A priori

Definice

A priori (latinsky „z dřívějšího“) označuje poznání nebo zdůvodnění, které nezávisí na smyslové zkušenosti: jeho pravdivost lze nahlédnout samotným myšlením. Typickými příklady jsou logické a matematické pravdy („ze dvou protikladných výroků je jeden nepravdivý“, „7 + 5 = 12“) nebo pojmové pravdy („žádný svobodný mládenec není ženatý“).

Protějškem je a posteriori („z pozdějšího“): poznání, které se opírá o zkušenost, pozorování nebo experiment („voda v Praze vře zhruba při 100 °C“, „tento lék snižuje krevní tlak“).

Rozlišení se týká způsobu zdůvodnění, ne psychologického původu. I matematiku se dítě učí ze zkušenosti, ale její pravdy ospravedlňuje důkaz, nikoli pozorování.

Původ a kontext pojmu

Dvojice a priori / a posteriori se ve středověké logice používala pro postup od příčin k účinkům a naopak. Dnešní epistemický smysl jí dal především Immanuel Kant v Kritice čistého rozumu (1781, 2. vydání 1787). Kant spojil rozlišení a priori / a posteriori s rozlišením analytických a syntetických soudů (viz Syntetické a analytické) a položil otázku, jak jsou možné syntetické soudy a priori – soudy, které rozšiřují poznání, a přesto neplynou ze zkušenosti. Odpovědí jsou u něj formy názoru (prostor, čas) a kategorie rozvažování, které zkušenost teprve umožňují.

Ve 20. století rozlišení zpochybnil W. V. O. Quine (Two Dogmas of Empiricism, 1951), podle něhož ani logika není zcela imunní vůči revizi ve světle zkušenosti (viz Quine: Síť přesvědčení). Saul Kripke v Naming and Necessity (1980) ukázal, že a priori není totéž co nutné: existují nutné pravdy poznávané a posteriori. Debata trvá; pro Kompendium stačí, že rozlišení je užitečné, ale není neprůstřelné.

Jak se projevuje

V každodenním uvažování se a priori a a posteriori prolínají. Rozlišení se stává viditelné hlavně tam, kde o něj vzniká spor:

• Nárok na nezpochybnitelnost. Tvrzení se prohlásí za „samozřejmé“, „logicky nutné“ nebo „pravdivé z definice“, ačkoli jde o empirickou otázku (například o účinnosti metody nebo o motivech lidí).
• Empirie podřízená principu. Pozorování, která tvrzení odporují, se odmítnou předem, protože „to nemůže být jinak“.
• Přesun mezi rovinami. Diskuse se zastaví na tom, že oponent „nechápe pojem“, místo aby se vyhodnotila data.
• U postiženého: nejistota, zda vůbec něco může vědět sám ze sebe; pocit, že všechny základní jistoty (logika, čas, příčinnost) jsou jen „naučené konvence“, které lze libovolně vyměnit.

Mechanismus

Kompendium popisuje dva zrcadlové vzorce zneužití rozlišení:

1. Falešné a priori. Empirická nebo hodnotová teze se převleče za nutnou pravdu, a tím se vyjme z ověřování. Strukturálně jde o imunizaci proti falsifikaci: co je „pravdivé z definice“, nemůže být vyvráceno žádným pozorováním. Souvisí s tím cirkulární argumentace.
2. Rozpuštění a priori. Opačný postup: všechny apriorní jistoty člověka (logická konzistence, základní kategorie, časová posloupnost) se prohlásí za libovolné a nahradí rámcem, který dodává autorita. Technika EA-5.2.4 Apriorní saturace popisuje přetížení apriorní roviny, EA-5.2.13 Apriorní fragmentace její rozpad a EA-5.2.27 Apriorní deformace její nenápadné posunutí.

Obecný příklad (kompozit). Účastnice intenzivního kurzu slyší, že „kdo pochybuje, ten ještě nepochopil“. Věta zní jako pojmová pravda, ale ve skutečnosti tvrdí něco empirického o lidech, kteří pochybují. Protože je podaná jako definice, žádná zkušenost účastnice (únava, ztráta peněz, odcizení od rodiny) ji nemůže zpochybnit: každá pochybnost je jen dalším důkazem nepochopení. V pozdější fázi kurzu se tatáž účastnice dozvídá, že i její „lineární logika“ je jen překážka. Oba posuny – falešné a priori i rozpuštění a priori – tak působí v jednom prostředí.

Společné oběma vzorcům je, že narušují dělbu práce mezi důvody: co má být ověřeno zkušeností, se ověřování vyhýbá, a co nese strukturu myšlení, se znejistí.

Odlišení

• A priori vs. vrozené: a priori je otázka zdůvodnění, ne biologie. Vrozené dispozice zkoumá vývojová psychologie; apriorní pravdy epistemologie.
• A priori vs. analytické: u Kanta se kryjí jen částečně (syntetické soudy a priori); v pozdější filozofii je jejich vztah předmětem sporu.
• A priori vs. axiom ideologie: axiom formálního systému je přijat výslovně a lze ho změnit spolu se systémem; ideologický „axiom“ se prezentuje jako nezměnitelný a jeho zpochybnění se trestá.
• Filozofická skepse vs. klinický stav: zkoumat, zda logika „platí nutně“, je legitimní filozofická práce. Pokud ale člověk ztrácí schopnost spolehnout se na elementární inference v běžném životě a trpí tím, jde o stav k odbornému posouzení (například derealizace, psychotické prožívání), viz Diferenciální diagnostika.

Význam pro Kompendium

Pojem je klíčem ke kapitole o metatranscendentální anihilaci (Kapitola 7) a k technikám EA-5.2, které cílí na podmínky možnosti zkušenosti, ne na jednotlivá přesvědčení. Rychlý přehled podává karta QR EA-5.2.4. Na rovině kritického myšlení se pojem uplatní při rozpoznávání nefalsifikovatelných tvrzení.

Obrana a zotavení

• Otázka „jak bych to poznal?“. U každého tvrzení, které se prezentuje jako samozřejmé, se ptát, zda by nějaké pozorování mohlo ukázat opak. Pokud ano, jde o empirickou otázku, ne o apriorní pravdu (Falsifikační myšlení).
• Ukotvení elementárních jistot. Při rozpuštění apriorní roviny pomáhá vrátit se k jednoduchým, sdíleným operacím: počítání, časová osa vlastního dne, konzistence běžných úsudků. Viz Akutní kognitivní ukotvení.
• Odlišit filozofii od tlaku. Diskuse o apriornosti je v pořádku ve výuce nebo na semináři. Je-li však vedena tak, že člověk na jejím konci má přijmout výklad jediné autority, jde o jiný jev.

Literatura

• Immanuel Kant: Kritika čistého rozumu (1781, 2. vyd. 1787).
• W. V. O. Quine: „Two Dogmas of Empiricism“ (1951).
• Saul Kripke: Naming and Necessity (1980).

Související

Pojmy

• Syntetické a analytické – druhé Kantovo rozlišení, s nímž se a priori kříží.
• Kantovy kategorie – apriorní pojmy rozvažování.
• Falsifikovatelnost – kritérium, které falešné a priori odhalí.
• Fenomén – svět, jak se jeví v apriorních formách.

Techniky

• EA-5.2.4 Apriorní saturace – přetížení apriorní roviny.
• EA-5.2.27 Apriorní deformace – nenápadný posun základních jistot.
• EA-1.3.1 Imunizace proti falsifikaci – falešné a priori jako štít.

Teorie a obrana

• Quine: Síť přesvědčení – kritika ostrého rozlišení.
• Falsifikační myšlení – praktický test samozřejmých tvrzení.