Historický případ: Íránské revoluční tribunály

Kategorie: Totalitní režimy · Období: od roku 1979 · Místo: Írán

Íránský případ spojuje tři prvky, které se jinde objevují odděleně: soud bez obhajoby s náboženskou legitimitou, hromadné utajené popravy, o nichž rodiny neměly vědět, a vynucené veřejné přiznání vysílané televizí (Abrahamian, 1999). Pro Kompendium je zajímavý zejména posledním prvkem: televizní „zpověď“ je dlouhodobě užívaný nástroj, který přepisuje veřejný obraz odpůrce jeho vlastními ústy. Popravy z léta 1988 pak lidskoprávní organizace dokumentují jako trvající zločin, protože osud a místo pohřbu mnoha obětí zůstávají utajeny (Amnesty International, 2018).

Kontext

Revoluce v únoru 1979 svrhla šáha Muhammada Rezu Pahlavího, jehož tajná policie SAVAK sama užívala mučení a vynucená prohlášení (Abrahamian, 1999). Nová moc pod vedením ajatolláha Chomejního záhy zřídila revoluční soudy, které souběžně s běžnou justicí soudily „protirevoluční“ činy (Abrahamian, 2008). Kontinuita vynucených prohlášení mezi starým a novým režimem je pro analýzu podstatná: nástroj nevznikl s revolucí, ale revoluce jej převzala a rozšířila.

Válka s Irákem v letech 1980 až 1988 a ozbrojený konflikt s organizací Mudžáhedínů lidu (MEK) od roku 1981 vytvořily stav trvalé mobilizace, v němž byla kritika snadno přeznačena na zradu (Abrahamian, 2008). Stejně jako v jiných režimech, které Kompendium sleduje, sloužil vnější i vnitřní nepřítel jako rámec, v němž se každá pochybnost dala vyložit jako podpora protivníka. Arendt (1951) pro tuto logiku zavedla pojem objektivního nepřítele (objective enemy): člověk je nepřítelem nikoli pro to, co udělal, ale pro to, čím podle moci je; srovnání je strukturální a netvrdí, že íránský režim je totalitní v Arendtině smyslu.

Co se stalo

V prvních měsících po revoluci roku 1979 proběhly rychlé procesy s představiteli starého režimu, často ukončené popravou během několika hodin či dnů; k symbolům této fáze patří soudce Sádeq Chalchálí (Abrahamian, 2008). V letech 1981 a 1982 následovalo po střetech s MEK masové zatýkání a popravy levicových a opozičních aktivistů a pronásledování náboženských menšin, zejména bahá'í (Abrahamian, 1999). V osmdesátých letech bylo podmínkou propuštění vězňů často veřejné „interview“, tedy odvolání názorů a odsouzení vlastní organizace, nezřídka natáčené.

V létě 1988, po přijetí příměří ve válce s Irákem a po ozbrojeném vpádu MEK z iráckého území, byly ve věznicích, zejména v Evínu a Gohardaštu, zřízeny tzv. komise smrti. Vězňové, kteří si už odpykávali tresty, byli krátce, často jen několik minut, vyslýcháni na svou příslušnost a víru a poté popraveni (Amnesty International, 2018). Lidskoprávní organizace uvádějí odhady v řádu tisíců obětí. Rodiny se o smrti dozvídaly se zpožděním, často bez informace o místě pohřbu, a část obětí byla pohřbena do hromadných hrobů, mimo jiné na pozemku Chávarán u Teheránu (Amnesty International, 2018).

Během potlačení protestů po prezidentských volbách v roce 2009 a po smrti Mahsy Amíníové v roce 2022 se znovu objevily hromadné procesy a vysílaná přiznání. Po protestech v roce 2022 byla vynesena a vykonána řada rozsudků smrti po velmi krátkých řízeních. Tato kontinuita ukazuje, že nástroj, jehož historické kořeny popsal Abrahamian (1999), zůstává součástí repertoáru moci.

Epistemické mechanismy

Sakrální rámec obvinění

Obvinění jako „válka proti Bohu“ (moharebe) nebo „šíření zkaženosti na zemi“ přesouvají spor z roviny faktů do roviny posvátného řádu (Abrahamian, 2008). Proti náboženské kvalifikaci činu nelze vést důkaz jako proti tvrzení o skutku: obžalovaný se nebrání proti obvinění, ale proti řádu, který jej definuje. Kompendium tento posun popisuje jako imunizaci proti falsifikaci, protože žádný fakt o skutku nemůže kvalifikaci vyvrátit.

Rychlost a neprůhlednost

Procesy trvající minuty, bez obhájce a bez veřejnosti, neprodukují záznam, který by bylo možné později přezkoumat (Amnesty International, 2018). Absence záznamu je sama mechanismem: co nebylo zaznamenáno, nelze vyvrátit ani potvrdit. Robertson (2010) proto při rekonstrukci událostí roku 1988 pracoval převážně se svědectvími přeživších a rodin, protože úřední dokumentace nebyla dostupná.

Vymazání smrti

Zatajení poprav, neoznačené hroby a zákaz veřejného truchlení útočí na pozůstalé: rodina nemá jistotu, smí-li truchlit, a její svědectví je úředně popřeno (Amnesty International, 2018). Jde o formu epistemické nespravedlnosti ve smyslu, který rozpracovala Fricker (2007): pozůstalým je upírána pozice legitimního svědka. Zároveň jde o mechanismus, který brání uzavření ztráty a který Boss (1999) popisuje jako nejednoznačnou ztrátu (ambiguous loss), kdy chybí jistota o osudu blízkého člověka.

Televizní zpověď

Abrahamian (1999) ukázal, že veřejná odvolání (recantations) mají v moderním Íránu dlouhou tradici a že v osmdesátých letech přejala řadu rysů stalinských procesů: přiznání, které neslouží jako důkaz pro soud, ale jako sdělení pro veřejnost. Odpůrce sám „potvrzuje“ oficiální výklad, odsuzuje své přátele a zpochybňuje svou minulou víru. Pro diváka je to autobiografická dekonstrukce předvedená na obrazovce; pro hnutí, k němuž dotyčný patřil, je to cílená delegitimizace. Literární model téže struktury nabídl Koestler (1940), jehož hrdina přiznává vinu, kterou nespáchal, protože přijal logiku strany.

Vztahový nátlak

Svědectví bývalých vězňů opakovaně popisují nátlak přes rodinu, tedy výhrůžky blízkým a podmínění návštěv a propuštění (Abrahamian, 1999). Stejně jako u moskevských procesů tím vzniká double bind mezi pravdivostí a ochranou druhých: kdo odmítne odvolat, ohrožuje rodinu, kdo odvolá, ztrácí vlastní minulost.

Dopady na jednotlivce a společnost

Generace pozůstalých z roku 1988 žije s nevyjasněnou ztrátou a s trvalým tlakem na mlčení; každoroční pokusy o připomínku na místech pohřbu jsou omezovány (Amnesty International, 2018). Přeživší, kteří veřejně „odvolali“, nesou stud a obavu, že jejich slova budou dál užívána proti nim (Abrahamian, 1999). Odvysílaná přiznání poškozují důvěru v jakýkoli veřejný projev a vytvářejí atmosféru, v níž je každé prohlášení podezřelé. Dopadem na celou společnost je hluboká polarizace paměti mezi oficiální a rodinnou verzí dějin. Pozůstalým přitom zůstává stav, který Boss (1999) u nejednoznačné ztráty popisuje jako zmrazený zármutek (frozen grief).

Odhalení, dokumentace a vyrovnání

Zvukový záznam z roku 1988, na němž ajatolláh Hosejn Alí Montazerí kritizuje popravy před členy komise, zveřejnil jeho syn v roce 2016; Montazerí byl v roce 1989 zbaven postavení Chomejního nástupce (Amnesty International, 2018). Nevládní organizace, mimo jiné Amnesty International a iránské exilové skupiny, shromáždily jména obětí a svědectví; Amnesty International v roce 2018 vydala zprávu Blood-soaked secrets a nezávislé vyšetřování již dříve vedl Robertson (2010).

V červenci 2022 švédský soud na základě univerzální jurisdikce odsoudil bývalého vězeňského úředníka Hamída Núrího k doživotí za podíl na popravách v roce 1988 (Stockholms tingsrätt, 2022); v červnu 2024 byl propuštěn v rámci výměny vězňů s Íránem. Domácí vyrovnání neproběhlo a jeden ze členů teheránské komise, Ebráhím Raísí, byl v letech 2021 až 2024 prezidentem; jeho účast v komisi doložila už dříve zpráva, kterou vydala Amnesty International (2018).

Poučení pro detekci a obranu dnes

Vysílané přiznání nemá důkazní hodnotu, dokud nelze ověřit podmínky jeho vzniku. Média a výzkumníci by měli televizní zpověď vykládat jako indikátor nátlaku, nikoli jako informaci o vině, jak vyplývá z historické analýzy, kterou podal Abrahamian (1999); forenzní rámec rozvádí stránka posuzování věrohodnosti.

V azylovém řízení mohou mít lidé, kteří byli donuceni veřejně odvolat, zdánlivě „rozporné“ výpovědi; rozpor je zde často stopou nátlaku, nikoli nevěrohodnosti (Abrahamian, 1999). Hodnotitel, který tuto souvislost nezná, riskuje, že zopakuje epistemickou nespravedlnost, kterou popsala Fricker (2007), tentokrát v institucích přijímající země; viz azyl a EA.

Klinicky je třeba pracovat se studem za vynucené odvolání, s nevyjasněnou ztrátou u pozůstalých a s mezigeneračním mlčením (Boss, 1999). Postupy rozvádějí stránky protokol pro politické vězně a protokol pro uprchlíky. Pro dokumentaci a jurisdikci platí, že uchování svědectví podle forenzních standardů umožnilo proces ve Švédsku po více než třiceti letech (Stockholms tingsrätt, 2022); obecný rámec popisuje mezinárodní trestní právo.

Hranice výkladu

Přesný počet obětí roku 1988 není znám a různé zdroje se liší; část dokumentace pochází od politicky angažovaných exilových skupin, což vyžaduje křížové ověřování (Robertson, 2010). Íránská justice není monolitní a revoluční soudy existují vedle běžných soudů (Abrahamian, 2008). Srovnání s jinými režimy je strukturální a nepředpokládá stejnou ideologii ani stejný rozsah; Kompendium je užívá jen k pojmenování opakujících se vzorců, jako je vynucené přiznání, jehož literární obraz na stalinském materiálu podal Koestler (1940).

Literatura

• Abrahamian, E. (1999). Tortured Confessions: Prisons and Public Recantations in Modern Iran. University of California Press.
• Abrahamian, E. (2008). A History of Modern Iran. Cambridge University Press.
• Amnesty International (2018). Blood-soaked Secrets: Why Iran's 1988 Prison Massacres Are Ongoing Crimes against Humanity. Amnesty International.
• Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. Harcourt, Brace and Company.
• Boss, P. (1999). Ambiguous Loss: Learning to Live with Unresolved Grief. Harvard University Press.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Koestler, A. (1940). Darkness at Noon. Jonathan Cape.
• Robertson, G. (2010). The Massacre of Political Prisoners in Iran, 1988: Report of an Inquiry. Abdorrahman Boroumand Foundation.
• Stockholms tingsrätt (2022). Rozsudek ve věci Hamída Núrího (trestní řízení o popravách politických vězňů v roce 1988). Stockholms tingsrätt.

Související

Sousední případy

• Stalinské monstrprocesy – vzor veřejného přiznání.
• Maoistická kulturní revoluce – sebekritika jako veřejný rituál.
• Ujgurská převýchovná zařízení – vysílaná „svědectví“ spokojenosti.

Techniky a pojmy

• Autobiografická dekonstrukce – odvolání vlastní minulosti.
• Imunizace proti falsifikaci – sakrální kvalifikace činu.
• Epistemická nespravedlnost – umlčení pozůstalých.

Klinika, právo a obrana

• Blízký východ – vzorce EA – regionální kontext.
• Náboženské menšiny – EA – pronásledování bahá'í.
• Azyl a EA – výpovědi po vynuceném odvolání.