Poučení poroty v kauzách EA

Kapitola uzavírá část o soudním svědectví. Zabývá se tím, jak soudy v zemích s porotou poučují laické rozhodovatele, aby nepodléhali mýtům o chování obětí, a jak se tato zkušenost dá přenést na české přísedící a na veřejnost. Pennington a Hastie (1992) ukázali, že porotci neskládají rozhodnutí z jednotlivých důkazů, ale vytvářejí si příběh, který je podle nich vysvětluje nejlépe; představy o tom, jak se „skutečná“ oběť chová, proto určují, který příběh se jim bude zdát věrohodný. Kapitola je určena advokátům s mezinárodní praxí, soudcům, lektorům a výzkumníkům.

Právní a forenzní kontext

V systémech common law rozhoduje o vině v závažných trestních věcech porota složená z laiků, kterou soudce na konci řízení poučí o právu a o tom, jak hodnotit důkazy (jury directions nebo jury instructions). V Anglii a Walesu obsahují soudcovské příručky vzorové pokyny, které porotce upozorňují například na to, že opožděné oznámení, absence emocí při výpovědi nebo pokračující kontakt s obviněným samy o sobě neznamenají, že výpověď je nepravdivá. Obdobné pokyny existují v dalších zemích, často v souvislosti se sexuálním a domácím násilím; Temkin a Krahé (2008) je spojují se snahou zmenšit rozdíl mezi počtem oznámených a odsouzených činů, který přičítají zčásti postojům rozhodovatelů.

V Anglii a Walesu zavedl Serious Crime Act 2015 v oddílu 76 trestný čin kontrolujícího nebo donucujícího chování v intimním nebo rodinném vztahu. S ním roste potřeba vysvětlovat porotám, co je vzorec kontroly a proč jej nelze posuzovat jako souhrn izolovaných incidentů; právě tento posun od incidentu k vzorci soustavně prosazoval Stark (2007).

Česká republika porotu nemá. Laický prvek představují přísedící, kteří podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodují spolu se soudcem v senátech okresních a krajských soudů v prvním stupni. Formální poučení přísedících o mýtech česká procesní úprava nezná; znalosti získávají ze vzdělávání a od předsedy senátu při poradě, a senát musí svůj závěr písemně odůvodnit.

Specifika epistemického zneužívání

Laičtí rozhodovatelé přinášejí do síně představy utvářené médii, vlastní zkušeností a kulturou. Burt (1980) popsala soubor kulturně sdílených mýtů o znásilnění, které přenášejí odpovědnost na oběť, a pozdější výzkum ukázal, že obdobné mýty provázejí i domácí násilí a psychickou kontrolu. U EA je zvlášť silná představa „inteligentní člověk by se nenechal“, která přehlíží, že EA nepůsobí přes nedostatek inteligence, ale přes vztah, izolaci a postupnost.

Otázka „proč neodešla?“ vychází z neznalosti trauma bondingu, závislosti a eskalace rizika při odchodu; Dutton a Painter (1981) ukázali, že střídání týrání a smíru vytváří pouto, které je silnější než ve vztazích bez takového střídání. Představa „bez modřin nic nebylo“ podceňuje psychickou a ekonomickou kontrolu a představa „vypadá normálně, takže to nebylo tak zlé“ přehlíží disociaci a disimulaci.

Přecenění dojmu a výřečnosti („ten druhý působí sympaticky“) a rozmělnění asymetrie moci do „vztahové hádky“ („oba jsou stejní“) dokončují obraz. Kaufmann a kol. (2003) doložili, že posuzovatelé hodnotí tutéž výpověď různě podle emočního projevu svědka. Porotce tak může posuzovat oběť podle toho, nakolik odpovídá stereotypu, nikoli podle důkazů – typická podoba testimoniální nespravedlnosti ve smyslu, který zavedla Fricker (2007).

Klíčové principy

Pokyn se netýká viny, ale způsobu hodnocení: poučení nesmí naznačovat, jak má porota rozhodnout, jen upozorňuje na chybné inference. Musí být vyvážené, protože mýty existují na obou stranách – i představa, že každá oběť je automaticky věrohodná, je nesprávná. Leverick (2020) v přehledu výzkumu dospěla k závěru, že předsudky o chování obětí ovlivňují úvahy porotců a že poučení může jejich vliv omezit, jeho účinnost však závisí na obsahu a načasování.

Pokyn má být srozumitelný, v jazyce laiků a bez odborného žargonu, a opřený o výzkum a judikaturu, nikoli o názor soudce. Thomas (2010) zjistila, že značná část porotců pokyny soudce plně nepochopila a že písemná podoba pokynů porozumění zlepšuje; Lieberman a Sales (1997) dospěli ve starším přehledu k obdobnému závěru o nízké srozumitelnosti tradičních pokynů.

Procedurální rámec

V jurisdikcích s porotou navrhují pokyny strany a soudce s ohledem na konkrétní kauzu. Volba načasování je podstatná: některé soudy poučují porotu již před výpovědí oběti, aby mýty neovlivnily vnímání od počátku, jiné až v závěrečném shrnutí. Lieberman a Sales (1997) shrnuli výzkum, podle něhož poučení na začátku řízení pomáhá porotcům třídit důkazy během jejich provádění, a nikoli až zpětně.

Další volbou je, zda obecné poznatky o chování obětí podá znalec, nebo soudce v pokynu; obě cesty mají výhody i rizika, protože znalec může být vnímán jako straník, zatímco pokyn soudce může působit jako předjímání. Ellison a Munro (2009) ve studii se simulovanými porotami ukázaly, že vzdělávací vstup se v úvahách porotců projevil, ale nikoli rovnoměrně u všech mýtů. Chybné nebo jednostranné poučení je důvodem k napadení rozsudku před odvolacím soudem.

Pro českou praxi lze zkušenost přenést trojí cestou: vzděláváním přísedících o základních mechanismech EA a o mýtech (viz Vzdělávání soudců), poradou senátu jako prostorem, kde předseda senátu může upozornit na chybné inference, a odůvodněním rozsudku, které výslovně odděluje styl projevu od obsahu výpovědi. Pennington a Hastie (1992) naznačují, že nejúčinnější je nabídnout rozhodovatelům alternativní vysvětlení důkazů, nikoli pouhý zákaz stereotypu.

Markery a diferenciální úvahy

Na vliv mýtů v rozhodování ukazuje odůvodnění, které staví na tom, že oběť „neodešla“ nebo „se nebránila“, hodnocení věrohodnosti podle emočního projevu, přehlížení vzorce ve prospěch posouzení jednotlivých incidentů a zdůrazňování profesní pověsti nebo sympatičnosti obviněného. Temkin a Krahé (2008) doložili, že míra přijetí mýtů ovlivňuje, jak posuzovatelé rozdělují odpovědnost mezi oběť a obviněného.

Diferenciálně je třeba odlišit legitimní pochybnosti, které vycházejí z důkazů – rozpory v jádru výpovědi, alternativní vysvětlení podložené listinami –, od pochybností, které vycházejí ze stereotypu. Leverick (2020) zdůrazňuje, že cílem poučení není odstranit pochybnost, ale zajistit, aby se opírala o důkazy; pochybnost založená na důkazech je základem presumpce neviny.

Riziková místa

Příliš silné poučení může působit jako předjímání viny a podpora jedné strany. Obecné „nehodnoťte podle stereotypů“ bez konkrétních příkladů nemá účinek a pozdní poučení přichází, když už si porotci vytvořili názor (Lieberman a Sales, 1997). Porotci navíc často nevědí, že stereotyp používají, a pokyn, který spoléhá jen na jejich sebereflexi, proto selhává (Ellison a Munro, 2009).

Rizikem je i přenesení zahraniční zkušenosti do českého prostředí bez kontextu: český systém má jiné záruky a jiné slabiny, zejména povinnost odůvodnit rozsudek a společné rozhodování profesionálního soudce s přísedícími. Thomas (2010) připomíná, že i v Anglii závisí porozumění pokynům na formě, v níž jsou podány, a výsledky nelze mechanicky přenášet.

Modelová situace (anonymizovaná)

V zahraničním řízení o kontrolující a donucující chování v partnerském vztahu soudce před výpovědí oběti krátce poučí porotu: lidé reagují na dlouhodobou kontrolu různě, někteří vypovídají s emocemi, jiní bez nich; pokračující kontakt s obviněným nebo opožděné oznámení samy o sobě neznamenají, že výpověď je nepravdivá; je na porotě, aby výpověď hodnotila spolu s ostatními důkazy. V závěrečném shrnutí soudce stejný pokyn zopakuje a připomene porotě i to, že nesmí odsoudit jen proto, že obviněný působí nesympaticky. Odvolací soud pokyn shledá vyváženým. Opakování pokynu na začátku i na konci odpovídá zjištěním o významu načasování (Lieberman a Sales, 1997).

Doporučení pro praxi

Advokáti v jurisdikcích s porotou navrhují vyvážené pokyny včas a zvažují, zda je vhodnější znalecký důkaz; sledují, zda odůvodnění nestojí na stereotypech, a uplatňují to v opravném prostředku (Leverick, 2020). Čeští soudci a přísedící se při poradě vědomě ptají, zda závěr vychází z důkazů, nebo z představy o „typické oběti“, a v odůvodnění oddělují styl projevu od obsahu (Kaufmann a kol., 2003).

Lektoři a osvětové programy vzdělávají o mýtech kolem obětí psychického zneužívání, ale i o riziku opačného stereotypu, podle něhož je každé obvinění pravdivé. Fricker (2007) chápe epistemickou spravedlnost jako ctnost posluchače, který koriguje vlastní předsudky, nikoli jako přenesení důvěry z jedné skupiny na druhou.

Limity a otevřené otázky

Výzkum účinku poučení poroty ukazuje smíšené výsledky; obecné pokyny mají menší účinek než konkrétní a načasování hraje roli (Leverick, 2020). Přenositelnost na český systém je omezená, protože přísedící rozhodují spolu s profesionálním soudcem a musí své závěry odůvodnit. Otevřenou otázkou je, zda by česká úprava měla výslovně počítat s poučením přísedících, nebo zda postačí vzdělávání a role předsedy senátu; většina výzkumu navíc vychází ze simulovaných porot, jejichž výsledky se na skutečné rozhodování přenášejí jen opatrně (Ellison a Munro, 2009).

Literatura

• Burt, M. R. (1980). Cultural myths and supports for rape. Journal of Personality and Social Psychology.
• Dutton, D. G., & Painter, S. L. (1981). Traumatic bonding: The development of emotional attachments in battered women and other relationships of intermittent abuse. Victimology.
• Ellison, L., & Munro, V. E. (2009). Turning mirrors into windows? Assessing the impact of (mock) juror education in rape trials. British Journal of Criminology.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Kaufmann, G., Drevland, G. C. B., Wessel, E., Overskeid, G., & Magnussen, S. (2003). The importance of being earnest: Displayed emotions and witness credibility. Applied Cognitive Psychology.
• Leverick, F. (2020). What do we know about rape myths and juror decision making? International Journal of Evidence & Proof.
• Lieberman, J. D., & Sales, B. D. (1997). What social science teaches us about the jury instruction process. Psychology, Public Policy, and Law.
• Pennington, N., & Hastie, R. (1992). Explaining the evidence: Tests of the story model for juror decision making. Journal of Personality and Social Psychology.
• Serious Crime Act 2015 (2015). Section 76: Controlling or coercive behaviour in an intimate or family relationship. Parlament Spojeného království.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Temkin, J., & Krahé, B. (2008). Sexual Assault and the Justice Gap: A Question of Attitude. Hart Publishing.
• Thomas, C. (2010). Are Juries Fair? Ministry of Justice Research Series.
• Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (2002).

Související

V této sekci

• Vzdělávání soudců – profesionální protějšek poučení poroty.
• Posuzování věrohodnosti – kde mýty působí nejsilněji.
• Výpověď oběti – typické rysy výpovědí obětí EA.

Glosář

• Epistemická injustice – předsudek vůči svědkovi.
• Trauma bonding – proč oběť neodchází.
• Kognitivní bias – systematické chyby úsudku.

Jurisdikce a kritika

• UK – EA právní rámec – porota a coercive control.
• USA – EA právní rámec – poučení poroty v USA.
• Riziko obviňování oběti – mýty, které přenášejí vinu.