Redukcionismus

Definice

Redukcionismus je souhrnné označení pro postoje, podle nichž lze jevy jedné úrovně plně vysvětlit nebo nahradit jevy úrovně základnější: biologii chemií, mysl neuronální aktivitou, společnost jednotlivci. Filozofie vědy rozlišuje tři podoby, které je třeba držet odděleně, protože každá tvrdí něco jiného (Nagel, 1961).

Ontologický redukcionismus tvrdí, že vyšší úrovně nejsou „ničím navíc“ ke svým částem. Teoretický redukcionismus tvrdí, že teorie vyšší úrovně lze odvodit z teorií nižší úrovně; klasickou podobu mu dal Nagel požadavkem přemosťujících zákonů mezi slovníky obou teorií (Nagel, 1961). Metodologický redukcionismus je naopak výzkumná strategie: rozložit složitý systém na části, aby mu bylo možné porozumět, a tento program byl programově vyhlášen jako pracovní hypotéza jednoty vědy (Oppenheim a Putnam, 1958).

Metodologická redukce patří k nejúspěšnějším nástrojům vědy a sama o sobě není sporná. Potíž začíná tam, kde se z výzkumné strategie stane soud o tom, co je skutečné, a z tvrzení „lze to studovat na úrovni X“ se udělá „je to jen X“; Dennett pro tento přeskok navrhl název chamtivý redukcionismus (Dennett, 1995).

Původ a kontext pojmu

Spor se vyhrotil v šedesátých a sedmdesátých letech. Putnam ukázal, že tentýž psychologický stav může být uskutečněn různými fyzickými stavy, takže k jeho popisu nelze dospět z neurofyziologie (Putnam, 1967), a Fodor z téhož argumentu mnohonásobné realizovatelnosti vyvodil, že speciální vědy mají vlastní, nepřevoditelné zákonitosti (Fodor, 1974).

Pro biologii obdobný výsledek předvedl Kitcher na vztahu klasické a molekulární genetiky: molekulární popis klasické zákony nenahrazuje, nýbrž doplňuje (Kitcher, 1984). Anderson k tomu z fyziky dodal, že na každé vyšší úrovni organizace vznikají vlastnosti, které nelze z nižší úrovně prakticky odvodit (Anderson, 1972), a Cartwrightová argumentovala, že zákony platí v ohraničených oblastech, nikoli všude a jednotně (Cartwright, 1999).

Opačným pólem je holismus, který zdůrazňuje vlastnosti celku vyplývající ze vztahů mezi částmi. Nejde o souměrné protivníky: Dupré nabídl třetí možnost, podle níž je skutečnost rozmanitá a unese více legitimních, různě vedených klasifikací a vysvětlení (Dupré, 1993). Ve filozofii mysli je spor živý dodnes a jeho ohniskem je otázka prožitku, kterou Chalmers pojmenoval jako těžký problém (Chalmers, 1996); v knize ji rozebírá reflexe Chalmers.

Jak se projevuje

V diskurzu se redukcionistická rétorika pozná podle obratu „nic než“: láska je „jen chemie“, přesvědčení „jen podmíněnost“, zážitek „jen projekce“. Dennett na tomto obratu ukazuje rozdíl mezi vysvětlením a zrušením vysvětlovaného — dobrá redukce jev vysvětlí a nechá stát, chamtivá jej odbyde (Dennett, 1995).

Druhým znakem je jediný univerzální klíč, jímž se vysvětluje vše: trauma z dětství, ego, karma, struktura moci nebo neurotransmitery. Cartwrightová upozorňuje, že nárok na jeden vysvětlovací princip pro všechny oblasti není vědeckým výsledkem, nýbrž metafyzickým předpokladem (Cartwright, 1999).

Třetím znakem je přeskočení úrovní: z obecné teorie se usuzuje na konkrétního člověka bez zkoumání jeho situace. Právě tento krok je u mnohonásobně realizovaných stavů neplatný, protože z obecné úrovně nelze odečíst, jak je stav uskutečněn zde (Putnam, 1967).

Čtvrtým znakem je znehodnocení prožitku: výpověď první osoby se prohlásí za nespolehlivou, protože „ve skutečnosti“ jde o něco jiného, co ví jen vykladač. Ryle takové kroky popsal jako kategoriální omyly, při nichž se o jevu mluví ve slovníku, do něhož nepatří (Ryle, 1949).

V opačném směru slouží slovo „redukcionista“ jako nálepka k odmítnutí jakékoli empirické kontroly. Pro vymezení vědy od toho, co se za ni vydává, je proto podstatná testovatelnost, ne zařazení mezi úrovně (Cartwright, 1999); v knize k tomu patří hesla falsifikovatelnost a pseudověda.

Mechanismus

Ve vztahu k epistemické autonomii je rozhodující, že redukce přenáší autoritu výkladu: kdo drží „základní úroveň“, drží i právo říci, o čem konkrétní prožitek vlastně je. Ryleova analýza kategoriálního omylu dává nástroj, jak tento krok rozpoznat, protože ukazuje, že problém není v chybném tvrzení, nýbrž v záměně slovníků (Ryle, 1949).

Vzorec, který kniha vede jako holografickou redukci (EA-5.1.20), převádí každou jednotlivou zkušenost na projev jediného principu doktríny. Člověk tím ztrácí přístup k textuře vlastní situace: nevidí konkrétní konflikt ani konkrétní únavu, jen další potvrzení výkladu. Příbuzná esencialistická redukce (EA-5.3.18) dělá totéž s identitou. Oba vzorce odpovídají tomu, co Dennett nazývá chamtivou redukcí, totiž přeskočení všech mezilehlých úrovní vysvětlení (Dennett, 1995); jejich zařazení do taxonomie knihy je ovšem jejím vlastním výkladem (interpretace knihy, viz metodologické poznámky).

Opačný pohyb, obviňování vědy z redukcionismu, je součástí trans-paradigmatické migrace (EA-5.1.26) a slouží k odpojení od empirické kontroly. Oba pohyby mají společný rys: odstraňují úroveň, na níž by bylo tvrzení možné ověřit — a právě ověřitelnost na vymezené úrovni je to, co podle filozofie vědy dělá vysvětlení vysvětlením (Cartwright, 1999).

Odlišení

Legitimní vědecká redukce vysvětluje mechanismus a jev, který vysvětluje, přitom nepopírá: neurobiologie strachu neruší skutečnost strachu. Craver takovou práci popisuje jako hledání mechanismů na více úrovních současně, ne jako nahrazování jedné úrovně druhou (Craver, 2007).

Psychoedukace, tedy vysvětlení biologických složek obtíží, posiluje porozumění, pokud nepopírá zkušenost klienta. V psychiatrii se k tomu doporučuje výslovný vysvětlovací pluralismus, který drží více úrovní popisu vedle sebe (Kendler, 2005).

Holismus není automaticky lepší: tvrzení, že „všechno souvisí se vším“, může být stejně neověřitelné jako „nic než“, protože neurčuje, co by je vyvrátilo (Cartwright, 1999). Některé redukce jsou navíc ve skutečnosti kategoriální omyly, tedy záměny typu vysvětlení, ne nesprávné výsledky (Ryle, 1949).

Od kritiky medikalizace se pojem odlišuje tím, že ta je legitimní odbornou debatou: Deacon rozebral biomedicínský model duševních poruch a jeho empirické i praktické meze (Deacon, 2013), zatímco programové přesunutí psychiatrie k neurobiologickým okruhům hájili Insel a kolegové (Insel a kol., 2010). V knize k tomu patří kritika medikalizace a patologizace normálních variací.

Význam pro knihu a jeho meze

Pojem pomáhá rozpoznat, kdy výklad slouží porozumění a kdy ovládání. Pro rámec epistemické anihilace je zároveň varováním: i taxonomie manipulace se může stát výkladem „nic než“, v němž je vše manipulací, což je přesně ten chamtivý krok, před nímž varuje Dennett (Dennett, 1995). Rozebírá to kritická perspektiva Přesah rámce.

Protipólem je pluralismus a vtělená kognice (embodied cognition), které připomínají, že prožívání nelze oddělit od těla a situace; filozoficky je takový pluralismus podepřen argumentem o rozmanitosti skutečnosti (Dupré, 1993).

Obrana a zotavení

Nejúčinnější otázkou je otázka po úrovni: na jaké úrovni je toto vysvětlení platné a co z něj pro mou konkrétní situaci neplyne? Argument mnohonásobné realizovatelnosti dává důvod, proč je taková otázka legitimní a ne jen vzdorná (Putnam, 1967).

Druhou pomůckou je hledání výjimek. Výklad, který vysvětluje úplně všechno, nevysvětluje nic, protože neurčuje, co by jej vyvrátilo (Cartwright, 1999); v knize k tomu vede průvodce falsifikační myšlení.

V terapii pomáhá navrátit konkrétnost: popsat situace v detailu dřív, než se vyloží. Vysvětlovací pluralismus v psychiatrii doporučuje právě toto pořadí, aby jeden výkladový rámec nepředurčil nález (Kendler, 2005); odpovídá mu narativní externalizace.

Pro profesionála platí, že si hlídá vlastní oblíbený výkladový klíč. Místem, kde se lze zeptat, zda nevidí u všech klientů totéž, je supervize; literatura o biomedicínském modelu ukazuje, jak silně rámec určuje, co se vůbec zaznamená (Deacon, 2013). V knize k tomu patří supervizní rámce.

Meze pojmu

Redukce není nepřítel. Bez metodologické redukce by nebyla neurověda, farmakologie ani většina účinné léčby, a mechanistické vysvětlování napříč úrovněmi je dnes běžnou vědeckou praxí (Craver, 2007). Problémem je jen redukce, která se vydává za úplný popis člověka.

Otevřenou otázkou zůstává, kde přesně leží hranice mezi dobrou a chamtivou redukcí. Dennett ji váže na přeskočení mezilehlých úrovní vysvětlení (Dennett, 1995), Kitcher na to, zda nižší úroveň skutečně reprodukuje vysvětlovací práci vyšší (Kitcher, 1984); obě kritéria se posuzují případ od případu, a žádné z nich nedává obecné pravidlo.

Literatura

• Anderson, P. W. (1972). More is different. Science.
• Cartwright, N. (1999). The Dappled World: A Study of the Boundaries of Science. Cambridge University Press.
• Chalmers, D. J. (1996). The Conscious Mind: In Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press.
• Craver, C. F. (2007). Explaining the Brain: Mechanisms and the Mosaic Unity of Neuroscience. Oxford University Press.
• Deacon, B. J. (2013). The biomedical model of mental disorder: A critical analysis of its validity, utility, and effects on psychotherapy research. Clinical Psychology Review.
• Dennett, D. C. (1995). Darwin's Dangerous Idea: Evolution and the Meanings of Life. Simon & Schuster.
• Dupré, J. (1993). The Disorder of Things: Metaphysical Foundations of the Disunity of Science. Harvard University Press.
• Fodor, J. A. (1974). Special sciences (or: The disunity of science as a working hypothesis). Synthese.
• Insel, T., Cuthbert, B., Garvey, M., et al. (2010). Research Domain Criteria (RDoC): Toward a new classification framework for research on mental disorders. American Journal of Psychiatry.
• Kendler, K. S. (2005). Toward a philosophical structure for psychiatry. American Journal of Psychiatry.
• Kitcher, P. (1984). 1953 and all that: A tale of two sciences. Philosophical Review.
• Nagel, E. (1961). The Structure of Science: Problems in the Logic of Scientific Explanation. Harcourt.
• Oppenheim, P., & Putnam, H. (1958). Unity of science as a working hypothesis. Minnesota Studies in the Philosophy of Science.
• Putnam, H. (1967). Psychological predicates. In Art, Mind, and Religion. University of Pittsburgh Press.
• Ryle, G. (1949). The Concept of Mind. Hutchinson.

Související

Glosář

• Holismus – protipól zdůrazňující celek a vztahy.
• Pluralismus – více legitimních úrovní vysvětlení.
• Kategoriální omyl – záměna typu vysvětlení.
• Falsifikovatelnost – kritérium, které „nic než“ nesplňuje.
• Pseudověda – kde se antiredukcionismus stává nálepkou.
• Vtělená kognice – prožívání neoddělitelné od těla a situace.

Techniky

• EA-5.1.20 Holografická redukce – vše jako projev jednoho principu.
• EA-5.3.18 Esencialistická redukce – člověk jako jediná vlastnost.

Kritika a obrana

• Přesah rámce – riziko redukce i v rámci knihy.
• Kritika medikalizace – legitimní debata o biomedicínském modelu.
• Falsifikační myšlení – hledání vyvracejících případů.
• Narativní externalizace – návrat ke konkrétnímu příběhu.