Skepticismus

Definice

Skepticismus je postoj, podle něhož se nárok na poznání má ověřovat, zpochybňovat, nebo podle radikálnějších verzí vůbec nelze uspokojit. Filosofická tradice v něm rozlišuje několik útvarů: globální skepsi, která se týká poznání jako takového, lokální skepsi omezenou na určitou oblast (vnější svět, jiné mysli, minulost), a metodickou pochybnost, která je nástrojem hledání toho, co obstojí (Descartes, 1641). Sociologie vědy k tomu přidává institucionální podobu: organizovaný skepticismus jako normu, podle níž se tvrzení posuzuje nezávisle na autoritě toho, kdo je vyslovil (Merton, 1942).

Pro Kompendium je skepticismus dvojsečný pojem. Jako ctnost poznání je nezbytnou podmínkou obrany, protože bez ochoty ověřovat nelze manipulaci rozpoznat (Fricker, 2007). Jako jazyk se však zneužívá snadněji než kterýkoli jiný, protože pochybnost zní jako rozumnost a odmítnutí odpovídat na pochybnost zní jako dogmatismus. Rozhodující není míra pochybnosti, ale její symetrie: zda se stejný nárok uplatňuje na všechny strany, nebo jen na jednu (interpretace knihy).

Původ a kontext pojmu

Antická skepse má dvě školy. Pyrrhónská linie, kterou souborně podává Sextos Empeirikos ve spisu Základy pyrrhónské skepse, směřuje zdržením se soudu ke klidu mysli; akademická skepse Arkesiláova a Karneadova připouští jednání podle pravděpodobnosti, aniž by přiznávala jistotu. Novější badatelská literatura ukazuje, že pyrrhónské „modality“ nejsou nahodilým seznamem argumentů, ale soustavou chvatů cílených na různé druhy zdůvodnění (Annas a Barnes, 1985). Heslo pyrrhonismus rozebírá tuto školu samostatně a heslo epoché její ústřední krok.

Novověk přinesl pochybnost jako metodu. Descartes v Meditacích o první filosofii použil argument snu a hypotézu zlého démona k dočasnému odepření souhlasu všemu, co lze zpochybnit, aby se dopracoval k tomu, co zpochybnit nelze (Descartes, 1641). Hume ukázal, že zdůvodnění indukce a kauzality nelze opřít ani o rozum, ani o zkušenost, a že se v nich spoléháme na zvyk (Hume, 1748). Ve dvacátém století Moore obrátil důkazní směr a proti skepsi postavil samozřejmosti zdravého rozumu, o nichž podle něj víme lépe než o předpokladech skeptického argumentu (Moore, 1939).

Wittgenstein v posmrtně vydaném spisu O jistotě argumentoval, že pochybnost předpokládá rámec jistot, které samy zdůvodněny nejsou, ale bez nichž by hra pochybování nemohla začít; kdo pochybuje o všem, nepochybuje o ničem, protože mu chybí měřítko (Wittgenstein, 1969). Putnam později ukázal, že moderní verze démona, myšlenkový experiment „mozku v nádobě“, naráží na vlastní předpoklady o tom, jak slova odkazují ke světu (Putnam, 1981). Merton zařadil organizovaný skepticismus mezi normy vědy, tedy mezi požadavky kladené na instituci, nikoli na jednotlivou mysl (Merton, 1942).

Dvacáté století přineslo i obrácené použití skepse. Oreskes a Conway na archivních materiálech doložily, že stejná skupina aktérů opakovaně budovala pochybnost o doložených poznatcích o tabáku, kyselém dešti a klimatu, a to nikoli vyvracením, nýbrž udržováním zdání nevyřešené debaty (Oreskes a Conway, 2010). Proctor pro cílenou výrobu neznalosti navrhl pojem agnotologie a ukázal, že neznalost není jen chybějící poznání, ale i vyráběný stav (Proctor a Schiebinger, 2008). Případy rozebírají stránky tabákový průmysl a popírání klimatu.

Jak se projevuje

Úměrný skepticismus se pozná podle čtyř vlastností, které lze pozorovat na průběhu rozhovoru, ne na jeho obsahu. Míra pochybnosti odpovídá síle tvrzení a kvalitě dokladů; stejný nárok se uplatňuje na názory sympatické i nesympatické; po přezkoumání dokladů je člověk ochoten přijmout dočasný závěr; a umí předem říct, co by ho přesvědčilo. Posledně jmenovaná vlastnost je v podstatě požadavek falsifikovatelnosti přenesený z teorií na osoby (Popper, 1963).

Zneužitá podoba vykazuje zrcadlově obrácené znaky: pochybuje se jen o tom, co je nepohodlné; žádný doklad nestačí a standard se po každé odpovědi zvýší; otázky se vracejí bez zájmu o odpověď; a formule „jen se ptám“ slouží jako zástěrka pro tvrzení, které mluvčí nechce nést. Konverzační podobu tohoto vzorce popisuje heslo sealioning, jeho veřejnou podobu literatura o výrobě pochybnosti (Oreskes a Conway, 2010).

Na straně člověka, na nějž je asymetrická pochybnost dlouhodobě namířena, se objevuje něco jiného než filosofický problém: váhání vypovídat, předjímání nedůvěry a zkracování vlastní výpovědi. Fricker tento jev popsala jako deficit důvěryhodnosti plynoucí z předsudku, a jeho druhý, závažnější dopad vidí v tom, že člověk přestane vystupovat jako někdo, kdo ví (Fricker, 2007); kniha ho rozebírá v hesle testimoniální nespravedlnost.

Mechanismus

Strukturně působí pochybnost jako rozpouštědlo: odstraňuje přesvědčení, ale sama žádné nestaví. Pokud je rozpouštědlo namířeno na všechny zdroje kromě jednoho, zbývá jen ten jeden zdroj, a to i tehdy, když o něm nebylo předloženo nic pozitivního. Nguyen tuto konstrukci popsal jako echo komoru, která se od pouhé bubliny liší právě tím, že vnější zdroje aktivně znehodnocuje, místo aby je jen nezahrnovala (Nguyen, 2020).

Druhou složkou je nákladová asymetrie. Vyslovit pochybnost je levné, zodpovědět ji nákladné, a tato nerovnost nezávisí na pravdivosti; proto lze pochybností vyčerpat i stranu, která má pravdu (Oreskes a Conway, 2010). Interpretace knihy: tam, kde se obě složky spojí – jediný nedotčený zdroj a vyčerpání ostatních –, přestává být pochybnost nástrojem poznání a stává se nástrojem závislosti. Kniha tento vzorec sleduje u techniky indukované pochybnosti a u krajního stavu, v němž nezbývá žádný pevný bod (epistemická vakuace).

Třetí složkou je zneužití klasických skeptických scénářů. Karteziánský démon i mozek v nádobě jsou legitimní myšlenkové experimenty o mezích zdůvodnění, nikoli tvrzení o světě; Wittgenstein upozornil, že vytržené z rámce filosofické rozpravy nemají smysl, protože v běžném životě chybí měřítko, kterým by se daly uplatnit (Wittgenstein, 1969). Kniha proto popisuje jejich použití v tlaku na konkrétního člověka jako samostatný rozpoznatelný vzorec (paradox zlého démona).

Odlišení

Od kritického myšlení se zneužitý skepticismus liší cílem: kritické myšlení směřuje k lepšímu úsudku a je ochotno jej uzavřít, kdežto nekonečná pochybnost úsudek znemožňuje (Popper, 1963). Od cynismu se liší tím, že cynismus je předem daný závěr o motivech druhých, ne ověřování; od popírání tím, že popírání odmítá doložený poznatek a žádný doklad je nemůže změnit (Oreskes a Conway, 2010).

Klinicky je nutné odlišit stavy, v nichž pochybnost není rétorickým nástrojem, ale příznakem. Persekuční podezíravost se vyskytuje na spojitém rozmezí od běžné nedůvěry po klinicky významné bludné přesvědčení a je spojena s úzkostí, poruchami spánku a zkresleným vyhodnocováním neurčitých podnětů (Freeman, 2007). Nutkavá pochybnost u obsedantně kompulzivní poruchy se vyznačuje tím, že opakované ověřování úlevu nepřináší, nýbrž nejistotu dále zvyšuje (Rachman, 2002); metakognitivní přístupy pracují nikoli s obsahem pochybností, ale s přesvědčeními o myšlení samém (Wells, 2009). Kniha tuto rovinu vede v hesle anankastický režim.

Od solipsismu, krajní skeptické pozice vůči existenci jiných myslí, se běžný skepticismus liší praktickou neudržitelností té pozice; samostatně ji probírá heslo solipsismus. Hranice mezi filosofickou skepsí a nutkavým pochybováním přitom není obsahová, ale funkční: rozhoduje, zda člověk s otázkou pracuje, nebo zda otázka pracuje s ním (Rachman, 2002).

Klinický a etický rámec

Pro profesionála z toho plyne, že filosofická debata není v akutní fázi neutrální intervence. Posilovat u člověka, který prošel systematickým zpochybňováním vlastního vnímání, globální skepsi znamená prohlubovat stav, který má být léčen; prioritou je stabilizace a obnova základních jistot, a teprve potom práce s výkladem (Wells, 2009). Kniha k tomu vede protokol akutního kognitivního ukotvení.

Eticky je podstatné, že požadavek dokazování se nesmí uplatňovat jen na jednu stranu. Fricker ukázala, že nerovné rozdělení důvěryhodnosti je samo křivdou, a to i tehdy, když je motivováno snahou o přísnost (Fricker, 2007). Z téhož důvodu nemá nikdo epistemickou povinnost odpovídat na pochybnost, která nemá kritérium ukončení; odmítnutí odpovědi není přiznáním slabosti tvrzení (interpretace knihy).

Obrana a zotavení

Pro jednotlivce je nejúčinnějším nástrojem test symetrie: pochybuji o tomto zdroji stejně jako o zdroji, který mi je blízký, a jsem ochoten uplatnit stejné měřítko na sebe? Druhým nástrojem je kritérium ukončení stanovené dopředu, tedy rozhodnutí, jaký doklad bude stačit, dřív než se začne ověřovat; bez něj se ověřování stává nekonečným (Rachman, 2002). Nácvik obojího nabízí návod hodnocení důkazů.

Třetím nástrojem jsou kotevní jistoty. Některá přesvědčení – kdo jsem, kde žiji, co se mi stalo včera – nejsou v situaci tlaku předmětem filosofické rozpravy, protože tvoří rámec, bez něhož by rozprava neměla měřítko (Wittgenstein, 1969). Pro profesionála platí, že vlastní epistemická pokora má být vzorem úměrné nejistoty, nikoli nekonečné.

Meze a kritika pojmu

Pojem má dvě známé meze. První je obtížná odlišitelnost v jednotlivém případě: oprávněná pochybnost i pochybnost účelová se projevují stejně, totiž jako nedůvěra, a rozhodnout lze většinou jen podle průběhu v čase (Oreskes a Conway, 2010). Druhou mezí je riziko obráceného omylu: označit oponenta za „pochybovače ve zlé víře“ je samo nástrojem, jímž lze oprávněný nesouhlas vyřadit z rozpravy, a kniha proto u každého takového soudu žádá konkrétní znaky (Fricker, 2007).

Otevřenou otázkou zůstává, zda lze symetrii pochybnosti pěstovat výcvikem, nebo zda ji musí nést instituce svými pravidly. Mertonova formulace organizovaného skepticismu je normou instituce, ne ctností jednotlivce, a empirické doklady o tom, jak dobře se tato norma v praxi drží, jsou smíšené (Merton, 1942).

Literatura

• Annas, J., & Barnes, J. (1985). The Modes of Scepticism: Ancient Texts and Modern Interpretations. Cambridge University Press.
• Descartes, R. (1641). Meditationes de prima philosophia.
• Freeman, D. (2007). Suspicious minds: The psychology of persecutory delusions. Clinical Psychology Review.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Hume, D. (1748). An Enquiry Concerning Human Understanding.
• Merton, R. K. (1942). Science and Technology in a Democratic Order. Journal of Legal and Political Sociology.
• Moore, G. E. (1939). Proof of an External World. Proceedings of the British Academy.
• Nguyen, C. T. (2020). Echo chambers and epistemic bubbles. Episteme.
• Oreskes, N., & Conway, E. M. (2010). Merchants of Doubt. Bloomsbury Press.
• Popper, K. R. (1963). Conjectures and Refutations. Routledge.
• Proctor, R. N., & Schiebinger, L. (Eds.) (2008). Agnotology: The Making and Unmaking of Ignorance. Stanford University Press.
• Putnam, H. (1981). Reason, Truth and History. Cambridge University Press.
• Rachman, S. (2002). A cognitive theory of compulsive checking. Behaviour Research and Therapy.
• Wells, A. (2009). Metacognitive Therapy for Anxiety and Depression. Guilford Press.
• Wittgenstein, L. (1969). Über Gewißheit / On Certainty.

Související

Glosář

• Pyrrhonismus – antická skepse směřující ke klidu mysli.
• Epoché – zdržení se soudu jako ústřední krok pyrrhónské školy.
• Solipsismus – krajní skepse vůči existenci jiných myslí.
• Sealioning – předstíraná skepse jako konverzační nátlak.
• Epistemická pokora – úměrná nejistota jako ctnost.
• Testimoniální nespravedlnost – nerovně rozdělená důvěryhodnost.
• Anankastický režim – pochybnost jako nutkání.

Techniky

• EA-1.3.4 Indukovaná pochybnost – pochybnost jako nástroj vlivu.
• EA-5.1.24 Epistemická vakuace – stav bez pevného bodu.
• EA-5.4.46 Paradox zlého démona – zneužití karteziánského scénáře.

Případy a obrana

• Historický případ: tabákový průmysl – výroba pochybnosti ve velkém.
• Sebe-obrana: hodnocení důkazů – úměrná pochybnost v praxi.
• Akutní kognitivní ukotvení – obnova kotevních jistot.