Kolaterální rozhovor – protokol

Pro koho: klinické pracovníky pod supervizí. Protokol patří do sekce 06. Klinické aplikace a diagnostika a doplňuje rozhovor s klientem; nikdy ho nenahrazuje.

Účel a klinická pozice

Kolaterální rozhovor je rozhovor s osobami z okolí klienta — rodiči, sourozenci, partnery, přáteli, kolegy a dřívějšími terapeuty. V psychiatrii a klinické psychologii je zavedenou součástí vyšetření, a Shea (1998) jej řadí mezi standardní zdroje anamnézy zejména tam, kde vlastní výpověď klienta naráží na meze, například u dětí, u kognitivních poruch nebo u závislostí. Po expozici epistemické anihilaci má zvláštní význam, protože klientův vlastní pohled na minulost může být přepsán výkladem prostředí; Herman (1992) ukazuje, že u obětí dlouhodobé nadvlády je pohled zvenčí často jediným zdrojem kontinuity se životem před expozicí.

Rozhovor slouží k tomu, aby doplnil biografickou časovou osu o pohled zvenčí, zejména o období před expozicí, aby zachytil změny v chování, vztazích a sebepojetí, které klient sám nevidí, aby zmapoval bezpečné vztahy a zdroje podpory a aby rozpoznal rizika, totiž kdo z okolí je s prostředím stále spojen. Groth-Marnat (2009) zdůrazňuje, že kolaterální údaje mají korigovat, nikoli nahrazovat sebereport, protože každý informátor má vlastní perspektivu a zájem.

Souhlas a hranice

Souhlas klienta je podmínkou rozhovoru, s výjimkou situací stanovených zákonem, jako je ochrana dětí nebo akutní ohrožení; klient určuje, s kým lze mluvit a o čem (viz Informed consent). Mlčenlivost platí oběma směry, takže informátor se nedozví víc, než klient dovolí, a klient by měl vědět, že informace od informátora budou použity v péči; Shea (1998) pokládá tuto obousměrnou transparentnost za podmínku důvěry. Zapisuje se jen to, co je pro péči potřebné (viz Důvěrnost v EA detekci), a u dospělých klientů rozhovor nikdy neslouží k tomu, aby rodina „rozhodla za klienta“, což Herman (1992) pokládá za riziko opakování nadvlády pod jinou hlavičkou.

Výběr informátorů

Před rozhovorem se s klientem zmapuje okolí a zváží se tři ohledy. Prvním je, kdo zná klienta dlouho, zejména z doby před expozicí, protože takový informátor může doložit kontinuitu i změnu (Groth-Marnat, 2009). Druhým je, kdo je s prostředím — skupinou nebo partnerem — stále spojen, neboť takový informátor může předávat informace zpět nebo přinášet výklad prostředí, a rozhovor s ním se zpravidla nevede nebo jen s velkou opatrností a s jasným bezpečnostním plánem; Stark (2007) upozorňuje, že u coercive control pachatel často kontroluje i okolí oběti. Třetím ohledem je, kdo má vlastní zájem na výsledku, například ve sporu o péči o děti, v dědictví nebo při rozvodu, a jeho údaje je třeba vážit s ohledem na tento zájem (srov. Rodinné právo).

Struktura rozhovoru

Rozhovor má několik částí, které na sebe navazují. Nejprve se vymezí vztah a kontext, tedy jak dlouho a v jaké roli informátor klienta zná, jak často se vídají a kdy naposledy; Shea (1998) doporučuje začít těmito neutrálními otázkami, aby se ustavila spolupráce. Poté se mapuje klient před expozicí — jaký byl, co ho bavilo, s kým se stýkal a jak se rozhodoval — otázkami otevřenými a bez návrhů. Jádrem jsou pozorované změny: kdy si informátor všiml změn a jakých (kontakty, slovník, finance, zdraví, nálada, dostupnost), jak probíhaly a jak na ně klient reagoval, když o nich mluvili; klinik se přitom ptá na konkrétní situace, ne na hodnocení, protože podle Groth-Marnata (2009) jsou popisy chování spolehlivější než soudy informátora. Následuje otázka na vztah dnes a na zdroje, tedy zda je informátor ochoten a schopen klienta podpořit a jaké jsou jeho vlastní obavy a hranice. Rozhovor se uzavírá shrnutím, poděkováním a informací o tom, co se s údaji stane, případně kontakty na podporu pro samotného informátora, neboť rodiny lidí v uzavřených skupinách jsou podle Herman (1992) často samy vyčerpané.

Interpretace

Údaje z druhé ruky jsou perspektivou, ne faktem, a zapisuje se zdroj každého údaje; Groth-Marnat (2009) na tom staví zásadu, že kolaterální informace se vždy váží proti ostatním zdrojům. Shoda více nezávislých informátorů zvyšuje váhu údaje (viz Třetíosobní potvrzení), zatímco rozpory mezi informátory a klientem nejsou „usvědčením“ ani jednoho, nýbrž údajem pro další práci. Klinik přitom hlídá vlastní konfirmační bias, protože kdo už „ví“, že jde o manipulaci, slyší jen potvrzení; Shea (1998) proto doporučuje aktivně hledat údaje, které by hypotézu vyvrátily.

Rizika

Hlavním rizikem je únik informací do prostředí, z něhož klient odchází, zvláště je-li informátor s prostředím spojen (Stark, 2007). Přistupuje triangulace, při níž se informátor snaží získat klinika na svou stranu sporu, a rodinná dynamika, v níž obvinění typu parental alienation bývají ve sporech o děti oboustranná a klinik nevystupuje jako soudce. Čtvrtým rizikem je poškození vztahu s klientem, má-li klient pocit, že se „mluví o něm za jeho zády“; Herman (1992) proto zdůrazňuje, že klient musí zůstat středem a vlastníkem celého procesu.

Interpretaci usnadňuje, zapisuje-li klinik u každého údaje nejen jeho obsah, ale i míru jistoty informátora a to, zda jde o přímé pozorování, nebo o doslech. Groth-Marnat (2009) doporučuje oddělovat tyto roviny už při záznamu, protože jejich smíšení později zkresluje celkový obraz. U obětí donucovací kontroly je navíc užitečné srovnat vícero nezávislých popisů téhož období: shodují-li se bratr, kolega i dřívější terapeut v tom, kdy se klient začal stahovat, posiluje to podle Starka (2007) hypotézu vnějšího vlivu, aniž by se opírala o jediné svědectví.

Kontraindikace

Rozhovor se nevede bez souhlasu klienta (mimo zákonné výjimky), s osobou, která je pravděpodobným pachatelem, ani tehdy, když by mohl ohrozit bezpečí klienta; Stark (2007) připomíná, že u coercive control může i nenápadný kontakt s okolím zvýšit riziko.

Příklad (anonymizovaný kompozit)

Klient po letech ve vztahu s coercive control tvrdí, že „vždycky byl nesamostatný a potřeboval vedení“. S jeho souhlasem proběhne rozhovor s bratrem a s bývalým kolegou, kteří nezávisle popisují samostatného, podnikavého muže, jenž v prvním roce vztahu přestal chodit na společné akce a začal o sobě mluvit jako o „neschopném“. Údaje klientovi pomohou oddělit převzatý sebeobraz od vlastní historie; Stark (2007) by v postupném odříznutí od okolí a v přepsaném sebepopisu rozpoznal typický vzorec donucovací kontroly.

Meze a otevřené otázky

Kolaterální údaje jsou nenahraditelné, ale zatížené perspektivou a zájmy informátorů (Groth-Marnat, 2009). Protokol je klinicky odůvodněný, ne specificky validovaný. Otevřená je otázka, jak postupovat u klientů, jejichž celé okolí bylo součástí uzavřeného prostředí a kde chybí nezávislý informátor, který by podle Herman (1992) mohl poskytnout kontinuitu s životem před expozicí.

Literatura

• Groth-Marnat, G. (2009). Handbook of Psychological Assessment (5th ed.). Hoboken: Wiley.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Shea, S. C. (1998). Psychiatric Interviewing: The Art of Understanding (2nd ed.). Philadelphia: Saunders.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.

Související

Klinické postupy sekce 06

• Rekonstrukce biografické časové osy – osa, kterou rozhovor doplňuje.
• Semi-strukturovaný klinický rozhovor – výchozí vyšetření klienta.
• Observační hodnocení – pozorování v průběhu péče.
• Supervizní rámce – supervize při práci s rodinou.

Etika a právo

• Důvěrnost v EA detekci – meze sdílení informací.
• Třetíosobní potvrzení – forenzní váha údajů od třetích osob.

Zotavení

• Akutní sociální rekonekce – zapojení bezpečných vztahů.
• Debrief rodiny – podpora rodiny v krizi.