Alethický režim

Definice

Alethický režim (z řeckého alétheia, pravda) je v této knize název pro soubor pravidel, podle nichž se v určitém prostředí rozhoduje, co smí platit za pravdivé, co za nepravdivé a co zůstává nerozhodnuté. Název je vlastní ražbou knihy z její původní taxonomie (2025), nikoli ustáleným klinickým ani filozofickým termínem. Opírá se o Foucaultův pojem režimu pravdy (regime of truth), tedy o představu, že každé společenství má své postupy, instance a osoby pověřené rozlišovat pravdivé výroky od nepravdivých (Foucault, 1980).

Heslo popisuje patologickou podobu, kterou kniha řadí k epistemické anihilaci: pravidla pravdivosti se v ní nemění argumentem, ale účelově, vždy v neprospěch téhož člověka, takže ten nakonec nedokáže určit, co by vůbec znamenalo mít pravdu. Slovo „alethický“ se nesmí plést s alethickými modalitami (nutnost a možnost), jimiž se zabývá modální logika od klasické práce Georga Henrika von Wrighta (von Wright, 1951); tam jde o logiku výroků, zde o sociální pravidla jejich posuzování.

Původ a kontext pojmu

Foucault v rozhovoru „Pravda a moc“ popsal, že pravda není mimo moc: každá společnost přijímá určité typy diskurzu jako pravdivé, má mechanismy, jimiž odlišuje pravdivé výroky od nepravdivých, a přiznává zvláštní postavení těm, kdo smějí říkat, co platí (Foucault, 1980). Tuto rovinu rozvádí heslo moc-vědění. Foucault ovšem mluví o historicky ustálených režimech celých společností, nikoli o jednom vedoucím, který mění pravidla týmu; přenesení pojmu na mikroúroveň je interpretací této knihy.

Pro odlišení je důležitý Kuhn (1977), který ukázal, že vědci při volbě mezi teoriemi používají sdílené hodnoty – přesnost, konzistenci, rozsah, jednoduchost a plodnost –, ale váží je různě a tyto hodnoty se mohou dostat do sporu. Spor o kritéria je tedy běžnou a zdravou součástí vědy. Původní taxonomie (2025) pojmenovává až situaci, v níž se kritéria nemění kvůli povaze problému, ale kvůli tomu, kdo výsledek předkládá.

Původní taxonomie ilustruje vzorec anonymizovaným kompozitním příkladem: vedoucí výzkumného týmu při každém předložení výsledků vymění rozhodující měřítko – statistickou významnost za klinickou, klinickou za reprodukovatelnost, tu za velikost účinku – a každé nové měřítko se stane platným teprve poté, co výzkumník splnil předchozí. Spor o statistickou a klinickou významnost je přitom legitimní a odborně živý (Wasserstein a Lazar, 2016); příklad je patologický nikoli obsahem námitek, ale tím, že žádná z nich nemá být nikdy splnitelná.

Jak se projevuje

Pozorovatelnými znaky jsou kritéria oznamovaná až po odevzdání práce, kritérium, které začne platit teprve po splnění předchozího, a změny, které vycházejí opakovaně v neprospěch jednoho člověka nebo jedné skupiny. Prosba o písemné stanovení měřítek předem bývá označena za nepružnost nebo neschopnost samostatného myšlení. Výzkum šikany na pracovišti popisuje podobné chování jako soustavnou kritiku práce a zadávání úkolů s nepřiměřenými nebo nesplnitelnými cíli (Einarsen a kol., 2011); kniha je zpracovává jako EA-2.1.10 Rekonfigurace kvalifikačních standardů a na úrovni instituce jako EA-2.4.5 Přepis hodnoticích kritérií.

U dotčeného člověka se postupně objevuje nejistota, zda je vůbec možné rozhodnout o pravdivosti vlastního výsledku, odkládání práce, přehnané pojišťování každého tvrzení a nakonec pochybnost o smyslu celé činnosti. Tento obraz připomíná naučenou bezmocnost (learned helplessness), kterou Seligman (1975) popsal jako pasivitu po opakované zkušenosti, že výsledek nezávisí na vlastním úsilí. Kniha jej nepovažuje za diagnózu, ale za signál, že se má zkoumat prostředí, nikoli jen člověk.

Mechanismus

Strukturálně jde o double bind rozložený v čase. Bateson a kol. (1956) popsali dvojnou vazbu jako opakovanou situaci, v níž každá odpověď porušuje jeden ze dvou protichůdných požadavků, nelze z ní odejít a není dovoleno o tomto rozporu mluvit. Posouvaný alethický režim má stejné rysy: každá odpověď se posoudí měřítkem, kterému nemohla vyhovět, a námitka proti samotnému posouvání se vykládá jako další selhání.

Druhou složkou je nespravedlivé rozdělení důvěryhodnosti. Fricker (2007) nazývá svědeckou nespravedlností (testimonial injustice) situaci, kdy posluchač přizná mluvčímu menší důvěryhodnost kvůli předsudku o jeho osobě, nikoli kvůli obsahu sdělení; souvislosti rozvádí heslo epistemická injustice. V posouvaném režimu je důvěryhodnost předem rozdělena a měnící se kritéria tento předsudek jen zakrývají zdáním metodické přísnosti.

Vlastní interpretací knihy je, že škodlivý není obsah žádného jednotlivého kritéria, ale nestabilita jejich řádu. Kuhn (1977) ukazuje, že vědecká komunita se o kritériích přít může, protože jsou veřejná a platí pro všechny; v patologickém režimu jsou kritéria soukromým nástrojem jedné osoby. Příbuzný vzorec, v němž se neposouvají jednotlivá měřítka, ale padá jakýkoli výchozí bod, popisuje heslo radikální anti-fundacionismus.

Odlišení

Od přísného recenzního řízení se vzorec liší předvídatelností. Recenzent smí žádat další analýzy, ale legitimní kritika uvádí svá měřítka, uplatňuje je na všechny stejně a nabízí cestu, jak jim vyhovět. Prohlášení Americké statistické asociace o p-hodnotách je dobrým příkladem: kritizuje mechanické užívání statistické významnosti, a současně jmenuje, co má výzkumník uvádět vedle ní a jaké přístupy ji mohou doplnit (Wasserstein a Lazar, 2016).

Od akademické debaty a od střetu paradigmat se vzorec liší tím, že se týká jedné osoby, nikoli otázky. Kuhn (1977) popisuje, jak se rozumní vědci shodnou na hodnotách a liší v jejich vážení; výsledkem je spor, který se vede veřejně a lze ho vyhrát argumentem. Kde se kritéria mění podle toho, kdo je splnil, nejde o spor o metodu. Širší kontext dávají hesla Kuhnova revoluce a normální věda.

Od vnitřní nejistoty je nutné vzorec odlišit, protože měnící se laťku si člověk může klást i sám. Frost a kol. (1990) popsali perfekcionismus jako soubor dimenzí, k nimž patří přehnané osobní standardy a obavy z chyb. Rozhodujícím rozlišovacím znakem je, zda měřítka posouvá konkrétní druhá osoba a zda se dají doložit její písemné reakce, nebo zda je posouvá člověk sám bez vnějšího podnětu.

Klinický, právní a etický rámec

Alethický režim není diagnóza. Do ordinace přicházejí lidé s úzkostí, sníženou náladou, vyhořením nebo pochybnostmi o vlastních schopnostech; heslo slouží k tomu, aby se při vyšetření zeptal i na pravidla prostředí, z něhož přicházejí. Leymann (1990) upozornil, že dlouhodobý psychický teror na pracovišti může vést k závažným zdravotním následkům, a že se proto má posuzovat jako vlastnost prostředí, ne jako osobní selhání oběti.

Česká úprava chrání před diskriminací a obtěžováním především zákoníkem práce (zákon č. 262/2006 Sb.) a antidiskriminačním zákonem (zákon č. 198/2009 Sb.). Šikana bez diskriminačního důvodu v nich samostatnou definici nemá; posuzuje se podle obecných povinností zaměstnavatele a podle vnitřních předpisů a etických kodexů institucí. Pro dokazování je klíčové, zda se měnící kritéria dají doložit písemně a v čase.

Eticky kniha popisuje vzorec jen jako rozpoznatelnou strukturu, aby jej mohl rozpoznat postižený, kolega i instituce; rámec stanoví etické aspekty. Lifton (1961) varoval, že uzavřené systémy si nárokují „posvátnou vědu“, nad níž nelze klást otázky; obranná taxonomie musí stejné pokušení odmítnout i vůči sobě.

Obrana a zotavení

Pro dotčeného člověka je nejúčinnější obranou ukotvení kritérií mimo jednu osobu: požádat o písemné zadání předem, vést datovaný záznam každého odevzdání a reakce na ně a nechat výsledek posoudit nezávislým odborníkem. Herman (1992) řadí na začátek zotavení obnovu bezpečí a na jeho konec obnovu spojení s druhými lidmi; datovaný záznam a nezávislý svědek podporují obojí. Prakticky to rozvádí příručka časově odložené hodnocení.

Pro instituci je strukturální obranou zveřejnění měřítek dřív, než jsou známá data. Nosek a kol. (2018) ukazují, že předregistrace odděluje předem stanovené testy od dodatečných analýz, takže se kritéria nemohou nepozorovaně přizpůsobit výsledkům; tatáž vlastnost podle knihy chrání výzkumníka i před tím, aby mu je někdo dodatečně měnil. K tomu patří nezávislá supervize, druhý školitel a dostupná institucionální ombudsmanská cesta.

Zotavení spočívá v obnově důvěry ve vlastní úsudek, tedy metakognice. Maier a Seligman (2016) ukazují, že pasivita po nekontrolovatelné zátěži je výchozí reakcí, kterou tlumí až zkušenost, že vlastní jednání má účinek; proto se doporučuje začínat malými úkoly s jasnými a stabilními kritérii, jak popisuje metakognitivní rehabilitace.

Meze pojmu

Ražba jde za stávající důkazy. Neexistuje empirický výzkum „manipulace alethického režimu“ jako samostatného jevu; nejbližší doložený materiál je výzkum šikany na pracovišti (Einarsen a kol., 2011) a naučené bezmocnosti (Seligman, 1975). Tvrzení, že posouvání kritérií vede až ke ztrátě schopnosti určit pravdivostní hodnotu, je interpretací knihy a jejího kompozitního příkladu, nikoli zjištěním. Pojem je proto pracovní nástroj k rozpoznání vzorce, ne měřítko viny.

Literatura

• Gregory Bateson, Don D. Jackson, Jay Haley, John Weakland: „Toward a Theory of Schizophrenia“, Behavioral Science (1956).
• Ståle Einarsen, Helge Hoel, Dieter Zapf, Cary L. Cooper (eds.): Bullying and Harassment in the Workplace: Developments in Theory, Research, and Practice (2011).
• Michel Foucault: Power/Knowledge: Selected Interviews and Other Writings 1972–1977 (1980).
• Miranda Fricker: Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing (2007).
• Randy O. Frost, Patricia Marten, Cathleen Lahart, Robin Rosenblate: „The Dimensions of Perfectionism“, Cognitive Therapy and Research (1990).
• Judith L. Herman: Trauma and Recovery (1992).
• Thomas S. Kuhn: The Essential Tension (1977), esej „Objectivity, Value Judgment, and Theory Choice“.
• Heinz Leymann: „Mobbing and Psychological Terror at Workplaces“, Violence and Victims (1990).
• Robert J. Lifton: Thought Reform and the Psychology of Totalism (1961).
• Steven F. Maier, Martin E. P. Seligman: „Learned Helplessness at Fifty: Insights from Neuroscience“, Psychological Review (2016).
• Brian A. Nosek, Charles R. Ebersole, Alexander C. DeHaven, David T. Mellor: „The Preregistration Revolution“, Proceedings of the National Academy of Sciences (2018).
• Martin E. P. Seligman: Helplessness: On Depression, Development, and Death (1975).
• Georg Henrik von Wright: An Essay in Modal Logic (1951).
• Ronald L. Wasserstein, Nicole A. Lazar: „The ASA's Statement on p-Values: Context, Process, and Purpose“, The American Statistician (2016).
• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
• Zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon.

Související

Pojmy

• Epistemická anihilace – nadřazený pojem knihy.
• Moc-vědění – Foucaultův režim pravdy, z něhož název vychází.
• Double bind – struktura situace, v níž nelze vyhovět.
• Epistemická injustice – předem rozdělená důvěryhodnost.
• Gaslighting – vztahový vzorec útoku na vlastní úsudek.

Původní taxonomie (2025)

• Radikální anti-fundacionismus – kde nepadají jen kritéria, ale každý výchozí bod.
• Anti-rekuperační mechanismus – když je blokována i cesta k obnově.

Techniky a obrana

• EA-2.1.10 Rekonfigurace kvalifikačních standardů – posunutá laťka vůči jednomu člověku.
• EA-2.4.5 Přepis hodnoticích kritérií – institucionální podoba.
• Časově odložené hodnocení – obrana ukotvením měřítek v čase.