Solipsismus

Definice

Solipsismus (z lat. solus ipse, „jen já sám“) je filosofická pozice, podle níž s jistotou existuje nebo je poznatelná pouze vlastní mysl. Rozlišuje se:

• metafysický solipsismus – existuje jen moje vědomí a jeho obsahy;
• epistemologický solipsismus – nemohu vědět, zda existuje něco mimo mé vědomí, a zejména zda mají jiné bytosti mysl;
• metodologický solipsismus – výzkumná strategie, která popisuje mentální stavy jen podle jejich vnitřní role, bez ohledu na vnější svět.

Solipsismus téměř nikdo nezastává jako životní postoj; je však trvalou výzvou teorii poznání a v Kompendiu slouží jako model stavu, v němž člověk prakticky ztrácí druhé lidi jako nezávislé svědky reality.

Původ a kontext pojmu

Solipsismus je krajním důsledkem otázek, které otevřel René Descartes: jestliže je jistá jen myslící věc (cogito), jak víme o světě a o druhých? Problém jiných myslí – jak vím, že druzí prožívají, a nejsou jen tělesnými automaty – provází novověkou filosofii dodnes. Ludwig Wittgenstein ve Traktátu (1921) napsal, že hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa (5.6), a že to, co solipsismus míní, je správné, jen to nelze říci (5.62). Pozdní Wittgenstein argumentem proti privátnímu jazyku ukázal, že význam samotných slov o vlastních prožitcích předpokládá sdílenou praxi, a podkopal tím východisko solipsismu. Pojem metodologického solipsismu zavedl do kognitivní vědy Jerry Fodor (1980). Psychologie zkoumá schopnost připisovat druhým mysl jako teorii mysli.

Jak se projevuje

Filosofický solipsismus se projevuje v argumentaci. Pro Kompendium jsou podstatné prakticky solipsistické stavy, v nichž se člověk opírá o realitu jen přes jeden zdroj:

• pocit, že „nikdo kromě něj/ní mi nerozumí“ a že ostatní žijí „v jiném světě“;
• generalizovaná nedůvěra ke všem třetím stranám;
• referování o světě výhradně přes výklad jedné osoby („on říká, že kolegové…“);
• panická dezorientace při odloučení od této osoby, prožívaná jako ztráta reality;
• nemožnost ověřit si vlastní dojem jinak než u téhož zdroje, který ho vytvořil.

Mechanismus

Člověk zjišťuje, co je skutečné, převážně ve vztazích: porovnává své vnímání s vnímáním druhých, a když se rozcházejí, hledá třetí názor. Tento proces je natolik samozřejmý, že si ho všimneme až při jeho ztrátě. Manipulativní vzorec, který Kompendium nazývá solipsistickou dekompozicí (EA-5.1.18), ho rozkládá postupně: znevěrohodní třetí strany, ustaví „výlučné porozumění“, omezí kontakty (sociální izolace) a nakonec nahradí svědectví druhých svým vlastním. Vzniká solipsismus „ve dvou“: existuji já a ten, kdo mi říká, co je skutečné.

Filosoficky jde o obrácený Wittgensteinův argument: bez sítě nezávislých druhých se rozpadá kritérium správnosti a člověk si toho nevšimne, protože jediný zbylý druhý tvrdí, že on je celou sítí. Krajní epistemickou podobu popisují paradox zlého démona (EA-5.4.46) a zhroucení cogito (EA-5.4.45).

Odlišení

• Filosofický solipsismus. Teoretická pozice, kterou lze zkoumat, aniž by narušovala život; není klinickým jevem.
• Egocentrismus. Vývojová (u dětí) nebo povahová neschopnost přijmout perspektivu druhého; druhé ale nepopírá.
• Narcistická struktura. Druzí jsou vnímáni jako prodloužení sebe; jde o osobnostní rys, ne o epistemickou izolaci.
• Depersonalizace a derealizace. Pocit, že svět nebo lidé nejsou skuteční, je prožitkem odcizení; viz depersonalizace.
• Sdílená psychotická porucha (folie à deux). Bludné přesvědčení se přenáší z jedné osoby na druhou v těsném a izolovaném vztahu; struktura je podobná, ale jde o psychiatrickou diagnózu, kterou je třeba posoudit klinicky; viz diferenciální diagnostika EA vs. psychóza.
• Rozdíly v teorii mysli. U některých neurovývojových stavů se liší způsob intuitivního připisování mentálních stavů; nejde o solipsismus ani o jeho ztrátu.

Význam pro Kompendium

Solipsismus slouží jako pojmový nástroj pro popis toho, co je cílem a výsledkem mnoha forem coercive control a izolace ve skupinách: ne přesvědčit člověka o konkrétní lži, ale odebrat mu druhé, s nimiž by lež mohl rozpoznat. Souvisí s epistemickou alienací a s rozpadem konsenzuální reality. V obraně je jeho protipólem epistemická komunita.

Obrana a zotavení

• Vynucená triangulace. Pravidelný kontakt s lidmi mimo dosah dominantního zdroje; viz triangulace zdrojů.
• Sdílená praxe. Kolektivní činnosti – sport, sbor, dobrovolnictví –, kde se realita ověřuje mimochodem a distribuovaně.
• Audit sítě. Jak se v čase změnil okruh lidí, s nimiž mluvím o důležitých věcech?
• Pro profesionála: terapeut se nesmí stát novým jediným zdrojem; cílem je obnova sítě (akutní sociální rekonekce, subakutní rekonstrukce důvěry), nikoli náhrada.

Meze: problém jiných myslí nelze filosoficky definitivně vyřešit. Prakticky to nevadí: důvěra v druhé je předpokladem, nikoli závěrem poznání, a právě proto je zranitelná.

Literatura

• Descartes, R. (1641). Meditationes de prima philosophia.
• Wittgenstein, L. (1921). Logisch-philosophische Abhandlung (Tractatus Logico-Philosophicus).
• Wittgenstein, L. (1953). Philosophische Untersuchungen.
• Fodor, J. A. (1980). Methodological solipsism considered as a research strategy in cognitive psychology. Behavioral and Brain Sciences, 3.

Související

Glosář

• Privátní jazyk – argument, který solipsismus podkopává.
• Konsenzuální realita – sdílený svět, který solipsistický stav ztrácí.
• Teorie mysli – schopnost připisovat mysl druhým.
• Sociální izolace – praktická cesta k solipsistickému stavu.

Techniky

• EA-5.1.18 Solipsistická dekompozice – vzorec, který solipsismus „vyrábí“.
• EA-5.4.46 Paradox zlého démona – zneužití karteziánské pochybnosti.

Klinika a obrana

• Diferenciální diagnostika EA vs. psychóza – odlišení od sdílené psychotické poruchy.
• Sebe-obrana: Triangulace zdrojů – praktický protilék.