Člověk není své chování🔗

Pole	Hodnota
Identifikátor	NLP-01.09
Katalog	NLP vzorce
Rodina	Předpoklady NLP
Druh	princip
Anglicky	People are not their behaviour
Jiné názvy	oddělení identity a chování
Užití	terapeutické i vlivové
Riziko zneužití	střední
Vazba na Vaknin 2008	odvozená: obsah knihy nebyl ověřen
Stav textu	text čeká na odbornou recenzi

Definice🔗

Předpoklad „člověk není své chování“ tvrdí, že jednotlivý čin ani opakovaný způsob jednání nevystihuje celou osobu. Chování lze hodnotit, kritizovat a měnit, aniž by se tím vynášel soud o hodnotě člověka. Z toho plynou dva praktické důsledky, se kterými NLP pracuje. Zpětná vazba má mířit na konkrétní chování, ne na identitu, protože útok na identitu vyvolává obranu a stud a změnu ztěžuje. A člověk, který se chová škodlivě, není tímto chováním definován, takže se může změnit. V NLP se předpoklad pojí s modelem úrovní, ve kterém se odlišuje rovina chování od roviny schopností, přesvědčení a identity (Dilts 1990). Pro kompendium je předpoklad důležitý tím, že se dá použít třemi směry: k ochraně člověka před zahanbením, k ochraně škodlivého chování před následky, nebo k popření vlastních reakcí člověka tvrzením, že „to nejsi ty“.

Původ a souvislosti🔗

Rozlišení mezi osobou a jejím jednáním má v teoriích, z nichž NLP čerpalo, několik zdrojů. Korzybski v obecné sémantice kritizoval takzvané „je“ identity, tedy jazykový zvyk ztotožňovat člověka s jedním jeho rysem nebo činem ve větách typu „on je lhář“, a upozorňoval, že takové ztotožnění vede k chybám v usuzování (Korzybski 1933). Bateson rozlišoval logické typy a úrovně učení a ukázal, že zaměňování úrovní, například třídy a jejího prvku, vytváří paradoxy a poruchy komunikace (Bateson 1972). Racionálně emoční terapie od počátku kritizovala sklon hodnotit celou osobu podle jednotlivých činů a odvozovat z chyby závěr o vlastní bezcennosti (Ellis 1962). Satirová kladla důraz na sebehodnotu člověka a ukazovala, že nízká sebehodnota se projevuje obrannou komunikací, ne zlou vůlí (Satir 1972). Dilts na tyto vlivy navázal modelem úrovní, ve kterém je identita nadřazena chování, a tvrdil, že změny na vyšší úrovni se šíří do nižších (Dilts 1990). Katalog tento model popisuje na stránkách o úrovni identity a o úrovni chování.

Struktura vzorce🔗

Strukturálně jde o rozdělení jednoho popisu do dvou rovin. Rovina chování obsahuje to, co člověk dělá, rovina identity to, kým je (Dilts 1990). Předpoklad stanoví, že úsudek o chování se nemá automaticky přenášet do roviny identity. Toto rozdělení může fungovat ve dvou směrech, které vedou k opačným důsledkům. V ochranném směru brání tomu, aby se z jednotlivé chyby stal soud o celé osobě („udělal jsi chybu“, ne „jsi neschopný“), a tím snižuje zahanbení a otevírá prostor pro změnu. Odpovědnost za chování přitom zůstává zachována: chyba je chyba a je třeba ji napravit. Ve vyviňujícím směru se rozdělení využívá k tomu, aby se škodlivé chování od člověka odpojilo i se svou odpovědností. „Pravé já“ se prohlásí za dobré a opakované ubližování za něco, co k němu vlastně nepatří.

Třetí podoba je méně nápadná. Skupina nebo vztah definuje, co je „pravé já“ člověka, a jeho vlastní reakce, které s touto definicí nesouhlasí, označí za cizí: pochybnost je „staré ego“, smutek je „negativní program“, touha odejít „není ty“. Lifton tento mechanismus popsal jako nadřazení doktríny osobě: skutečná zkušenost jednotlivce se přetváří tak, aby odpovídala doktríně, a to, co se do doktríny nevejde, se prohlásí za nepravé (Lifton 1961). Pozorovatel by měl sledovat, kdo v rozhovoru určuje, co k člověku „patří“ a co ne, a komu takové určení prospívá. Kompendium tento posun popisuje obecně na stránce o identitární substituci.

Detekční znaky🔗

Vyviňující užití se pozná podle toho, že se předpoklad uplatňuje na opakované a závažné chování a vede k požadavku, aby ten, kdo škodu nese, dál vztah snášel. Typickým znakem je věta, ve které se ubližující popisuje jako někdo, kdo „ve skutečnosti“ je dobrý, a oběť se vyzývá, aby se k tomuto pravému já obracela. Stark ukázal, že kontrolující chování v blízkých vztazích tvoří vzorec, nikoli řadu ojedinělých incidentů, a že jeho posuzování po jednotlivých činech ho zakrývá (Stark 2007). Předpoklad, který čin odděluje od člověka, může tento vzorec rozbít na izolované události, z nichž žádná „nevypovídá“ o tom, kým pachatel je.

Užití, které popírá vlastní reakce člověka, se pozná podle toho, že se mluvčí nebo skupina staví do role toho, kdo ví, jaké je pravé já druhého. Kritika, smutek nebo nesouhlas se nevykládají jako legitimní součást člověka, ale jako cosi, co mu nepatří a čeho se má zbavit, tedy podle vzorce nadřazení doktríny osobě (Lifton 1961). U člověka, na kterého je takto působeno, se objevuje odcizení vlastním pocitům, nejistota, které reakce jsou „jeho“, a sklon přenechat výklad vlastního nitra autoritě. Kompendium tyto následky popisuje v souvislosti s identitní rekonstitucí.

Legitimní a manipulativní užití🔗

Legitimní užití je ochranné a nesnižuje odpovědnost. Vedoucí, který kolegovi řekne, že zpráva obsahuje chyby, které je třeba opravit, a výslovně dodá, že to není soud o jeho schopnostech, užívá princip k tomu, aby kritika byla přijatelná a vedla k nápravě. Kognitivní terapie pracuje s podobným rozlišením, když klientovi pomáhá odlišit konkrétní neúspěch od celkového závěru o sobě samém (Beck 1976). V terapii lidí, kteří se dopustili škodlivého chování, může rozlišení umožnit převzetí odpovědnosti bez zhroucení sebehodnoty, ale jen tehdy, když vede k nápravě a nikoli k omluvě.

Manipulativní užití se rozpoznává podle tří otázek. Vede oddělení člověka od chování k převzetí odpovědnosti, nebo k jejímu zrušení? Kdo nese náklady výkladu, ten, kdo jednal, nebo ten, komu bylo ublíženo? A určuje „pravé já“ člověk sám, nebo ho za něj určuje jiný, kdo z toho má prospěch? Pokud se výklad používá k návratu oběti do nebezpečného vztahu, nebo k tomu, aby člověk přestal důvěřovat vlastním reakcím, předpoklad přestává sloužit ochraně a slouží kontrole, kterou Stark popsal jako soustavné omezování autonomie druhého (Stark 2007).

Pro praxi je užitečné všímat si i opačné chyby, před kterou předpoklad v legitimní podobě chrání. Ve vztazích s nadvládou se běžně objevuje globalizující kritika, ve které se jednotlivá chyba mění v soud o celé osobě: „jsi k ničemu“, „vždycky všechno zkazíš“; ponižování patří k běžným prostředkům kontrolujícího chování (Stark 2007). Takové výroky útočí přímo na identitu a jejich opakování vede k pocitu bezcennosti. Předpoklad, že člověk není své chování, zde může sloužit jako obrana: odmítnout přenesení výtky z konkrétního činu na celou osobu je legitimní i tehdy, když je výtka sama oprávněná.

Stav důkazů🔗

Rozlišení mezi hodnocením chování a hodnocením osoby má podporu v klinické tradici kognitivních a racionálně emočních přístupů (Ellis 1962; Beck 1976), nejde však o objev NLP a předpoklad jako takový nebyl v rámci NLP testován. Model úrovní, se kterým se v NLP pojí, nebyl empiricky ověřen a jeho vztah k Batesonově teorii logických typů, na niž se odvolává, je přinejmenším volný. Witkowski shrnuje výzkum NLP jako převážně nepodporující jeho klíčová tvrzení (Witkowski 2010) a kritický přehled z oblasti koučinku konstatuje nedostatek kvalitních studií o účinnosti metod NLP (Passmore a Rowson 2019). Výzkum násilí v blízkých vztazích naopak dokládá, že posuzování ubližujícího chování po jednotlivých činech, bez ohledu na jejich vzorec, vede k podcenění nebezpečí (Stark 2007). Předpoklad tedy může být užitečnou zásadou pro zpětnou vazbu, ale nemůže sloužit jako argument v otázkách bezpečí.

Obrana a zotavení🔗

Základní obranou je posuzovat bezpečí podle vzorce chování, ne podle domnělého pravého já. Pokud se škodlivé chování opakuje, je to informace, kterou žádný výklad o dobré podstatě člověka nevyruší. Druhou obranou je trvat na tom, že oddělení člověka od chování nesnižuje odpovědnost: ten, kdo jednal, nese odpovědnost za nápravu, a ten, komu bylo ublíženo, nemá povinnost vztah snášet, dokud se změna nedostaví. Třetí obranou je hájit vlastnictví vlastních reakcí. Pochybnost, hněv i smutek jsou součástí člověka a nikdo jiný nemá právo je prohlásit za cizí. Herman zdůrazňuje, že zotavení po traumatu zahrnuje obnovu vlastní autonomie a schopnosti důvěřovat vlastnímu vnímání a úsudku (Herman 1992).

Pro člověka, který odchází ze skupiny nebo vztahu, kde se jeho reakce vykládaly jako „nepravé“, je součástí zotavení rekonstrukce vlastní identity zevnitř, nikoli podle definice, kterou mu někdo vnutil (Herman 1992). Odborník, který s předpokladem pracuje, by ho měl používat v ochranném směru, tedy ke snížení zahanbení, a nikdy k tomu, aby klient přijal ubližující chování druhých jako něco, co o nich „nevypovídá“.

Literatura🔗

• Bateson, G. (1972). Steps to an Ecology of Mind. San Francisco: Chandler.
• Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
• Dilts, R. (1990). Changing Belief Systems with NLP. Cupertino: Meta Publications.
• Ellis, A. (1962). Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Korzybski, A. (1933). Science and Sanity: An Introduction to Non-Aristotelian Systems and General Semantics. Lancaster: International Non-Aristotelian Library.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. New York: W. W. Norton.
• Passmore, J., & Rowson, T. S. (2019). Neuro-linguistic programming: A critical review of NLP research and the application of NLP in coaching. International Coaching Psychology Review, 14(1), 57–69.
• Satir, V. (1972). Peoplemaking. Palo Alto: Science and Behavior Books.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. New York: Oxford University Press.
• Witkowski, T. (2010). Thirty-five years of research on neuro-linguistic programming. NLP research data base. State of the art or pseudoscientific decoration? Polish Psychological Bulletin, 41(2), 58–66.

Související🔗

Rodina a hierarchie

• Předpoklady NLP – rodina, do níž heslo patří, s přehledem všech jejích hesel

Příbuzná hesla

• Každé chování má pozitivní záměr – příbuzné heslo (Předpoklady NLP, Every behaviour has a positive intention)
• Logické úrovně – příbuzné heslo (Základní pojmy NLP, Logical levels (concept))
• Záměr – příbuzné heslo (Sleight of Mouth, Intention)
• Úroveň chování – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Behaviour level)
• Úroveň identity – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Identity level)
• Záměna logických úrovní – příbuzné heslo (Logické úrovně a percepční pozice, Confusing logical levels)
• Přesvědčení o identitě – příbuzné heslo (Přesvědčení, Beliefs about identity)

V kompendiu

• EA-6.3.7 Identitní rekonstituce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí
• EA-5.3.1 Identitární substituce – stránka knihy, na které se toto heslo projevuje nebo s ní souvisí

V katalogu

• Respekt k modelu světa druhého – předchozí heslo rodiny
• Lidé volí nejlepší dostupnou volbu – další heslo rodiny