Konfabulace

Definice

Konfabulace (confabulation) je vytváření nepravdivých nebo zkreslených vzpomínek či vysvětlení bez úmyslu klamat. Člověk, který konfabuluje, nelže: je přesvědčen, že říká pravdu, a jeho výpověď je často plynulá a sebejistá. Pojem se používá ve dvou souvisejících významech:

1. v klinické neuropsychologii pro nepravdivé vzpomínky u pacientů s poškozením mozku, typicky u Korsakovova syndromu nebo po poškození předních částí mozku;
2. v psychologii úsudku a sebepoznání pro obecnější a běžný jev: lidé dodatečně vytvářejí vysvětlení vlastního chování a rozhodování, aniž by měli přístup k jeho skutečným příčinám.

Index pojmů Kompendia má na mysli především druhý význam: dodatečnou konstrukci příběhu o vlastním rozhodování.

Původ a kontext pojmu

Klinický pojem pochází z neurologie a psychiatrie přelomu 19. a 20. století, kdy byl popsán u pacientů s těžkými poruchami paměti. V psychologii úsudku se stal klíčovým text Richarda Nisbetta a Timothyho Wilsona „Telling More Than We Can Know: Verbal Reports on Mental Processes“ (1977). Autoři shrnuli experimenty, v nichž účastníci sebejistě vysvětlovali své volby důvody, které prokazatelně nehrály roli, a přehlíželi faktory, které je skutečně ovlivnily.

Michael Gazzaniga na základě výzkumu pacientů s přerušeným spojením mozkových hemisfér popsal tzv. interpreta – systém, který průběžně vytváří souvislý výklad vlastního jednání, i když nemá k dispozici jeho příčiny. Petter Johansson, Lars Hall a kolegové (2005) ukázali jev slepoty k volbě (choice blindness): účastníci často nepoznali, že jim experimentátor podstrčil jinou možnost, než jakou si vybrali, a ochotně zdůvodňovali volbu, kterou neučinili.

Jak se projevuje

• plynulé, přesvědčivé zdůvodnění rozhodnutí, které se rozpadne při dotazu na konkrétní okolnosti;
• vysvětlení, které odpovídá spíše tomu, co „dává smysl“ nebo co je společensky přijatelné, než tomu, co se stalo;
• doplňování mezer v paměti hodnověrnými detaily, které se při ověření ukážou jako nepravdivé;
• změna vzpomínky na vlastní dřívější postoj tak, aby odpovídala postoji současnému;
• vysoká jistota výpovědi nezávislá na její přesnosti.

Mechanismus

Strukturně konfabulace vyplývá z toho, že vědomý přístup k vlastním mentálním procesům je omezený. Velká část rozhodování probíhá rychle a mimo vědomí (srov. System 1 / System 2, heuristika); vědomí pak dostává výsledek a dotváří k němu důvody. Mysl přitom upřednostňuje souvislost příběhu před jeho pravdivostí – souvislý výklad sebe je pro identitu důležitý (viz narativní identita).

Pro epistemickou anihilaci je to podstatné ve dvou ohledech. Za prvé: člověk, jehož rozhodování bylo ovlivněno zvenčí, může upřímně vysvětlovat, že se rozhodl sám a z vlastních důvodů. Za druhé: paměť, která doplňuje mezery, je zranitelná vůči sugesci – opakované nabízení výkladu může změnit i vzpomínku na to, co se stalo.

Odlišení

• Lež je vědomé klamání; konfabulace je upřímná.
• Falešná vzpomínka vyvolaná sugescí je příbuzný jev; konfabulace je širší a zahrnuje i vysvětlení, nejen vzpomínky.
• Racionalizace v psychodynamickém smyslu je obranný mechanismus chránící sebeobraz; konfabulace může obrannou funkci mít, ale vzniká i bez ní, jako běžná vlastnost poznávání.
• Disociativní amnézie je ztráta vzpomínek; konfabulace je jejich nahrazení.
• Psychotický blud je pevné přesvědčení odolné vůči důkazům v širokém rozsahu; konfabulace je lokální a často se na dotaz snadno změní.

Význam pro Kompendium

Konfabulace je důležitá pro interpretaci sebevýpovědi: co člověk říká o svých důvodech, není vždy přesný popis toho, co se stalo. Ve forenzním kontextu je proto nutné vést rozhovor tak, aby nevnášel sugesci (viz forenzní rozhovor). Pro EA platí i opačná opatrnost: skutečnost, že oběť po letech vysvětluje své rozhodnutí „vlastními důvody“, nevylučuje, že bylo ovlivněno.

Obrana a zotavení

Pro jednotlivce: zapisovat si rozhodnutí a jejich důvody v okamžiku, kdy vznikají, a později je srovnávat; být skeptický k vlastní jistotě; hledat vnější záznamy. Pro profesionály: otevřené otázky, žádné nabízení výkladu, oddělení vzpomínky od pozdějších interpretací, opatrnost u technik, které paměť „obnovují“. V terapii nejde o to přesvědčit klienta, že se mýlí, ale vytvořit prostor, v němž může své vysvětlení sám prozkoumat.

Meze a otevřené otázky

Rozsah konfabulace v běžném životě je předmětem debaty: některá experimentální zjištění se v replikacích ukázala jako slabší a lidé mají k některým svým důvodům přístup lepší, než naznačovaly rané práce. Pro forenzní a klinickou praxi z toho plyne opatrnost oběma směry – nepřijímat sebevýpověď jako přímý vhled do příčin, ale ani ji automaticky nezpochybňovat. Otevřenou otázkou zůstává, jak spolehlivě odlišit konfabulaci od výpovědi, která je pravdivá, ale neúplná.

Literatura

• Nisbett, R. E., & Wilson, T. D. (1977). Telling more than we can know: Verbal reports on mental processes. Psychological Review, 84(3), 231–259.
• Johansson, P., Hall, L., Sikström, S., & Olsson, A. (2005). Failure to detect mismatches between intention and outcome in a simple decision task. Science, 310(5745), 116–119.
• Gazzaniga, M. S. (1985). The Social Brain: Discovering the Networks of the Mind. Basic Books.

Související

Glosář

• Self-report – meze sebevýpovědi.
• Heuristika – rychlé rozhodování, které se dodatečně zdůvodňuje.
• System 1 / System 2 – rámec rychlého a pomalého myšlení.
• Narativní identita – potřeba souvislého příběhu o sobě.
• Forenzní rozhovor – jak se vyhnout sugesci.
• Metakognice – poznání vlastního poznávání.

Klinika

• 6.1.3 Self-report instrumenty – kalibrace výpovědí.
• Biografická rekonstrukce časové osy – opora o vnější záznamy.