Dekompenzace u soudu

Kapitola z části o soudním svědectví popisuje situace, kdy oběť nebo svědek v průběhu jednání ztratí schopnost pokračovat: propadne panice, disociuje, rozpláče se tak, že nemůže mluvit, nebo naopak ztuhne a přestane reagovat. Zabývá se tím, jak krizi rozpoznat, jak ji zvládnout, aniž by se ohrozilo řízení, a jak ji správně vyložit. Herman (1992) upozorňuje, že prostředí připomínající bezmoc traumatické situace může u přeživších vyvolat reakce, které s aktuálním nebezpečím nesouvisejí, a soudní síň takové prostředí často představuje. Kapitola je určena soudcům, zmocněncům, státním zástupcům, obhájcům a důvěrníkům obětí.

Právní a forenzní kontext

Předseda senátu nebo samosoudce řídí jednání a odpovídá za jeho důstojný průběh. Může jednání přerušit, nařídit přestávku, vyloučit veřejnost, upravit způsob výslechu, například umožnit výslech prostřednictvím videokonference, a v krajním případě jednání odročit. Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ukládá orgánům chránit oběti před druhotnou újmou a přiznává jim právo na doprovod důvěrníka. Akutní zdravotní ohrožení vyžaduje zdravotnickou pomoc bez ohledu na fázi řízení.

Pro posouzení výpovědi je podstatné, aby byl průběh krize zaznamenán do protokolu; jinak se z něj stane jen „dojem“, který se do hodnocení důkazů promítne nekontrolovaně. Ellison (2001) dokládá, že adversární řízení hodnotí svědky do značné míry podle projevu v jednací síni, a nezaznamenaná krize proto může výpovědi uškodit víc než krize zaznamenaná a vysvětlená.

Specifika epistemického zneužívání

Soudní síň obsahuje řadu spouštěčů, které u obětí EA vyvolávají silné reakce. Přítomnost pachatele – jeho pohled, hlas a gesta, která oběť zná z let kontroly – působí jinak než přítomnost cizího obviněného; Stark (2007) popisuje, jak se kontrola udržuje drobnými signály, jejichž význam zná jen oběť. Otázky, které opakují vzorec „pamatuješ si to špatně“ (viz Křížový výslech), autorita a formalita, které aktivují naučenou podřízenost, a ztráta kontroly – oběť nemůže odejít ani si vybrat otázky – tvoří konstelaci, která opakuje strukturu zneužívání.

Reakce mohou mít podobu sympatické aktivace – paniky, pláče, třesu, zrychleného dýchání, podrážděnosti – i podobu „vypnutí“: disociace, ztuhnutí, monotónní řeči a ztráty orientace. Schauer a Elbert (2010) popisují obrannou kaskádu, v níž po aktivaci může následovat útlumová fáze s poklesem reaktivity, a Lanius a kol. (2010) doložili u části osob s posttraumatickou poruchou disociativní podtyp s nadměrným útlumem emocí. Druhá podoba je zrádnější, protože navenek vypadá jako klid nebo lhostejnost.

Pro výklad těchto reakcí se v praxi používá i polyvagální teorie, podle níž ztuhnutí a útlum odpovídají starším obranným okruhům autonomního nervového systému (Porges, 2011). Její neurofyziologické předpoklady jsou však sporné a pro soudní praxi postačí popisná úroveň: tentýž člověk může v jednací síni reagovat panikou i útlumem, a obě reakce jsou známými odpověďmi na ohrožení, nikoli projevem povahy nebo vypočítavosti.

Klíčové principy

Krize není důkaz – ani pro pravdivost výpovědi, ani proti ní. Bezpečí má přednost před pokračováním, protože výpověď pod akutní krizí má malou hodnotu a svědka poškozuje; Siegel (1999) popisuje „okno tolerance“ jako pásmo vzrušení, v němž je člověk schopen integrovat vnímání a myšlení, a mimo ně se schopnost přesně vypovídat rozpadá.

Záznam má zachytit, co se stalo, kdy, jak dlouho a jak bylo reagováno. Přerušení a úpravy přitom nesmí obhajobu zbavit možnosti klást otázky; jen upravují způsob, jakým se to děje. Ellison (2001) zdůrazňuje, že opatření pro zranitelné svědky jsou udržitelná jen tehdy, když zachovávají podstatu práva obviněného na prověření výpovědi.

Procedurální rámec

Na blížící se krizi upozorňuje zrychlení nebo zpomalení řeči, opakované „nevím“ bez souvislosti s otázkou, ztráta očního kontaktu, zírání, třes, zrudnutí nebo zblednutí, otázky na orientaci a odpovědi, které nedávají smysl. Holmes a kol. (2005) rozlišují odpojení od prožitku, při kterém osoba působí přítomně, ale vnímání je oslabené, a na tuto „tichou“ formu je třeba se cíleně ptát.

Okamžitá reakce spočívá v přerušení otázek a klidném oslovení svědka jménem, v nabídce přestávky a vody a v umožnění odchodu z jednací síně s důvěrníkem. Při disociaci pomáhá orientace – kde svědek je, jaký je den, kdo je přítomen (viz akutní disociativní stav); při panice pomalé dýchání a uzemnění. Clark (1986) vysvětluje panickou ataku jako katastrofický výklad tělesných pocitů, a klidné pojmenování toho, co se děje, proto samo přispívá ke zklidnění. Při známkách zdravotního ohrožení nebo sebepoškozujících myšlenek je třeba přivolat zdravotní pomoc.

Po přestávce soud zjistí, zda je svědek schopen pokračovat, a zváží úpravu výslechu – videokonferenci, vyloučení veřejnosti, přítomnost důvěrníka, kratší bloky. Pokud svědek pokračovat nemůže, výslech nebo jeho část se odročí. Do protokolu se zapíše popis chování, doba trvání, přijatá opatření a to, které části výpovědi byly učiněny před krizí, během ní a po ní. Následuje debriefing, kontakt s terapeutem a posouzení rizika v následujících dnech, protože Herman (2003) ukazuje, že dopad zkušenosti s řízením přetrvává po jeho skončení.

Markery a diferenciální úvahy

Akutní dekompenzaci je třeba odlišit od strategického chování, tedy účelového „kolapsu“ v okamžiku nepříjemné otázky; je vzácné, ale možné, a rozhoduje kontext – předchozí historie, souvislost s tématem a průběh mimo síň. Rogers (2008) varuje, že jednotlivý projev simulaci neprokazuje a závěr vyžaduje konvergenci více zdrojů; soud, který krizi označí za předstíranou bez takové opory, riskuje stejný omyl jako soud, který ji automaticky pokládá za doklad traumatu.

Dále je třeba odlišit zdravotní příčiny – hypoglykemii, kardiální obtíže, epileptický záchvat, účinek léků –, psychotické epizody, při nichž je narušeno vnímání reality, nikoli jen kontakt s ní, a přiměřený emoční projev: pláč při popisu bolestné události není dekompenzace. Diferenciální rozvaha přísluší zdravotníkovi nebo znalci; soud by se měl spokojit s popisem a nevyvozovat z krize závěry o věrohodnosti, protože posuzovatelé hodnotí tutéž výpověď různě podle emočního projevu svědka (Kaufmann a kol., 2003).

Riziková místa

Pokračování „za každou cenu“ vede k tomu, že svědek odpovídá, aby to měl za sebou, a souhlasí s čímkoli. Opačným omylem je výklad klidu jako lhostejnosti u disociujícího svědka. Výzkum efektu emocionální oběti ukazuje, že posuzovatelé přisuzují menší věrohodnost svědkům, jejichž projev neodpovídá očekávání, bez ohledu na obsah výpovědi (Kaufmann a kol., 2003), a Ask a Landström (2010) vysvětlují tento efekt porušením očekávání a afektivní reakcí posuzovatele.

Rizikem je také výklad krize jako hereckého výkonu bez opory v důkazech a absence záznamu, která později znemožní posoudit, co se stalo. Krize se může týkat i obviněného, a pro něj platí stejné principy: bezpečí, záznam a úprava způsobu jednání, nikoli závěr o vině (Ellison, 2001).

Modelová situace (anonymizovaná)

Svědkyně při otázce obhájce, zda si je jistá, že partner její telefon „opravdu kontroloval“, přestane odpovídat, dívá se do stolu a po delší pauze řekne: „Promiňte, kde to jsem?“ Předsedkyně senátu přeruší výslech, oslovuje svědkyni jménem, popíše jí, že je v jednací síni a že bude přestávka. Důvěrnice odvede svědkyni do vedlejší místnosti. Po dvaceti minutách svědkyně uvede, že je schopna pokračovat, a požádá o výslech prostřednictvím videokonference; soud žádosti vyhoví. Do protokolu je zapsán čas, popis reakce a provedená opatření. V hodnocení důkazů soud uvede, že krize nesouvisela s obsahem výpovědi, ale s formou otázek. Průběh odpovídá útlumové podobě reakce, kterou popisují Schauer a Elbert (2010).

Doporučení pro praxi

Svědek může kdykoli požádat o přestávku a nemusí vysvětlovat proč; je užitečné domluvit si se zmocněncem nebo důvěrníkem signál pro případ, že se „ztrácí“, a vědět, že krize u soudu neznamená ztrátu hodnoty výpovědi. Předem nacvičené uzemnění (viz uzemňovací techniky) pomáhá vrátit se do okna tolerance, jak je popisuje Siegel (1999).

Soudce sleduje známky dekompenzace včetně „tichých“ forem, přeruší, zajistí bezpečí, zaznamená a upraví způsob výslechu a nevyvozuje z krize závěry o věrohodnosti bez dalších důkazů. Zmocněnci, státní zástupci a obhájci upozorňují soud na blížící se krizi včas; pro obhájce platí, že změna tempa nebo formy otázek obvykle poslouží obhajobě lépe než pokračování, protože výpověď získaná mimo okno tolerance je nepřesná pro obě strany (Ogden, Minton a Pain, 2006).

Limity a otevřené otázky

Soudy nemají standardní protokol pro zvládání psychické krize svědka a postup závisí na zkušenosti konkrétního soudce. Otevřenou otázkou je, zda by měl být u jednání s vysoce zranitelnými svědky k dispozici zdravotník nebo psycholog a jak by to ovlivnilo vnímání nestrannosti. Chybí také výzkum dopadu krizových epizod na hodnocení výpovědí soudci; dostupné studie efektu emocionální oběti se opírají převážně o laické posuzovatele (Ask a Landström, 2010).

Literatura

• Ask, K., & Landström, S. (2010). Why emotions matter: Expectancy violation and affective response mediate the emotional victim effect. Law and Human Behavior.
• Clark, D. M. (1986). A cognitive approach to panic. Behaviour Research and Therapy.
• Ellison, L. (2001). The Adversarial Process and the Vulnerable Witness. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Herman, J. L. (2003). The mental health of crime victims: Impact of legal intervention. Journal of Traumatic Stress.
• Holmes, E. A., Brown, R. J., Mansell, W., a kol. (2005). Are there two qualitatively distinct forms of dissociation? A review and some clinical implications. Clinical Psychology Review.
• Kaufmann, G., Drevland, G. C. B., Wessel, E., Overskeid, G., & Magnussen, S. (2003). The importance of being earnest: Displayed emotions and witness credibility. Applied Cognitive Psychology.
• Lanius, R. A., Vermetten, E., Loewenstein, R. J., a kol. (2010). Emotion modulation in PTSD: Clinical and neurobiological evidence for a dissociative subtype. American Journal of Psychiatry.
• Ogden, P., Minton, K., & Pain, C. (2006). Trauma and the Body: A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. W. W. Norton.
• Porges, S. W. (2011). The Polyvagal Theory: Neurophysiological Foundations of Emotions, Attachment, Communication, and Self-Regulation. W. W. Norton.
• Rogers, R. (Ed.). (2008). Clinical Assessment of Malingering and Deception (3. vyd.). Guilford Press.
• Schauer, M., & Elbert, T. (2010). Dissociation following traumatic stress: Etiology and treatment. Zeitschrift für Psychologie / Journal of Psychology.
• Siegel, D. J. (1999). The Developing Mind: Toward a Neurobiology of Interpersonal Experience. Guilford Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (2013).

Související

V této sekci

• Disociace ve forenzní praxi – nejčastější „tichá“ forma krize.
• Příprava na proces – prevence dekompenzace.
• Ochrana svědků – úpravy způsobu výslechu.
• Vzdělávání soudců – rozpoznání krize jako součást přípravy soudců.

Protokoly

• Akutní dekompenzace po EA – klinický postup.
• Panická ataka po EA – zvládání paniky.
• Verbální deeskalace po EA – deeskalační principy.

Glosář

• Disociace – odpojení od prožitku.
• Polyvagální teorie – jeden z modelů pro výklad reakcí „bojuj, uteč, ztuhni“.