Historický případ: Spor o znovuobjevené vzpomínky

Kategorie: Věda, medicína a instituce · Období: přibližně 1985–2000 (tzv. memory wars) · Místo: především USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie

Tento případ je v Kompendiu zařazen proto, že v něm stojí proti sobě dvě pravdy, které je nutné držet současně. Zaprvé: lidé, kteří zažili sexuální zneužití v dětství, si je někdy dlouho nevybavují a vzpomínky se mohou vrátit později; to je doložený jev (Williams, 1994). Zadruhé: některé terapeutické postupy osmdesátých a devadesátých let vytvářely u klientů živé, upřímně prožívané vzpomínky na události, které se nestaly (Loftus a Ketcham, 1994). Obě skutečnosti poškodily konkrétní lidi. Kompendium případ nečte jako argument proti obětem, ale jako poučení o tom, jak může pomáhající vztah nechtěně přepsat autobiografickou paměť, a drží se přitom rozlišení, které ve své syntéze výzkumu formuloval McNally (2003).

Kontext

V sedmdesátých a osmdesátých letech se díky feministickému hnutí, výzkumu traumatu a práci s veterány začalo otevřeně mluvit o rozsahu sexuálního zneužívání dětí, které bylo dříve bagatelizováno nebo popíráno. Herman (1992) popsala, jak společnost opakovaně „zapomíná“ na trauma, jež je nepohodlné, a jak se poznání o něm vrací jen tehdy, když je podporuje politické hnutí. Šlo o skutečný a potřebný posun, bez něhož by dnešní péče o přeživší nebyla myslitelná.

Současně se rozšířily svépomocné knihy a terapeutické školy, podle nichž lze z obecných symptomů (deprese, poruchy příjmu potravy, sexuální obtíže) usuzovat na skryté zneužívání a „odblokovat“ jej. Populární příručka The Courage to Heal pomohla mnoha přeživším, ale některé její pasáže byly kritizovány za to, že pochybnost o vlastní vzpomínce vykládaly jako příznak zneužití (Bass a Davis, 1988). Ofshe a Watters (1994) patřili ke kritikům, kteří v takových pasážích viděli příklad toho, jak se z terapeutického rámce stává uzavřený výkladový systém.

Co se stalo

Na konci osmdesátých a v devadesátých letech přibývalo klientů, kteří v průběhu terapie dospěli k vzpomínkám na zneužívání, často opakované a dlouhodobé, někdy s prvky rituálního násilí. Postupy, o nichž svědčí pozdější soudní spory a odvolání, zahrnovaly hypnózu, řízenou imaginaci, výklad snů, práci s „tělesnými vzpomínkami“ a opakované návodné dotazování (Loftus a Ketcham, 1994). Následovaly rodinné rozkoly, trestní oznámení a civilní žaloby proti rodičům, z nichž část se opírala výhradně o takto vybavené vzpomínky (Ofshe a Watters, 1994).

V roce 1992 založili rodiče, kteří čelili obviněním, v USA False Memory Syndrome Foundation. Pojem „syndrom falešné paměti“ (false memory syndrome) není klinickou diagnózou a sám se stal předmětem kritiky, protože naznačoval jednotný syndrom tam, kde šlo o různorodé jevy (McNally, 2003). V roce 1994 přiznal kalifornský soud v případu Ramona otci odškodnění od terapeutů jeho dcery; šlo o jeden z prvních úspěšných nároků třetí osoby vůči terapeutům.

V roce 1995 publikovaly Loftus a Pickrell studii, v níž část účastníků přijala sugerovanou vzpomínku z dětství, totiž ztracení v obchodním domě (Loftus a Pickrell, 1995). Výzkum sugestibility paměti se od té doby rozrostl v samostatný obor. Ve druhé polovině devadesátých let část klientů své vzpomínky odvolala (retractors) a žalovala terapeuty; profesní organizace v USA a Velké Británii vydaly stanoviska varující před technikami „obnovování“ paměti a zároveň uznávající, že opožděné vybavení skutečného zneužití je možné (McNally, 2003).

Paralelně ukázala prospektivní studie, kterou provedla Williams (1994), že významná část žen s úředně doloženým zneužitím v dětství o něm po letech v rozhovoru nehovořila jako o vzpomínce. Zapomenutí skutečného traumatu tedy není výmysl, a každý výklad sporu, který tento nález pomíjí, je stejně jednostranný jako výklad, který pomíjí sugestibilitu.

Epistemické mechanismy

Autorita výkladu ve vztahu závislosti

Klient přichází v utrpení a hledá vysvětlení. Terapeut nabízí rámec, který symptomy „vysvětluje“, a klient má silný motiv rámec přijmout (Ofshe a Watters, 1994). Když výklad předchází vzpomínce, mění se paměť v interpretaci řízenou zvenčí, což je strukturní obdoba hermeneutického outsourcingu. Asymetrie vztahu přitom není sama o sobě patologická; patologickou se stává tehdy, když terapeut určuje obsah minulosti místo toho, aby provázel klienta jeho vlastním příběhem (Herman, 1992).

Rekonstrukční povaha paměti

Paměť není záznam, ale opakovaná rekonstrukce; tento poznatek sahá k Bartlettovým pokusům se znovuvyprávěním příběhů (Bartlett, 1932). Imaginace, opakování a sociální potvrzení zvyšují živost a jistotu vzpomínky nezávisle na její pravdivosti, což Schacter (2001) řadí mezi typická „selhání“ paměti, konkrétně sugestibilitu a chybnou atribuci zdroje. Sugestivní postupy proto mohou nechtěně působit jako mnemonická rekonfigurace a biografická rekontextualizace, které Kompendium jinak popisuje u úmyslné manipulace. Zde je zdrojem iatrogenní proces, nikoli zlý úmysl.

Uzavřený výklad pochybnosti

Pokud je pochybnost klienta vykládána jako „popření“ a odpor jako důkaz, vzniká imunizace proti falsifikaci: žádná informace nemůže výklad oslabit (Ofshe a Watters, 1994). Stejný vzorec se objevil v satanské panice, kde se popření dítěte vykládalo jako znak traumatu. Pro rozpoznání je podstatné, že takový rámec neobsahuje žádný pozorovatelný stav, který by jej mohl vyvrátit.

Polarizace obou táborů

Spor se rychle změnil v boj identit. Jedna strana podezírala jakékoli zpochybnění z ochrany pachatelů, druhá viděla v každé opožděné vzpomínce terapeutický artefakt (McNally, 2003). Polarizace poškodila právě ty, kdo potřebovali pečlivé individuální posouzení – skutečné oběti i nepravdivě obviněné. Freyd (1996) upozorňuje, že veřejná debata o paměti nebyla vůči moci neutrální: výpověď dítěte a výpověď dospělého pečovatele v ní neměly stejnou váhu.

Dopady na jednotlivce a společnost

Klienti s nepravdivými vzpomínkami prožívali skutečné trauma: ztrátu rodiny, změnu identity a později, při odvolání, další otřes v podobě ztráty důvěry ve vlastní paměť (Loftus a Ketcham, 1994). Fenomenologicky jde o nejistotu o realitě a fragmentaci identity. Nepravdivě obvinění rodiče a příbuzní utrpěli sociální, právní a zdravotní újmy, které popisují rozhovory s rodinami, jež shromáždili Ofshe a Watters (1994).

Zároveň spor vytvořil klima, v němž byla tvrzení skutečných obětí, zvláště s opožděným vybavením, snadno zpochybňována odkazem na „falešnou paměť“. Tím se prohloubila epistemická nespravedlnost vůči přeživším. Freyd (1996) ukázala, že zapomínání zneužití ze strany pečující osoby má svou logiku: dítě, které na pečující osobě závisí, je chráněno tím, že zradu neregistruje; tento výklad je znám jako teorie traumatu ze zrady.

Odhalení, dokumentace a vyrovnání

Vyrovnání proběhlo hlavně na třech rovinách. Ve výzkumu se rozvinulo studium sugestibility paměti i dlouhodobé studie doloženého zneužití (Loftus a Pickrell, 1995; Williams, 1994). V profesních standardech byly opuštěny techniky „obnovování“ a posílen důraz na neutralitu terapeuta vůči obsahu minulosti (McNally, 2003). V soudní praxi vzrostla opatrnost vůči svědectví opřenému výhradně o vzpomínku vybavenou v terapii a rozvinul se forenzní rozhovor jako postup, který otázky klade otevřeně a nenavádí.

Současná traumaterapie pracuje se stabilizací a zpracováním toho, co klient přináší, nikoli s hledáním skrytých vzpomínek; fázový model, který popsala Herman (1992), staví bezpečí a stabilizaci před jakoukoli práci se vzpomínkami. Tím se vyrovnání sporu propsalo do běžné praxe, i když jeho akademická rovina zůstává otevřená.

Poučení pro detekci a obranu dnes

Pro klinickou praxi je prvním poučením neutralita vůči obsahu. Terapeut neurčuje, co se stalo; podporuje klienta v tom, co si pamatuje, a toleruje nejistotu, jak doporučuje i McNally (2003). Podrobnosti rozvádí stránka disclosure traumatu. Druhým poučením je vyloučení technik „odhalování“: hypnóza, řízená imaginace a opakované návodné otázky nepatří do zjišťování historie zneužití, protože právě ony zvyšují riziko chybné atribuce zdroje (Schacter, 2001).

Třetím poučením je nevyvozovat zneužití ze symptomů. Žádný symptom neprokazuje konkrétní minulou událost, a seznamy „typických příznaků skrytého zneužití“ proto nemají diagnostickou hodnotu (Loftus a Ketcham, 1994). Čtvrtým poučením je respektovat klientovu pochybnost: nepochybovat za klienta, ale ani pochybnost nevykládat jako popření (Freyd, 1996). Pátým poučením je dokumentace: zaznamenávat, kdy a jak se vzpomínka objevila a jaké otázky jí předcházely, což umožňuje pozdější nezávislé posouzení (McNally, 2003); viz klinická dokumentace.

Pro forenzní posouzení jsou určeny stránky hodnocení sugestibility a posuzování věrohodnosti. Opožděné vybavení samo o sobě vzpomínku nevyvrací ani nepotvrzuje; rozhoduje okolnost vzniku vzpomínky a dostupnost nezávislých dokladů, jak ukazuje srovnání prospektivních a sugestivních studií (Williams, 1994; Loftus a Pickrell, 1995).

Hranice výkladu

Rozsah jevu – kolik terapií vedlo k nepravdivým vzpomínkám a kolik opožděných vzpomínek bylo pravdivých – nelze spolehlivě vyčíslit (McNally, 2003). Laboratorní studie implantovaných vzpomínek se týkají méně závažných událostí a jejich přenos na trauma je předmětem diskuse (Freyd, 1996). Mechanismus disociativní amnézie je uznán v klasifikacích, jeho výklad zůstává sporný. Kompendium upozorňuje na riziko obviňování oběti: tento případ nesmí sloužit jako paušální argument proti těm, kdo o zneužití mluví, a stejně tak nesmí sloužit k bagatelizaci škod, které způsobila sugestivní terapie (Herman, 1992).

Literatura

• Bartlett, F. C. (1932). Remembering: A Study in Experimental and Social Psychology. Cambridge University Press.
• Bass, E., Davis, L. (1988). The Courage to Heal: A Guide for Women Survivors of Child Sexual Abuse. Harper & Row.
• Freyd, J. J. (1996). Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse. Harvard University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Loftus, E. F., Ketcham, K. (1994). The Myth of Repressed Memory: False Memories and Allegations of Sexual Abuse. St. Martin's Press.
• Loftus, E. F., Pickrell, J. E. (1995). The formation of false memories. Psychiatric Annals.
• McNally, R. J. (2003). Remembering Trauma. Belknap Press of Harvard University Press.
• Ofshe, R., Watters, E. (1994). Making Monsters: False Memories, Psychotherapy, and Sexual Hysteria. Scribner.
• Schacter, D. L. (2001). The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers. Houghton Mifflin.
• Williams, L. M. (1994). Recall of childhood trauma: A prospective study of women's memories of child sexual abuse. Journal of Consulting and Clinical Psychology.

Související

Sousední případy

• Satanská panika – souběžná morální panika se stejnými sugestivními postupy.
• Replikační krize – jak klinika přejímá neověřené nálezy.

Techniky a pojmy

• EA-5.3.8 Mnemonická rekonfigurace – přepis vzpomínek.
• Disociativní amnézie – doložený mechanismus zapomnění traumatu.
• Betrayal Trauma – proč se zapomíná zrada blízkých.
• Iatrogenní poškození – škoda vzniklá v léčbě.

Klinika, právo a obrana

• Sugestibilita – forenzní posouzení.
• Disclosure traumatu – jak naslouchat bez navádění.
• Iatrogenní účinky EA intervencí – sebereflexe pomáhajících profesí.