Úroveň chování🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-13.03
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Logické úrovně a percepční pozice
Druh	pojem
Anglicky	Behaviour level
Jiné názvy	co člověk dělá
Obecnější heslo	Logické úrovně
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	nízké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Úroveň chování je v modelu logických úrovní druhá vrstva zdola. Zahrnuje konkrétní, pozorovatelné jednání člověka: co říká, co dělá, jak se pohybuje a jak reaguje v určitém prostředí. Odpovídá na otázku „co“. Podle Diltse chování vzniká z interakce schopností, přesvědčení a identity s prostředím a je tím, čím člověk na prostředí působí (Dilts 1990; Dilts a DeLozier 2000). V NLP má tato úroveň zvláštní postavení, protože obor kladl od počátku důraz na smyslově podložený popis, tedy na to, co lze vidět a slyšet, oddělené od výkladu a hodnocení (Bandler a Grinder 1979). Rozlišení chování a osoby se v katalogu objevuje i jako samostatný předpoklad člověk není své chování. Pro kompendium je úroveň chování důležitá ze dvou opačných důvodů. Když se kritika drží chování, zůstává opravitelná a nezraňuje sebehodnocení. A když se chování člověka soustavně reguluje v drobných každodenních pravidlech, mění se postupně i úrovně nad ním, aniž by o nich kdokoli výslovně mluvil.

Původ a souvislosti🔗

Důraz na pozorovatelné chování má v psychologii dlouhou tradici. Pavlovovy pokusy s podmiňováním ukázaly, že reakce organismu lze spolehlivě spojit s podněty prostředí, a položily základ pro pojetí chování jako něčeho, co se učí a co lze přeučit (Pavlov 1927). Behaviorální terapie z toho odvodila postupy, které pracují přímo s chováním a s reakcemi na podněty, například systematickou desenzibilizaci (Wolpe 1958). Kognitivní psychologie šedesátých let pak chování propojila s plány a zpětnovazebními smyčkami: jednání podle ní není řetězec reflexů, ale proces, ve kterém člověk srovnává stav s cílem a upravuje další krok (Miller, Galanter a Pribram 1960). NLP z těchto zdrojů převzalo pojem modelu TOTE a důraz na pozorování. V Diltsově hierarchii se však chování ocitlo pod schopnostmi, přesvědčeními a identitou, a model tak naznačuje, že trvalá změna chování vyžaduje změnu na vyšších úrovních. Tento důraz se rozchází s behaviorální tradicí, která naopak ukázala, že změna chování může sama proměnit prožívání. NLP spojuje úroveň chování ještě s předpokladem, že každé chování má pozitivní záměr, tedy slouží nějaké potřebě, a že ho lze nahradit jiným chováním, které téže potřebě poslouží lépe (Bandler a Grinder 1982).

Struktura vzorce🔗

Pojem úrovně chování plní v NLP tři funkce. První je popisná: obtíž nebo cíl se má vyjádřit jako konkrétní jednání v konkrétním kontextu, ne jako abstraktní vlastnost. Místo „je líný“ se popíše, co přesně člověk v jaké situaci dělá nebo nedělá. Druhá funkce je ochranná: chování se odděluje od identity, takže chyba se dá napravit, aniž by člověk musel přehodnotit, kým je. Třetí funkce je hierarchická: chování se chápe jako projev vyšších úrovní, a když se nemění, hledá se příčina ve schopnostech, přesvědčeních nebo identitě (Dilts a DeLozier 2000).

Pro defenzivní čtení je podstatné, že vztah mezi chováním a vyššími úrovněmi funguje i opačným směrem, než model zdůrazňuje. Festinger popsal, že člověk, který jedná v rozporu se svým přesvědčením, prožívá nepohodlí a má sklon přesvědčení upravit tak, aby s jednáním souhlasilo (Festinger 1957). Freedman a Fraser ukázali, že lidé, kteří vyhověli malé žádosti, později častěji vyhověli i žádosti větší, a vysvětlovali to tím, že se změnil jejich obraz sebe sama (Freedman a Fraser 1966). Chování tedy není jen výstup vyšších úrovní, ale i vstup, kterým se tyto úrovně přetvářejí. Na tomto mechanismu stojí kontrola chování v nátlakových skupinách. Hassan ji popisuje jako jednu ze složek kontroly mysli, vedle kontroly informací, myšlení a emocí: pravidla oblékání, stravy, spánku a denního rozvrhu se zdají jednotlivě bezvýznamná, ale dohromady vytvářejí nového člověka (Hassan 1988).

Detekční znaky🔗

Neškodné užití pojmu se pozná podle konkrétnosti. Mluví se o tom, co se stalo, kdy a v jaké situaci, a hodnocení se drží činu, ne osoby. Výrok typu „tahle zpráva odešla bez kontroly“ zůstává na úrovni chování, kdežto „jsi nespolehlivý“ ji opouští. Varovné znaky jsou dvojího druhu. Prvním je únik od chování nahoru: z jednotlivého činu se vyvozuje soud o schopnostech nebo identitě a člověk ztrácí možnost chybu napravit dalším jednáním. Druhým je soustavná regulace chování, která se líčí jako nevýznamná. Pravidla se týkají mnoha drobných oblastí najednou, jídla, spánku, oblečení, telefonu, času a kontaktů, a každé z nich se obhajuje jako maličkost. Souhrnně však člověku nezůstává prostor pro vlastní rozhodování. Stark popsal takovou mikroregulaci každodenního života jako jádro donucující kontroly v partnerských vztazích, kde se kontrolují i činnosti, které by zvenčí nikdo nepovažoval za podstatné (Stark 2007). Kompendium se těmto znakům věnuje v hesle Starkův rámec donucující kontroly a u akademické kontroly času.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití úrovně chování se opírá o její ochrannou funkci. Vedoucí, který při rozboru chyby mluví o konkrétním postupu a výslovně odmítá soudit člověka, umožňuje učení bez ponížení. Kognitivní terapie upozorňuje, že globální nálepky typu „jsem selhání“ vznikají z přehnaného zobecnění jednotlivých událostí a že jejich zpřesnění na konkrétní jednání zmírňuje depresivní prožívání (Beck 1976). Wolpe popsal léčbu úzkosti, která pracuje s konkrétními reakcemi v konkrétních situacích (Wolpe 1958), a z behaviorální tradice vycházejí postupy, které dnes patří k dobře doloženým metodám psychoterapie. Manipulativní užití má dvě podoby. První je selektivní oddělování chování od osoby: vlastní škodlivé jednání mluvčího se vykládá jako „jen chování“, které neříká nic o tom, kým je, kdežto jednání druhého se vykládá jako projev jeho povahy. Druhou podobou je skrytá přestavba osobnosti přes chování. Skupina nebo partner mluví o identitě a poslání, ale skutečná změna se děje v drobných pravidlech, která člověk plní, dokud se jeho přesvědčení a sebepojetí nepřizpůsobí jednání, které po něm skupina žádá.

Stav důkazů🔗

Diltsovo tvrzení, že chování je úroveň organizovaná vyššími úrovněmi a že trvalá změna vyžaduje intervenci výš, nebylo empiricky ověřeno. Kritické přehledy NLP uvádějí, že modely oboru byly testovány jen zřídka a že dostupné studie jejich klíčová tvrzení nepodporují (Sharpley 1987; Witkowski 2010). Naproti tomu vliv změny chování na postoje a sebepojetí je v sociální psychologii doložen experimentálně (Festinger 1957; Freedman a Fraser 1966) a postupy, které pracují přímo s chováním, mají v klinické psychologii solidní oporu. Rozlišení mezi chováním a osobou, které NLP zdůrazňuje, je samo o sobě rozumné a odpovídá tomu, co v jiných školách popisují kognitivní terapeuti jako opravu globálních nálepek (Beck 1976). Zásluhu na tomto rozlišení však nelze připisovat NLP a z jeho rozumnosti neplyne, že techniky NLP, které s úrovní chování pracují, jsou účinné. Systematický přehled zdravotních výsledků NLP nenašel dostatek kvalitních důkazů pro jejich účinnost (Sturt a kol. 2012).

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je vracet kritiku na úroveň chování. Když z jednoho činu vznikne soud o osobě, je legitimní zeptat se, o jakém konkrétním jednání se mluví a co přesně by mělo být jinak. Tento krok platí i pro sebekritiku: oddělit „udělal jsem chybu“ od „jsem k ničemu“ patří k základním dovednostem, které kognitivní terapie nacvičuje (Beck 1976). Druhou obranou je sledovat souhrn pravidel, ne jejich jednotlivou velikost. Kdo si zapíše, kolik oblastí každodenního života je regulováno jinou osobou nebo skupinou, uvidí vzorec, který by mu v jednotlivých případech unikl. Třetí obranou je vědět, že jednání v rozporu s vlastním přesvědčením mění přesvědčení. Kdo dlouho plní pravidla, se kterými nesouhlasí, začne s nimi časem souhlasit, a proto má smysl nesouhlas aspoň pojmenovat a sdílet s někým mimo vztah nebo skupinu. Zotavení po dlouhodobé kontrole chování zahrnuje znovuobnovení drobných vlastních rozhodnutí, tedy kdy jíst, kdy spát a s kým mluvit, protože právě v nich se vrací pocit vlastní moci nad životem (Herman 1992). Navazující úroveň popisuje heslo úroveň schopností.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1979). Frogs into Princes: Neuro Linguistic Programming. Moab: Real People Press.
• Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-Linguistic Programming and the Transformation of Meaning. Moab: Real People Press.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1990). Changing Belief Systems with NLP. Cupertino: Meta Publications.
• Dilts, R., & DeLozier, J. (2000). Encyclopedia of Systemic Neuro-Linguistic Programming and NLP New Coding. Scotts Valley: NLP University Press.
• Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press.
• Freedman, J. L., & Fraser, S. C. (1966). Compliance without pressure: The foot-in-the-door technique. Journal of Personality and Social Psychology, 4(2), 195–202.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Rochester: Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Miller, G. A., Galanter, E., & Pribram, K. H. (1960). Plans and the Structure of Behavior. New York: Holt, Rinehart and Winston.
• Pavlov, I. P. (1927). Conditioned Reflexes: An Investigation of the Physiological Activity of the Cerebral Cortex. London: Oxford University Press.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.
• Wolpe, J. (1958). Psychotherapy by Reciprocal Inhibition. Stanford: Stanford University Press.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Logické úrovně a percepční pozice – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Logické úrovně – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Každé chování má pozitivní záměr – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, Every behaviour has a positive intention)
• Člověk není své chování – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, People are not their behaviour)
• Úroveň prostředí – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Environment level)
• Úroveň schopností – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Capability level)
• Záměna logických úrovní – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Confusing logical levels)
• Generátor nového chování – příbuzné heslo (Strategie a modelování, New behaviour generator)

V kompendiu

• EA-8.2.5 Starkův rámec coercive control – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-8.1.4 Měření coercive control (škály a dotazníky) – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-2.2.6 Akademická kontrola času – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Úroveň prostředí – předchozí heslo rodiny
• Úroveň schopností – další heslo rodiny