Příprava na proces

Kapitola z části o soudním svědectví se zabývá obdobím před hlavním líčením nebo soudním jednáním – týdny, kdy se oběť připravuje na setkání s pachatelem v soudní síni, kdy se často zvyšuje tlak z jeho strany a kdy se vrací příznaky, které se už zdály zvládnuté. Na rozdíl od kapitoly Příprava svědka v kontextu EA, která řeší hranici mezi přípravou a ovlivňováním výpovědi, se tato kapitola věnuje celkové připravenosti: logistice, zdraví, bezpečí a očekáváním. Parsons a Bergin (2010) shrnují doklady, že zkušenost s trestním řízením může duševní zdraví obětí zhoršit, a příprava je proto součástí prevence druhotné újmy. Kapitola je určena zmocněncům, podpůrným organizacím, terapeutům a obětem.

Právní a forenzní kontext

Oběť má podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, právo na informace o průběhu řízení, na doprovod důvěrníka, na odbornou pomoc psychologickou, sociální a právní a na ochranu před druhotnou újmou. Zvlášť zranitelné oběti mohou požádat o výslech bez vizuálního kontaktu s obviněným. Akreditované subjekty poskytující pomoc obětem nabízejí doprovod k soudu a přípravu na průběh jednání.

V civilních a rodinných řízeních je ochrana méně propracovaná, ale soudy mohou upravit průběh jednání, nařídit výslech mimo přítomnost účastníka nebo vyloučit veřejnost podle procesních předpisů, zejména občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb. Ellison (2001) upozorňuje, že ochranná opatření pro zranitelné svědky vznikala především v trestním řízení a že jejich přenos do jiných typů řízení zaostává, ačkoli zátěž pro svědka bývá srovnatelná.

Specifika epistemického zneužívání

Období před procesem je pro oběť EA rizikové nejprve kvůli reaktivaci: studium spisu, opakování výpovědi a představa setkání s pachatelem aktivují vzpomínky a pochybnosti. Oběť znovu slyší ve své hlavě hlas pachatele – „nikdo ti nevěří“, „přeháníš“ – a objevuje se skok sebepochybnosti. Herman (1992) popisuje, že podněty připomínající trauma mohou i po delším období stability vyvolat návrat symptomů, a blížící se konfrontace je takovým podnětem v nejčistší podobě.

Pachatel nebo jeho okolí mohou v tomto období zintenzivnit kontakty, nabízet smír, vyhrožovat nebo diskreditovat (viz Ovlivňování svědků). Fleury, Sullivan a Bybee (2000) doložili, že kontrola a násilí bývalých partnerů často pokračují i po odchodu oběti, a Stark (2007) ukazuje, že řízení samo se může stát další arénou kontroly. K tomu přistupuje mediální a sociální pozornost u veřejně známých případů.

Významnou zátěží je nejistota výsledku: strach z osvobozujícího rozsudku, který by oběť vnímala jako potvrzení verze pachatele. U obětí EA má tento strach zvláštní obsah, protože soudní rozhodnutí mohou prožívat jako konečný verdikt o vlastní realitě. Lazarus a Folkman (1984) ukázali, že stres závisí na tom, jak člověk situaci a své možnosti zvládání hodnotí, a proto se příprava zaměřuje i na výklad toho, co rozsudek znamená a co neznamená.

Klíčové principy

Předvídatelnost snižuje stres: čím více oběť ví o tom, co ji čeká, tím menší je prostor pro katastrofické představy. Hobfoll a kol. (2007) řadí pocit bezpečí, zklidnění, vědomí vlastních možností, propojení s druhými a naději mezi základní prvky intervence po traumatu, a tyto prvky dávají přípravě na proces užitečnou osnovu.

Cílem stabilizace není „dobrý výkon“, ale schopnost vypovídat pravdivě a bez dekompenzace. Konsenzus klinických expertů upřednostňuje u komplexního traumatu fázový přístup, v němž stabilizace předchází práci s traumatickým obsahem (Cloitre a kol., 2011); v týdnech před procesem proto terapie nemá otevírat nové vrstvy vzpomínek, ale posilovat zdroje.

Realistická očekávání znamenají, že výsledek řízení nezávisí na tom, jak „dobře“ oběť vypovídá, a že výsledek není verdiktem o její realitě. Koordinace podpory vyžaduje, aby zmocněnec, terapeut a podpůrná organizace o sobě věděli a měli jasné role; Campbell (2008) ukázala, že nekoordinované a necitlivé jednání institucí patří mezi hlavní zdroje druhotné viktimizace.

Procedurální rámec

Šest až čtyři týdny před jednáním zmocněnec vysvětlí průběh, účastníky, délku, pořadí výslechů a možné výsledky, podá návrhy na ochranná opatření – výslech bez vizuálního kontaktu, oddělenou čekárnu, vyloučení veřejnosti, důvěrníka – a domluví se s terapeutem na posílení stabilizace; terapeut přitom nepracuje s obsahem výpovědi. Herman (2003) zdůrazňuje, že pocit kontroly nad průběhem řízení patří k faktorům, které jeho zátěž zmírňují.

Dva až jeden týden před jednáním je vhodná návštěva budovy soudu nebo alespoň popis prostředí a plán příchodu a odchodu, aby se oběť nepotkala s obviněným. Plán dne zahrnuje jídlo, léky, dopravu, doprovod a to, co dělat při čekání; bezpečnostní plán obsahuje kontakty a postup při incidentu v budově nebo cestou. Hobfoll a kol. (2007) ukazují, že konkrétní plán posiluje vědomí vlastních možností, které je samo ochranným faktorem.

V den jednání oběť doprovází důvěrník a platí předem domluvený signál pro přestávku. Uzemňovací pomůcky – voda, předmět v kapse, technika dýchání (viz uzemňovací techniky) – pomáhají udržet oběť v tom, co Siegel (1999) nazývá oknem tolerance, tedy v pásmu vzrušení, v němž je člověk schopen myslet a mluvit. Ogden, Minton a Pain (2006) popisují tělesné techniky regulace, které lze použít i v situaci, kdy nelze odejít.

Po jednání následuje debriefing se zmocněncem a podpůrnou osobou a informace o dalších krocích. V následujících dnech je třeba věnovat zvýšenou pozornost riziku krize (viz akutní suicidální riziko); Parsons a Bergin (2010) upozorňují, že dopad řízení se často projeví až po jeho skončení, kdy podpora institucí ustává.

Markery a diferenciální úvahy

Na zvýšené riziko dekompenzace před procesem ukazuje návrat nespavosti, nočních můr a flashbacků, vyhýbání se kontaktu se zmocněncem nebo terapeutem, náhlé úvahy o stažení výpovědi bez jasného důvodu, zvýšený kontakt s pachatelem nebo jeho okolím a sebeobviňování či myšlenky na sebepoškození. Herman (1992) řadí návrat intruzivních symptomů a vyhýbání mezi hlavní projevy posttraumatické zátěže, a jejich zesílení je proto signálem, nikoli selháním oběti.

Je třeba odlišit přiměřenou úzkost, kterou zažívá téměř každý svědek, od dekompenzace, která vyžaduje klinickou intervenci nebo odklad. Úvahu o stažení výpovědi je třeba brát vážně: může jít o svobodné rozhodnutí, ale i o výsledek tlaku. Stark (2007) upozorňuje, že oběti kontroly často přebírají perspektivu pachatele právě v obdobích zvýšeného tlaku, a rozhovor o důvodech stažení má proto zkoumat i to, s kým oběť v poslední době mluvila.

Riziková místa

Opakovaným rizikem je odklad jednání bez informování oběti – oběť se připraví, přijde a jednání se nekoná – a setkání s obviněným na chodbě nebo při vstupu do budovy. Nedostatečně koordinovaná podpora, kdy terapeut neví o termínu a zmocněnec neví o zhoršení stavu, oslabuje všechna ostatní opatření (Campbell, 2008).

Nadměrná příprava vede k tomu, že se oběť soustředí na „správné“ odpovědi a ztrácí vlastní hlas, a nereálná očekávání – víra, že soud „konečně uzná pravdu“ – mohou oběť po výsledku zdrtit. Orth (2002) doložil, že řízení může u obětí oslabit sebehodnocení a důvěru ve spravedlnost a že roli hraje vnímaná férovost postupu; správně nastavená očekávání jsou proto ochranou, nikoli pesimismem.

Modelová situace (anonymizovaná)

Mladý muž má vypovídat proti bývalému vedoucímu skupiny, ve které strávil šest let. Tři týdny před hlavním líčením se mu vrátí noční můry a začne pochybovat, zda „to všechno nebyla jeho vina“. Zmocněnkyně to ví od terapeutky, se kterou se se souhlasem klienta domluvila na sdílení informací o termínech. Terapeutka posílí stabilizační práci, zmocněnkyně podá návrh na výslech bez vizuálního kontaktu a s pracovníkem podpůrné organizace domluví vstup do budovy bočním vchodem. Den po jednání muž absolvuje plánované sezení; když je jednání později odročeno, zmocněnkyně ho informuje telefonicky ještě týž den. Postup odpovídá fázovému modelu, v němž stabilizace předchází zátěži (Cloitre a kol., 2011).

Doporučení pro praxi

Oběť může požádat o informace o průběhu jednání a o ochranná opatření, plánovat i den po jednání – kdo s ní bude a co bude dělat – a vědět, že vracející se pochybnosti nejsou důkazem, že se mýlila, ale častou reakcí na blížící se konfrontaci. Hobfoll a kol. (2007) zdůrazňují význam propojení s druhými a mobilizace podpůrné sítě (viz mobilizace podpory).

Zmocněnci informují oběť o termínech a odkladech bez zbytečného odkladu, koordinují se s terapeutem a podpůrnou organizací a pomáhají oběti formulovat realistická očekávání. Terapeuti a podpůrné organizace posilují stabilizaci a zdroje, nepracují s obsahem výpovědi a plánují zvýšenou dostupnost v týdnu jednání; Cloitre a kol. (2011) doporučují v obdobích vnější zátěže vracet se k dovednostem regulace, nikoli k expozici.

Limity a otevřené otázky

Ochranná opatření jsou v trestním řízení propracovanější než v civilním a rodinném, kde jsou oběti EA často vystaveny dlouhým a opakovaným jednáním bez obdobné podpory (Ellison, 2001). Otevřenou otázkou je, jak zajistit předvídatelnost v systému, kde jsou odročení běžná. Chybí také výzkum, který by ukázal, které formy přípravy u obětí dlouhodobého psychického zneužívání skutečně snižují riziko dekompenzace; dostupné poznatky se opírají hlavně o oběti sexuálního a fyzického násilí (Parsons a Bergin, 2010).

Literatura

• Campbell, R. (2008). The psychological impact of rape victims' experiences with the legal, medical, and mental health systems. American Psychologist.
• Cloitre, M., Courtois, C. A., Charuvastra, A., a kol. (2011). Treatment of complex PTSD: Results of the ISTSS expert clinician survey on best practices. Journal of Traumatic Stress.
• Ellison, L. (2001). The Adversarial Process and the Vulnerable Witness. Oxford University Press.
• Fleury, R. E., Sullivan, C. M., & Bybee, D. I. (2000). When ending the relationship does not end the violence: Women's experiences of violence by former partners. Violence Against Women.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Herman, J. L. (2003). The mental health of crime victims: Impact of legal intervention. Journal of Traumatic Stress.
• Hobfoll, S. E., Watson, P., Bell, C. C., a kol. (2007). Five essential elements of immediate and mid-term mass trauma intervention: Empirical evidence. Psychiatry: Interpersonal and Biological Processes.
• Lazarus, R. S., & Folkman, S. (1984). Stress, Appraisal, and Coping. Springer.
• Ogden, P., Minton, K., & Pain, C. (2006). Trauma and the Body: A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. W. W. Norton.
• Orth, U. (2002). Secondary victimization of crime victims by criminal proceedings. Social Justice Research.
• Parsons, J., & Bergin, T. (2010). The impact of criminal justice involvement on victims' mental health. Journal of Traumatic Stress.
• Siegel, D. J. (1999). The Developing Mind: Toward a Neurobiology of Interpersonal Experience. Guilford Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (2013).

Související

V této sekci

• Příprava svědka v kontextu EA – hranice mezi přípravou a ovlivněním.
• Dekompenzace u soudu – co dělat, když příprava nestačí.
• Ochrana svědků – ochranná opatření.

Protokoly

• Akutní stabilizační protokol – stabilizace v období zátěže.
• Právní krize pacienta po EA – akutní krize kolem řízení.
• Mobilizace podpory – podpůrná síť.

Glosář

• Retraumatizace – riziko konfrontace s pachatelem.
• Internalizovaný pachatel – hlas, který se před procesem vrací.