Spiritual bypassing (spirituální obcházení)

Definice

Spiritual bypassing, česky spirituální obcházení, je užívání duchovních idejí, praxí a jazyka k tomu, aby se člověk vyhnul konfrontaci s nevyřešenými emočními tématy, psychickými zraněními a nedokončenými vývojovými úkoly. Místo aby byla bolest, hněv nebo strach prožity a zpracovány, jsou přeskočeny odkazem na vyšší princip: že se všechno děje z nějakého důvodu, že hněv je jen projev ega nebo že opravdu duchovní člověk netrpí. Pojem zavedl psycholog a psychoterapeut John Welwood v 80. letech 20. století na základě práce s klienty i vlastní buddhistické praxe; pozoroval, že meditace a duchovní ideály mohou osobní témata zakrývat, místo aby je osvětlily (Welwood, 2000).

V knize má pojem dvě roviny, které je třeba držet oddělené. Na individuální rovině jde o obranný mechanismus, který může dočasně chránit, ale dlouhodobě brání zotavení. Na skupinové rovině jde o strukturu, kterou může využít autorita: utrpení a nespravedlnost se přeznačí na duchovní lekci a vyjádření bolesti na selhání praxe (interpretace knihy, navazující na Welwood, 2000).

Co drží ustálená literatura

Spiritual bypassing je klinicky zavedený, ale empiricky slabě podložený pojem. Welwoodův výklad vychází z kazuistické a supervizní zkušenosti a Robert Augustus Masters jej rozpracoval do soustavy typických projevů, opět na klinickém materiálu (Masters, 2010). Standardizovaný nástroj měření ani longitudinální studie, které by jev oddělily od obecného vyhýbavého zvládání, k dispozici nejsou; pojem je proto třeba používat jako popis vzorce, ne jako diagnózu.

Podloženější oporu nabízí psychologie náboženství. Kenneth Pargament rozlišil náboženské zvládání na pozitivní a negativní a doložil, že některé jeho formy – přenechání problému bez vlastního jednání, výklad utrpení jako trestu – souvisejí s horším psychickým výsledkem, zatímco jiné jsou ochranné (Pargament, 1997). Právě tento rozdíl odpovídá tomu, co spiritual bypassing popisuje bez měřitelného rámce.

Druhou podloženou oporou je výzkum nežádoucích účinků kontemplativní praxe. Rozhovorová studie Jareda Lindahla a spolupracovníků s praktikujícími buddhisty zdokumentovala široké spektrum obtíží, od úzkosti a emoční otupělosti po změny vnímání sebe, a ukázala, že výkladový rámec tradice a učitele podstatně ovlivňuje, zda je obtíž rozpoznána jako problém, nebo vyložena jako pokrok (Lindahl a kol., 2017). To je nejbližší publikovaná opora pro mechanismus, který kniha popisuje.

Jak se projevuje

U jednotlivce bývá nejnápadnější potlačování hněvu a smutku jako „neduchovních“ emocí a nepřiměřený klid v situaci, která by vyžadovala reakci; Welwood popisuje tento stav jako předčasnou transcendenci, tedy snahu obsadit vývojově pozdější pozici bez toho, čím se k ní dojde (Welwood, 2000). Blízkým znakem je předčasné odpuštění vyslovené bez uznání křivdy a bez obnovení bezpečí – Hermanová upozorňuje, že odpuštění není podmínkou ani měřítkem zotavení a jeho vymáhání přeživšímu škodí (Herman, 1992).

Dalším znakem jsou slabé hranice ve jménu soucitu a neschopnost odmítnout, doprovázená odpojením od těla a emocí, které se prezentuje jako odstup nebo nepřipoutanost; Lindahl a spolupracovníci tento obraz zaznamenali i jako nežádoucí účinek intenzivní praxe, nikoli jen jako obranu (Lindahl a kol., 2017). Patří sem i slepá důvěra v učitele a neochota vidět jeho chyby (Masters, 2010).

Ve skupině se obcházení projevuje tím, že se zneužití nebo nespravedlnost vykládá jako „učení“ nebo karma oběti, pochybnost a kritika se označují za odpor ega a jazyk duchovní praxe se používá k umlčení těch, kdo na problém upozorňují. Lifton popsal tento rys uzavřených ideologických prostředí jako vymáhání doktríny proti osobní zkušenosti: tam, kde se zkušenost rozchází s učením, je chybná zkušenost (Lifton, 1961). Souvisejícím vzorcem je thought-stopping, tedy naučené zastavení pochybnosti formulí z praxe.

Mechanismus

Strukturně spiritual bypassing přesouvá problém z roviny zkušenosti do roviny výkladu, kde jej nelze ověřit. Bolest je prožívaná a sdělitelná, ale její výklad, například že jde o lekci, ověřit nelze; kdo má právo vykládat, má moc nad tím, co se smí prožívat (interpretace knihy, navazující na Lifton, 1961). Lindahl a spolupracovníci dokládají empiricky slabší, ale souběžnou verzi téhož: výklad poskytnutý učitelem rozhoduje o tom, zda obtíž bude vůbec pojmenována (Lindahl a kol., 2017).

V uzavřených duchovních skupinách se tento mechanismus spojuje s dalšími vzorci, které kniha popisuje jako techniky. Kvazi-mystická anihilace (EA-5.1.19) zneužívá skutečné nebo navozené mystické prožitky k rozvolnění kritického úsudku; iluzorní transcendence (EA-5.1.14) slibuje stav „za“ běžnými emocemi, a tím je znehodnocuje; holografická redukce (EA-5.1.20) převádí každou potíž na projev jediného duchovního principu (Lifton, 1961). Výsledkem bývá odpojení od vlastní bolesti, které se fenomenologicky překrývá s disociací, a tím i neschopnost rozpoznat, že se děje něco špatného (Herman, 1992).

Odlišení

Autentická duchovní praxe vede k větší schopnosti obtížné emoce snést a prožít, ne k jejich obcházení, a zachovává hranice, kritické myšlení i odpovědnost učitele; Welwood sám trval na tom, že psychologická a duchovní práce se nezastupují, nýbrž doplňují (Welwood, 2000). Přístupy založené na přijetí učí nechat emoce být, ne je popírat: v terapii přijetí a hodnotami vedeného jednání je přijetí definováno jako ochota prožívat nepříjemný obsah ve službě vlastním hodnotám, tedy pravý opak vyhýbání (Hayes, Strosahl a Wilson, 1999).

Pozitivní náboženské zvládání pomáhá nést utrpení a najít smysl, aniž popírá skutečnost a závažnost ztráty; empirický rozdíl mezi ním a jeho negativní formou je právě tím rozlišením, které v klinické praxi nese tíhu (Pargament, 1997). Ego death a jiné transformativní prožitky nejsou samy obcházením; problémem je výklad, který vylučuje integraci (Masters, 2010).

Od klinických stavů je nutné odlišit disociativní poruchy, depresi s náboženským obsahem a nežádoucí účinky meditace, u nichž je náboženský jazyk formou, ne příčinou; Lindahl a spolupracovníci ukazují, že řada obtíží z intenzivní praxe vyžaduje klinické posouzení, nikoli duchovní výklad (Lindahl a kol., 2017).

Klinický a etický rámec

Pojem není diagnózou a v klasifikacích se nevyskytuje; v klinické praxi slouží jako popis vzorce zvládání, který je třeba doložit pozorováním a výpovědí, ne předpokládat podle náboženské příslušnosti (Pargament, 1997). Eticky je rozhodující respekt k víře klienta: kritika konkrétní skupiny nesmí přejít v kritiku spirituality jako takové, protože by tím terapeut zopakoval totéž znehodnocení zkušenosti, jen z druhé strany (Herman, 1992).

Tam, kde obcházení udržuje setrvání v prostředí, které člověka poškozuje, mění se otázka z výkladové na bezpečnostní; souvislost s uzavřenými skupinami popisují hesla high-control group a sektářská konverze (Lifton, 1961).

Význam pro Kompendium

Pojem vysvětluje, proč oběti zneužití v duchovních prostředích často dlouho nedokážou pojmenovat, co se jim stalo: měly k dispozici jen slovník, který bolest vykládal jako vlastní selhání (interpretace knihy, navazující na Lifton, 1961). Objevuje se v historických případech Heaven's Gate a Radžníš, v kazuistikách zotavení ze spirituálního kultu a New Age a ve vzdělávacím scénáři ontologický útok.

Kritická perspektiva buddhistická psychologie připomíná, že kontemplativní tradice samy mají nástroje k rozpoznání obcházení a nelze je s ním ztotožňovat; stejný závěr plyne z Welwoodova vlastního postoje, který byl kritikou praxe zevnitř, ne odmítnutím praxe (Welwood, 2000).

Obrana a zotavení

Pro postiženého je obvykle prvním krokem dovolit si emoce, které skupina zakazovala; hněv bývá nejranějším signálem, že byla překročena hranice, a jeho potlačení patří k jádru obcházení (Masters, 2010). Oporou je průvodce práce se vztekem. Druhým krokem bývá oddělení duchovních hodnot od autority, která je vykládala – mnoho lidí si praxi ponechá, ale v jiném rámci (Welwood, 2000).

Návrat do těla pomáhá obnovit kontakt s potlačenými emocemi; somaticky orientované přístupy k tomu vedou a v knize jim odpovídá somatická pozornost (Herman, 1992). Pro profesionála platí, že odpuštění není podmínkou zotavení a nemá se vyžadovat ani navrhovat jako cíl (Herman, 1992), a že spolupráce s duchovními doprovázejícími, kteří rozumějí zneužití, bývá přínosná; v knize k tomu vedou pastorální vigilance a spirituální obnova.

Meze pojmu a kritika

Pojem se snadno zneužije opačným směrem, jako nálepka pro jakoukoli duchovní odpověď na utrpení. Pargamentův výzkum ukazuje, že náboženské zvládání je častěji ochranné než škodlivé, takže paušální podezření vůči duchovnímu výkladu není opřeno o data (Pargament, 1997). Rozhoduje, zda praxe pomáhá zkušenost unést a zpracovat, nebo ji popírá.

Druhou mezí je slabá operacionalizace. Bez měřitelného vymezení nelze spiritual bypassing odlišit od obecného vyhýbavého zvládání, a není proto jasné, zda jde o samostatný jev, nebo o jeho kulturně zabarvenou podobu (Hayes, Strosahl a Wilson, 1999). Otevřenou otázkou je rovněž podíl praxe samé a jejího výkladu na nežádoucích účincích; Lindahl a spolupracovníci ji formulují jako hlavní úkol dalšího výzkumu (Lindahl a kol., 2017).

Literatura

• Hayes, S. C., Strosahl, K. D., & Wilson, K. G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy: An Experiential Approach to Behavior Change. Guilford Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism. Norton.
• Lindahl, J. R., Fisher, N. E., Cooper, D. J., Rosen, R. K., & Britton, W. B. (2017). The varieties of contemplative experience: A mixed-methods study of meditation-related challenges in Western Buddhists. PLOS ONE.
• Masters, R. A. (2010). Spiritual Bypassing: When Spirituality Disconnects Us from What Really Matters. North Atlantic Books.
• Pargament, K. I. (1997). The Psychology of Religion and Coping: Theory, Research, Practice. Guilford Press.
• Welwood, J. (2000). Toward a Psychology of Awakening. Shambhala.

Související

Glosář

• Mystický prožitek – zkušenost, kterou obcházení často monopolizuje.
• Disociace – odpojení od bolesti prezentované jako odstup.
• Ego death – prožitek, jehož výklad rozhoduje o integraci.
• Sektářská konverze – cesta do prostředí, kde se obcházení stává normou.
• High-control group – prostředí, které výklad monopolizuje.
• Thought-stopping – zastavování pochybností ve jménu praxe.

Techniky

• EA-5.1.19 Kvazi-mystická anihilace – zneužití duchovních prožitků.
• EA-5.1.14 Iluzorní transcendence – slib stavu „nad“ emocemi.

Případy a obrana

• Případ 50: Zotavení ze spirituálního kultu – trajektorie zotavení.
• Historický případ: Heaven's Gate – krajní důsledek duchovního výkladu.
• Spirituální obnova – obnova vztahu k duchovnu po zneužití.