Vybavování je rekonstrukcí, nikoli záznamem, takže události se datují nepřesně a aktuální nálada barví to, co si člověk o minulosti pamatuje (Tourangeau a kol., 2000). Právě proto je u retrospektivních údajů opakované měření v čase informativnější než jedna výpověď (Shiffman a kol., 2008).

Třetím je vliv tazatele a formulace. Loftusová a Palmer doložili, že jediné změněné slovo v otázce měří odhad rychlosti i obsah vzpomínky, a to u lidí bez jakékoli poruchy (Loftus a Palmer, 1974). Z toho plyne praktický požadavek na nenávodné dotazování.

Čtvrtým je nedostatek slov pro vlastní prožitek, na němž ztroskotá už první úkon respondenta, tedy porozumění otázce (Tourangeau a kol., 2000). Pátým je cílené zkreslení: zveličení nebo zamlčení s ohledem na důsledky, které je v klinické nozologii vedeno samostatně jako simulace (American Psychiatric Association, 2022).

Mechanismus v kontextu manipulace

Ke obecným zkreslením se v prostředí dlouhodobé manipulace přidávají vzorce, které je nutné znát při výkladu. Prvním je normalizace: člověk, kterému bylo dlouho tvrzeno, že jeho reakce jsou přehnané, své obtíže podhodnocuje, takže výpověď „nic zvláštního se nedělo“ je součástí obrazu, nikoli jeho vyvrácením. Opora pro tento vzorec je v popisu nátlakové kontroly, která soustavně přepisuje měřítko normality (Stark, 2007).

Druhým je převzatý slovník: člověk z uzavřené skupiny popisuje prožitky jazykem skupiny, takže výpověď je autentická, ale filtrovaná výkladem někoho jiného (Lifton, 1961); v knize to rozvádí heslo privátní jazyk.

Třetím jsou mezery paměti při disociaci, kdy chybí celé úseky (disociativní amnézie) nebo se vybavují fragmentárně (American Psychiatric Association, 2022). Čtvrtým je sebepochybnost o výpovědi samé: po gaslightingu člověk nevěří vlastní vzpomínce a odpovídá „nevím“ i tam, kde ví, protože dřívější zkušenost jej naučila, že jeho verze neobstojí (Stark, 2007).

Pátým je sugestibilita. Gudjonsson doložil, že opakované, návodné dotazování zvyšuje míru přijetí cizích prvků do výpovědi, a to zvláště u lidí v tísni a pod tlakem autority (Gudjonsson, 2003); v knize na to navazují posuzování sugestibility a historický případ hnutí znovuobjevené paměti.

Praktický důsledek je dvojí: nízké skóre v dotazníku nemusí znamenat nepřítomnost obtíží a vysoké skóre nemusí znamenat, že příčina je ta, kterou předpokládáme (Nisbett a Wilson, 1977).

Odlišení

Od pozorování se sebevýpověď liší předmětem: pozorovací hodnocení zachycuje chování, ne prožitek, a oba zdroje se proto doplňují, nikoli zastupují (Stone a kol., 2000); v knize je rozvádí observational assessment.

Od výpovědi blízkých se liší perspektivou i zkreslením. Vnější pohled přináší informaci, k níž dotyčný nemá přístup, ale nese vlastní zkreslení z loajality, konfliktu a zájmu (Stone a kol., 2000); postup popisuje collateral interview.

Od svědecké výpovědi se liší účelem a režimem: v právu podléhá výpověď procesním pravidlům a hodnocení věrohodnosti, u něhož je způsob získání výpovědi sám předmětem posouzení (Gudjonsson, 2003). Souvisí s tím forenzní rozhovor a posuzování věrohodnosti.

Od simulace a disimulace je třeba odlišovat opatrně a víceúrovňově; nejistota nebo rozpornost výpovědi u traumatu není sama o sobě známkou záměrného zkreslení, protože fragmentární vybavování k obrazu traumatu patří (Herman, 1992). Postup rozvádí detekce simulace.

Význam pro Kompendium a etický rámec

Kniha pracuje se sebevýpovědí na několika místech. Katalog self-report instrumentů pro EA a technika EA-6.1.2 Self-report instrument popisují kalibraci a výklad; standardizované nástroje, s nimiž kniha pracuje, jsou sebevýpovědní – škála disociativních zkušeností byla jako sebevýpovědní nástroj zavedena v původní validizační studii (Bernstein a Putnam, 1986) a dotazník metakognicí vznikl pro měření přesvědčení o vlastním myšlení (Cartwright-Hatton a Wells, 1997).

Populační odhady jsou na sebevýpovědi závislé, a proto nejisté: číslo bez uvedení definice, nástroje a způsobu sběru nelze srovnávat s jiným číslem (Shiffman a kol., 2008). Vážení takových dokladů učí vzdělávací scénář vážení důkazů a souvisí s heslem pattern evidence.

Eticky je podstatné, že nedůvěra k sebevýpovědi může sama působit škodu: opakované znevěrohodnění výpovědi je tím, co prostředí manipulace dělá, a profesionál je proto nemá opakovat (Stark, 2007). Zásady rozvádějí etické aspekty.

Obrana a zotavení

Pro profesionála je prvním pravidlem triangulace: sebevýpověď se kombinuje s rozhovorem, pozorováním v čase, dokumentací a se svolením i s výpovědí blízkých, protože žádný jediný zdroj nerozhoduje (Stone a kol., 2000). Druhým je nenávodné dotazování a doslovný záznam formulací dotyčného, protože změna slova mění obsah odpovědi (Loftus a Palmer, 1974).

Třetím pravidlem je opakování měření v čase: změna skóre po odchodu z prostředí je informativnější než jednorázová hodnota a snižuje podíl chyb vybavování (Shiffman a kol., 2008). Čtvrtým je nevykládat nízké skóre jako vyvrácení u osob, u nichž lze předpokládat normalizaci nebo strach z důsledků (Stark, 2007).

Pro postiženého je nejpřístupnější oporou vlastní záznam – deník nebo paměťový archiv –, který vytváří podklad pro pozdější výpověď a snižuje závislost na vybavování po letech (Tourangeau a kol., 2000). Pomáhá také pojmenovat nejistotu přesně: výpověď „pamatuji si, že…, nejsem si jist, kdy“ je silnější než obecné „nevím“, protože oddělí doloženou část od nedoložené (Gudjonsson, 2003).

Meze a otevřené otázky

Sebevýpověď nelze nahradit: bez ní nelze poznat, jak člověk svou situaci prožívá, a úkolem není jí nedůvěřovat, ale vědět, co z ní lze usoudit a co ne (Stone a kol., 2000). Toto pravidlo platí i obráceně – pozorování a dokumentace nejsou „objektivní verzí“ prožitku, nýbrž jiným druhem údaje.

Otevřenou otázkou zůstává, nakolik jsou validizační škály účinné u lidí, kteří své obtíže podhodnocují z přesvědčení, a ne ze záměru; dvousložkový model žádoucího odpovídání odlišuje sebeobelhávání od řízení dojmu, ale neurčuje, jak s první složkou zacházet v klinickém výkladu (Paulhus, 1984).

Druhou otevřenou otázkou je platnost retrospektivních údajů o dlouhodobém vystavení tlaku. Opakované měření v okamžiku prožívání tento problém zmírňuje, ale u lidí, kteří prostředí už opustili, není dostupné (Shiffman a kol., 2008); zůstává tak napětí mezi tím, co je měřitelné, a tím, co je podstatné (Nisbett a Wilson, 1977).

Literatura

• American Psychiatric Association (2022). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Fifth Edition, Text Revision (DSM-5-TR). American Psychiatric Publishing.
• Bernstein, E. M., & Putnam, F. W. (1986). Development, reliability, and validity of a dissociation scale. Journal of Nervous and Mental Disease.
• Cartwright-Hatton, S., & Wells, A. (1997). Beliefs about worry and intrusions: The Meta-Cognitions Questionnaire. Journal of Anxiety Disorders.
• Gudjonsson, G. H. (2003). The Psychology of Interrogations and Confessions: A Handbook. Wiley.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior.
• Nisbett, R. E., & Wilson, T. D. (1977). Telling more than we can know: Verbal reports on mental processes. Psychological Review.
• Paulhus, D. L. (1984). Two-component models of socially desirable responding. Journal of Personality and Social Psychology.
• Schwarz, N. (1999). Self-reports: How the questions shape the answers. American Psychologist.
• Shiffman, S., Stone, A. A., & Hufford, M. R. (2008). Ecological momentary assessment. Annual Review of Clinical Psychology.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Stone, A. A., Turkkan, J. S., Bachrach, C. A., Jobe, J. B., Kurtzman, H. S., & Cain, V. S. (eds.) (2000). The Science of Self-Report: Implications for Research and Practice. Lawrence Erlbaum.
• Tourangeau, R., Rips, L. J., & Rasinski, K. (2000). The Psychology of Survey Response. Cambridge University Press.

Související

Klinika

• Self-report instrumenty pro EA – kalibrace a výklad v knize.
• Collateral interview – doplňující vnější perspektiva.
• Observational assessment – pozorování místo výpovědi.

Forenzní rovina

• Posuzování věrohodnosti – výpověď v právním kontextu.
• Detekce simulace – opatrnost při podezření na zkreslení.
• Posuzování sugestibility – vliv návodného dotazování.
• Forensic interview – vedení rozhovoru.

Glosář

• Disociativní amnézie – mezery, které výpověď nemůže zaplnit.
• Reality testing – ověřování vlastních vjemů a vzpomínek.
• Pattern evidence – vzorec v čase místo jednotlivé výpovědi.
• Metakognice – to, co měří dotazník metakognicí.