Detekce simulace

Kapitola z části o forenzním posouzení popisuje, jak forenzní psycholog nebo psychiatr posuzuje, zda osoba své obtíže předstírá nebo zveličuje. V kauzách epistemického zneužívání (EA) je to otázka oboustranně citlivá: simulace existuje, ale obvinění ze simulace je zároveň jedním z nejúčinnějších způsobů, jak skutečnou oběť umlčet. Fricker (2007) by takové umlčení popsala jako testimoniální nespravedlnost, kdy je mluvčímu přiznána menší důvěryhodnost kvůli předsudku o skupině, k níž patří. Kapitola proto popisuje simulaci jako legitimní diferenciální hypotézu a zároveň meze, za nimiž se z ní stává nástroj zpochybnění.

Právní a forenzní kontext

Simulace (malingering) znamená vědomé předstírání nebo zveličování tělesných či psychických obtíží za účelem vnějšího zisku, například odškodnění, výhodnějšího postavení v opatrovnickém sporu nebo vyhnutí se trestní odpovědnosti. American Psychiatric Association (2013) ji v DSM-5 neřadí mezi duševní poruchy, ale mezi stavy, které mohou být předmětem klinické pozornosti. Od simulace je nutné odlišit disimulaci (zastírání obtíží, u obětí EA častou), agravaci (zveličení skutečně přítomných obtíží) a faktitivní poruchu, u níž motivem není vnější zisk.

Ve znaleckém posouzení se používají nástroje validity symptomů: strukturované rozhovory typu SIRS-2 (Rogers, Sewell a Gillard, 2010) a testy validity výkonu typu TOMM (Tombaugh, 1996). Přehled oboru podává sborník Clinical Assessment of Malingering and Deception, který editují Rogers a Bender (2018). Žádný z těchto nástrojů nedokáže simulaci „prokázat“ sám o sobě; Slick, Sherman a Iverson (1999) proto navrhli kritéria, podle nichž se závěr o simulaci opírá o souhrn testových výsledků, rozporů s dokumentací a pozorování a o doložení vnějšího motivu.

V českém řízení podává posudek znalec podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, a v trestním řízení ho přibírá orgán činný v trestním řízení podle zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Otázka validity symptomů je součástí znalecké metodiky, nikoli samostatnou otázkou, kterou by znalec mohl zodpovědět výrokem o pravdomluvnosti; hodnocení věrohodnosti výpovědi náleží soudu (viz Posuzování věrohodnosti).

Specifika epistemického zneužívání

V kauzách EA se otázka simulace objevuje často, protože újma je převážně psychická a těžko viditelná. Několik rysů skutečných obětí přitom připomíná laický obraz simulanta. Postižená osoba může popisovat léta kontroly klidným hlasem a jindy prudce reagovat na zdánlivou drobnost; Herman (1992) popisuje u chronicky traumatizovaných osob právě střídání otupělosti a zaplavení, které působí nekonzistentně, ale odpovídá dynamice traumatu.

Symptomy kolísají podle toho, zda je osoba v kontaktu s pachatelem, nebo v bezpečí, a obtíže se skládají do neobvyklé kombinace: kognitivní mlha, nejistota o realitě a somatické potíže, které neodpovídají jedné učebnicové diagnóze. Obraz komplexní posttraumatické stresové poruchy, kterou zavádí Mezinárodní klasifikace nemocí ICD-11 (World Health Organization, 2019), zahrnuje vedle jádra PTSD i poruchy regulace emocí, negativní sebepojetí a obtíže ve vztazích, tedy právě ty rysy, které laik snadno vyloží jako přehánění.

Převzatá terminologie je další zdroj omylu: osoba, která si o EA četla, popisuje obtíže odbornými slovy, což je u simulace i u skutečné oběti stejně pravděpodobné. Merckelbach a kol. (2019) navíc upozorňují, že nadměrné uvádění symptomů má mnoho příčin vedle simulace, například volání o pomoc, sugestivní informace nebo přesvědčení, že bez zdůraznění obtíží nebude osoba brána vážně. Pachatel konečně může obvinění ze simulace použít jako pokračování kontroly („vymýšlí si, vždycky si vymýšlela“), což je varianta vzorce DARVO, jak ho popsala Freyd (1997); forenzní proces by se neměl stát jeho nástrojem.

Klíčové principy

Simulace je hypotéza, ne obvinění: je jednou z alternativ, které musí každé posouzení zvážit, a to u všech posuzovaných, nikoli jen u těch, kdo působí „podezřele“. Heilbronner a kol. (2009) v konsenzuálním stanovisku neuropsychologické společnosti doporučují hodnotit validitu výkonu a symptomů rutinně, protože selektivní testování samo vnáší do posudku zkreslení.

Závěr se opírá o konvergenci více zdrojů: testů, pozorování, dokumentace a kolaterálních informací (Slick, Sherman a Iverson, 1999). Nástroje musí být validní pro populaci, k níž posuzovaná osoba patří; Rogers a Bender (2018) zdůrazňují, že hraniční hodnoty odvozené u osob po poranění hlavy nebo u vojenských veteránů nelze bez ověření přenášet na jiné skupiny. A konečně je nutné rozlišovat stupně: agravace není totéž co vymyšlená újma a i u osoby, která přehání, může být újma skutečná.

Procedurální rámec

Posudek v úvodu výslovně uvádí, že validita symptomů bude hodnocena a jakými prostředky. Současné obtíže se porovnávají s dokumentací z doby před řízením (zdravotní záznamy, zprávy z poraden, výpovědi blízkých); obtíže doložené dříve, než vznikl motiv k zisku, mají vyšší váhu, což je jedno z kritérií, které navrhují Slick, Sherman a Iverson (1999).

Klinický rozhovor začíná spontánním popisem obtíží a teprve pak přechází ke strukturovaným otázkám, aby osoba neměla k dispozici „seznam“ symptomů. Testy validity se volí s ohledem na populaci a vykládají s vědomím falešně pozitivních výsledků u osob s depresí, únavou nebo nízkou motivací (Heilbronner a kol., 2009). Opakované kontakty ukážou, zda obtíže kolísají smysluplně, podle zátěže, nebo účelově, podle situace posuzování.

Závěr se formuluje v pravděpodobnostních termínech s uvedením protichůdných nálezů. Rogers a Bender (2018) doporučují vyhnout se binárnímu výroku „simuluje / nesimuluje“ a místo toho popsat, nakolik jsou výsledky interpretovatelné a které alternativní vysvětlení zůstávají otevřená.

Markery a diferenciální úvahy

Na simulaci mohou ukazovat výkon v testech validity výrazně pod úrovní, které by dosáhla i osoba s těžkou poruchou, symptomy odpovídající laickým představám, nikoli známým klinickým obrazům, výrazný nesoulad mezi tvrzeným omezením a pozorovaným fungováním a obtíže, které se objevily až v souvislosti s řízením a nemají oporu v dřívější dokumentaci. Guriel a Fremouw (2003) však v přehledu metod posuzování předstírané PTSD upozorňují, že žádný z těchto markerů není sám o sobě spolehlivý.

Proti simulaci svědčí zejména disimulace, tedy snaha obtíže zlehčit, stud a odmítání pomoci, které jsou u obětí EA časté; osoba, jež opakovaně slyšela, že „přehání“, má sklon spíše podhodnocovat. Diferenciálně je nutné zvážit disociaci, komplexní traumatickou poruchu, depresi, somatizaci a faktitivní poruchu (American Psychiatric Association, 2013).

Riziková místa

Jeden test jako verdikt je nejčastější chybou: selhání v jednom testu validity simulaci nedokazuje (Slick, Sherman a Iverson, 1999). Zaměnění disociace se simulací je druhou, protože výpadky paměti a kolísání kontaktu jsou u traumatizovaných osob běžné, jak dokládá Brewin (2003). Selektivní podezření, kdy je validita testována jen u jedné strany sporu, metodicky zatěžuje posudek.

Stigmatizace je dlouhodobým rizikem: označení „simulant“ v posudku provází osobu dlouho po skončení řízení a může ji odradit od další pomoci. Opačnou chybou je, že znalec ze strachu z obviňování obětí simulaci vůbec nezvažuje, a posudek je pak zranitelný vůči oprávněné kritice; Heilbronner a kol. (2009) připomínají, že vynechání hodnocení validity je stejným metodickým nedostatkem jako jeho selektivní použití.

Modelová situace (anonymizovaná)

Anonymizovaný kompozit: žena žádá v civilním řízení náhradu nemajetkové újmy za několik let soustavného zpochybňování a izolace v pracovním kolektivu. Protistrana navrhuje posudek s tím, že jde o simulaci. Znalec zjistí, že v testu validity výkonu dosáhla hraničního výsledku. Místo závěru „simuluje“ porovná výsledek s dokumentací: praktický lékař zaznamenal nespavost a úzkost dva roky před podáním žaloby, kolegyně popisuje změnu chování v témže období a žena při rozhovoru spíše zlehčuje. Posudek uvede hraniční výsledek, jeho možné příčiny (únava, depresivní symptomatika) a konvergenci ostatních zdrojů, která svědčí pro skutečnou újmu, v souladu s přístupem, který doporučují Rogers a Bender (2018).

Doporučení pro praxi

Dotčená osoba popisuje své obtíže vlastními slovy a tak, jak je skutečně prožívá, bez zveličování i bez zlehčování; starší zdravotní záznamy a zprávy mohou být důležitější než to, co řekne dnes, protože dokládají obtíže z doby, kdy nevznikl žádný motiv k zisku (Slick, Sherman a Iverson, 1999).

Znalci hodnotí validitu symptomů u všech posuzovaných osob stejně, volí nástroje s ohledem na populaci a uvádějí jejich omezení a v terminologii posudku rozlišují simulaci, agravaci, disimulaci a faktitivní poruchu (Heilbronner a kol., 2009). Právníci, pokud protistrana namítá simulaci, žádají metodické zdůvodnění, ne dojem, a zajišťují dokumentaci z doby před vznikem sporu (viz Klinická dokumentace).

Limity a otevřené otázky

Testy validity symptomů byly vyvinuty převážně pro neuropsychologické obtíže a pro posttraumatické obtíže po jednorázových událostech (Rogers a Bender, 2018). Pro specifické následky dlouhodobého epistemického zneužívání, jako je nejistota o vlastním úsudku nebo ztráta důvěry ve vnímání, neexistují validované ukazatele simulace. Otevřená zůstává i etická otázka, jak zabránit tomu, aby se testování validity stalo dalším zážitkem „nikdo mi nevěří“, a přitom zachovat jeho nezbytnou funkci; Merckelbach a kol. (2019) doporučují vykládat nadměrné uvádění symptomů nejprve jako klinickou informaci, nikoli jako důkaz podvodu.

Literatura

• American Psychiatric Association (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5. vyd.). American Psychiatric Publishing.
• Brewin, C. R. (2003). Posttraumatic Stress Disorder: Malady or Myth? Yale University Press.
• Freyd, J. J. (1997). Violations of power, adaptive blindness, and betrayal trauma theory. Feminism & Psychology.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Guriel, J., & Fremouw, W. (2003). Assessing malingered posttraumatic stress disorder: A critical review. Clinical Psychology Review.
• Heilbronner, R. L., Sweet, J. J., Morgan, J. E., Larrabee, G. J., Millis, S. R., & Conference Participants (2009). American Academy of Clinical Neuropsychology Consensus Conference Statement on the neuropsychological assessment of effort, response bias, and malingering. The Clinical Neuropsychologist.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Merckelbach, H., Dandachi-FitzGerald, B., van Helvoort, D., Jelicic, M., & Otgaar, H. (2019). When patients overreport symptoms: More than just malingering. Current Directions in Psychological Science.
• Rogers, R., & Bender, S. D. (Eds.) (2018). Clinical Assessment of Malingering and Deception (4. vyd.). Guilford Press.
• Rogers, R., Sewell, K. W., & Gillard, N. D. (2010). Structured Interview of Reported Symptoms, Second Edition (SIRS-2): Professional Manual. Psychological Assessment Resources.
• Slick, D. J., Sherman, E. M. S., & Iverson, G. L. (1999). Diagnostic criteria for malingered neurocognitive dysfunction: Proposed standards for clinical practice and research. The Clinical Neuropsychologist.
• Tombaugh, T. N. (1996). Test of Memory Malingering (TOMM). Multi-Health Systems.
• World Health Organization (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11). World Health Organization.

Související

V této sekci

• Posuzování věrohodnosti – širší rámec hodnocení výpovědi.
• Disociace ve forenzní praxi – nejčastější zdroj záměny.
• Posouzení dopadu – kdy se otázka simulace objevuje.

Glosář

• C-PTSD – obraz, který laické představě o traumatu neodpovídá.
• DARVO – obvinění ze simulace jako součást obrácení rolí.
• Testimoniální nespravedlnost – snížená důvěryhodnost jako předsudek.
• Self-report – meze sebeposuzovacích nástrojů.

Nástroje a kritika

• Self-report instrumenty pro EA – kalibrace a interpretace.
• Stigmatizace skrze EA kategorie – nálepky v posudcích a jejich dopad.
• Patologizace normálních variací – opačné riziko nadměrné diagnostiky.