Forenzní dokumentace

Kapitola uzavírá část o forenzním posouzení. Popisuje, jak zaznamenat všechno, co forenzní odborník při práci s kauzou epistemického zneužívání zjistí a udělá, tak, aby záznam mohl po letech posloužit soudu, oponujícímu znalci i samotné dotčené osobě. Je určena znalcům, forenzním psychologům, vyšetřovatelům a advokátům. Heilbrun (2001) řadí důkladnou a průhlednou dokumentaci mezi základní principy forenzního posuzování duševního stavu, protože bez ní nelze oddělit kvalitu závěru od autority toho, kdo jej vyslovil.

Právní a forenzní kontext

Forenzní dokumentace je soubor záznamů, z nichž lze zpětně rekonstruovat, co bylo zjištěno, jak a od koho. Zahrnuje zadání, seznam podkladů, záznamy rozhovorů a vyšetření, výsledky testů, korespondenci se zadavatelem a výsledný posudek. Zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, ukládá znalci vést evidenci posudků a uchovávat podklady; posudek musí obsahovat popis zkoumaného materiálu, použité metody a odůvodnění závěrů a končí znaleckou doložkou o vědomí následků nepravdivého posudku.

Na rozdíl od klinické dokumentace (viz Klinická dokumentace) je forenzní záznam od počátku psán pro třetí stranu a počítá s tím, že bude zpochybňován. Greenberg a Shuman (1997) tento rozdíl odvozují z odlišného adresáta: klinický záznam slouží péči o pacienta, forenzní záznam slouží rozhodujícímu orgánu a musí obstát i vůči tomu, kdo s jeho závěrem nesouhlasí. Odborné standardy forenzní psychologie proto výslovně požadují, aby dokumentace umožnila jinému odborníkovi postup přezkoumat (American Psychological Association, 2013). Nakládání s osobními údaji ve spisu se řídí obecným nařízením o ochraně osobních údajů a zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.

Specifika epistemického zneužívání

V kauzách epistemického zneužívání stojí proti sobě často dvě verze reality, z nichž jedna byla roky systematicky oslabována. Dokumentace má proto zvláštní úkoly, které v běžné forenzní praxi nevystupují tak ostře. Stark (2007) ukazuje, že podstatou donucující kontroly je souvislý průběh jednání, a dokumentace, která zachytí jen jednotlivé incidenty, tento průběh rozloží na zdánlivě banální epizody.

Zachytit vzorec, ne jen incidenty. Opakující se jednání, jako je kontrola, izolace nebo zpochybňování, je třeba evidovat tak, aby bylo vidět jeho trvání a strukturu (viz Vzorcový důkaz). Melton a kol. (2018) doporučují u dlouhodobých jevů vést chronologické přehledy, které spojují údaje z různých zdrojů do jedné časové osy.

Oddělit hlas oběti od hlasu odborníka. Doslovné citace ukazují, jak osoba o věci mluví, včetně převzatého slovníku pachatele; parafráze to smaže. Herman (1992) popisuje převzetí pachatelova jazyka jako typický rys dlouhodobého zajetí a právě tento rys je pro posouzení mechanismu informativní.

Zaznamenat nejistotu a zdroje informací. U epistemického zneužívání jsou „nevím“ a „možná“ součástí nálezu a záznam, který je vyhladí, zkresluje. Stejně důležité je dokumentovat, odkud se odborník o čem dozvěděl – od dotčené osoby, z listiny, od třetí osoby –, protože protistrana bude tvrdit, že nález je jen převzatou verzí jedné strany (Heilbrun, 2001).

Klíčové principy

Současnost a neměnnost. Záznam vzniká během úkonu nebo bezprostředně po něm, pozdější doplňky se označují datem a opravy se dělají viditelně, nikdy přepisem. Standardy forenzní psychologie požadují, aby záznamy byly vedeny tak, aby jejich integrita mohla být ověřena (American Psychological Association, 2013).

Úplnost. Zaznamenávají se i zjištění, která nepodporují pracovní hypotézu. Kassin, Dror a Kukucka (2013) ukazují, že forenzní hodnotitelé mají sklon vybírat a zapamatovávat si údaje, které potvrzují počáteční předpoklad; úplný záznam je hlavní protiváhou tohoto konfirmačního zkreslení.

Oddělení vrstev a dohledatelnost. Pozorování, citace, interpretace a závěr tvoří čtyři vrstvy, které musí být v textu viditelně odlišené, a každý závěr posudku musí být dohledatelný k podkladu. Heilbrun (2001) tento požadavek formuluje jako princip, podle něhož se má každá inference opírat o více nezávislých zdrojů a toto opření má být v posudku vidět.

Ochrana dat. Přístup mají jen oprávněné osoby, uložení je bezpečné a lhůty uchování odpovídají zákonu č. 254/2019 Sb. a pravidlům ochrany osobních údajů. U obětí epistemického zneužívání je únik spisu zvlášť nebezpečný, protože informace o jejich zranitelnosti mohou posloužit k dalšímu nátlaku (Herman, 1992).

Procedurální postup

Založení spisu a seznam podkladů. Spis začíná zadáním v doslovném znění, identifikací zadavatele, termíny a vypořádáním případného střetu zájmů, jak předpokládá zákon č. 254/2019 Sb. Každý dokument je evidován s datem přijetí, původem a popisem; u digitálních podkladů se zaznamenává i jejich integrita (viz Chain of custody).

Záznamy úkonů a testová data. U každého rozhovoru se zaznamená datum, čas začátku a konce, přítomné osoby, použitá metoda, zvukový či obrazový záznam a přepis, včetně přestávek a jejich důvodu. Surová data a protokoly testů se uchovávají, v posudku se uvádějí výsledky s normami a omezeními; Melton a kol. (2018) upozorňují, že bez surových dat nemůže oponentní znalec výsledky ověřit.

Pracovní poznámky. Hypotézy, pochybnosti a jejich ověření se vedou odděleně, ale uchovávají se. Kassin, Dror a Kukucka (2013) doporučují zaznamenat, v jakém pořadí se hodnotitel seznamoval s podklady, protože toto pořadí ovlivňuje, jak informace vyložil.

Posudek a archivace. Struktura posudku sleduje sled zadání, podklady, metody, nálezy, rozbor, závěry a meze, přičemž závěry odpovídají jen na položené otázky (Heilbrun, 2001). Celý spis se po skončení ukládá po zákonem stanovenou dobu se záznamem o přístupech.

Markery a diferenciální úvahy

Kvalitu forenzní dokumentace lze posoudit podle několika otázek. Lze u každého podstatného tvrzení v posudku určit, odkud pochází? Jsou uvedena i zjištění svědčící proti závěru a vysvětleno, jak byla zvážena? Odpovídají citace v posudku záznamu rozhovoru? Je zřejmé, které informace měl znalec před rozhovorem a které získal až z něj? Rozlišuje text mezi „osoba uvádí“, „bylo pozorováno“ a „lze usuzovat“? Melton a kol. (2018) uvádějí podobné otázky jako test, zda posudek slouží soudu, nebo jen přenáší autoritu znalce.

Záznam, který tyto otázky nezodpoví, je zranitelný bez ohledu na to, zda jsou jeho závěry správné. Je přitom třeba odlišit nedostatek dokumentace od nedostatku podkladů: kauza, v níž chybějí současné záznamy, může být dokumentována vzorně, pokud posudek přiznává, co z podkladů vyplynout nemůže (Heilbrun, 2001).

Riziková místa

Narativní posudek a selektivní dokumentace. Posudek psaný jako souvislý příběh, v němž se mísí citace, pozorování a interpretace, nedovoluje zpětně oddělit, co je nález a co výklad. Selektivní dokumentace, která zaznamenává jen to, co „sedí“, je typickým projevem konfirmačního zkreslení (Kassin, Dror a Kukucka, 2013).

Převzetí terminologie jedné strany. Formulace typu „manipulativní manžel“ v popisné části místo popisu chování předjímá závěr a dává protistraně důvod zpochybnit nestrannost celého posudku. Standardy forenzní psychologie požadují oddělit popis od hodnocení (American Psychological Association, 2013).

Ztráta surových dat a únik informací. Bez surových dat nemůže oponentní znalec výsledky ověřit. Forenzní spis zároveň obsahuje citlivé údaje o oběti, jejichž zveřejnění může být dalším nástrojem nátlaku; Herman (1992) zdůrazňuje, že ztráta kontroly nad vlastním příběhem je pro oběť traumatu samostatnou újmou.

Modelová situace (anonymizovaná)

Znalec zpracovává posudek v řízení o nepřípustném vlivu na pořízení závěti. V posudku odděluje tři zdroje: rozhovory s dědici, zdravotnickou dokumentaci zůstavitelky a dopisy z posledních let jejího života. U každého nálezu uvádí, z kterého zdroje vychází, v souladu s požadavkem, aby se inference opírala o více nezávislých zdrojů (Heilbrun, 2001).

Do přílohy zařadí přepis rozhovorů a tabulku, v níž chronologicky řadí změny v kontaktech zůstavitelky s rodinou. Uvede také dva dopisy, které jeho závěru neodpovídají, a vysvětlí, proč jim přikládá menší váhu. Oponentní znalec se sice se závěrem neztotožní, ale nemůže posudku vytknout netransparentnost; spor se tak vede o výklad podkladů, nikoli o to, zda znalec postupoval přezkoumatelně, což je cíl, který formulují Melton a kol. (2018).

Doporučení pro praxi

Pro dotčenou osobu. Máte právo vědět, co se o vás zaznamenává, kdo k tomu bude mít přístup a jak dlouho se záznamy uchovávají; právo na informace o zpracování osobních údajů upravuje i zákon č. 110/2019 Sb. Pokud se v posudku objeví citace, které neodpovídají tomu, co jste řekli, upozorněte na to svého právníka.

Pro znalce. Pište posudek tak, aby jej mohl přezkoumat kolega bez vašich vysvětlivek. Používejte doslovné citace u klíčových výroků, označujte vlastní interpretace a uchovávejte surová data i pracovní poznámky (American Psychological Association, 2013).

Pro právníka. Žádejte přehled podkladů a přístup k záznamům rozhovorů. Při oponentuře se ptejte na původ jednotlivých tvrzení, ne jen na závěry; Melton a kol. (2018) ukazují, že právě dohledatelnost jednotlivých inferencí odlišuje odborný posudek od přesvědčivého vyprávění.

Limity a otevřené otázky

Dokumentace dokládá postup, nikoli správnost závěru. Ani dokonale vedený spis neochrání před chybnou interpretací, pouze ji zviditelní (Heilbrun, 2001). Nevyjasněná zůstává otázka, jak dlouho a v jakém rozsahu uchovávat záznamy rozhovorů s oběťmi: dlouhá archivace chrání možnost přezkumu, zároveň však prodlužuje riziko úniku citlivých údajů.

Rozvíjejí se také nástroje pro digitální vedení forenzních spisů, jejichž bezpečnost a auditovatelnost se teprve ověřuje. Kassin, Dror a Kukucka (2013) navrhují postupy, jako je postupné odkrývání podkladů, které by se do takových nástrojů daly zabudovat; zda se osvědčí i v psychologickém posuzování dlouhodobého zneužívání, zatím doloženo není.

Literatura

• American Psychological Association (2013). Specialty guidelines for forensic psychology. American Psychologist.
• Greenberg, S. A., a Shuman, D. W. (1997). Irreconcilable conflict between therapeutic and forensic roles. Professional Psychology: Research and Practice.
• Heilbrun, K. (2001). Principles of Forensic Mental Health Assessment. Kluwer Academic/Plenum.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Kassin, S. M., Dror, I. E., a Kukucka, J. (2013). The forensic confirmation bias: Problems, perspectives, and proposed solutions. Journal of Applied Research in Memory and Cognition.
• Melton, G. B., Petrila, J., Poythress, N. G., Slobogin, C., Otto, R. K., Mossman, D., a Condie, L. O. (2018). Psychological Evaluations for the Courts: A Handbook for Mental Health Professionals and Lawyers. Guilford Press.
• Stark, E. (2007). Coercive Control: How Men Entrap Women in Personal Life. Oxford University Press.

Související

V této sekci

• Forenzní rozhovor – zdroj hlavních záznamů.
• Chain of custody – integrita podkladů.
• Klinická dokumentace – rozdíl mezi klinickým a forenzním záznamem.
• Znalec v kauzách EA – jak posudek obhájit.

Glosář

• Pattern evidence – dokumentace vzorce místo izolovaných incidentů.
• Evidence-based – nároky na doložitelnost.

Metodika a ochrana dat

• Analýza dokumentů – metodika práce s listinnými podklady.
• Bezpečnost dat – ochrana citlivých záznamů.
• Důvěrnost v EA detekci – napětí mezi transparentností a ochranou oběti.