Sugestibilita

Kapitola z části o forenzním posouzení se věnuje vyslýchací sugestibilitě (interrogative suggestibility) – sklonu přijmout informace, které do výpovědi vnese tazatel, a měnit odpovědi pod tlakem. Gudjonsson a Clark (1986) ji vymezili jako míru, v níž lidé v uzavřené sociální interakci přijímají sdělení předávaná při formálním výslechu, takže jejich následné odpovědi jsou jimi ovlivněny. U obětí epistemického zneužívání jde o dvojí riziko: mohou převzít cizí verzi událostí ve prospěch obžaloby i ve prospěch obhajoby.

Kapitola je určena vyšetřovatelům, znalcům a obhájcům. Vychází z předpokladu, který kniha sdílí s celou forenzní psychologií paměti: vzpomínka není záznam, ale rekonstrukce, a každý rozhovor o ní ji může změnit (Schacter, 2001). Sugestibilita proto není vadou určitých lidí, ale vlastností lidské paměti, kterou situace výslechu zesiluje nebo tlumí.

Právní a forenzní kontext

Pojem vyslýchací sugestibility rozpracoval Gudjonsson (souhrnně 2003, The Psychology of Interrogations and Confessions); jeho škály GSS 1 a GSS 2 měří dvě složky: ústupnost návodným otázkám (yield) a změnu odpovědí po negativní zpětné vazbě (shift). První škálu představil Gudjonsson (1984) jako standardizovaný postup s krátkým příběhem, k němuž následují návodné otázky a poté kritická zpětná vazba; manuál obou škál shrnuje normy a postup administrace (Gudjonsson, 1997).

Sugestibilita je významná pro hodnocení výpovědí svědků, obětí i obviněných – historicky zejména v souvislosti s nepravdivými přiznáními. Kassin a kol. (2010) v přehledu pro Americkou psychologicko-právní společnost řadí vysokou sugestibilitu, mládí a intelektové omezení k dispozičním rizikovým faktorům nepravdivých přiznání, vedle situačních faktorů, jako je délka výslechu a předkládání nepravdivých důkazů. Kassin a Kiechel (1996) experimentálně ukázali, že nepravdivý důkaz může vést člověka nejen k přiznání, ale i k internalizaci viny.

Výzkum zkreslení paměti dezinformací (Loftus a Palmer, 1974) ukázal, že i formulace otázky mění, co si člověk „pamatuje“: odhad rychlosti vozidel se lišil podle toho, zda otázka použila sloveso smashed (roztříštila se), nebo mírnější hit (narazila). Loftus (2005) později shrnula tři desetiletí výzkumu, podle něhož mohou zavádějící informace po události změnit vzpomínku a v některých podmínkách vytvořit vzpomínku na událost, která se nestala. V českém řízení se k sugestibilitě vyjadřuje znalec z oboru psychologie; zákaz kladení klamavých a návodných otázek je obecným principem výslechu podle trestního řádu, zákona č. 141/1961 Sb.

Specifika epistemického zneužívání

Epistemické zneužívání sugestibilitu zvyšuje cíleně, i když ne vždy záměrně. Dlouhodobý gaslighting učí osobu, že správná odpověď je ta, kterou chce slyšet autorita. Kritika za každou „chybu“ posiluje složku shift – po negativní zpětné vazbě osoba odpověď rychle mění. Gudjonsson a Clark (1986) popsali, že sugestibilitu zvyšuje nejistota, nízká sebedůvěra a očekávání, že se od člověka chce určitá odpověď; přesně tyto podmínky epistemické zneužívání dlouhodobě vytváří.

Ztráta důvěry ve vlastní paměť (viz skok sebepochybnosti) zvyšuje yield: návodná otázka nabízí jistotu, kterou osoba sama nemá. Gudjonsson (2003) popisuje nedůvěru ve vlastní paměť jako stav, který ústupnost návodným otázkám zvyšuje. U oběti, které pachatel roky tvrdil, že si „všechno plete“, tak výslech může nechtěně pokračovat v témž vzorci, jestliže tazatel nabízí hotové odpovědi.

Z toho plynou tři forenzně podstatné situace. Oběť ve výslechu může přijmout detail, který jí podsune tazatel, a tím výpověď znehodnotit, přestože jádro je pravdivé. Oběť pod tlakem protistrany může v křížovém výslechu „uznat“, že se něco nestalo, jen proto, že je to řečeno s jistotou (viz Křížový výslech). Oběť po kontaktu s pomáhajícími může převzít interpretace a slovník terapeuta, svépomocné skupiny nebo médií a promítnout je do vzpomínek; Loftus (2005) i Schacter (2001) popisují tento mechanismus jako chybné přiřazení zdroje.

Klíčové principy

Prvním principem je, že sugestibilita je vlastnost situace i osoby. I málo sugestibilní člověk ustoupí pod silným tlakem a i vysoce sugestibilní člověk vypovídá spolehlivě, pokud je rozhovor veden správně (Gudjonsson, 2003). Druhým principem je, že prevence má přednost před měřením: nejlepší ochranou je nesugestivní forenzní rozhovor s úplným záznamem. Fisher a Geiselman (1992) ukázali, že kognitivní rozhovor založený na volném vyprávění a kontextovém vybavení zvyšuje množství správných informací, aniž by úměrně rostl počet chyb.

Třetím principem je, že nálezy se netýkají pravdivosti: vysoká sugestibilita neznamená, že výpověď je nepravdivá, ale že je třeba pečlivěji posoudit, jak vznikla. Čtvrtým je symetrie – hodnocení sugestibility slouží oběma stranám a nesmí se stát nástrojem diskreditace. Gudjonsson (2003) výslovně varuje před tím, aby skóre na škále nahrazovalo analýzu konkrétní výpovědi; měření je jedním z podkladů, nikoli verdiktem.

Postup v praxi

Posouzení začíná analýzou vzniku výpovědi: rekonstruovat všechny dřívější rozhovory o věci – s kým, kdy, jak dlouho, zda existuje záznam a jaké otázky padly. Následuje analýza záznamů, v níž se u každého klíčového detailu ověřuje, kdo jej zmínil jako první – vyslýchaná osoba, nebo tazatel. Ceci a Bruck (1993) ve svém přehledu výzkumu dětské výpovědi zdůraznili, že výklad výpovědi závisí na okolnostech všech předchozích rozhovorů; spontánně uvedené detaily lze od detailů vnesených otázkami odlišit jen tam, kde jsou rozhovory úplně zaznamenány, a stejná logika platí u dospělých.

Třetím krokem je psychologické vyšetření: standardizované měření sugestibility, například škálami GSS, doplněné o hodnocení paměti, inteligence, úzkosti a sebedůvěry (Gudjonsson, 1997). Čtvrtým je popis kontextu zneužívání – zda a jak byl u osoby dlouhodobě posilován vzorec ustupování autoritě; znalec se má opírat o konkrétní údaje, ne o obecnou teorii. Pátým krokem je závěr, který se vyjadřuje k tomu, jak mohla sugestibilita ovlivnit konkrétní části výpovědi, nikoli k výpovědi jako celku (Gudjonsson, 2003).

Markery a diferenciální úvahy

Známkami sugestivního vlivu ve výpovědi jsou detaily, které se objeví až po návodné otázce a později se opakují doslovně; převzatá slova a obraty tazatele nebo jiného zdroje; změny odpovědi bezprostředně po vyjádření pochybnosti tazatelem; a odpovědi „ano“ na uzavřené otázky bez schopnosti volně rozvést obsah. Loftus a Palmer (1974) i pozdější výzkum ukazují, že sugerovaný detail se může stát pevnou součástí vzpomínky, takže jeho opakování v dalších výpovědích samo o sobě o původu nic neříká.

Od sugestibility je třeba odlišit poddajnost (compliance): osoba souhlasí, aby se vyhnula konfliktu, ale vnitřně odpovědi nevěří. Gudjonsson (2003) pro ni vytvořil samostatnou škálu a zdůrazňuje, že jde o odlišný mechanismus – podřízení, nikoli změnu vzpomínky. U obětí coercive control (donucující kontroly) bývá poddajnost výrazná, protože jde o naučenou strategii přežití (Stark, 2007). Dále je třeba zvážit kognitivní omezení, akutní stres, vliv léků a jazykovou bariéru.

Riziková místa

Rizikem je opakování otázky po nežádoucí odpovědi, které signalizuje, že odpověď byla „špatná“, a zpětná vazba typu „to je zvláštní, jiní říkají něco jiného“, která je silným spouštěčem změny odpovědi – právě tento mechanismus měří složka shift (Gudjonsson, 1984). Dalším rizikem je podsouvání interpretace („to přece byla manipulace, ne?“), i v dobrém úmyslu; pomáhající, který nabízí výklad, se stává zdrojem, z něhož si oběť vypůjčí slova.

Zvláštním rizikem je skupinová kontaminace: více údajných obětí, které spolu před výslechem mluví, si mohou výpovědi vzájemně přizpůsobit. Gabbert, Memon a Allan (2003) experimentálně prokázali paměťovou konformitu – svědci, kteří spolu o události diskutovali, převzali detaily, které viděl jen ten druhý. Podobně působí mediální rámování, protože veřejně známý případ dává svědkům hotový příběh; historické případy obnovených vzpomínek a satanské paniky ukazují, jak se oba mechanismy mohou sčítat.

Modelová situace (anonymizovaná)

Několik bývalých účastnic intenzivního rozvojového programu podá trestní oznámení na jeho vedoucího. Před výslechy se setkávají v online skupině a sdílejí zážitky. Ve výpovědích se pak opakují shodné formulace o „rituálu očisty“, které u první oznamovatelky zazněly až po čtení článku o jiném hnutí. Znalkyně nedojde k závěru, že výpovědi jsou smyšlené. Rozliší detaily, které jednotlivé ženy uvedly nezávisle a v prvních záznamech, od detailů, které se objevily až po sdílení, a doporučí, aby se důkazní úvahy opíraly hlavně o první skupinu. Kompozit odpovídá zjištěním o paměťové konformitě, jak je popsali Gabbert, Memon a Allan (2003).

Obrana a zotavení

Pro dotčenou osobu platí, že pokud otázce nerozumí nebo si není jistá, má to říct a nemusí vybírat z nabídnutých možností. Před výslechem je lepší se s ostatními svědky o obsahu nebavit, protože tím chrání i jejich výpověď. Obnova důvěry ve vlastní paměť je zároveň součástí zotavení: Herman (1992) popisuje rekonstrukci vlastního příběhu jako fázi, v níž si člověk znovu přisvojuje autorství nad svou zkušeností, a ta má probíhat v terapii, odděleně od forenzního zjišťování.

Znalci mají hodnotit vznik výpovědi detail po detailu, ne paušálně, uvést, zda byla měřena sugestibilita i poddajnost a jakými nástroji, a pojmenovat roli dlouhodobé historie podřizování se autoritě (Gudjonsson, 2003). Vyšetřovatelé a právníci mají nahrávat všechny rozhovory od prvního kontaktu (viz Protokoly nahrávání), vyslýchat svědky odděleně a co nejdříve a v křížovém výslechu sugestibilního svědka žádat soud o ochranu před opakovanými návodnými otázkami. Fisher a Geiselman (1992) připomínají, že kvalitu výpovědi určuje především tazatel.

Limity a otevřené otázky

Standardizované škály sugestibility měří reakci na laboratorní příběh, nikoli na vzpomínky na roky vlastního života. Vztah mezi naměřenou sugestibilitou a spolehlivostí konkrétní výpovědi je proto nepřímý, jak připouští i Gudjonsson (2003). Neexistuje ani shoda, zda a jak dlouho zvýšená sugestibilita po odchodu z kontrolujícího vztahu přetrvává. Otevřené zůstává, jak vážit výpovědi obětí, které se před řízením setkaly ve svépomocné skupině: podpora je pro zotavení důležitá, pro nezávislost výpovědí je riziková (Gabbert, Memon a Allan, 2003).

Literatura

• Ceci, S. J., & Bruck, M. (1993). Suggestibility of the child witness: A historical review and synthesis. Psychological Bulletin, 113(3).
• Fisher, R. P., & Geiselman, R. E. (1992). Memory-Enhancing Techniques for Investigative Interviewing: The Cognitive Interview. Charles C Thomas.
• Gabbert, F., Memon, A., & Allan, K. (2003). Memory conformity: Can eyewitnesses influence each other's memories for an event? Applied Cognitive Psychology, 17(5).
• Gudjonsson, G. H. (1984). A new scale of interrogative suggestibility. Personality and Individual Differences, 5(3).
• Gudjonsson, G. H. (1997). The Gudjonsson Suggestibility Scales Manual. Psychology Press.
• Gudjonsson, G. H. (2003). The Psychology of Interrogations and Confessions: A Handbook. Wiley.
• Gudjonsson, G. H., & Clark, N. K. (1986). Suggestibility in police interrogation: A social psychological model. Social Behaviour, 1.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kassin, S. M., Drizin, S. A., Grisso, T., Gudjonsson, G. H., Leo, R. A., & Redlich, A. D. (2010). Police-induced confessions: Risk factors and recommendations. Law and Human Behavior, 34(1).
• Kassin, S. M., & Kiechel, K. L. (1996). The social psychology of false confessions: Compliance, internalization, and confabulation. Psychological Science, 7(3).
• Loftus, E. F. (2005). Planting misinformation in the human mind: A 30-year investigation of the malleability of memory. Learning & Memory, 12(4).
• Loftus, E. F., & Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Journal of Verbal Learning and Verbal Behavior, 13(5).
• Schacter, D. L. (2001). The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers. Houghton Mifflin.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.

Související

V této sekci

• Forenzní rozhovor – prevence sugestivního vlivu.
• Posuzování věrohodnosti – kam nálezy o sugestibilitě vstupují.
• Příprava svědka v kontextu EA – hranice, za kterou příprava kontaminuje.
• Křížový výslech – kde je sugestibilita nejvíce vystavena tlaku.

Glosář

• Gaslighting – zdroj naučené ústupnosti.
• Reality testing – schopnost ověřovat vlastní vnímání.

Detekce a historie

• Skok sebepochybnosti – fenomenologický marker zvýšené ústupnosti.
• Satanská panika – sugestivní výslechy a skupinová kontaminace v praxi.
• Obnovené vzpomínky – vliv terapeuta na obsah vzpomínek.