Prohlášení o dopadu

Kapitola z části o soudním svědectví se týká prohlášení, v němž oběť popisuje, jak trestný čin ovlivnil její život; v anglosaském prostředí se označuje victim impact statement. Pro oběť epistemického zneužívání má prohlášení zvláštní význam: poprvé může v instituci promluvit o své zkušenosti vlastními slovy, bez otázek, které ji zpochybňují. Herman (2005) na rozhovorech s oběťmi ukázala, že pro ně spravedlnost znamená především uznání toho, co se stalo, a veřejné potvrzení, že jim bylo ublíženo, často víc než výši trestu. Kapitola je určena zmocněncům obětí, podpůrným organizacím, státním zástupcům a soudcům.

Právní a forenzní kontext

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, přiznává oběti právo učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl trestný čin na její dosavadní život. Prohlášení může být učiněno ústně nebo písemně a soud k němu přihlédne. Je třeba odlišit ho od výpovědi svědka, tedy skutkových tvrzení o tom, co se stalo, s povinností pravdivosti a s možností otázek stran, a od znaleckého posudku o újmě, tedy odborného posouzení následků (viz Posouzení dopadu). Prohlášení není důkazem o vině; uplatňuje se zejména při úvaze o trestu a o nárocích oběti a směrnice 2012/29/EU zdůrazňuje právo oběti být v řízení slyšena.

V zemích common law má institut delší a spornější historii. Nejvyšší soud USA nejprve rozhodl, že prohlášení o dopadu je v řízení o trestu smrti nepřípustné (Booth v. Maryland, 1987), a o čtyři roky později tento závěr ve značné části opustil (Payne v. Tennessee, 1991). Roberts a Erez (2004) rozlišují dvě funkce prohlášení: informační, která soudu sděluje rozsah újmy pro úvahu o trestu, a výrazovou (expressive), která oběti umožňuje promluvit; obě funkce mají odlišná rizika a přínosy.

Specifika epistemického zneužívání

U obětí EA se dopad liší od obrazu, který si soud a veřejnost obvykle představují pod pojmem újmy. Typická je ztráta důvěry ve vlastní úsudek – neschopnost rozhodnout se a opakované ověřování běžných věcí – a ztráta biografie, tedy roky prožité podle cizího výkladu a pocit, že je oběť musí „přepsat“. McAdams (2001) popisuje identitu jako vnitřně utvářený životní příběh; zneužívání, které soustavně přepisovalo význam událostí, zasahuje právě tuto narativní identitu.

Dalšími rozměry újmy jsou ztráta vztahů – lidí, od kterých byla oběť izolována, a vztahů, které se už neobnovily – a stud za to, že „nepoznala“, „nechala se“, „zůstala“. Často trvá také pochybnost, zda si všechno „nevymyslela“, která přetrvává i po skončení vztahu (viz nejistota o realitě). Herman (1992) řadí stud a ztrátu důvěry ve vlastní vnímání mezi jádrové následky dlouhodobého zneužívání, které se v běžném popisu újmy ztrácejí.

Pro mnohé oběti je obtížné tyto ztráty vůbec pojmenovat, protože pro ně chybí obecně srozumitelný jazyk. Fricker (2007) tento stav popisuje jako hermeneutickou nespravedlnost: zkušenost, pro niž společnost nemá sdílené pojmy, zůstává nesrozumitelná i pro toho, kdo ji prožil (viz epistemická injustice). Prohlášení je příležitostí jazyk najít; zároveň je rizikem, pokud se oběť cítí nucena mluvit slovy, která nejsou její.

Klíčové principy

Prohlášení je dobrovolné: oběť je učinit nemusí a rozhodnutí neučinit ho nemá být vykládáno jako znak malé újmy. Má být formulováno slovy oběti – pomoc s formou ano, s obsahem ne. Erez (1999) argumentuje, že prohlášení posiluje postavení oběti v řízení právě tehdy, když zůstane jejím vlastním hlasem, a nikoli nástrojem, kterým jiný aktér prosazuje svůj zájem.

Prohlášení popisuje dopad, nikoli skutková tvrzení; nové skutkové údaje patří do výpovědi a jejich zařazení do prohlášení může vyvolat procesní komplikace. Zároveň je třeba myslet na bezpečnost, protože obsah prohlášení může obviněný slyšet a zneužít. Roberts a Erez (2004) upozorňují, že z prohlášení, které do sebe pojme skutková tvrzení, se snadno stává další předmět sporu.

Procedurální rámec

Oběť je nejprve poučena, že prohlášení může učinit, v jaké podobě a kdy a k čemu slouží, jak ukládá zákon č. 45/2013 Sb. Následuje rozhodnutí o formě: písemné, nebo ústní; osobně, nebo přečtené zmocněncem; za přítomnosti obviněného, nebo s ochrannými opatřeními. Každá z těchto voleb má jiný význam pro oběť a jiné riziko, a rozhodnutí proto náleží oběti samotné.

Při přípravě obsahu může podpůrná osoba pomoci strukturovat oblasti dopadu – zdraví, práci, vztahy, finance, každodenní život, vnímání sebe –, ale nevkládá vlastní formulace. Pennebaker (1997) ukázal, že psaní o emočně náročných zkušenostech může mít příznivé účinky, pokud pisatel postupně vytváří vlastní souvislé vyprávění; to podporuje přístup, kdy oběť píše sama a pomoc se týká jen rámce.

Zmocněnec ověří, že prohlášení neobsahuje nová skutková tvrzení, údaje ohrožující bezpečnost oběti ani tvrzení, která by mohla zakládat jinou odpovědnost. Při přednesení je třeba zajistit prostor, čas a klid a možnost přerušení; oběť ví, že k prohlášení nebude vyslýchána stejně jako ke skutkové výpovědi. Po přednesení následuje debriefing, protože reakce soudu ani obviněného nemusí odpovídat očekávání (Herman, 2005).

Markery a diferenciální úvahy

Při přípravě a hodnocení je třeba dbát na autenticitu, konkrétnost a proporcionalitu. Formulace mají odpovídat způsobu, jakým oběť mluví; prohlášení sepsané „odborným“ jazykem podpůrné organizace působí méně přesvědčivě a může vyvolat pochybnost o původu. Popis konkrétních změn („už nedokážu sama nakoupit, aniž bych třikrát zavolala sestře“) je srozumitelnější než obecné pojmy. White a Epston (1990) ukazují, že konkrétní, vlastními slovy vyprávěné epizody mají větší sílu než abstraktní kategorie i v terapeutické práci s příběhem.

Prohlášení, které popisuje dopad přiměřeně a s nuancemi, má vyšší důvěryhodnost než prohlášení plné superlativů. Je také třeba odlišit dopad činu od dopadu řízení samotného, který bývá rovněž značný; Orth (2002) doložil, že řízení může oběť samo poškodit, a obojí je proto legitimní popsat, ale je dobré je rozlišit.

Riziková místa

Oběť může očekávat, že prohlášení změní výsledek, a pokud se tak nestane, prožívá zklamání. Lens a kol. (2015) zpochybnili předpoklad, že přednesení prohlášení má samo o sobě terapeutický účinek, a varovali před slibem uzdravení, který řízení nemůže splnit. Bolestná může být také reakce obviněného – úsměv, poznámka, gesto –, která oběť zraní.

Oběť, která píše „pro soud“, se snaží být přesvědčivá a ztrácí vlastní hlas. Nová tvrzení zavedou do řízení skutečnosti, ke kterým se obhajoba musí vyjádřit, a prohlášení se změní v další výslech; prohlášení přednesené ve veřejném jednání může být také citováno v médiích. Bandes (1996) navíc upozorňuje na opačnou stranu: silně emotivní prohlášení může u rozhodovatele potlačit snahu porozumět obviněnému, a proto vyžaduje kázeň i od soudu.

Modelová situace (anonymizovaná)

Žena, kterou bývalý partner léta kontroloval a izoloval od rodiny, se rozhodne prohlášení učinit písemně a nechat ho přečíst zmocněnkyní. S pracovnicí podpůrné organizace si sepíše oblasti, kterých se dopad týká, ale text píše sama. Popisuje, jak se jí po letech znovu začíná dařit volat matce, jak se učí rozhodovat o penězích a jak se stále někdy přistihne, že si ověřuje, zda si nějakou věc „nevymyslela“. Zmocněnkyně z textu vypustí jednu větu s novým skutkovým tvrzením a doporučí ji uvést ve výpovědi. Soud v odůvodnění trestu na prohlášení odkáže. Výsledek odpovídá výrazové i informační funkci prohlášení, jak je rozlišují Roberts a Erez (2004).

Doporučení pro praxi

Pro oběť platí, že prohlášení je její: může ho učinit, nemusí, a může se rozhodnout, jak. Má psát tak, jak mluví, protože konkrétní příklady řeknou víc než obecná slova, a připravit se na to, že reakce soudu nebo obviněného nemusí odpovídat jejímu očekávání (Lens a kol., 2015). Podpůrné organizace pomáhají se strukturou a s péčí o sebe, nikoli s formulacemi, a nabízejí debriefing po přednesení; další práce s vlastním příběhem patří do terapie, nikoli do řízení (viz subakutní narativní externalizace).

Zmocněnci, státní zástupci a soudy poučí oběť o právu včas a srozumitelně, zkontrolují, zda prohlášení neobsahuje nová skutková tvrzení nebo údaje ohrožující bezpečnost, a zajistí klidný prostor a respekt při přednesení. Wexler a Winick (1996) v rámci terapeutické jurisprudence připomínají, že způsob, jakým instituce s obětí jedná, má vlastní psychologické účinky, které se do výsledku řízení nepromítnou, ale oběť si je nese dál.

Limity a otevřené otázky

Účinek prohlášení na rozhodování soudu je předmětem debaty; v zahraničí se diskutuje o tom, zda neposiluje emoce na úkor racionality a zda nezvýhodňuje oběti, které se dobře vyjadřují. Myers a Greene (2004) v přehledu experimentálních studií dospěli k závěru, že prohlášení může ovlivnit rozhodnutí o trestu způsobem, který s vinou nesouvisí. Pro oběti EA je navíc otázkou, zda řízení dokáže porozumět epistemické újmě, pokud ji oběť popíše, nebo zda ji odbude jako „pocity“. Jako terapeutický akt může prohlášení pomoci, ale nemělo by být prezentováno jako nástroj uzdravení.

Literatura

• Bandes, S. (1996). Empathy, narrative, and victim impact statements. University of Chicago Law Review.
• Booth v. Maryland (1987). 482 U.S. 496. Supreme Court of the United States.
• Erez, E. (1999). Who's afraid of the big bad victim? Victim impact statements as victim empowerment and enhancement of justice. Criminal Law Review.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• Herman, J. L. (2005). Justice from the victim's perspective. Violence Against Women.
• Lens, K. M. E., Pemberton, A., Brans, K., Braeken, J., Bogaerts, S., & Lahlah, E. (2015). Delivering a victim impact statement: Emotionally effective or counter-productive? European Journal of Criminology.
• McAdams, D. P. (2001). The psychology of life stories. Review of General Psychology.
• Myers, B., & Greene, E. (2004). The prejudicial nature of victim impact statements. Psychology, Public Policy, and Law.
• Orth, U. (2002). Secondary victimization of crime victims by criminal proceedings. Social Justice Research.
• Payne v. Tennessee (1991). 501 U.S. 808. Supreme Court of the United States.
• Pennebaker, J. W. (1997). Writing about emotional experiences as a therapeutic process. Psychological Science.
• Roberts, J. V., & Erez, E. (2004). Communication in sentencing: Exploring the expressive function of victim impact statements. International Review of Victimology.
• Wexler, D. B., & Winick, B. J. (1996). Law in a Therapeutic Key: Developments in Therapeutic Jurisprudence. Carolina Academic Press.
• White, M., & Epston, D. (1990). Narrative Means to Therapeutic Ends. W. W. Norton.
• Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (2013).

Související

V této sekci

• Posouzení dopadu – znalecký protějšek prohlášení.
• Výpověď oběti – skutková výpověď, od níž je prohlášení odděleno.
• Dekompenzace u soudu – péče o oběť při přednesení.

Glosář

• Epistemická injustice – chybějící jazyk pro zkušenost.
• Narativní identita – co prohlášení pomáhá obnovovat.

Zotavení

• Subakutní narativní externalizace – terapeutická práce s vlastním příběhem.
• Subakutní rekonstrukce smyslu – navazující proces mimo řízení.
• Narrative therapy protokol – klinický rámec práce s příběhem.