Hledání pozitivního záměru části🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-15.07
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Práce s částmi
Druh	vzorec
Anglicky	Eliciting a part's positive intention
Jiné názvy	pozitivní záměr části, elicitace záměru
Obecnější heslo	Každé chování má pozitivní záměr
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	vysoké
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Hledání pozitivního záměru části je vzorec, ve kterém se u chování, pocitu nebo reakce, se kterou člověk není spokojen, pátrá po tom, čemu má toto chování sloužit. NLP předpokládá, že za každým chováním stojí část, která jím sleduje nějaký pro člověka hodnotný cíl, například ochranu, bezpečí, uznání nebo úlevu, a že se tento cíl dá oddělit od konkrétního chování, kterým se zatím naplňuje (Bandler a Grinder 1982). Jakmile se záměr pojmenuje, lze podle modelu hledat jiné způsoby, jak ho uspokojit, aniž by vznikaly dosavadní škody. Vzorec je praktickou podobou obecného předpokladu, že každé chování má pozitivní záměr, a je součástí řady dalších postupů, především šestikrokového reframingu a jádrové transformace. Pro kompendium je vzorec důležitý ze dvou důvodů. U vlastního chování člověka může zmírnit sebeodsuzování a otevřít cestu ke změně. Když se však obrátí na chování, které poškozuje druhé, stává se nástrojem, kterým se ubližování omlouvá a poškozený se vede k tomu, aby ho chápal a přijímal.

Původ a souvislosti🔗

Bandler a Grinder představili hledání pozitivního záměru jako jádro reframingu. V jejich pojetí není nechtěné chování chybou, kterou je třeba odstranit, ale řešením, které nějaká část člověka kdysi našla a které stále plní svou funkci, i když za vysokou cenu. Změna má proto respektovat záměr a nabídnout mu lepší prostředky (Bandler a Grinder 1982). Myšlenka má předchůdce v Ericksonově terapii, která podle podání Haleyho často nepracovala proti symptomu, ale využívala ho a přesměrovávala, protože symptom chápala jako součást klientova způsobu, jak zvládat svou situaci (Haley 1973). Pozdější učebnice NLP řadí předpoklad pozitivního záměru mezi základní pracovní přesvědčení praktika (O'Connor a Seymour 1990). Dilts tutéž logiku přenesl do jazykových vzorců pro změnu přesvědčení, mezi kterými je posun pozornosti od chování k záměru jedním ze základních postupů, popsaných v katalogu jako záměr (Dilts 1999). Podobné myšlenky se objevují i mimo NLP. Kognitivně behaviorální a jiné ověřené přístupy často zkoumají, jakou funkci chování pro člověka plní a co by se stalo, kdyby ho náhle přestal dělat. Rozdíl je v tom, že NLP funkci připisuje části s vlastní vůlí a pozitivní záměr považuje za univerzální.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně stojí vzorec na oddělení dvou rovin: chování a záměru. Chování je to, co člověk dělá a co je vidět, záměr je cíl, kterému chování podle modelu slouží. Vzorec předpokládá, že záměr je vždy kladný, i když chování škodí, a že záměrů je obvykle více a tvoří hierarchii od konkrétních k obecnějším. Rozhovor v rámci vzorce má proto charakteristický směr: od popisu nechtěného chování k otázce, o co jde části, která ho vytváří, a odtud k obecnějšímu cíli, na kterém se dá stavět. Na konci stojí nový rámec, ve kterém chování přestává být důkazem selhání a stává se nevhodným prostředkem k dobrému cíli (Bandler a Grinder 1982). Tato struktura má dvě vlastnosti, které jsou pro defenzivní čtení podstatné. Za prvé, je asymetrická vůči důsledkům: posunem pozornosti k záměru se důsledky chování dostávají do pozadí. U vlastního chování člověka to může být úleva, u chování vůči druhým to znamená, že se přestává mluvit o škodě. Za druhé, je nevyvratitelná: protože se pozitivní záměr předpokládá vždy, nelze najít chování, u kterého by hledání selhalo, a vykladač si vždy může nějaký dobrý úmysl vymyslet. Dilts představuje jazykové vzorce, které s posunem k záměru pracují, jako nástroje použitelné na velmi různé výroky a přesvědčení, a právě tato pružnost je z obranného hlediska rizikem (Dilts 1999).

Detekční znaky🔗

Pro pozorovatele je rozhodující, čí chování se vykládá a kdo výklad podává. Varovné znaky se objevují, když se pozitivní záměr hledá u chování, které poškozuje někoho jiného, a když ho hledá, nebo dokonce vyžaduje, sám ten, kdo škodu působí. Typickou podobou je vysvětlení křiku, ponižování, kontroly nebo násilí jako projevu „ochranitelské“, „starostlivé“ nebo „zraněné“ části, ke kterému se připojuje očekávání, že poškozený záměr ocení a chování přijme. Jinou podobou je, když se pozitivní záměr přisuzuje vedoucímu skupiny nebo autoritě, aby se oslabila kritika jejich jednání: vedoucí byl tvrdý, ale „jeho část to myslí dobře“. Třetí podobou je přenesení odpovědnosti: poškozený se vede k tomu, aby hledal pozitivní záměr druhého, a pokud ho nenajde, jeví se jako necitlivý nebo neochotný ke smíru. Herman popisuje, jak se pachatelé zneužívání opírají o ospravedlnění, která přenášejí odpovědnost na oběť nebo na okolnosti, a jak oběti tato ospravedlnění postupně přebírají (Herman 1992). V kontrolujících vztazích se výklad dobrých úmyslů stává součástí širšího vzorce, ve kterém se omezování svobody prezentuje jako péče (Stark 2007). Kompendium s tímto mechanismem pracuje v protokolu pro domácí násilí.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je takové, ve kterém člověk hledá záměr vlastního chování a dělá to dobrovolně a ve vlastním zájmu. Klientka, která se odsuzuje za to, že se vyhýbá novým vztahům, může zjistit, že vyhýbání ji kdysi chránilo před zklamáním, a z této perspektivy může s chováním pracovat bez sebeobviňování. Takové užití je blízké přístupům, které zdůrazňují přijetí a porozumění jako podmínku změny (Rogers 1951). Legitimní užití také rozlišuje mezi porozuměním a ospravedlněním. Pochopit, proč člověk něco dělá, neznamená prohlásit to za přijatelné, a už vůbec ne vyžadovat, aby to přijímali jiní. Manipulativní užití tyto hranice smývá. Pozitivní záměr se hledá u chování, které poškozuje druhé, a slouží k tomu, aby škoda zmizela z rozhovoru. Poškozený se vede k vděčnosti za dobrý úmysl, místo aby se mluvilo o ochraně a o změně chování. V terapeutických a koučovacích prostředích se výklad pozitivního záměru někdy používá i k odvrácení kritiky samotné metody nebo lektora: nepříjemné zkušenosti klienta se přeformulují jako jeho „část“, která mu „chce něco sdělit“, a otázka po odpovědnosti praktika se tak neklade. Tosey a Mathison upozorňují, že předpoklady NLP mají silný rétorický účinek a že jejich etické užití závisí na tom, komu v konkrétním vztahu slouží (Tosey a Mathison 2009).

Stav důkazů🔗

Tvrzení, že každé chování má pozitivní záměr, je pracovní předpoklad, ne empirický poznatek, a jako univerzální tvrzení ho nelze vyvrátit. Kritici NLP opakovaně upozorňovali, že teoretické konstrukce oboru jsou často formulovány tak, že se vymykají empirickému testování (Sharpley 1987). Pro specifický účinek hledání pozitivního záměru jako samostatného postupu nejsou známy kontrolované studie. Obecné přehledy výzkumu NLP shrnují, že základní tvrzení oboru nemají kvalitní empirickou oporu (Witkowski 2010), a systematický přehled zdravotních výsledků nenašel dostatek důkazů pro doporučení postupů NLP (Sturt a kol. 2012). Na druhé straně stojí dobře doložená klinická zkušenost, že zkoumání funkce chování, například funkce vyhýbání u úzkosti nebo funkce sebepoškozování jako zvládání nesnesitelných pocitů, patří k běžné součásti ověřených terapií. Tato zkušenost se ovšem netýká univerzálního předpokladu dobrého záměru, ale konkrétní analýzy, která může ukázat i to, že chování žádnou dobrou funkci nemá nebo že jeho „funkce“ spočívá v ovládání druhých. Pro čtenáře z toho plyne, že hledání funkce vlastního chování je rozumný nástroj, předpoklad, že dobrý záměr existuje vždy, však není doložen a u chování vůči druhým je nebezpečný.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je oddělit záměr od dopadu. I kdyby chování druhého skutečně vycházelo z dobrého úmyslu, nic to nemění na tom, že poškozuje, a dobrý úmysl nezakládá nárok na to, aby ho poškozený snášel. Je legitimní odmítnout rozhovor o záměrech, dokud se nemluví o chování a jeho škodě, a trvat na tom, že změna chování je odpovědností toho, kdo škodí. Druhou obranou je nepřijmout úlohu vykladače. Poškozený nemá povinnost hledat dobré úmysly u toho, kdo mu ubližuje, a jeho neochota to dělat není znakem necitlivosti, ale přiměřenou ochranou. Třetí obranou je hledat posouzení zvenčí, protože uvnitř vztahu nebo skupiny bývá výklad dobrých úmyslů posilován opakováním. V zotavení po vztazích, ve kterých bylo ubližování soustavně vydáváno za projev péče, se pracuje s obnovou schopnosti pojmenovat škodu jako škodu, s návratem oprávněného hněvu a s odpoutáním od povinnosti chápat toho, kdo škodil. Herman zdůrazňuje, že zotavení vyžaduje nejprve bezpečí a teprve poté zpracování toho, co se stalo, a že smíření s pachatelem není podmínkou uzdravení (Herman 1992). V klinické práci s vlastním chováním klienta lze hledání funkce chování využít, ale s vědomím jeho hranic a vždy s respektem k tomu, že klient sám rozhoduje, jaký výklad přijme.

Literatura🔗

• Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-Linguistic Programming and the Transformation of Meaning. Moab: Real People Press.
• Dilts, R. (1999). Sleight of Mouth: The Magic of Conversational Belief Change. Capitola: Meta Publications.
• Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson, M.D. New York: W. W. Norton.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• O'Connor, J., & Seymour, J. (1990). Introducing Neuro-Linguistic Programming: Psychological Skills for Understanding and Influencing People. London: Thorsons.
• Rogers, C. R. (1951). Client-Centered Therapy. Boston: Houghton Mifflin.
• Sharpley, C. F. (1987). Research findings on neurolinguistic programming: Nonsupportive data or an untestable theory? Journal of Counseling Psychology, 34(1), 103–107.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Sturt, J., Ali, S., Robertson, W., Metcalfe, D., Grove, A., Bourne, C., & Bridle, C. (2012). Neurolinguistic programming: A systematic review of the effects on health outcomes. British Journal of General Practice, 62(604), e757–e764.
• Tosey, P., & Mathison, J. (2009). Neuro-Linguistic Programming: A Critical Appreciation for Managers and Developers. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Práce s částmi – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel
• Každé chování má pozitivní záměr – obecnější heslo, jehož je toto heslo zvláštním případem

Příbuzná hesla

• Každé chování má pozitivní záměr – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, Every behaviour has a positive intention)
• Záměr – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Intention)
• Šestikrokový reframing – příbuzné heslo (Reframing a rámce, Six-step reframing)
• Vzorec vnitřního kritika – příbuzné heslo (Submodality, Inner critic pattern)
• Integrace částí – příbuzné heslo (Práce s částmi, Parts integration)
• Jádrová transformace – příbuzné heslo (Práce s částmi, Core transformation)
• Vyjednávání mezi částmi – příbuzné heslo (Práce s částmi, Parts negotiation)
• Vytvoření nové části – příbuzné heslo (Práce s částmi, Creating a new part)
• Manipulativní reframing v blízkých vztazích – příbuzné heslo (Vliv a zneužití NLP, Manipulative reframing in close relationships)

V kompendiu

• EA-6.4.6 Domácí násilí (DV) protokol – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-1.3.2 Strategická reinterpretace – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Simultánní inkongruence – předchozí heslo rodiny
• Integrace polarit – další heslo rodiny