Právní aspekty deprogramování

Kapitola z části o právních rámcích se zabývá zásahy, jejichž cílem je „vrátit“ člověka z vysoce kontrolující skupiny. Vysvětluje, proč nucené deprogramování nepomáhá a je protiprávní, čím se liší od dobrovolných forem pomoci a jaké právní nástroje mají k dispozici rodiny a bývalí členové. Je určena advokátům, terapeutům, sociálním pracovníkům a rodinám. Téma je v odborné literatuře sporné: Bromley a Richardson (1983) shromáždili protichůdné pohledy na „vymývání mozku“ a deprogramování a ukázali, že spor o tyto pojmy je zároveň sporem o autonomii dospělého člověka.

Právní a forenzní kontext

Deprogramování v historickém smyslu označovalo praxi, kdy byl dospělý člen skupiny na žádost rodiny odvezen, zadržován a vystaven intenzivnímu přesvědčování, dokud se skupiny nezřekl. Ve Spojených státech se rozšířilo v 70. letech a vedlo k řadě trestních i civilních řízení; jeho dějiny a kritiku podrobně popisují Shupe a Darnell (2006). Jedním z nejznámějších sporů byl civilní spor Scott v. Ross z roku 1995, který skončil vysokým odškodněním proti deprogramátorovi i organizaci, jež kontakt zprostředkovala; ta poté zbankrotovala.

Od té doby se odborná pomoc posunula k dobrovolným formám – exit counselingu a konzultacím v oblasti reformy myšlení –, které stojí na souhlasu dotčené osoby. Singer a Lalich (1995) tento posun popisují jako odklon od zadržení k informovanému rozhovoru, v němž dotčená osoba může kdykoli odejít. Langone (1993) v souboru textů o zotavení po odchodu ze skupin zdůrazňuje, že dobrovolnost je podmínkou, bez níž pomoc nemůže obnovit vlastní úsudek.

V evropském kontextu je významné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Riera Blume a další proti Španělsku z roku 1999: soud shledal porušení práva na osobní svobodu podle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když úřady předaly zadržené členy skupiny rodinám, které je pak držely kvůli „deprogramování“. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je chráněna čl. 9 téže úmluvy a čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod (Shupe a Darnell, 2006, rozebírají obdobné ústavní argumenty v americkém prostředí).

V českém právu by nucené zadržení dospělé osoby naplňovalo znaky trestných činů proti svobodě podle trestního zákoníku, zákona č. 40/2009 Sb., zejména omezování osobní svobody nebo zbavení osobní svobody, případně útisku (§ 177) či vydírání (§ 175). Na tom nic nemění motiv rodiny ani přesvědčení, že jde o „záchranu“.

Specifika epistemického zneužívání

Rodina, která sleduje, jak blízký člověk ztrácí kontakt, mění řeč, odevzdává majetek a přestává pochybovat, prožívá zoufalství, které nucený zásah zdánlivě ospravedlňuje. Lalich (2004) popisuje tento stav jako „ohraničenou volbu“ (bounded choice): člen skupiny jedná racionálně, ale uvnitř rámce, který mu skupina vymezila. Z hlediska epistemické obrany je však nucené deprogramování zrcadlením mechanismu, proti němuž má působit.

Stejné prostředky jako skupina. Nucené deprogramování využívá izolaci, kontrolu informací a vyčerpání, tedy stejné prostředky, jaké u reformy myšlení popisuje Lifton (1961). Jedna vnější autorita se nahrazuje druhou, místo aby se obnovoval vlastní úsudek.

Potvrzení varování skupiny a trauma. Zásah potvrzuje varování skupiny, že „vnější svět je nepřátelský“, a vystavuje osobu traumatu, které ztěžuje pozdější zotavení. Hassan (1988) popisuje vlastní zkušenost s deprogramováním a z ní odvozuje, proč je třeba pracovat s kritickým myšlením a kontaktem, nikoli je přepisovat; v pozdějším vydání tento přístup rozvádí jako model dobrovolné pomoci (Hassan, 2015).

Mylný předpoklad nevratnosti. Barker (1984) ve své studii Církve sjednocení doložila, že naprostá většina lidí, kteří se zúčastnili náborových setkání, se ke skupině trvale nepřipojila a mnozí členové později odešli sami. Představa, že člověka lze ze skupiny dostat jen silou, tedy neodpovídá empirickým poznatkům.

Klíčové principy

Autonomie dospělého. Členství ve skupině, i v té, která je škodlivá, je rozhodnutím dospělé osoby, a zásah proti její vůli není ochranou. Tento princip odpovídá čl. 5 a 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je potvrdila věc Riera Blume; Shupe a Darnell (2006) ukazují, že právě jeho popření bylo jádrem právní i odborné kritiky deprogramování.

Rozlišení přesvědčení a protiprávnosti. Právo nepostihuje víru, postihuje konkrétní jednání – násilí, vydírání, podvod, týrání, zanedbání dětí. Trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., proto pracuje se skutky, nikoli s povahou učení.

Dobrovolnost pomoci a udržení vztahu. Exit counseling a terapie stojí na informovaném souhlasu (viz informed consent). Nejsilnějším protektivním faktorem je zachovaný kontakt s lidmi mimo skupinu; Langone (1993) uvádí udržení vztahu jako hlavní doporučení pro rodiny.

Procedurální postup

Pro rodinu a blízké. Rodina, která se obává o dospělého člena skupiny, dokumentuje změny v kontaktech, financích, zdraví a výrocích, ale bez sledování nebo zásahů do soukromí. Udržuje kontakt bez ultimát a bez útoků na skupinu, se zájmem o osobu, ne o doktrínu; Singer a Lalich (1995) zdůrazňují význam komunikace, která se nemění v konfrontaci s učením. Rodina se radí s odborníkem na problematiku skupin a s advokátem o tom, co je a co není právně možné, a právní kroky volí jen tam, kde je protiprávnost: podezření z trestného činu, ohrožení dětí, finanční vykořisťování nebo zdravotní ohrožení.

Pro odborníka nabízejícího exit counseling. Podmínkou je výslovný souhlas osoby, možnost kdykoli odejít, žádná izolace, transparentní informace o metodě a ceně a dokumentace průběhu. Hassan (2015) tyto podmínky uvádí jako hranici, která odlišuje dobrovolnou pomoc od zásahu opakujícího metody skupiny.

Pro bývalé členy. Bývalý člen, který chce právně řešit újmu, posuzuje s advokátem, zda jednání skupiny naplňuje znaky podvodu, vydírání, útisku nebo týrání podle zákona č. 40/2009 Sb., nebo zda lze uplatnit civilní nároky podle zákona č. 89/2012 Sb., jako je vydání bezdůvodného obohacení, náhrada újmy nebo neplatnost dispozic s majetkem.

Markery a diferenciální úvahy

Známkami nepřijatelného zásahu, které by měly odborníka i rodinu varovat, jsou přesun osoby na místo, které nemůže sama opustit, odebrání telefonu, dokladů nebo peněz, nepřetržitá „sezení“ bez odpočinku a podmínění propuštění zřeknutím se skupiny. Shupe a Darnell (2006) tyto rysy popisují jako typické pro historické nucené deprogramování a každý z nich by dnes v českém právu zakládal podezření z trestného činu proti svobodě.

Na druhé straně je třeba odlišit skutečné akutní ohrožení, kdy je namístě zásah státu – například bezprostřední ohrožení života, zdraví nebo dětí (viz aktivní kult emergency). I tehdy jedná policie, zdravotnická záchranná služba nebo soud, nikoli soukromé osoby; věc Riera Blume ukazuje, že ani stát nesmí odpovědnost za omezení svobody přenést na rodinu. Shupe a Darnell (2006) popisují obdobné případy z USA, kde deprogramování umožnila soudní opatrovnictví.

Riziková místa

Trestní odpovědnost rodiny a posílení vazby na skupinu. Rodina se vystavuje trestní odpovědnosti za omezování svobody i při dobrém úmyslu, a neúspěšný zásah navíc posílí vazbu na skupinu. Lze to očekávat, protože zásah potvrzuje obraz nepřátelského vnějšího světa, který skupina se silnou kontrolou prostředí pěstuje (Lifton, 1961).

Trauma ze zásahu a komerční „záchranáři“. Osoba může trauma ze zásahu později popisovat jako horší než členství, a nabídky „intervencí“ přicházejí často od lidí bez kvalifikace a bez odpovědnosti; Shupe a Darnell (2006) popisují historické deprogramování jako placenou činnost, kterou nepodrobovala kontrole žádná profese.

Diskreditace legitimní kritiky skupin. Skupiny mohou případy násilného deprogramování využívat k odmítnutí jakékoli kritiky. Zablocki a Robbins (2001) ukazují, jak polarizovaná je odborná debata o škodlivých skupinách, a spor o deprogramování k této polarizaci výrazně přispěl.

Modelová situace (anonymizovaná)

Rodiče zjistí, že jejich dospělá dcera předala skupině úspory a přerušila studium. Na internetu najdou nabídku „intervence“, která slibuje dceru „dostat ven“ během víkendu v pronajaté chatě. Před rozhodnutím se poradí s advokátkou, která jim vysvětlí, že by se vystavovali trestnímu stíhání podle zákona č. 40/2009 Sb. Místo toho se obrátí na poradnu zaměřenou na problematiku skupin.

Rodiče se naučí udržovat kontakt bez konfrontace a zaznamenávají změny. Po roce dcera sama požádá o setkání s bývalou členkou skupiny. Advokátka zároveň posuzuje, zda lze napadnout převod úspor jako právní jednání učiněné pod vlivem lsti podle zákona č. 89/2012 Sb. Průběh odpovídá zjištění, které formulovala Barker (1984): odchod ze skupiny je častěji výsledkem vlastního rozhodnutí než vnějšího zásahu.

Doporučení pro praxi

Pro rodiny. Nepodnikejte žádné kroky, které by omezovaly svobodu dospělého člověka; udržujte kontakt a vztah, protože jsou pro pozdější odchod rozhodující (Langone, 1993). Viz také exit z kultu a zotavení.

Pro odborníky a advokáty. Odborníci pracují jen s informovaným souhlasem osoby, transparentně a bez izolace, a odmítají zakázky, které předpokládají nucení (Hassan, 2015). Advokáti rozlišují víru od protiprávního jednání, stavějí nároky na konkrétních skutcích a upozorňují klienty na trestněprávní rizika svépomoci podle zákona č. 40/2009 Sb.

Limity a otevřené otázky

Neexistuje právní mechanismus, který by umožnil „vyvést“ dospělého ze skupiny proti jeho vůli, a z hlediska lidských práv existovat nemá, jak potvrzuje i věc Riera Blume. Otevřené zůstává, jak právo chrání osoby, jejichž schopnost rozhodovat byla skupinou výrazně oslabena, aniž by zároveň oslabilo svobodu vyznání; Lalich (2004) svým pojmem ohraničené volby nabízí popis, který obě stránky drží pohromadě, ale právní kritérium z něj zatím odvozeno nebylo.

Vědecká debata o pojmech „vymývání mozku“ a „mind control“ je navíc vyhrocená (Zablocki a Robbins, 2001), a forenzní odborník by proto měl pracovat s popsatelnými mechanismy, nikoli s nálepkami.

Literatura

• Barker, E. (1984). The Making of a Moonie: Choice or Brainwashing? Basil Blackwell.
• Bromley, D. G., a Richardson, J. T. (Eds.) (1983). The Brainwashing/Deprogramming Controversy: Sociological, Psychological, Legal and Historical Perspectives. Edwin Mellen Press.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Park Street Press.
• Hassan, S. (2015). Combating Cult Mind Control. Freedom of Mind Press.
• Lalich, J. (2004). Bounded Choice: True Believers and Charismatic Cults. University of California Press.
• Langone, M. D. (Ed.) (1993). Recovery from Cults: Help for Victims of Psychological and Spiritual Abuse. W. W. Norton.
• Lifton, R. J. (1961). Thought Reform and the Psychology of Totalism: A Study of „Brainwashing“ in China. W. W. Norton.
• Shupe, A., a Darnell, S. E. (2006). Agents of Discord: Deprogramming, Pseudo-Science, and the American Anticult Movement. Transaction Publishers.
• Singer, M. T., a Lalich, J. (1995). Cults in Our Midst. Jossey-Bass.
• Zablocki, B., a Robbins, T. (Eds.) (2001). Misunderstanding Cults: Searching for Objectivity in a Controversial Field. University of Toronto Press.

Související

V této sekci

• Náboženské výjimky – meze svobody vyznání.
• Podvod jako prvek EA – finanční nároky bývalých členů.
• Doktrína nepřípustného vlivu – napadení dispozic s majetkem.

Glosář a rámce

• High-control group – vysoce kontrolující skupina.
• BITE model – Hassanův rámec kontroly chování, informací, myšlení a emocí.
• Lifton Thought Reform Criteria – kritéria reformy myšlení.

Protokoly a případy

• Protokol kultovní extrakce – dobrovolný odchod a jeho podpora.
• Post-cult protokol – klinická péče po odchodu.
• Zotavení po 12 letech v kultu – anonymizovaný případ.
• Coerce léčba a EA framework – riziko nuceného „léčení“.