Nekonzistence🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	AF-03.23
Katalog	Argumentační fauly
Rodina	Klamy předpokladu
Druh	neformální klam
Anglicky	Inconsistency
Jiné názvy	nekonzistentní premisy, nesoudržnost argumentu, nekoherence
Užití	chyba i taktika
Riziko zneužití	střední
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Nekonzistence je vada argumentu, jehož premisy nemohou být všechny zároveň pravdivé, nebo jehož premisa popírá jeho vlastní závěr. Logika ukazuje, proč je taková vada zákeřná: argument s nekonzistentními premisami je formálně platný, protože nemůže nastat situace, v níž by všechny premisy byly pravdivé a závěr nepravdivý, a z rozporu lze proto platně odvodit jakýkoli závěr. Takový argument však nikdy není správný v plném smyslu, protože jeho premisy pravdivé být nemohou (Copi, Cohen a McMahon 2014). Kdo přijme rozporné premisy, nemá důvod přijmout jeden závěr spíš než jeho opak.

Vedle logické nekonzistence, kdy si odporují dvě tvrzení, rozlišuje teorie argumentace nekonzistenci pragmatickou, kdy tvrzení mluvčího odporuje jeho jednání nebo jiným jeho závazkům. Tato druhá podoba je předmětem okolnostního útoku na osobu a tu quoque: poukaz na ni je legitimní výtkou mluvčímu, ale sám nevyvrací tvrzení, které mluvčí hájí (Walton 2008). Výzkum psychologického očkování proti manipulaci řadí nekoherenci, tedy souběžné užívání navzájem neslučitelných tvrzení, mezi manipulační techniky, které pojmenovává (Roozenbeek a kol. 2022).

Původ a souvislosti🔗

Princip sporu, podle něhož nemohou být tvrzení a jeho popření zároveň pravdivá, je jedním ze základů logiky od antiky a sokratovská metoda vyvracení stála na tom, že ukázala rozpor mezi závazky partnera v rozhovoru. Hamblin na tuto tradici navázal formální dialektikou, v níž si každý účastník dialogu vede záznam svých závazků; rozpor v záznamu je pak zjistitelný a druhá strana ho může vytknout (Hamblin 1970). Pragma-dialektika přejímá příbuznou myšlenku: účastník kritické diskuse nesmí popřít výchozí bod, který dříve přijal, a je tedy vázán tím, co sám připustil (van Eemeren a Grootendorst 1992).

V oblasti vlivu a propagandy se nekonzistence objevuje v jiné roli. Paul a Matthews popsali model propagandy, jehož jedním rysem je, že se necítí vázán důsledností: různé kanály šíří navzájem neslučitelné verze téže události a model s tím počítá (Paul a Matthews 2016). Kniha se tomuto vzorci věnuje v hesle palba nepravd. V blízkých vztazích se rozporné výroky stávají součástí toho, co kniha popisuje jako gaslighting, a Lifton mezi znaky totalistního prostředí uvádí nadřazení doktríny osobě: kde se zkušenost člověka s doktrínou neshoduje, musí ustoupit zkušenost (Lifton 1961).

Struktura argumentu🔗

Nejprostší podoba: premisa P, premisa ne-P, tedy Z. Z rozporu plyne cokoli, a tedy nic, na čem by záleželo. Druhou podobou je premisa, která popírá závěr nebo sama sebe: „žádnému tvrzení nelze věřit, a proto věřte mně“. Třetí podobou jsou vzájemně se vylučující obhajoby, známé z příkladu o vypůjčeném kotli: kotel jsem si nepůjčil, už byl děravý, když jsem si ho půjčil, a vrátil jsem ho celý. Každá obhajoba by sama mohla obstát, dohromady se vylučují. Logický rozbor ukazuje, že takový soubor tvrzení nemůže být celý pravdivý, takže alespoň jedna obhajoba je nepravdivá (Copi, Cohen a McMahon 2014).

Čtvrtou podobou je rozptýlená nekonzistence. Rozporná tvrzení nezazní ve stejné větě, ale v různých chvílích, před různým publikem nebo různými kanály, a každé z nich působí samo o sobě soudržně. Kahneman popisuje, že rychlé intuitivní myšlení hodnotí soudržnost příběhu, který má právě před sebou, a nesrovnává ho s tím, co nevidí (Kahneman 2011). Rozpor mezi dvěma soudržnými fragmenty proto snadno zůstane nepovšimnut. Pátou podobou je dvojná vazba, v níž jsou na člověka kladeny dva neslučitelné požadavky na různých úrovních sdělení a zároveň mu je znemožněno rozpor pojmenovat nebo situaci opustit (Bateson a kol. 1956).

Detekční znaky🔗

Prvním znakem jsou dvě tvrzení, která nemohou platit současně, nabídnutá v jednom celku. Druhým znakem je spojka „a i kdyby“: mluvčí popírá, a pro případ, že popření neobstojí, přidává obhajobu, která popření vylučuje. Třetím znakem je volba verze podle publika: jiné tvrzení pro jednu skupinu, opačné pro druhou, přičemž mluvčí nikdy nevysloví, které platí. Paul a Matthews popisují tento rys u propagandy, která nehledá soudržnost, ale dosah (Paul a Matthews 2016).

Čtvrtým znakem je reakce na upozornění. Kdo na rozpor poukáže, slyší, že si to špatně pamatuje, že vytrhává slova z kontextu nebo že hledá chyby místo podstaty; o rozporu samotném se nemluví. V kontrolujícím vztahu se tak postupně mění, čemu člověk věří o vlastní paměti. Pátým znakem jsou požadavky, které nelze splnit současně, spojené s výčitkou za nesplnění kteréhokoli z nich, což je struktura dvojné vazby (Bateson a kol. 1956). Příbuzná kafkovská past obrací rozpor proti tomu, kdo se brání: popření obvinění se vykládá jako jeho potvrzení. Šestým znakem je výjimka pro mluvčího: pravidlo platí pro všechny, jen ne pro toho, kdo ho vyhlašuje, což ukazuje na zvláštní výjimku; i zde jde o pragmatický rozpor mezi tím, co mluvčí hlásá, a tím, co sám dělá (Walton 2008).

Odlišení od platné argumentace🔗

Změna názoru v čase není nekonzistence. Kdo dříve tvrdil jedno, nyní tvrdí druhé a vysvětlí, co ho přimělo k revizi, netvrdí obojí zároveň. Pragma-dialektika naopak počítá s tím, že mluvčí, jehož stanovisko v diskusi neobstálo, ho stáhne (van Eemeren a Grootendorst 1992). Zdánlivý rozpor také často zmizí, když se rozliší smysly slov nebo kontexty: „déšť je dobrý“ a „déšť je špatný“ mohou platit o různých polích. Zásada shovivavého výkladu vede k tomu, aby se taková rozlišení hledala dřív, než se mluvčímu vytkne rozpor; o ní pojednává heslo princip shovivavosti (Govier 2010).

Rozpor se legitimně užívá i v samotné argumentaci. Nepřímý důkaz (reductio ad absurdum) předpokládá tvrzení, odvodí z něj spor a tím tvrzení vyvrací; zde je rozpor nástrojem, ne vadou (Copi, Cohen a McMahon 2014). Legitimní je také podmíněné uvažování o alternativách, pokud je jako alternativa označeno: „buď platí A, a pak plyne X, nebo platí B, a pak plyne Y“. Rozdíl proti vzájemně se vylučujícím obhajobám je v tom, že mluvčí netvrdí A i B zároveň a nežádá, aby posluchač přijal obojí. Konečně poukaz na pragmatickou nekonzistenci mluvčího je oprávněnou výtkou, ale nevyvrací jeho tvrzení; kdo z něj vyvozuje nepravdivost tvrzení, dopouští se tu quoque (Walton 2008).

Stav poznání🔗

Psychologie zkoumá nekonzistenci především z pohledu toho, kdo ji prožívá. Festinger popsal kognitivní disonanci jako nepříjemný stav, který vzniká, když jsou poznatky nebo přesvědčení člověka navzájem v rozporu, a který ho motivuje rozpor zmenšit, ať změnou přesvědčení, přidáním ospravedlňujících úvah, nebo vyhýbáním se informacím, které rozpor zvětšují (Festinger 1957). Rozpor tedy nevede automaticky k opuštění chybného tvrzení; může vést i k jeho obhajobě. Kahneman shrnuje, že důvěra v úsudek vychází ze soudržnosti příběhu, a ne z úplnosti a kvality podkladů (Kahneman 2011), což vysvětluje, proč rozptýlený rozpor nemusí oslabit přesvědčivost jednotlivých sdělení.

Paul a Matthews tvrdí, že nedostatek důslednosti u propagandy založené na velkém objemu sdělení nemusí snižovat její účinek, a opírají se přitom o psychologické výzkumy přesvědčování; jejich zpráva je analýzou, ne vlastním experimentem (Paul a Matthews 2016). Výzkum psychologického očkování zařadil nekoherenci mezi techniky, na které se zaměřil (Roozenbeek a kol. 2022). Lifton popsal, jak totalistní prostředí zachází se zkušeností, která odporuje doktríně (Lifton 1961). Výzkum, který by četnost nekonzistentních argumentů v běžné řeči měřil, kniha ve své bibliografii nemá; přesné míry výskytu proto neuvádí.

Obrana a odpověď🔗

Základní odpovědí je postavit rozporná tvrzení vedle sebe a zeptat se, které z nich mluvčí hájí. Dokud volí podle situace, nehájí žádné, a jeho závěr nemá oporu. Formální dialektika dává této odpovědi jasnou podobu: závazky účastníka se zapisují a rozpor v záznamu je důvodem žádat, aby jeden ze závazků odvolal (Hamblin 1970). U rozptýlené nekonzistence pomáhá vlastní záznam: co bylo řečeno, kdy a komu. Teprve vedle sebe postavené verze ukazují rozpor, který v proudu sdělení zaniká (Kahneman 2011).

U dvojné vazby je obranou schopnost situaci pojmenovat: říci, že dva požadavky nelze splnit současně. Bateson a jeho spolupracovníci popisovali, že právě znemožnění takového komentáře drží člověka ve vazbě (Bateson a kol. 1956). U člověka, kterému okolí opakovaně zpochybňuje paměť rozpornými výklady, je obranou vracet se k záznamům a k lidem, kteří na výkladu okolí nezávisejí. Psychologické očkování stojí na tom, že předem poznaná struktura zavádějícího argumentu se pak snáze pozná i v nové podobě (van der Linden 2023).

Literatura🔗

• Bateson, G., Jackson, D. D., Haley, J., & Weakland, J. (1956). Toward a theory of schizophrenia. Behavioral Science, 1(4), 251–264.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Govier, T. (2010). A Practical Study of Argument (7. vyd.). Belmont: Wadsworth.
• Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. London: Methuen.
• Kahneman, D. (2011). Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Paul, C., & Matthews, M. (2016). The Russian „Firehose of Falsehood“ Propaganda Model. Santa Monica: RAND Corporation.
• Roozenbeek, J., van der Linden, S., Goldberg, B., Rathje, S., & Lewandowsky, S. (2022). Psychological inoculation improves resilience against misinformation on social media. Science Advances, 8(34), eabo6254.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• van Eemeren, F. H., & Grootendorst, R. (1992). Argumentation, Communication, and Fallacies: A Pragma-Dialectical Perspective. Hillsdale: Lawrence Erlbaum.
• van der Linden, S. (2023). Foolproof: Why Misinformation Infects Our Minds and How to Build Immunity. London: 4th Estate.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Klamy předpokladu – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Ty taky – příbuzné heslo (Klamy relevance, Tu quoque)
• Kruhový argument – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Begging the question)
• Zvláštní výjimka – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Special pleading)
• Posouvání branek – příbuzné heslo (Klamy předpokladu, Moving the goalposts)
• Kafkovská past – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Kafkatrapping)
• Palba nepravd – příbuzné heslo (Rétorické a dialogické taktiky, Firehose of falsehood)

V kompendiu

• EA-4.1 Gaslighting – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.1.5 Logická diskontinuita – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.2.2 Liftonova kritéria myšlenkové reformy – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• 7.8 Politická a ideologická EA — totalitní systémy, propaganda, populismus – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Klamné odvolání na precedent – předchozí heslo rodiny