Vzorcový důkaz

Kapitola z části o standardech dokumentace se zabývá vzorcovým důkazem (pattern evidence), tedy dokazováním prostřednictvím opakujícího se jednání. U epistemického zneužívání (EA) je vzorec často jediným způsobem, jak skutek vůbec uchopit: jednotlivé úkony jsou nenápadné a teprve jejich opakování a struktura vytvářejí kontrolu. Stark (2007) ukazuje, že incidentový přístup k domácímu násilí, který posuzuje každý čin zvlášť, systematicky přehlíží právě tento rozměr. Kapitola je určena státním zástupcům, advokátům, soudcům a znalcům.

Právní a forenzní kontext

Vzorec vstupuje do řízení dvěma cestami, které je nutné rozlišovat. První cestou je vzorec jako součást skutku. Některé trestné činy jsou ze své podstaty založeny na opakování nebo trvání: zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, postihuje v § 199 týrání osoby žijící ve společném obydlí a v § 354 nebezpečné pronásledování, které vyžaduje dlouhodobost. Trestní zákoník zná také pokračování v trestném činu podle § 116, kdy dílčí útoky spojuje jednotný záměr, stejný nebo podobný způsob provedení a blízká časová souvislost.

Zahraniční trestné činy kontrolujícího chování výslovně postihují průběh jednání (course of conduct), nikoli jednotlivý incident (viz Právní úprava coercive control). V Anglii a Walesu zavedl oddíl 76 zákona Serious Crime Act 2015 trestný čin kontrolujícího nebo donucujícího chování v intimním nebo rodinném vztahu; Bishop a Bettinson (2018) rozebírají, jaké důkazní nároky tento trestný čin klade, protože jeho předmětem je souhrn jednání, jehož jednotlivé části by samy o sobě trestné nebyly. Walklate, Fitz-Gibbon a McCulloch (2018) zároveň upozorňují, že nová skutková podstata sama nezaručí změnu praxe, pokud policie a soudy dál uvažují v incidentech.

Druhou cestou je vzorec jako důkaz o jiném skutku, tedy použití dřívějšího jednání vůči téže nebo jiné oběti k doložení, že k posuzovanému jednání došlo. Common law tu má přísná pravidla: ve Spojených státech pravidlo 404(b) federálních pravidel dokazování zakazuje použít jiné činy k důkazu o povaze osoby, ale připouští je k jiným účelům, jako je úmysl, plán nebo modus operandi. Roberts a Zuckerman (2010) popisují jádro problému jako „zakázaný úsudek“ z povahy na jednání, který hrozí tím, že soud odsoudí člověka za to, jaký je, nikoli za to, co udělal. České právo takové pravidlo výslovně nemá; zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, v § 2 odst. 6 ukládá volné hodnocení důkazů, soud však musí dbát na to, aby nedovozoval vinu z pouhé „povahy“ obviněného.

Specifika epistemického zneužívání

Jednotlivosti jsou banální: „Kde jsi?“, „S kým jsi mluvila?“, „To jsem nikdy neřekl.“ Izolovaně neznamenají nic, v souhrnu tvoří systém. Dutton a Goodman (2005) proto navrhli chápat donucení v partnerském vztahu jako spojení požadavku, hrozby sankce pro případ jeho nesplnění a dohledu nad plněním; závažnost tedy neleží v jednom silném úkonu, ale v pravidelnosti, návaznosti a v tom, že postižená osoba ztrácí prostor pro samostatné jednání.

Každý prvek vzorce slouží témuž cíli, kontrole nad jednáním a vnímáním postižené osoby. Tadros (2005) argumentuje, že specifická škoda domácího zneužívání spočívá v soustavném omezení svobody, které nelze zachytit součtem jednotlivých útoků, a tento argument platí pro EA zvlášť, protože jeho předmětem je samotná schopnost člověka posuzovat skutečnost. Pachatel navíc mohl stejný vzorec použít u dřívějších partnerů, zaměstnanců nebo členů skupiny. Pro forenzní praxi z toho plyne, že vzorec je nutné popsat a doložit, ne jen tvrdit.

Klíčové principy

Vzorec se skládá z doložených prvků a každý prvek má vlastní důkaz. Rozhoduje struktura, ne jen počet: jak prvky souvisejí časově, funkčně a eskalačně. Stark (2007) rozlišuje složky donucující kontroly (zastrašování, izolaci, ponižování a kontrolu každodenního života) a zdůrazňuje, že jejich síla je v kombinaci; v souladu s tím se vzorec dokládá napříč kategoriemi, nikoli opakováním téhož typu incidentu.

Vzorec dokládá jednání, ne povahu: co osoba dělala, ne jaký „je“ člověk (Roberts a Zuckerman, 2010). Opakování může mít i jiné vysvětlení, například vzájemný konflikt, legitimní péči nebo kulturní normy domácnosti, a tyto alternativy se musí výslovně zvážit. Dřívější jednání vůči jiným osobám se používá jen tam, kde má skutečnou souvislost se souzenou věcí, což je obdoba omezení, které v americkém právu stanoví pravidlo 404(b).

Procedurální rámec

Práce se vzorcem začíná taxonomií prvků: jednání se rozdělí do kategorií, jako jsou finance, komunikace, pohyb, kontakty, výklad reality a sankce za neposlušnost (viz Coercive Control Scale). Ke každému prvku se přiřadí důkazy z různých zdrojů a určí se časová struktura: začátek, četnost, eskalace a reakce na odpor (viz Rekonstrukce časové osy). Bishop a Bettinson (2018) zdůrazňují, že právě časová struktura odlišuje kontrolující vzorec od řady nesouvisejících sporů.

Funkční analýza pak ukazuje, jak prvky dohromady omezují autonomii postižené osoby, a znalecké posouzení doloží dopad (viz Posouzení dopadu). Test alternativ se provádí pro celek i pro jednotlivé prvky a svědectví jiných osob o obdobném vzorci se posuzují z hlediska nezávislosti a relevance. Heuer (1999) doporučuje v takové analýze posuzovat každý důkaz proti všem rozumným hypotézám, nikoli jen proti té preferované.

Markery a diferenciální úvahy

Pro vzorec kontroly svědčí více kategorií kontroly současně, asymetrie (kontrola jde jedním směrem), sankce za porušení nevyslovených pravidel, eskalace při pokusech o samostatnost a doložitelný dopad na autonomii a zdraví postižené osoby. Johnson (2008) v typologii partnerského násilí odlišuje právě podle přítomnosti obecného vzorce kontroly intimní terorismus od situačního párového násilí, které vzniká z eskalace konkrétních konfliktů.

Diferenciálně je nutné odlišit vzájemně konfliktní vztah, v němž se kontrolní projevy objevují na obou stranách bez stálé asymetrie, péči o osobu s omezením, kde je určitá kontrola legitimní a dohodnutá, kulturně odlišné uspořádání, které obě strany přijímají, a reaktivní chování postižené osoby, které pachatel prezentuje jako vzájemnost. Freyd (1997) pro posledně jmenovaný jev popsala reakční vzorec DARVO (popřít, zaútočit, obrátit roli oběti a pachatele); Kelly a Johnson (2008) upozorňují, že bez posouzení kontextu a funkce násilí se odporující oběť snadno zařadí jako spolupachatel.

Riziková místa

Sčítání bez struktury vede k dlouhému seznamu incidentů, který nevysvětluje, proč jde o kontrolu. Konfirmační zkreslení způsobuje, že každý nejednoznačný prvek je zařazen do vzorce (viz konfirmační bias); Nickerson (1998) ukazuje, že tento sklon působí i u profesionálů, kteří o něm vědí, a obranou je jen výslovné zaznamenání prvků, které do vzorce nezapadají.

Úsudek o povaze („takový on je“ místo „takto jednal“) přenáší rozhodování z jednání na osobu, a přenesení vzorce z jiného vztahu bez doložení, že se opakoval i v souzené věci, je jeho nejčastější formou (Roberts a Zuckerman, 2010). Ignorování období bez kontroly konečně dává protistraně snadný argument ke zpochybnění celku; Stark (2007) připomíná, že období klidu jsou součástí kontroly, ale musí být v analýze přiznána a vysvětlena.

Modelová situace (anonymizovaná)

Anonymizovaný kompozit: státní zástupkyně posuzuje oznámení muže o dlouhodobé kontrole ze strany partnerky. Místo výčtu incidentů předloží soudu strukturovaný přehled: pět kategorií kontroly, ke každé tři až šest doložených prvků z různých zdrojů, časovou osu ukazující eskalaci po mužově pokusu o odchod a znalecký posudek o dopadu. Uvede také dvě období, kdy kontrola polevila, a vysvětlí je (dovolená s rodinou, nemoc partnerky). Svědectví bývalého partnera obviněné o obdobném jednání soud připustí jen k otázce, zda šlo o záměrný plán, nikoli k úsudku o její „povaze“, což odpovídá rozlišení, které popisují Roberts a Zuckerman (2010).

Doporučení pro praxi

Pro dotčenou osobu platí, že malé věci, které se opakují, jsou důležité. Je užitečné zapisovat je podle oblastí (peníze, kontakty, telefon, pohyb) a zaznamenávat i to, co se stalo, když se osoba pokusila něco udělat po svém, protože právě reakce na odpor odlišuje kontrolu od běžného konfliktu (Dutton a Goodman, 2005).

Státní zástupci a advokáti předkládají vzorec strukturovaně, s doloženými prvky a funkční analýzou, uvádějí alternativní vysvětlení a jejich vypořádání a s dřívějším jednáním vůči jiným osobám zacházejí opatrně a s jasným účelem. Soudy a znalci hodnotí strukturu a funkci jednání, ne jen jednotlivé incidenty, a odlišují důkaz vzorcem od úsudku o povaze (Bishop a Bettinson, 2018).

Limity a otevřené otázky

Kde přesně leží hranice mezi vzorcem a úsudkem o povaze, není jednoznačné a v kauzách EA se o ni vedou spory (Roberts a Zuckerman, 2010). Chybějí validované nástroje, které by spolehlivě odlišily kontrolující vzorec od konfliktního vztahu, a typologie, jakou navrhl Johnson (2008), je analytickým rámcem, nikoli diagnostickým testem. Otevřenou otázkou je také použití automatizované analýzy komunikace k identifikaci vzorců: může odhalit, co člověk přehlédne, ale také najít vzorce tam, kde nejsou, a vyžaduje proto stejný test alternativ jako lidský posuzovatel (Nickerson, 1998).

Literatura

• Bishop, C., & Bettinson, V. (2018). Evidencing domestic violence, including behaviour that falls under the new offence of 'controlling or coercive behaviour'. The International Journal of Evidence & Proof.
• Dutton, M. A., & Goodman, L. A. (2005). Coercion in intimate partner violence: Toward a new conceptualization. Sex Roles.
• Freyd, J. J. (1997). Violations of power, adaptive blindness, and betrayal trauma theory. Feminism & Psychology.
• Heuer, R. J. (1999). Psychology of Intelligence Analysis. Center for the Study of Intelligence.
• Johnson, M. P. (2008). A Typology of Domestic Violence: Intimate Terrorism, Violent Resistance, and Situational Couple Violence. Northeastern University Press.
• Kelly, J. B., & Johnson, M. P. (2008). Differentiation among types of intimate partner violence: Research update and implications for interventions. Family Court Review.
• Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology.
• Roberts, P., & Zuckerman, A. (2010). Criminal Evidence (2. vyd.). Oxford University Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.
• Tadros, V. (2005). The distinctiveness of domestic abuse: A freedom based account. Louisiana Law Review.
• Walklate, S., Fitz-Gibbon, K., & McCulloch, J. (2018). Is more law the answer? Seeking justice for victims of intimate partner violence through the reform of legal categories. Criminology & Criminal Justice.

Související

V této sekci

• Důkazní řetěz a narativ – jak vzorec převést v argument.
• Právní úprava coercive control – trestné činy založené na vzorci.
• Forenzní dokumentace – dokumentace vzorce.
• Rekonstrukce časové osy – časová struktura vzorce.

Glosář a rámce

• Pattern evidence – definice pojmu.
• Coercive control – vzorec kontroly.
• DARVO – obrácení rolí jako diferenciální úskalí.
• Stark Coercive Control Framework – teoretický základ.

Detekce a kritika

• Gaslighting vzorec – signatura opakovaného popírání.
• Kruhové uvažování v EA detekci – riziko vzorce jako předpokladu.