Epistemické trauma

Definice

Epistemické trauma (epistemic trauma) je pracovní pojem Kompendia epistemické a kognitivní anihilace pro přetrvávající poškození schopnosti důvěřovat vlastnímu poznání po dlouhodobém vystavení epistemické anihilaci nebo jiné soustavné manipulaci. Není to diagnóza: MKN-11 ani DSM-5-TR takovou jednotku neznají a nejbližší zavedenou kategorií je komplexní posttraumatická stresová porucha (World Health Organization, 2019; American Psychiatric Association, 2022). Kniha termín drží proto, že zavedená kritéria popisují afektivní, vztahové a behaviorální následky, zatímco následek na straně poznání v nich samostatně pojmenován není (interpretace knihy).

Prvním znakem, který kniha k pojmu váže, je narušení evidenční danosti: věci se člověku přestanou podávat jako samy sebou, takže běžné vnímání, vybavování a usuzování působí nejistě bez ohledu na to, jak jsou fakticky spolehlivé. Jde o rozměr, který lze popsat prostředky fenomenologie a který ve zdravotnictví popsali Carel a Kidd jako znevěrohodnění vlastního prožitku pacienta (Carel a Kidd, 2014).

Druhým znakem je metakognitivní dekalibrace: hodnocení vlastní jistoty se rozchází se skutečnou přesností, a to oběma směry. Metakognice je přitom měřitelná vlastnost — rozdíl mezi jistotou a výkonem lze zjišťovat psychofyzikálně (Fleming a Lau, 2014) a Nelson ji vymezil jako sledování a řízení vlastního poznávání (Nelson, 1996). Častější je celkově podceněná jistota, u části lidí naopak rigidní nadjistota jako obrana.

Třetím znakem je zhroucení důvěry ve zdroje, které jde za vztahovou nedůvěru: člověk nepřijme jako doklad žádný zdroj, včetně vlastního pozorování z první osoby; je to krajní podoba ztráty postavení vědoucího, kterou Fricker popsala jako jádro epistemické křivdy (Fricker, 2007). Tento rys kniha popisuje jako pokročilou epistemickou alienaci a bere ho za klinicky nejodolnější (interpretace knihy, viz etické aspekty).

Původ a kontext pojmu

Pojem stojí na třech zavedených liniích. Herman popsala, že dlouhodobé zajetí v mezilidském vztahu nebo instituci mění sebepojetí a vztahy způsobem, který diagnóza PTSD nezachycuje, a na tomto základě navrhla komplexní trauma jako samostatnou kategorii (Herman, 1992). Freyd ukázala, že závislost na osobě, která ubližuje, systematicky deformuje vnímání a paměť, protože plné uvědomění zrady by ohrozilo vazbu, na niž je člověk odkázán (Freyd, 1996).

Třetí linií je epistemologie. Fricker popsala testimoniální nespravedlnost jako křivdu, při níž je člověku kvůli předsudku odepřena důvěryhodnost, a upozornila, že tato křivda zasahuje samu jeho roli vědoucího (Fricker, 2007). Kniha z toho přejímá tvrzení, že újma na postavení vědoucího je skutečná újma, nikoli metafora, a rozvíjí je v kapitole Epistemické trauma.

Co je naopak vlastní výklad: spojení těchto tří linií do jednoho pojmu a tvrzení, že epistemické následky tvoří rozpoznatelný celek. Samostatný empirický výzkum pod tímto názvem neexistuje a heslo to uvádí přednostně, aby čtenář pojem nepřebíral jako doloženou klinickou jednotku; doložené zůstává jen to, co o komplexním traumatu shrnuje přehledová literatura (Brewin a kol., 2017).

Jak se projevuje

Nejčastěji popisovaným projevem je opakované ověřování zcela běžných faktů, které nepřináší úlevu, a neschopnost vypovídat o vlastní zkušenosti bez dodatku o možné chybě paměti. Herman tento druh trvalé nejistoty o sobě řadí k následkům dlouhodobého zajetí (Herman, 1992).

Nápadné je odmítání dokumentů a svědectví, která by člověku dala za pravdu: i ty jsou „nejisté“. Freydova teorie zrady vysvětluje, proč se nedůvěra obrací i proti dokladům ve vlastní prospěch, protože naučená nevšímavost k dokladům zrady zůstává i po jejím skončení (Freyd, 1996).

Dalšími projevy jsou dezorientace při rekonstrukci časového průběhu událostí a nejistota o skutečnosti bez psychotických příznaků; v knize jim odpovídají signatury časové dezorientace a nejistoty ohledně skutečnosti. Zavedená literatura tyto prožitky popisuje jako součást obrazu komplexního traumatu (Brewin a kol., 2017).

Mechanismus

Jak daleko sahá doložené vysvětlení: dlouhodobé zpochybňování vnímání a paměti ze strany osoby, na níž je člověk závislý, je popsáno jako sociální vztah, ne jen jako řada výroků. Sweet na materiálu přeživších ukázala, že gaslighting je účinný tam, kde se opírá o nerovnost moci a o společenské stereotypy, které výpovědi oběti ubírají na váze (Sweet, 2019). Abramson k tomu dodává, že jeho cílem není jen omyl, ale podlomení postavení člověka jako někoho, kdo může vznášet námitky (Abramson, 2014).

Adaptace na takové prostředí je sama o sobě přiměřená: nedávat vlastním vjemům výchozí váhu bylo v daném vztahu bezpečnější. Freyd popisuje právě takovou adaptaci jako logiku zapomínání ve vztazích závislosti (Freyd, 1996). Potíž začíná tím, že adaptace přetrvá i po odchodu z prostředí.

Strukturním předpokladem bývá delegitimizace náhradních zdrojů opory — přátel, rodiny, odborníků —, takže člověk nemá s kým své vnímání porovnat. Herman ukazuje, že izolace je u dlouhodobého zajetí pravidlem a že obnova vztahů je proto podmínkou zotavení, ne jeho vedlejším přínosem (Herman, 1992).

Odlišení

Od PTSD se obraz liší tím, co v něm chybí nebo přebývá: PTSD je vymezena znovuprožíváním, vyhýbáním a pocitem trvalé hrozby, a epistemické následky mezi její kritéria nepatří (American Psychiatric Association, 2022). Souběh je častý, ale nejde o totéž.

Od komplexní PTSD se liší důrazem, ne předmětem. Diagnóza MKN-11 přidává k jádru PTSD tři okruhy poruch sebeorganizace — afektivní dysregulaci, negativní sebepojetí a narušené vztahy (World Health Organization, 2019) —, a část epistemických rysů do negativního sebepojetí spadá. Analýza latentních profilů potvrzuje, že komplexní PTSD a PTSD jsou odlišitelné obrazy (Cloitre a kol., 2013); kritéria poznání mezi nimi ale nerozhodují, a tam kniha svůj pojem umisťuje (interpretace knihy). Nejbližší diagnostický rámec popisuje heslo C-PTSD.

Od disociace je rozlišení mechanismem: disociativní mezery v paměti nejsou totéž jako nedůvěra k paměti, která může být neporušená (American Psychiatric Association, 2022). Od obsedantně kompulzivní poruchy odlišuje historie a kontext vzniku, protože nutkavé ověřování vypadá velmi podobně.

Od přirozeného doznívání je nutné odlišit stav, který sám ustupuje. Mnoho lidí se po opuštění prostředí zotaví bez zásahu, zvlášť nebyla-li delegitimizace náhradních zdrojů úplná, a dlouhé přetrvávání ukazuje na dlouhou nebo intenzivní expozici (Herman, 1992). Patologizovat každou nejistotu po takové zkušenosti je samostatné riziko, které rozebírá kritická perspektiva medikalizace.

Klinický, právní a etický rámec

Klinicky se nediagnostikuje epistemické trauma, nýbrž to, co kritéria pokrývají; pojem slouží k popisu cíle práce. Konsenzuální doporučení pro komplexní trauma u dospělých staví na fázovém postupu, tedy na stabilizaci, zpracování traumatických vzpomínek a integraci (Cloitre a kol., 2012). Kniha z toho přejímá pořadí, nikoli nové kategorie.

Zásadní je varování před předčasným zásahem na úrovni obsahu. Dohadovat se o pravdivosti jednotlivých tvrzení s člověkem, jehož schopnost epistemické důvěry je poškozena, zpravidla stav zhoršuje, protože opakuje strukturu původního vztahu (Abramson, 2014). Obnova struktury předchází obnově obsahu; odpovídající postup popisuje protokol trauma.

Forenzně je podstatné, že fragmentovaná a nejistě podaná výpověď není obsahově méně spolehlivá. Právě předpoklad opačný je testimoniální nespravedlností, před níž Fricker varuje (Fricker, 2007), a praxi k tomu vede stránka o hodnocení věrohodnosti.

Obrana a zotavení

Pro dotčeného je nejúčinnější vnější opora proti pochybnosti: datovaný záznam událostí a uchované originály zpráv, protože doklad existuje nezávisle na aktuální míře důvěry k vlastní paměti. Herman řadí obnovu bezpečí a vnějšího řádu do první fáze zotavení (Herman, 1992); praktickou podobu má v paměťovém archivu.

Dále pomáhá kalibrace na drobnostech: zapsat odhad a výsledek u úloh s jasnou zpětnou vazbou. Měření metakognice ukazuje, že rozdíl mezi jistotou a výkonem je zjistitelný a že se mu lze věnovat odděleně od obsahu přesvědčení (Fleming a Lau, 2014; Nelson, 1996). Navazuje na to metakognitivní rehabilitace.

Pro profesionála platí pořadí stabilizace a teprve potom obnovy důvěry, s dokumentací vedenou slovy klienta (Cloitre a kol., 2012). Pro blízké osoby je užitečné vědět, že nejvíc pomáhá trpělivé potvrzování konkrétních faktů a obyčejný společný život, ne přesvědčování o celkové správnosti úsudku (Herman, 1992).

Meze a kritika

Hlavní mezí je doloženost. Pojem spojuje jevy popsané v různých oborech, ale sám nebyl operacionalizován ani měřen, takže o jeho průběhu, výskytu a reverzibilitě nelze tvrdit nic nad to, co platí o komplexním traumatu (Brewin a kol., 2017). Kniha proto nepřebírá žádné tvrzení o nevratnosti.

Druhou mezí je riziko záměny. Čím přesvědčivěji pojem zní, tím snáz se jím vysvětlí obyčejná nejistota nebo depresivní sebehodnocení; rozlišení patří klinikovi a opírá se o kritéria, ne o rámec knihy (American Psychiatric Association, 2022). Koncový stav zatvrdlého přesvědčení popisuje heslo kognitivní anti-rekurzivita.

Literatura

• Abramson, K. (2014). Turning up the lights on gaslighting. Philosophical Perspectives.
• American Psychiatric Association (2022). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Fifth Edition, Text Revision (DSM-5-TR). American Psychiatric Publishing.
• Brewin, C. R., Cloitre, M., Hyland, P., et al. (2017). A review of current evidence regarding the ICD-11 proposals for diagnosing PTSD and complex PTSD. Clinical Psychology Review.
• Carel, H., & Kidd, I. J. (2014). Epistemic injustice in healthcare: A philosophical analysis. Medicine, Health Care and Philosophy.
• Cloitre, M., Courtois, C. A., Ford, J. D., et al. (2012). The ISTSS Expert Consensus Treatment Guidelines for Complex PTSD in Adults. International Society for Traumatic Stress Studies.
• Cloitre, M., Garvert, D. W., Brewin, C. R., Bryant, R. A., & Maercker, A. (2013). Evidence for proposed ICD-11 PTSD and complex PTSD: A latent profile analysis. European Journal of Psychotraumatology.
• Fleming, S. M., & Lau, H. C. (2014). How to measure metacognition. Frontiers in Human Neuroscience.
• Freyd, J. J. (1996). Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse. Harvard University Press.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Nelson, T. O. (1996). Consciousness and metacognition. American Psychologist.
• Sweet, P. L. (2019). The sociology of gaslighting. American Sociological Review.
• World Health Organization (2019). International Classification of Diseases, 11th Revision (ICD-11), 6B41 Complex post-traumatic stress disorder.

Související

Pojmy

• Epistemická anihilace – nadřazený model hrozby.
• Epistemická alienace – úzce příbuzný fenomenologický stav.
• Metakognitivní destrukce – souběžná vrstva poškození.
• Gaslighting – nejčastější vstupní vzorec.
• Delegitimizace – strukturní předpoklad izolace.
• C-PTSD – nejbližší diagnostická kategorie.
• Kognitivní anti-rekurzivita – zatvrdlý koncový stav.
• Fenomenologie – metoda popisu změn danosti.

Klinika a zotavení

• Epistemické trauma v teoretické části – rozšířený výklad.
• Trauma – protokol zotavení.
• Metakognitivní rehabilitace – práce s kalibrací.
• Paměťový archiv – vnější opora proti pochybnosti.

Strukturní vazby

• Bridge: epistemicke-trauma – most: jak se tento pojem projevuje v kapitolách knihy