Znalec v kauzách EA

Kapitola otevírá část o soudním svědectví a popisuje, jak má znalec – psycholog, psychiatr, případně odborník z jiného oboru – přistupovat ke kauzám epistemického zneužívání, které jsou metodicky obtížné a emočně vyhrocené. Forenzní posouzení duševního stavu se od klinické péče liší účelem, vztahem k posuzované osobě i nároky na doložitelnost závěrů (Melton a kol., 2007; Heilbrun, 2001). Kapitola je určena znalcům, soudcům, státním zástupcům a advokátům, kteří znalce přibírají nebo jejich posudky hodnotí.

Právní a forenzní kontext

V českém právu upravuje činnost znalců zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Znalecký posudek musí obsahovat zadání, seznam podkladů, popis použitých metod, nález, odůvodnění a závěr a končí znaleckou doložkou, v níž znalec potvrzuje vědomí následků nepravdivého posudku. Podání nepravdivého znaleckého posudku je trestným činem podle § 346 trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb. Posudek může zadat orgán veřejné moci, nebo jej za podmínek procesních předpisů předloží strana; soud jej v obou případech hodnotí jako každý jiný důkaz, podle vnitřního přesvědčení a v souvislosti s ostatními důkazy.

Znalec odpovídá na odborné otázky; o skutkovém stavu a o vině rozhoduje soud. V zemích common law se přípustnost znaleckého důkazu posuzuje podle testů spolehlivosti. Ve Spojených státech platil nejprve test obecného přijetí metody v oboru (Frye v. United States, 1923). Nejvyšší soud jej pro federální soudy nahradil standardem, který soudci ukládá roli „strážce brány“ (gatekeeper) a ptá se mimo jiné na testovatelnost metody, recenzované publikace, známou míru chyb a obecné přijetí v oboru (Daubert v. Merrell Dow Pharmaceuticals, 1993). Rozhodnutí Kumho Tire Co. v. Carmichael (1999) vztáhlo tyto nároky na všechny odborné výpovědi, nejen vědecké, a pravidlo 702 federálních pravidel dokazování je kodifikuje.

Česká praxe tyto testy formálně nepřebírá, jejich otázky jsou však užitečnou kontrolou kvality i v kontinentálním řízení, kde o přibrání znalce a o hodnotě posudku rozhoduje soud bez zvláštního řízení o přípustnosti. Zpráva National Research Council (2009) ukázala, že i zavedené forenzní obory mohou stát na metodách, jejichž míra chyb nebyla nikdy změřena; pro psychologické posudky o vzorcích kontroly, které se opírají hlavně o rozhovor a o kolaterální informace, platí tato výhrada tím spíš.

Specifika epistemického zneužívání

Pojem není diagnózou. „Epistemické zneužívání“, coercive control ani gaslighting nejsou diagnostickými kategoriemi MKN ani DSM (American Psychiatric Association, 2013). Stark (2007) zavedl coercive control jako popis vzorce jednání a jeho dopadu na svobodu a autonomii oběti, nikoli jako klinický nález. Znalec proto musí oddělit popis vzorce jednání, který je v konečném důsledku otázkou skutkovou, od diagnózy jeho následků, která je otázkou odbornou.

Kauzy EA často přinášejí dvě protichůdné verze reality: obě strany mohou tvrdit, že jsou oběťmi manipulace druhé strany, a obě mohou o své verzi upřímně přesvědčovat. Psychologie výpovědi upozorňuje, že jistota a soudržnost vyprávění nejsou spolehlivým ukazatelem jeho pravdivosti a že laici i profesionálové odhalují klam jen o málo lépe než náhodou (Bond a DePaulo, 2006; Vrij, 2008). Znalec, který by mezi verzemi rozhodoval podle dojmu z projevu, by do posudku vnesl právě ten omyl, kterému má odborné posouzení soud uchránit.

Znalec bývá vnímán jako ten, kdo „rozhodne, kdo má pravdu“, a strany se ho snaží získat nebo zdiskreditovat. Experiment, který provedli Murrie a kol. (2013), ukázal, že znalci hodnotící tytéž spisy standardizovanými nástroji docházeli k systematicky odlišným skórům podle toho, zda se domnívali, že pracují pro obžalobu, nebo pro obhajobu; autoři jev označili jako adversarial allegiance. Kauzy EA, v nichž je napětí mezi stranami mimořádné, jsou pro takové zkreslení zvlášť úrodné.

Práce s oběťmi dlouhodobého zneužívání vyvolává u znalce silné emoce a ochranářský postoj ohrožuje nestrannost; opačně pachatel, který léta přesvědčoval okolí, může stejně přesvědčivě vystupovat i před znalcem. Herman (1992) popisuje, jak je každý svědek zneužívání tlačen k tomu, aby se přiklonil k jedné ze stran, protože neutralita vůči němu je nepohodlná. Forenzní role přesto neutralitu vyžaduje – nikoli jako lhostejnost, ale jako metodickou kázeň, která chrání skutečnou oběť i neprávem obviněného.

Klíčové principy

Znalec slouží soudu, nikoli straně, která ho přibrala nebo platí. Greenberg a Shuman (1997) ukazují, že role ošetřujícího terapeuta a forenzního posuzovatele jsou neslučitelné: terapeut je spojencem klienta, pracuje s jeho subjektivní realitou a neověřuje ji, kdežto znalec musí zůstat skeptický a opírat se o více zdrojů. Ošetřující terapeut by proto neměl být znalcem ve věci svého klienta; Strasburger a kol. (1997) popisují, jak spojení obou rolí poškozuje terapii i hodnotu posudku.

Znalec odpovídá jen na otázky, které spadají do jeho oboru; otázku „kdo mluví pravdu“ nebo „kdo je vinen“ přeformuluje nebo odmítne. Melton a kol. (2007) doporučují vyhýbat se tzv. ultimátní otázce, tedy právnímu závěru, který přísluší soudu, a omezit se na odborné poznatky, z nichž soud může vyvodit vlastní závěr. V kauzách EA tak znalec popíše, zda a jak se vzorec kontroly projevuje v nálezu, nikoli zda byl spáchán trestný čin.

Posudek popisuje, co bylo použito, proč a s jakými omezeními, a u každého závěru uvádí, jaké jiné vysvětlení bylo zváženo a proč bylo odmítnuto. Specializované směrnice forenzní psychologie (American Psychological Association, 2013) požadují, aby znalec aktivně zvažoval hypotézy, které by jeho pracovní závěr vyvracely. Dror (2020) a Kassin a kol. (2013) ukazují, že bez takové pojistky podléhají i zkušení experti konfirmačnímu zkreslení a vlivu kontextu, který s posuzovanou otázkou nesouvisí.

Procedurální rámec

Před přijetím zadání znalec posoudí, zda otázky spadají do jeho odbornosti a zda nehrozí podjatost; nejasné otázky může požádat upřesnit. Při studiu spisu vede seznam všech podkladů a vědomě odkládá závěr. Kassin a kol. (2013) doporučují omezit přístup k informacím, které pro danou dílčí otázku nejsou nezbytné, a postupovat od nálezu k hypotéze, nikoli naopak; v kauzách EA to znamená číst například trestní oznámení až po vlastním vyšetření, pokud to zadání dovoluje.

Je-li to možné a relevantní, vyšetří znalec obě strany stejnou metodou a ve stejném rozsahu a rozhovory nahrává (viz Protokoly nahrávání). Heilbrun (2001) řadí využití více zdrojů – dokumentace, výpovědí třetích osob, listin – mezi základní principy forenzního posouzení. U každého zdroje je třeba uvést jeho původ, protože v kauzách EA bývá kontrola nad informacemi sama předmětem sporu.

Analýza integruje nálezy, testuje alternativní hypotézy a posuzuje validitu symptomů (viz Detekce simulace). Rogers (2008) zdůrazňuje, že žádný jednotlivý ukazatel simulaci neprokazuje a že závěr se má opírat o konvergenci více metod. Posudek je strukturovaný podle zákona č. 254/2019 Sb., závěry odpovídají položeným otázkám a meze jsou výslovně uvedeny. Před výslechem u soudu se znalec připravuje na oponenturu; Brodsky (1991) mezi zásadami výpovědi znalce uvádí klidné přiznání mezí vlastní metody místo defenzivního postoje (viz Křížový výslech).

Markery a diferenciální úvahy

Kvalitní posudek v kauze EA odděluje popis jednání, psychologický nález a diagnózu; uvádí, které informace pocházejí od které strany; pracuje s pojmy jako coercive control popisně a s odkazem na literaturu, nikoli jako s diagnózou; a uvádí protichůdné nálezy i způsob, jakým byly zváženy. Tyto znaky odpovídají principům, které pro forenzní posouzení formuloval Heilbrun (2001), a umožňují soudu i oponentovi přezkoumat cestu od podkladu k závěru.

Varovnými znaky jsou naopak závěr o vině nebo o pravdivosti výpovědi, převzetí terminologie jedné strany do nálezu, vyšetření jen jedné strany bez vysvětlení a závěry, které jdou za hranice použitých metod (Melton a kol., 2007). Zvláštním případem je nekritické použití sporných konstruktů: znalec, který pracuje s pojmem rodičovského odcizení, má výslovně uvést, že jde o koncept odborně sporný a bez ustálené validace.

Riziková místa

Nejčastějším rizikem je advokátní znalec: posudek objednaný stranou, který slouží jako argument, nikoli jako odborné posouzení, a přebírá rámec svého zadavatele (Murrie a kol., 2013). S ním souvisí odpověď na ultimátní otázku, kterou má rozhodnout soud, a přenesení klinického rámce do forenzní role – klinická empatie a podpora jsou při posuzování nevhodné, protože znalec nemá posuzované osobě pomáhat, ale ji nestranně popsat (Greenberg a Shuman, 1997).

Znalec v kauzách EA čelí také útokům na svou osobu – zpochybnění kvalifikace, podjatosti nebo soukromých názorů – a dlouhodobé zátěži. McCann a Pearlman (1990) popsali vikarizující traumatizaci jako změnu kognitivních schémat u profesionálů vystavených traumatickému materiálu; u znalce se může projevit cynismem stejně jako nadměrnou identifikací s oběťmi, a obojí ohrožuje nestrannost dalších posudků.

Modelová situace (anonymizovaná)

Soud v opatrovnickém sporu ustanoví znalkyni s otázkou, „který z rodičů manipuluje dítětem“. Znalkyně požádá o přeformulování: posoudí výchovné kompetence obou rodičů, vztah dítěte k nim a to, zda se v komunikaci některého z rodičů vyskytují vzorce, které mohou ohrožovat zdravý vývoj dítěte. Vyšetří oba rodiče stejnou metodou, dítě odděleně a s ohledem na věk a vyžádá si zprávy školy. V posudku popisuje konkrétní pozorované interakce a výroky, uvádí dvě alternativní vysvětlení a meze svého závěru a pojem „odcizení“ používá s výhradou, že jde o sporný konstrukt. Postup odpovídá požadavku vyšetřit strany stejnou metodou a opřít závěr o více nezávislých zdrojů (Heilbrun, 2001).

Doporučení pro praxi

Pro posuzovanou osobu je důležité vědět, že znalec není její terapeut ani advokát; jeho úkolem je posoudit, nikoli pomoci, a posuzovaná osoba má právo vědět, k čemu vyšetření slouží a kdo posudek dostane. Jasné vysvětlení forenzní role na začátku vyšetření chrání osobu před mylným očekáváním podpory a znalce před výtkou, že vztah zneužil (Greenberg a Shuman, 1997).

Znalec před přijetím zadání posoudí vlastní odbornost a nestrannost, používá metody, jejichž spolehlivost dokáže obhájit, a uvádí jejich omezení; o vlastní psychohygienu a supervizi pečuje soustavně, nikoli až při selhání (McCann a Pearlman, 1990). Soudy a advokáti formulují otázky odborně zodpověditelně, neptají se znalce na vinu a hodnotí posudek podle metody, nikoli podle toho, zda podporuje jejich stranu (Melton a kol., 2007).

Limity a otevřené otázky

Pro epistemické zneužívání neexistuje validovaná diagnostická kategorie ani standardizovaný forenzní nástroj; znalci se opírají o kombinaci obecných metod a literatury, což činí posudky zranitelnými vůči námitce, že posuzují „módní pojem“ (National Research Council, 2009). Otevřenou otázkou je, zda a jak by měl obor vytvořit konsenzuální standard pro posuzování vzorců kontroly, aniž by vznikla nová diagnostická nálepka s rizikem nadužívání (viz přesah rámce); Stark (2007) sám zdůrazňuje, že coercive control je především otázkou svobody a práva, nikoli psychopatologie.

Literatura

• American Psychiatric Association. (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5. vyd.). American Psychiatric Publishing.
• American Psychological Association. (2013). Specialty Guidelines for Forensic Psychology. American Psychologist.
• Bond, C. F., & DePaulo, B. M. (2006). Accuracy of deception judgments. Personality and Social Psychology Review.
• Brodsky, S. L. (1991). Testifying in Court: Guidelines and Maxims for the Expert Witness. American Psychological Association.
• Daubert v. Merrell Dow Pharmaceuticals, Inc. (1993). 509 U.S. 579. Supreme Court of the United States.
• Dror, I. E. (2020). Cognitive and human factors in expert decision making: Six fallacies and the eight sources of bias. Analytical Chemistry.
• Frye v. United States (1923). 293 F. 1013. Court of Appeals of the District of Columbia.
• Greenberg, S. A., & Shuman, D. W. (1997). Irreconcilable conflict between therapeutic and forensic roles. Professional Psychology: Research and Practice.
• Heilbrun, K. (2001). Principles of Forensic Mental Health Assessment. Kluwer Academic/Plenum.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kassin, S. M., Dror, I. E., & Kukucka, J. (2013). The forensic confirmation bias: Problems, perspectives, and proposed solutions. Journal of Applied Research in Memory and Cognition.
• Kumho Tire Co. v. Carmichael (1999). 526 U.S. 137. Supreme Court of the United States.
• McCann, I. L., & Pearlman, L. A. (1990). Vicarious traumatization: A framework for understanding the psychological effects of working with victims. Journal of Traumatic Stress.
• Melton, G. B., Petrila, J., Poythress, N. G., & Slobogin, C. (2007). Psychological Evaluations for the Courts (3. vyd.). Guilford Press.
• Murrie, D. C., Boccaccini, M. T., Guarnera, L. A., & Rufino, K. A. (2013). Are forensic experts biased by the side that retained them? Psychological Science.
• National Research Council. (2009). Strengthening Forensic Science in the United States: A Path Forward. National Academies Press.
• Rogers, R. (Ed.). (2008). Clinical Assessment of Malingering and Deception (3. vyd.). Guilford Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Strasburger, L. H., Gutheil, T. G., & Brodsky, A. (1997). On wearing two hats: Role conflict in serving as both psychotherapist and expert witness. American Journal of Psychiatry.
• Vrij, A. (2008). Detecting Lies and Deceit: Pitfalls and Opportunities (2. vyd.). Wiley.
• Zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (2019).

Související

V této sekci

• Forenzní dokumentace – podklad, na němž posudek stojí.
• Posuzování věrohodnosti – nejcitlivější znalecká otázka.
• Křížový výslech – oponentura znalce u soudu.
• Vzdělávání soudců – jak soud znalecký důkaz hodnotí.

Glosář

• Znalec – role a povinnosti.
• Evidence-based – nároky na doložitelnost metody.
• Konfirmační bias – zkreslení, proti kterému chrání alternativní hypotézy.

Jurisdikce a kritika

• USA – EA právní rámec – standardy Frye a Daubert.
• Přesah rámce – když EA vysvětluje všechno.
• Riziko falešně pozitivních detekcí – cena chybného závěru.