Interpunkce komunikačního sledu🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-02.44
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Základní pojmy NLP
Druh	pojem
Anglicky	Punctuation of the communicational sequence
Jiné názvy	třetí axiom komunikace, členění komunikačního sledu, kdo to začal
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Interpunkce komunikačního sledu je pojem pragmatiky lidské komunikace pro způsob, jakým účastníci interakce rozčleňují nepřetržitý sled výměn na příčiny a následky, podněty a odpovědi. Pozorovateli se interakce jeví jako řada tahů, z nichž každý je zároveň odpovědí na předchozí tah a podnětem pro další; účastníci však tuto řadu nevnímají jako kruh, ale jako příběh s počátkem, a počátek zpravidla kladou k tomu druhému. Třetí axiom komunikace proto tvrdí, že povaha vztahu závisí na tom, jak partneři komunikační sled interpunkcí člení (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Neurolingvistické programování převzalo axiom spolu s ostatními myšlenkami skupiny z Palo Alta; nejblíže mu v NLP stojí důraz na popis téže situace z více percepčních pozic (O'Connor a Seymour 1990).

Pojem je třeba odlišit od hesla interpunkční dvojznačnost z Milton-modelu. To popisuje jazykový vzorec uvnitř jednoho promluvového úseku, v němž hranice vět splývají nebo pauza padá na nečekané místo, takže posluchač nemá jistotu, kde jedna věta končí a druhá začíná (Bandler a Grinder 1975b). Interpunkce komunikačního sledu se netýká vět, ale tahů celé interakce, často rozložených do dnů nebo let, a neptá se, kde končí věta, ale kde podle účastníků začíná spor. Obě hesla sdílejí jen slovo „interpunkce“, které je v obou případech metaforou převzatou z psaného jazyka (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka vychází z Batesonovy teorie učení. Bateson upozorňoval, že lidé se neučí jen jednotlivé odpovědi, ale také navyklé způsoby, jak proud událostí rozčlenit na to, co je podnět, a co odměna; tento návyk nazýval učením druhého řádu a pokládal ho za základ toho, co se obvykle nazývá povahou nebo charakterem (Bateson 1972). Watzlawick, Beavin a Jackson z toho udělali obecný axiom a ilustrovali ho dvojicí, v níž manželka vyčítá a manžel se stahuje: on se stahuje, protože ona vyčítá, ona vyčítá, protože on se stahuje, a každý z nich popisuje tentýž sled jako svou oprávněnou odpověď na chování druhého. Připojili i známý vtip o pokusné kryse, která se chlubí, že si vycvičila experimentátora tak, aby jí po každém stisku páčky dal potravu (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Navazující práce téže skupiny ukázala, jak se takové kruhy udržují. Každý účastník řeší problém tím, čím ho podle druhého vyvolává: kdo se stahuje, stahuje se víc, kdo vyčítá, vyčítá víc, a pokus o řešení se stává součástí problému; autoři tento mechanismus nazvali „více téhož“ (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). Konverzační analýza, kterou kompendium popisuje na stránce konverzační analýza interakcí, přidává k tomu empirickou perspektivu: každý tah v rozhovoru ukazuje, jak mluvčí pochopil tah předchozí, a interpunkce je tak v rozhovoru do jisté míry pozorovatelná, nikoli jen domnělá (Levinson 1983).

Struktura vzorce🔗

Strukturálně jde o tři vrstvy. První je samotný sled tahů, který z vnějšího pohledu nemá počátek. Druhou tvoří interpunkce každého účastníka, tedy volba bodu, od něhož sled počítá. Třetí je vztahový závěr, který z interpunkce plyne: kdo počítá od chování druhého, vidí sebe jako toho, kdo jen odpovídá, a druhého jako toho, kdo začal. Watzlawick, Beavin a Jackson ukazují, že spory o interpunkci bývají neřešitelné, dokud se vedou o to, čí členění je správné, protože obě členění jsou uvnitř kruhu stejně obhajitelná; řešení vidí v tom, že se o samotném členění začne mluvit (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Popisují i sebenaplňující se proroctví: kdo předpokládá, že ho druzí odmítnou, chová se odtažitě, a tím odmítnutí skutečně vyvolá.

Manipulativní užití pojmu tuto strukturu vytěžuje dvojím způsobem. V první podobě si mluvčí trvale přisvojuje roli toho, kdo jen odpovídá. Každý jeho čin, včetně výhrůžky nebo násilí, se podává jako reakce na předchozí chování druhého, takže odpovědnost se přesouvá na toho, kdo „začal“. Argumentační teorie popisuje příbuzné tahy jako „ty taky“ a jako ospravedlnění vlastního pochybení pochybením druhého (Walton 2008); katalog fauly je rozebírá v heslech ty taky a dvě křivdy dávají právo. Pokud se mluvčí ke svému výkladu dostává tak, že prohodí příčinu a následek, odpovídá to heslu obrácená kauzalita (Walton 2008).

Ve druhé podobě se kruhový výklad vnucuje situaci, která kruhová není. Kdo ubližuje, nebo třetí strana, která chce zůstat neutrální, prohlásí jednostranné násilí či kontrolu za „vzájemný konflikt“, v němž „k hádce jsou potřeba dva“. Stark ukazuje, že donucující kontrola je jednostrannou strategií jednoho partnera, která se zaměřuje na svobodu druhého, a že popis takového vztahu jako sporu rovnocenných stran podstatu jevu zakrývá (Stark 2007). Kompendium tuto výhradu k systemickému myšlení rozvádí na stránce systémová teorie jako alternativa, kde je kruhový výklad komunikace omezen na spory stran se srovnatelnou mocí.

Detekční znaky🔗

Vlivové užití interpunkce se pozná podle toho, že sled má v podání mluvčího vždy počátek u druhého a nikdy u něj samého. Formulace „kdybys mě neprovokovala“, „to ty jsi mě k tomu dohnal“ nebo „já jen reaguju na to, jak se chováš“ se opakují bez ohledu na to, co se skutečně stalo, a vyprávění o sporu začíná vždy v bodě, který mluvčímu vyhovuje (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Herman popisuje, že lidé pod dlouhodobou kontrolou obvykle začnou přebírat vysvětlení, která jim pachatel nabízí, a vinu za jeho jednání hledají u sebe (Herman 1992).

Dalším znakem je zpětné přepisování sledu. Události, které druhý pamatuje jinak, mluvčí uvádí s jistotou, a nesouhlas s jeho verzí vykládá jako další provokaci, tedy jako nový počátek, na který má právo reagovat. Tato smyčka se překrývá s reakcí, kterou kompendium popisuje ve vzdělávacím scénáři o DARVO: popření, protiútok a obrácení rolí oběti a pachatele. Herman popisuje, že když selže mlčení, pachatel útočí na důvěryhodnost toho, komu ublížil (Herman 1992). Pro pozorovatele je užitečné všímat si, zda se v podání mluvčího objevuje aspoň jeden jeho vlastní čin, který by nebyl odpovědí na něco.

U druhé podoby, vnuceného kruhového výkladu, je znakem symetrický jazyk tam, kde jsou následky nesymetrické: jedna strana má strach, modřiny nebo ztratila přístup k penězům a přátelům, druhá mluví o „naší komunikaci“. Stark upozorňuje, že kontrolující vztah se pozná spíš podle souhrnu omezení svobody jednoho partnera než podle jednotlivých hádek (Stark 2007). Lidé obecně vybírají a pamatují si zejména ty části sledu, které podporují jejich vlastní verzi (Nickerson 1998).

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití pojmu patří k jádru systemické terapie párů a rodin. Pojmenovat, že oba partneři členují týž kruh odlišně, umožňuje opustit otázku, kdo začal, a začít popisovat vzorec, ve kterém oba uvízli; terapeutické zásahy školy z Palo Alta často mířily právě na přerušení „více téhož“ (Watzlawick, Weakland a Fisch 1974). Motivační rozhovor vychází z podobného postřehu: přesvědčuje-li poradce klienta naléhavě, klient obvykle začne hájit opačné stanovisko, a poradce tak sám vyvolává odpor, který pak klientovi připisuje (Miller a Rollnick 2013). Kompendium podobné úvahy uplatňuje na stránce řešení konfliktů.

Hranice legitimního užití leží tam, kde přestává jít o vztah dvou stran se srovnatelnou mocí. Uznat odlišnou interpunkci je užitečné, pokud oba mohou spor opustit, mají srovnatelné možnosti a nikdo nikomu neubližuje; tam, kde jedna strana kontroluje druhou, se z neutrálního popisu kruhu stává ospravedlnění kontroly (Stark 2007). Manipulativní užití tedy nepoznáme podle slov, ale podle toho, komu výklad slouží: zda otevírá rozhovor o vzorci, nebo přesouvá vinu a uzavírá rozhovor o odpovědnosti (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

Stav důkazů🔗

Třetí axiom je teoretickou tezí, kterou autoři opírali o klinická pozorování rodin, nikoli o kontrolované studie, a sami své axiomy označovali za předběžné (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Nepřímou oporu mu dává výzkum lidského úsudku. Přehled konfirmačního zkreslení ukazuje, že lidé vyhledávají, vykládají a pamatují si informace tak, aby podporovaly jejich dosavadní přesvědčení (Nickerson 1998), a výzkum motivovaného uvažování popisuje, jak přání dospět k určitému závěru ovlivňuje i to, jaké doklady člověk pokládá za přesvědčivé (Kunda 1990). Argumentační teorie uvažování k tomu dodává, že lidé snadno nacházejí argumenty pro vlastní stranu a hůře pro stranu druhou (Mercier a Sperber 2011). To je v souladu s tezí, že účastníci sporu člení sled ve svůj prospěch, ale axiom samotný tím testován není.

Specificky neurolingvistické zpracování pojmu nebylo předmětem žádného výzkumu, o kterém by tato kniha věděla. Přehledy empirického výzkumu NLP konstatují, že většina testovaných tvrzení oboru se nepotvrdila (Witkowski 2010), a přehled užití NLP v koučinku nenachází pro jeho postupy dostatečnou empirickou oporu (Passmore a Rowson 2019). Přesné míry, jak často se zneužívá kruhový výklad k zakrytí jednostranného násilí, literatura citovaná v tomto hesle neuvádí.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit členění sledu od odpovědnosti za čin. Ať se spor vyvíjel jakkoli a ať kdokoli „začal“, za výhrůžku, ponížení nebo násilí odpovídá ten, kdo je provedl, a otázka počátku na tom nic nemění; argumentační teorie tu dává oporu, protože pochybení druhého neruší pochybení vlastní (Walton 2008). Užitečné je také trvat na konkrétní chronologii místo souhrnných tvrzení „pořád“ a „vždycky“, protože kruhový výklad se opírá právě o neurčitost toho, co čemu předcházelo (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967).

U lidí, kteří dlouho žili ve vztahu, kde začátek sporu ležel vždy u nich, je součástí zotavení obnova vlastní verze událostí. Herman popisuje, že vyprávění vlastního příběhu před svědkem, který ho přijímá, patří k ústředním krokům zotavení po dlouhodobém traumatu a že vina, kterou člověk přebral, se tím může vrátit tam, kam patří (Herman 1992). Pro odborníky, kteří pracují s páry, z pojmu plyne zásada opatrnosti: než se spor popíše jako kruh, je třeba se ujistit, že v něm nikdo nemá strach z druhého (Stark 2007).

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1975b). Patterns of the Hypnotic Techniques of Milton H. Erickson, M.D., Volume 1. Cupertino: Meta Publications.
• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498.
• Levinson, S. C. (1983). Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
• Mercier, H., & Sperber, D. (2011). Why do humans reason? Arguments for an argumentative theory. Behavioral and Brain Sciences, 34(2), 57–74.
• Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3. vyd.). New York: Guilford Press.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175–220.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Walton, D. N. (2008). Informal Logic: A Pragmatic Approach (2. vyd.). Cambridge: Cambridge University Press.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of Problem Formation and Problem Resolution. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Základní pojmy NLP – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Ty taky – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Tu quoque)
• Dvě křivdy dávají právo – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Two wrongs make a right)
• Obrácená kauzalita – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Kauzální klamy, Reverse causation)
• Nelze nekomunikovat – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, One cannot not communicate)
• Obsahová a vztahová rovina sdělení – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Content and relationship aspects)
• Symetrická a komplementární interakce – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Symmetrical and complementary interaction)
• Interpunkční dvojznačnost – příbuzné heslo (Milton-model, Punctuation ambiguity)

V kompendiu

• Systémová teorie jako alternativa – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Vzdělávací scénář: Rozpoznání DARVO – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• Konverzační analýza interakcí – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Obsahová a vztahová rovina sdělení – předchozí heslo rodiny
• Symetrická a komplementární interakce – další heslo rodiny