Definice
Performativní akt (performative utterance, performative act) je pojem britského filozofa Johna Langshawa Austina z přednášek vydaných jako How to Do Things with Words (1962). Označuje výpověď, která nepopisuje skutečnost, ale sama jedná: kdo za příslušných okolností řekne „slibuji“, „omlouvám se“, „jmenuji vás“ nebo „prohlašuji schůzi za zahájenou“, tím slib, omluvu, jmenování či zahájení provádí. Na rozdíl od popisných (konstativních) výpovědí nejsou performativy pravdivé ani nepravdivé; jsou zdařilé, nebo nezdařilé.
Původ a kontext pojmu
Austin přednesl myšlenky v rámci William James Lectures na Harvardu v roce 1955; kniha vyšla posmrtně. Vystoupil proti předpokladu, že základní funkcí jazyka je popisovat fakta. Postupně ukázal, že rozlišení performativ a konstativ není ostré a že každá výpověď je zároveň jednáním. Rozlišil tři roviny řečového aktu:
- lokuční akt – vyslovení věty s určitým smyslem a odkazem;
- ilokuční akt – co mluvčí výpovědí dělá (slibuje, varuje, nařizuje, tvrdí);
- perlokuční akt – jaký účinek výpověď vyvolá u posluchače (přesvědčí, vystraší, uklidní).
Austin také popsal podmínky zdaru (felicity conditions): musí existovat uznaný postup, správné osoby a okolnosti, úplné provedení a – u mnoha aktů – upřímnost úmyslu. Selhání dělil na neúspěchy (misfires), kdy akt neproběhne, a zneužití (abuses), kdy proběhne, ale je neupřímný (slib bez úmyslu ho splnit).
Austinovu teorii systematizoval John R. Searle (Speech Acts, 1969). Judith Butlerová pojem performativity přenesla do teorie identity; Kompendium tuto linii zpracovává v kapitole 7.21 Butler: Performativita a politika identity.
Jak se projevuje
Pojem pomáhá rozpoznat manipulaci, která pracuje s tím, co výpovědi dělají, ne jen s tím, co říkají:
- sliby a omluvy bez úmyslu je dodržet, které přesto plní svou funkci – uklidní, odloží konflikt;
- výpovědi, které vypadají jako popis („jsi přecitlivělá“), ale fungují jako rozkaz nebo nálepka;
- „prohlášení“ skupiny nebo autority, která mění status člověka (vyloučení, označení za zrádce), aniž by k tomu existoval uznaný a spravedlivý postup;
- přepínání mezi ilokucemi: co bylo řečeno jako výhrůžka, je zpětně vydáváno za „jen konstatování“;
- vynucená přiznání a veřejné sebekritiky, v nichž výpověď sama vytváří vinu.
Mechanismus
Strukturně performativ vytváří sociální skutečnost: závazky, statusy, vztahy. Proto je moc mluvit performativně nerovně rozdělena – ne každý smí jmenovat, odsoudit nebo prohlásit. Manipulace této moci využívá dvojím způsobem. Za prvé si přisvojuje autoritu k performativům, která jí nepřísluší (sebejmenovaný „učitel“ vynáší „diagnózy“). Za druhé zneužívá neupřímné akty, které formálně proběhnou, a proto zavazují oběť, ale nezavazují mluvčího. Ve vztahu, kde se sliby opakovaně nedodržují a omluvy opakují bez změny, se postupně rozkládá sama schopnost výpovědím věřit.
Odlišení
- Konstitutivní akt v Kompendiu je příbuzný pojem pro akty, které ustavují rámec; performativ je Austinův obecnější termín.
- Jazyková hra (Wittgenstein) zdůrazňuje pravidla užití v praxi; Austin rozebírá jednotlivý akt a jeho podmínky.
- Lež je nepravdivé konstativní tvrzení; neupřímný slib je zneužitý performativ, který není pravdivý ani nepravdivý.
- Perlokuční účinek (vystrašit, přesvědčit) může nastat i bez performativu; manipulace často míří právě na perlokuci a skrývá ji za neutrální ilokucí.
Význam pro Kompendium
Teorie řečových aktů dává nástroje pro jazykovou analýzu EA: odlišit, co výpověď tvrdí, co dělá a co způsobuje. Je užitečná při rozboru double bind, DARVO a zpovědních rituálů, které Lifton popsal jako kult zpovědi (viz thought reform), a pro forenzní hodnocení výpovědí.
Obrana a zotavení
Pomáhá pojmenovat akt: „Byl to slib, nebo jen věta? Je to popis, nebo rozkaz?“ Ověřovat podmínky zdaru: má ten, kdo mě „prohlašuje“ za něco, k tomu oprávnění? Posuzovat sliby a omluvy podle toho, co po nich následuje. V zotavení je důležité obnovit vlastní schopnost performativně jednat – smět slíbit, odmítnout, prohlásit vlastní hranice – a zároveň znovu se učit důvěřovat výpovědím druhých.
Obecný příklad
Anonymizovaný kompozit: V uzavřené skupině vedoucí na shromáždění „prohlásí“ jednoho člena za „odpadlého“. Formálně jde o několik slov, ale jejich účinek je okamžitý: ostatní s ním přestanou mluvit, rodina ve skupině se od něj odvrátí, jeho dosavadní práce je zpochybněna. Austinova teorie pomáhá vidět, co se stalo: výpověď nebyla popisem, ale aktem, který změnil sociální skutečnost. Při zotavení je důležité ukázat, že akt byl úspěšný jen uvnitř systému, který si oprávnění k němu přisvojil – mimo něj žádnou platnost nemá a člověk nemusí přijmout status, který mu byl přidělen.
Meze a otevřené otázky
Teorie řečových aktů je propracovaná pro jednotlivé výpovědi, ale méně pro dlouhé řetězce interakce, v nichž se manipulace obvykle odehrává. Rozpoznat neupřímnost aktu je navíc často možné jen zpětně, podle toho, co následovalo. Otevřenou otázkou je, jak teorii převést do spolehlivých kritérií pro forenzní posuzování výpovědí.
Literatura
- Austin, J. L. (1962). How to Do Things with Words. Clarendon Press.
- Searle, J. R. (1969). Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language. Cambridge University Press.
- Butler, J. (1990). Gender Trouble. Routledge.
Související
Glosář
- Jazyková hra – pravidla užití jazyka.
- Konstitutivní akt – akty ustavující rámec.
- Pragmatická kompetence – užívání jazyka v kontextu.
- Double Bind – rozporné příkazy.
- DARVO – převrácení role oběti a pachatele.
Reflexe
- 7.21 Butler: Performativita a politika identity – performativita identity.
- 7.10 Wittgenstein: Jazykové hry a forma života – příbuzná tradice.
- Bibliografie – prameny k filozofii jazyka.