Aplikace na sebe🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-07.14
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Sleight of Mouth
Druh	vzorec
Anglicky	Apply to self
Jiné názvy	obrácení přesvědčení proti sobě
Obecnější heslo	Sleight of Mouth
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Aplikace na sebe je vzorec ze souboru Sleight of Mouth, při kterém mluvčí posoudí přesvědčení podle kritéria nebo vztahu, který přesvědčení samo vyjadřuje. Výrok se tak obrátí sám proti sobě: pokud někdo tvrdí, že se na zobecnění nelze spolehnout, mluvčí upozorní, že i toto tvrzení je zobecněním. Dilts vzorec popisuje jako hodnocení výroku přesvědčení podle vztahu nebo kritérií, která výrok definuje, a uvádí, že tím může vyjít najevo nekonzistence nebo dvojí metr (Dilts 1999). Vzorec má ve stejném jádru dvě odlišné podoby. První se týká obsahu tvrzení a testuje jeho vnitřní soudržnost, což je běžný a legitimní postup filozofické i vědecké argumentace. Druhá se týká osoby mluvčího a obrací výtku proti tomu, kdo ji vyslovil: kdo si stěžuje na nátlak, je prohlášen za toho, kdo tlačí. Pro kompendium je důležitá právě druhá podoba, protože umožňuje zneplatnit stížnost tím, že se samotné její vyslovení prohlásí za projev téhož, na co si člověk stěžuje.

Původ a souvislosti🔗

Myšlenka, že tvrzení lze testovat tím, že se aplikuje samo na sebe, je v dějinách filozofie stará a spojuje se s rozborem tvrzení, která sama sebe vyvracejí, například s radikálním skepticismem, který tvrdí, že nic nelze vědět. V teorii komunikace na ni navázal Bateson, který s odkazem na teorii logických typů rozebíral, jak vznikají paradoxy, když se výrok o třídě stane členem této třídy, a jak se takové paradoxy projevují v mezilidské komunikaci (Bateson 1972). Watzlawick, Beavin a Jackson popsali pragmatické paradoxy, v nichž sdělení na jedné úrovni popírá samo sebe na úrovni druhé, a jejich dopad na vztahy (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967). Dilts tuto tradici převzal do souboru Sleight of Mouth jako konverzační vzorec, který má v posluchači vyvolat posun pohledu tím, že ho přiměje uvidět přesvědčení jako výrok podléhající vlastnímu měřítku (Dilts 1999). V katalogu je vzorec blízký meta-rámci, který také pracuje s přesvědčením jako s předmětem úvahy, a protipříkladu, protože přesvědčení aplikované na sebe se často stává svým vlastním protipříkladem. V klasické logice odpovídá personální podoba vzorce argumentaci typu „ty taky“, která se tradičně řadí k chybám v usuzování, protože nekonzistence mluvčího nic neříká o pravdivosti jeho tvrzení.

Struktura vzorce🔗

Vzorec má tři složky. První je přesvědčení nebo výtka, která vyjadřuje určitý vztah nebo kritérium, například že zobecnění jsou nespolehlivá, že nátlak je nepřijatelný nebo že kritika druhých je neuctivá. Druhou je aplikace tohoto vztahu nebo kritéria na samotný výrok nebo na jednání toho, kdo ho vyslovil. Třetí je závěr, který z aplikace mluvčí vyvodí. V obsahové podobě je závěr omezený: tvrzení je nekonzistentní a je třeba ho zpřesnit. V personální podobě je závěr rozsáhlý: protože mluvčí sám jedná podle toho, co kritizuje, nemá právo kritizovat, a jeho výtka tím padá. Dilts uvádí, že vzorec může přesvědčení oslabit i posílit podle toho, zda aplikace na sebe odhalí nesoulad, nebo naopak ukáže, že přesvědčení svému vlastnímu měřítku vyhovuje (Dilts 1999).

Kritickým místem vzorce je přechod od obsahové k personální podobě. Zatímco obsahová aplikace na sebe posuzuje logickou stavbu tvrzení, personální aplikace posuzuje morální pozici mluvčího a jeho výtku zneplatňuje bez ohledu na to, zda je oprávněná. Logika tento krok popisuje jako útok na osobu v podobě „ty taky“ (tu quoque), z něhož o oprávněnosti výtky nic neplyne (Copi, Cohen a McMahon 2014). Vzorec navíc často stírá rozdíl mezi jednáním a jeho popisem: vyslovení stížnosti na nátlak se prohlásí za nátlak, i když jde o jednání zcela jiného druhu. Kompendium popisuje logickou podobu sebepopírajících výroků jako samopodkopávající tvrzení a jejich záměrné vyvolávání v rozhovoru jako indukci performativního rozporu. Obě stránky pomáhají rozlišit, kdy aplikace na sebe odhaluje skutečnou nekonzistenci a kdy ji vyrábí.

Detekční znaky🔗

Manipulativní užití se pozná podle toho, že na výtku nepřichází odpověď k jejímu obsahu, ale obrácení: ty teď děláš totéž, ty taky, takže kdo koho. Vyslovení stížnosti se vydává za projev téhož jednání, na které si člověk stěžuje, přestože jde o jednání jiného druhu a jiné intenzity. Rozhovor se po obrácení stáčí k chování stěžujícího si, a původní jednání, kterého se výtka týkala, se už neprobírá. Typické je také to, že obrácení zazní rychle, často v okamžiku, kdy výtka začíná být konkrétní, a že ho doprovází tón převahy, jako by šlo o odhalení pokrytectví. Herman popisuje, že pachatelé zneužívání často reagují na odhalení útokem na důvěryhodnost toho, kdo o zneužívání mluví (Herman 1992); personální aplikace na sebe je jedním z jazykových prostředků takového útoku. U adresáta se dlouhodobé vystavení projevuje váháním vyslovit výtku, protože předem očekává, že bude obrácena, sklonem omlouvat se za samotné stěžování a nejistotou, zda vůbec smí něco kritizovat, když sám není bez chyby. Obrácení výtky tak postupně umlčuje stížnosti, aniž by se o jejich obsahu kdy jednalo.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je obsahové. Ve filozofii, ve vědě a ve výuce metodologie je test sebeaplikace běžným nástrojem posouzení obecných tvrzení: tvrzení, že žádné studii nelze věřit, se samo opírá o nějaké doklady, a ukázat to vede k přesnější formulaci, například k rozlišení mezi kvalitními a nekvalitními studiemi. Kognitivní terapie podobně pracuje s tím, že klient uplatňuje na sebe přísnější měřítka než na druhé, a vede ho k tomu, aby tento dvojí metr uviděl a zmírnil (Beck 1976). V takových případech aplikace na sebe slouží porozumění a nesměřuje k zesměšnění. Manipulativní užití je personální a slouží zneplatnění výtky. Rozpoznává se podle toho, že obsah výtky zůstává neprověřen, že jednání mluvčího a stěžujícího si se klade naroveň bez ohledu na rozdíl v druhu a intenzitě, a že obrácení vede k ukončení tématu. Ellis zdůrazňoval, že k racionálnímu myšlení patří rozlišovat mezi hodnocením jednání a hodnocením člověka jako celku (Ellis 1962); personální aplikace na sebe toto rozlišení obrací, protože z dílčí nekonzistence vyvozuje, že člověk ztratil právo na jakoukoli kritiku.

Stav důkazů🔗

Vzorec aplikace na sebe nebyl samostatně empiricky testován a Dilts ho dokládá jen příklady a výkladem (Dilts 1999). Logická analýza sebepopírajících tvrzení je dobře rozpracovaná ve filozofii a teorie komunikace popsala pragmatické paradoxy a jejich dopad na vztahy (Watzlawick, Beavin a Jackson 1967), ale tyto práce nejsou empirickým ověřením tvrzení NLP o účinku vzorce na změnu přesvědčení. Kritické přehledy oboru konstatují, že NLP své techniky převážně neověřuje kontrolovanými studiemi a že ty studie, které existují, jeho tvrzení většinou nepodporují (Heap 1988; Witkowski 2010). Roderique-Davies označuje NLP za obor, který napodobuje vnější podobu vědy bez její metody (Roderique-Davies 2009). Pro tento vzorec z toho plyne, že jeho obsahová podoba je legitimní logický test, který NLP převzalo, kdežto tvrzení o jeho zvláštní účinnosti v rozhovoru nejsou doložena. Personální podoba vzorce odpovídá dávno popsané chybě v usuzování a její rozpoznání nevyžaduje žádnou teorii NLP.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit obsah výtky od osoby, která ji vyslovila. I kdyby stěžující si sám jednal nekonzistentně, nic to neříká o tom, zda je výtka oprávněná; obě otázky lze probrat, ale každou zvlášť a postupně. Užitečné je pojmenovat rozdíl v druhu jednání: prosba o prostor není nátlak stejného druhu jako opakované naléhání, a vyslovení stížnosti není kontrola. Druhou obranou je vrátit rozhovor k původnímu jednání a odmítnout jeho přesměrování na chování stěžujícího si, dokud původní téma není uzavřeno. Třetí obranou je opora mimo vztah, tedy lidé, kteří mohou potvrdit, že výtka byla přiměřená a že obrácení nebylo férové. U lidí, kteří dlouhodobě zažívali obracení výtek proti sobě, zahrnuje zotavení obnovu přesvědčení, že mají právo vyslovit kritiku i tehdy, když sami nejsou bez chyby, a že dokonalost není podmínkou oprávněné stížnosti. Herman zdůrazňuje, že obnova schopnosti pojmenovat újmu probíhá ve vztazích, kde je stížnost vyslechnuta a uznána (Herman 1992). V terapeutické práci se proto validuje původní výtka a teprve v bezpečném rámci se případně zkoumá i vlastní podíl klienta na konfliktu, aby se ten podíl nestal další zbraní proti němu.

Literatura🔗

• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Copi, I. M., Cohen, C., & McMahon, K. (2014). Introduction to Logic (14. vyd.). Harlow: Pearson.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Heap, M. (1988). Neurolinguistic programming: An interim verdict. In M. Heap (Ed.), Hypnosis: Current Clinical, Experimental and Forensic Practices (pp. 268–280). London: Croom Helm.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Roderique-Davies, G. (2009). Neuro-linguistic programming: Cargo cult psychology? Journal of Applied Research in Higher Education, 1(2), 58–63.
• Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication. New York: W. W. Norton.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Sleight of Mouth – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Sleight of Mouth – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Ty taky – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Tu quoque)
• Whataboutism – příbuzné heslo (Argumentační fauly: Klamy relevance, Whataboutism)
• Protipříklad – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Counter-example)
• Model světa – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Model of the world)
• Meta-rámec – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Meta frame)

V kompendiu

• EA-5.4.19 Samopodkopávající tvrzení – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.4.20 Indukce performativního rozporu – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Hierarchie kritérií – předchozí heslo rodiny
• Meta-rámec – další heslo rodiny