Důkazní řetěz a narativ

Kapitola z části o standardech dokumentace řeší, jak propojit jednotlivé důkazy v kauze epistemického zneužívání (EA) do celku. Na rozdíl od kapitoly Chain of custody, která se týká integrity jednoho důkazu, jde zde o logický řetěz: jak na sebe navazují zprávy, výpovědi, listiny a posudky a co dohromady dokládají. Wigmore (1913) navrhl soustavnou grafickou metodu, jak takové vazby mezi důkazy a dokazovanými tvrzeními zachytit, a jeho přístup rozvinuli Anderson, Schum a Twining (2005). Kapitola je určena advokátům, státním zástupcům, soudcům a znalcům.

Právní a forenzní kontext

Soud hodnotí každý důkaz jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, v § 2 odst. 6 ukládá orgánům činným v trestním řízení hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v § 132 obdobně požaduje hodnocení každého důkazu jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti. V trestním řízení se o vině lze přesvědčit i na základě nepřímých důkazů, pokud tvoří uzavřený, logicky provázaný řetězec, který vylučuje jiný rozumný závěr; tento požadavek se v odborné literatuře i v praxi opakovaně zdůrazňuje. V kauzách EA, kde přímých důkazů bývá málo, je proto kvalita řetězu rozhodující.

Narativ, tedy příběh, kterým strana předkládá svou verzi, je legitimním nástrojem, sám o sobě ale nedokazuje nic. Bennett a Feldman (1981) ukázali, že účastníci soudního jednání posuzují výpovědi podle toho, zda zapadají do srozumitelného příběhu, a Pennington a Hastie (1992) ve svém modelu příběhu (story model) doložili, že porotci si z důkazů nejprve sestavují příběh a teprve podle něj rozhodují. Rozdíl mezi důkazním řetězem a pouhým příběhem proto spočívá v tom, zda lze každý článek ověřit a zda byla zvážena alternativní vysvětlení.

Specifika epistemického zneužívání

V kauzách EA mají jednotlivé důkazy často nízkou samostatnou váhu. Zpráva „kde jsi?“ je sama o sobě běžná, vyjádření kamarádky, že postižená osoba „přestala chodit ven“, nic neprokazuje, bankovní výpis s převodem na účet partnera může znamenat cokoli a lékařská zpráva o nespavosti nemá souvislost s konkrétní osobou. Stark (2007) právě tuto vlastnost považuje za definiční pro donucující kontrolu: její jednotlivé projevy jsou banální a škoda vzniká jejich souhrnem a trváním.

Teprve spojení článků ukazuje vzorec: kontrolu pohybu, sociální izolaci, ekonomickou kontrolu a zdravotní dopad v jednom časovém rámci. Schum (1994) rozlišuje důkazy, které potvrzují tutéž okolnost z různých zdrojů, od důkazů, které z různých okolností konvergují k témuž závěru, a ukazuje, že síla obou závisí na nezávislosti zdrojů. Současně je tento typ dokazování zranitelný: protistrana může každý článek napadnout jako nevinný a celek prohlásit za konstrukci.

Opačné riziko je stejně vážné. Kdo hledá vzorec, najde ho i tam, kde není; Nickerson (1998) popisuje konfirmační zkreslení jako obecný sklon interpretovat nejasné údaje ve prospěch již přijaté hypotézy, a kapitola o kruhovém uvažování v EA detekci ukazuje, jak se tento sklon promítá do posuzování manipulace. Řetěz, který nevydrží test alternativ, je jen příběhem s poznámkovým aparátem.

Klíčové principy

Prvním principem je samostatné doložení každého článku: u každého důkazu musí být zřejmý zdroj, integrita a kontext. Druhým je výslovné pojmenování vazeb, tedy proč článek A souvisí s článkem B, zda časově, obsahově nebo příčinně. Toulmin (1958) v modelu argumentu rozlišuje údaje, tvrzení a oprávnění (warrant), které údaje s tvrzením spojuje; v důkazním řetězu je právě oprávnění nejčastěji zamlčenou a nejsnáze napadnutelnou částí (viz Toulminův model).

Třetím principem je soustavné zvažování alternativních vysvětlení u každého článku i u celku. Heuer (1999) pro zpravodajskou analýzu navrhl analýzu konkurenčních hypotéz, v níž se každý důkaz posuzuje proti všem rozumným hypotézám a za nejsilnější se považuje ten, který některou z nich vylučuje, nikoli ten, který s preferovanou hypotézou „souhlasí“. Tento postup odpovídá požadavku falsifikovatelnosti, jak ho formuloval Popper (1959): tvrzení o vzorci má hodnotu jen tehdy, když lze říct, co by ho vyvrátilo.

Čtvrtým principem je nezávislost zdrojů a pátým střídmost narativu. Anderson, Schum a Twining (2005) zdůrazňují, že příběh má sloužit orientaci soudu v materiálu, nikoli nahrazovat důkazy, a že jeho soudržnost je jiná vlastnost než jeho pravdivost.

Procedurální postup

Práce s řetězem začíná přesnou formulací tvrzení, které má být dokázáno, například že po dobu tří let jedna osoba soustavně omezovala druhou v kontaktech a financích. Tvrzení se pak rozloží na dílčí tvrzení (kontrola kontaktů, kontrola financí, monitorování, reakce na odpor, dopad) a ke každému se přiřadí důkazy z různých zdrojů. Tento rozklad odpovídá metodě klíčového seznamu a grafu, kterou z Wigmorova díla odvozují Anderson, Schum a Twining (2005).

Výsledkem je mapa vazeb: důkaz, dílčí tvrzení a hlavní tvrzení s uvedením povahy každé vazby. Pro každé dílčí tvrzení se sepíše nejsilnější protiargument a vyhodnotí se; mezery v řetězu se pojmenují a buď doplní, nebo se tvrzení zúží. Bex (2011) ukazuje, že spojení argumentační struktury s příběhem umožňuje zachytit současně, co důkazy podporují a jak do sebe zapadají, a předejít tomu, aby příběh přeskočil chybějící článek. Prezentace pak sestává ze stručného narativu s odkazy na důkazy a z příloh (srov. Rekonstrukce časové osy).

Markery a diferenciální úvahy

Silný důkazní řetěz má články z různých typů zdrojů (listiny, svědci, digitální stopy, odborné posudky), je časově soudržný, vysvětluje i důkazy, které se do něj na první pohled nehodí, a nepotřebuje k uzavření článek doložený jen výpovědí jedné strany. Schum (1994) v tomto smyslu upozorňuje, že zdánlivě nezávislé zprávy, které ve skutečnosti pocházejí z jednoho zdroje, vytvářejí falešný dojem potvrzení.

Slabý řetěz se naproti tomu opírá o interpretaci místo doložených faktů, používá hodnotící slova místo popisu („manipulativně napsal“), ignoruje alternativní výklady a každý jeho článek dokládá jen výpověď téže osoby. Wagenaar, van Koppen a Crombag (1993) popsali, jak takové příběhy obstávají u soudu, protože jsou „ukotveny“ v obecných zkušenostech, které nikdo neověřuje, a navrhli pravidla, podle nichž se ukotvení musí výslovně doložit.

Riziková místa

Největším rizikem je narativní přesvědčivost: soudržný příběh působí pravdivěji, než odpovídá důkazům. Pennington a Hastie (1992) zjistili, že úplnost a soudržnost příběhu ovlivňuje jistotu rozhodujících, a tím i to, jak silně se drží verze, kterou si sestavili jako první. Druhým rizikem je vzorec jako předpoklad, kdy je článek zařazen, protože „zapadá“, ne protože je doložen; Kassin, Dror a Kukucka (2013) tento jev popisují jako forenzní konfirmační zkreslení.

Dalšími rizikovými místy jsou ztráta nuancí, kdy jsou vynechána období usmíření a vlastní reakce postižené osoby, přetížení stovkami důkazů bez struktury a útok na jediný článek, po němž protistrana tvrdí, že padá celek. Schum (1994) ukazuje, že odolnost vůči takovému útoku závisí na tom, zda řetěz stojí na několika nezávislých liniích, nebo na jediném kritickém článku; proto se nezávislost zdrojů plánuje od počátku.

Modelová situace (anonymizovaná)

Anonymizovaný kompozit: v řízení o náhradu nemajetkové újmy žalobkyně tvrdí, že ji bývalý partner tři roky kontroloval. Advokátka rozloží tvrzení na čtyři dílčí: kontakty, finance, monitorování a dopad. Ke kontaktům přiřadí výpovědi dvou přítelkyň a zprávy, v nichž partner kritizuje schůzky, k financím bankovní výpisy a e-mail s „pravidly rozpočtu“, k monitorování záznamy sdílení polohy a k dopadu výpis z dokumentace praktické lékařky. U každého dílčího tvrzení uvede nejsilnější protiargument, například že sdílení polohy bylo dohodnuté, a vysvětlí, proč je méně pravděpodobný. Soud převezme strukturu a hodnotí každé dílčí tvrzení zvlášť, což odpovídá postupu, který doporučují Anderson, Schum a Twining (2005).

Doporučení pro praxi

Pro dotčenou osobu platí, že její výpověď je důležitá, ale řetěz je silnější, když ji podpoří jiné zdroje; je užitečné přemýšlet, kdo nebo co může jednotlivé části potvrdit. Je v pořádku, že jednotlivé důkazy vypadají „malé“, protože síla je v souvislostech, jak to pro donucující kontrolu popisuje Stark (2007).

Advokáti a státní zástupci staví řetěz od dílčích tvrzení, ne od příběhu, uvádějí alternativní výklady a jejich vypořádání dřív, než to udělá protistrana, a dbají na nezávislost zdrojů. Soudy a znalci hodnotí vazby mezi důkazy, ne jen důkazy samotné, a rozlišují přesvědčivost narativu od síly řetězu; Heuer (1999) doporučuje výslovně zaznamenat, které důkazy by ve prospěch jiné hypotézy měly největší diagnostickou hodnotu.

Limity a otevřené otázky

Důkazní řetěz může být logicky soudržný a přesto chybný, pokud jsou chybné jeho výchozí předpoklady. V kauzách EA je hranice mezi rozpoznáním skutečného vzorce a konstrukcí vzorce z náhodných událostí tenká a závisí na kvalitě testování alternativ (Bex, 2011). Otevřenou otázkou je, zda by soudy měly v těchto věcech výslovně vyžadovat strukturované předložení vzorce, nebo zda by to nadměrně zatížilo strany, které nemají právní zastoupení; Twining (2006) připomíná, že formální metody analýzy důkazů jsou pomůckou myšlení, nikoli náhradou soudcovského úsudku.

Literatura

• Anderson, T., Schum, D., & Twining, W. (2005). Analysis of Evidence (2. vyd.). Cambridge University Press.
• Bennett, W. L., & Feldman, M. S. (1981). Reconstructing Reality in the Courtroom. Rutgers University Press.
• Bex, F. J. (2011). Arguments, Stories and Criminal Evidence: A Formal Hybrid Theory. Springer.
• Heuer, R. J. (1999). Psychology of Intelligence Analysis. Center for the Study of Intelligence.
• Kassin, S. M., Dror, I. E., & Kukucka, J. (2013). The forensic confirmation bias: Problems, perspectives, and proposed solutions. Journal of Applied Research in Memory and Cognition.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology.
• Pennington, N., & Hastie, R. (1992). Explaining the evidence: Tests of the Story Model for juror decision making. Journal of Personality and Social Psychology.
• Popper, K. R. (1959). The Logic of Scientific Discovery. Hutchinson.
• Schum, D. A. (1994). The Evidential Foundations of Probabilistic Reasoning. Wiley.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Toulmin, S. E. (1958). The Uses of Argument. Cambridge University Press.
• Twining, W. (2006). Rethinking Evidence: Exploratory Essays (2. vyd.). Cambridge University Press.
• Wagenaar, W. A., van Koppen, P. J., & Crombag, H. F. M. (1993). Anchored Narratives: The Psychology of Criminal Evidence. Harvester Wheatsheaf.
• Wigmore, J. H. (1913). The Principles of Judicial Proof. Little, Brown.

Související

V této sekci

• Vzorcový důkaz – právní hodnota opakování.
• Rekonstrukce časové osy – časová páteř řetězu.
• Potvrzení třetími osobami – nezávislé články.
• Chain of custody – integrita jednotlivého článku.

Glosář a metodika

• Pattern evidence – důkaz vzorcem.
• Toulminův model – struktura argumentu z tvrzení, důvodů a výhrad.
• Falsifikovatelnost – test alternativních vysvětlení.

Kritika

• Kruhové uvažování v EA detekci – riziko vzorce jako předpokladu.
• Riziko falešně pozitivních detekcí – cena chybného řetězu.